Černí čarodějové

06.09.2017

Druhá kniha ze série Moonshae je skutečně o třídu lepší než první díl. Opět se nám vrací smělí hrdinové Tristan, Robyn, Pawldo a Daryth. Tentokrát bojují s hrozbou šesti spolčených černých čarodějů, ovládajících slabomyslností očarovaného krále a na rozkaz zlého boha Balla osnují pomstu proti Tristanovi, za zničení bestie Kazgarotha.

Samozřejmě i tento příběh je zasazen do mého oblíbeného světa FORGOTTEN REALMS, kde jsou hrdinové čestní, smělí a morální, zloduchové černí, temní a zlí, hrdinům sekundují vtipní půlčíci, statní, houževnatí a tvrdí trpaslíci a všude pobíhají elfové, létají draci a vůbec se všechno řídí pravidly tradičního, pravověrného, naivního fantasy devadesátých let (i přesto, že kniha byla napsaná v roce 1988) tak, jak ho mám rád a se vším všudy.

A v tomto dobrodružství hlavní hrdina cestuje světem, aby spolu se svým rivalem ve snaze o získání královské koruny, lordem Pontswainem, dojeli za hlavním králem, který je má rozsoudit a po cestě objevují mýtické království ponořené pod oceánem, bojují se sahuaginy, obry, s vrahy, navazují kontakt v lesním království s vyhnaným lordem - psancem O´Rourkem a celkově zažívají košatá a smělá dobrodružství přesně ve stylu tohoto žánru, ve své nejklasičtější formě a ve velmi solidní podobě.

Ovšem ani moje nezlomná láska k Forgotten Realms a k pravověrné klasice mi nezabrání být objektivní. Douglas Niles píše totiž hodně naivní formou vyprávění, takže nám zde sice naservíruje výrazné a jasně konturované postavy, jako je půlčík Pawldo, druidka Robyn, zlý černokněžník Cyndre, nebo lesní zbojník Hugh O´Roarke, ale žel, neprokreslí je tak detailně, abychom měli skutečně pocit, že je intimně známe a není tudíž šance se s nimi nějak hlouběji sžít. Prostě poznání postav zde nejde nijak pod povrch. Další vadou na kráse je vcelku kostrbatý a jednoduchý styl vyprávění, tak nějak jako když vám pán jeskyně při hraní dračáka nastíní dobrý příběh. Ale jenom dobrý. Vynikající čtenářský požitek plný zvratů, poutavých postav, dech beroucího děje a šmakózních situací se zde vážně nekoná. A trochu to celé sráží i závěrečná bitva, která skončí dost hloupou" deus-ex machinou".

Ale i přes mé výtky je to velmi solidní kus fantasy a já dost lituji, že mimo Drizzta se už asi nikdy s žádnou další knihou z tohoto světa FORGOTTEN REALMS v češtině nesetkáme. Protože takto naivním, ale přesto svým způsobem neskutečně krásným a nostalgicky magickou aurou opředeným příběhům z žánru fantasy již odzvonilo. Doba velí realističtějším a syrovějším vyprávěním ve stylu Hry o Trůny. Škoda.