Čau debile

E-mailová komunikace mezi spisovatelem Oscarem a herečkou Rebeccou plus internetový deníček Zoé Katany, proměna všech tří v čase, aktuální témata jako feminismus, MeToo, lockdown a život na netu plus ta odvěká jako závislost na látkách a posedlost ženou/ mužem, samota, hledání smyslu, touha po porozumění. Zkrátka Nebezpečné známosti 21. století... Despentes umí pronikavé postřehy a břitké hlášky, popis prodírání se ke střízlivosti je myslím přesný a okrajová témata, jako je třeba láska k Paříži, těší stejně jako hlavní linka. Škoda, že druhá třetina knihy se jakoby zastaví a působí trochu jako věšák na autorčiny názory na cokoliv... ale to může být můj problém, úplně jsem se do ní nezamilovala, i když uznávám, že psát umí proklatě dobře.

Předně bych ráda vyzdvihla zpracování knihy, tj. formou emailové komunikace mezi Rebeccou a Oskarem, což je nevšední a originální. Autorka v knize rozebírá spoustu aktuálních témat, jako např. feminismus, problém sociálních sítí, závislost na drogách a alkoholu, technokracii apod. Není to úplně lehké čtení, závěr mile překvapil.

Stalo se klišé, že se ve veřejném prostoru apeluje na to, abychom spolu mluvili. Říkám klišé, protože jsem si dlouho nedokázal představit, že by k sobě mohli najít cestu zarytý liberál a zarytý konzervativec (byť je to zjednodušení české politické reality). Virginie Despentes ale ukazuje, že to možné je. I nesmiřitelní názoroví oponenti totiž mohou čelit podobným situacím: závislosti, samotě, bezvýchodnosti, rozpadu vztahů. Jako by autorka naznačovala, že podmínkou solidárnější společnosti je schopnost rozpoznat, že druhý, kterého jsme považovali takřka za nepřítele, může trpět stejně jako my.

Po dlouhé době kniha, která mě totálně vtáhla. Surové, až na dřeň, jednoduché, vulgární a přesto tak hluboké, až se dotýká podstaty lidské duše.

Ten název by měl málem odradil, ale ta forma, břitkost jazyka a výstižnost každé věty mě pohltily tak, že jsem knihu nedokázala odložit. Je to zábavné, drásající a odvážné. Líbilo se mi to, ale není to asi čtení pro masy. Kvůli formě a názvu, přitom je to napsané tak přístupně, že to musí bavit každého. Postavy v knize mi připadají trochu neskutečné, což ale není výtka, mám ráda, když se knihy a jejich obsah pohybují na okraji absurdnosti.

Tohle byl hrozně zajímavý koncept. Myslím, že jsem takto zpracovaný knížku ještě nečetla a pokud ano, tak je to hodně dávno. Ze začátku se mi jaksi nedařilo začíst, myslela jsem, že to budu muset odložit. Ale nestalo se tak! Během čtení se u mě střídaly tři emoce - jednou jsem byla doslova ohromená a souhlasila jsem s každým slovem, po druhé jsem si říkala co to sakra čtu, jindy jsem se neskutečně nudila a nic mi nedávalo smysl. Líbilo se mi, že se příběh skládal jako mozaika, s každým novým emailem jsme byli zase blíž ke složení celé skládačky. Oscar mě neskutečně vytáčel, za to Rebecca mi přišla jako totální ikona, i když ani jeden není kladná postava. Ke konci jsem se od čtení nemohla odtrhnout, neskutečně mě to chytlo. Ta proměna obou hlavních protagonistů byla úžasná a ohromně zajímavá. Neměla jsem od knížky žádná očekávání, proto bylo milé překvapení, že se mi to tak líbilo.

Nechtěl bych se potkat s člověkem, kterému by jedna jediná postava z této knihy byla sympatická. Máme tu prvotřídního ňoumu, který uráží, vybuchuje a ponižuje, aby se pak uvědoměle omlouval a bušil hlavou o zem. Psychicky nalomenou mladou feministku Zoe Katana, kterou semlelo uhánění dotyčného ňoumy, ale ještě více jí mele prostředí diskuzí na sociálních sítích, čemuž sama výrazně přispívá. Stárnoucí slavnou herečku, která celý život hraje a tak si na nic nehraje. Ani na slušnost. Lidi hodnotí podle vzhledu a sociálního postavení. Jedna z nejarogantnějších a nejnamyšlenějších literárních postav vůbec. Sestra ňoumy je taky kus hovězího. Každá postava působí jako karikatura. Nejen Zoe Katana. Ale čte se to skvěle a emočně vás to drží až do konce. Daní exoti jsou napsáni tak, že vám ani nemohou být volní. A to je dobře.

Přemýšlela jsem, co ke knize napsat, ale přečetla jsem si komentář superčtenářky "nada3314" a tak naprosto s ním souzním, že by bylo zbytečné psát cokoliv dalšího... Za mě to vystihla naprosto dokonale, prožívala jsem podobné emoce a není víc co dodat :-)

Reputace oceňovaného spisovatele Oscara se po obvinění ze sexuálního obtěžování ze strany mladé spolupracovnice z nakladatelství ocitá v troskách. Když impulzivně zveřejní nelichotivý příspěvek o Rebecce, stárnoucí herečce, netuší, že mu odpoví. Jejich e-mailová korespondence, zpočátku plná vzájemných urážek, se postupně proměňuje v otevřený a překvapivě upřímný dialog o vině, odpuštění a možnosti lidského uzdravení.

Esejistické e-maily otevírají témata MeToo, covidu, sexuality i závislostí. Autorka si nebere servítky. Je ostrá, vtipná a zároveň vás nenápadně nutí k sebereflexi. Protože každý z nás se občas chová jako debil.

Čau debile je zajímavá čtenářská zkušenost, která mě rozhodně nalákala k tomu, abych se v budoucnu poohlédla po autorčině další tvorbě. Doporučuju!

Brilantní dílo.

Spisovatel obviněný ze sexuálního obtěžování Oskar napíše jedovatý post o stárnoucí herečce Rebecce, ta na něj nečekaně a stejně jedovatě zareaguje a tak započne jejich pozoruhodná e-mailová konverzace, zprvu prošpikovaná vzájemnými urážkami, postupně ale čím dál přátelštější a upřímnější. Ti dva se totiž kdysi trochu znali osobně a mají tedy společný sociální původ. Aktuálně oba zažívají kariérní sešup a vypsat se z toho někomu na dálku jim dělá dobře. Text knihy se skládá z e-mailů, které si vyměňují, doplněných o několik blogových příspěvků Zoe, ženy, která Oskara z obtěžování obvinila.

První polovina románu mě spíš nudila. Oba protagonisti mi byli nesympatičtí a jejich jedovaté drbání a sebelítostivé výlevy mě nezajímaly. Pak začala pandemie, přišel lockdown a příběh dostal vážnější tón a nabral spád. Postavy začaly projevovat sebereflexi a bojovat se svými závislostmi. Druhá polovina mě bavila a vyznění se mi líbilo. Takhle zpětně (recenzi píšu tři měsíce po poslechu) ale musím říct, že toho z ní ve mně moc nezůstalo.

Závislosti na alkoholu, drogách a sociálních sitích. Tři morální trosky se z nich snaží vymanit. První dvě postavy ve svém cynismu zaujmou, mladá feministka je ale bohužel jen karikatura. Stylistické cvičení akcentuje všechna módní progresivistická témata. Od triviálního a nepřekvapivého rozehrávání příběhu v kulisách MeToo, covidového lockdownu a naivního feminismu se autorka postupně dostává k hořkému přiznání, že stárneme, k nostalgii nad ztrátou radostně nevyzpytatelného a bezohledného chování spojeného se svobodomyslným mládím. Hrdinové románu jsou narcistní egoisté, kterým ujíždí vlak. Nastupující generace už je zjevně nenávratně utopena ve svých úzkostech a směšném křiku ve veřejném prostoru.

tohle byl vskutku zážitek! půl hvězdičky ubírám jen za to, že někde v půlce jsem pár stránek přemýšlela, jestli kniha stojí za to dočíst, protože mi přišla repetitivní a jsem ráda, že jsem vydržela. už dlouho jsem nečetla tak dokonalý konec plný patosu, z kterého se člověku derou slzy do očí, který ale zároveň dává smysl a řekne o celém příběhu i postavách a jejich vývoji tolik.
zaujaly mě všechny tři pohledy na věc, protože všechny byly v něčem příšerně otravné a v něčem měly hlubokou pravdu. prostě pecka! nemám slov!

Subutexe mám strašně ráda, pro to mnohohlasí odehrávající se prostřednictvím příběhů hlavních postav. Tady to na mě působilo, že nám autorka chtěla sdělit své filosofické názory, tak je průhledně navlékla na hlavní protagonisty. Příjemný cynismus opět přítomen, překvapily mě ale pasáže ze schůzek anonymních alkoholiků, tady jsem si připadala, jako bych četla Jaroslava Foglara, i když nepochybuju, že i tohle je ze života. Celkově to pro mě zdaleka nebylo tak dobré jako Subutex, ale knížka řeší aktuální témata, často jde proti srsti a vyvolává otázky. Pomohla mi získat nadhled sama nad sebou. Moc hezká grafika.

Tahle kniha mě doslova oslovovala v knihkupectví.
Dvě vyžilé fetky (Oscar a Rebecca), kterým život narazil víceméně do zdi, si vyměňují názory přes mail. Protože dneska má každý na všechno názor. A třetí ublíženka dští oheň a síru přímo na svůj blogísek. Ta je na facku. A Oscar na dvě. Ale vlastně pro oba (tři) máš pochopení a přeješ si, aby to neskončilo špatně.
A celé to pěkně odsípá a těšíš se, co zažil, co odpoví jeden druhému. Místy tomu spadne trochu řetěz, to když v e-mailech Oscar a Rebecca přestávají reagovat na sebe, ale dávají oba průchod svým (autorčiným) názorům.
Trocha filozofie, trocha VŠŽ (Vysoké školy života)/životní moudrosti, kopka feminismu, hrst kritiky z leva (ale ne tak urputné jako u É. Louise), hromada cynismu a sarkasmu.

Román ve formě emailů, občas doplněný blogovými zápisky.
On – Oscar, čtyřicátník, spisovatel obviněný v rámci #MeToo.
Ona – Rebecca, padesátiletá herečka, která naráží na konec kariéry i vlastní závislost.
Zoe – blogerka a feministka, která Oscara veřejně označí za predátora.
Když Oscar napíše urážlivý příspěvek o Rebecce na sítě, ona mu odpoví. Co začíná ostrými urážkami a online přestřelkou, se postupně proměňuje v dialog o vině, odpuštění a hledání smyslu v době, kdy mediální tlak, toxické vztahy a rychlost online kultury diktují rytmus života.
Despentes otevírá témata feminismu, stárnutí, drog a závislostí. Nejvíce prostoru dostává právě téma alkoholu a drog – někdy až s překvapivě pozitivním nádechem, což na mě působilo trochu jednostranně. Až adorace drog mi vadila. Autorka nejspíš má zkušenosti s odvykáním od drog, vlastní, nebo z okolí, nevím. Ale celé mi to přišlo trochu příliš pozitivní; žádné fyzické příznaky abstinujicích, silná vůle obou.
Příběh tu vlastně moc není, spíš proud myšlenek a názorů, které by mohly pokračovat donekonečna. Někdy to působí únavně, jindy inspirativně.
Jako román mě kniha úplně nepohltila, ale jsem ráda, že jsem ji přečetla – pro aktuálnost a inteligentní vhled do naší doby.

Kniha je rozhovor mezi dvěma hrdiny Rebeccou a Oscarem, do kterého sem tam vstupují příspěvky bloggerky Zoé.
Už jak název napovídá, jedná se o provokativní čtení. Bylo zajímavé sledovat proměnu jejich slovních vyjadřování, vztahu mezi nimi, i jich samotných.
Ze začátku mi byla Rebecca sympatická. Zazněly od ní slova a myšlenky, nad kterými jsem se zamyslela. Nicméně mi i ona mě začala unavovat až rozčilovat (Oskar mě vytáčel skoro celou dobu).
Jejich slovní výměna na mě působila celkem ubíjejícím dojmem a byla jsem ráda, že jsem se prokousala na konec. Každopádně řeší řadu aktuálních společenských témat a to je potřeba.

180/2025
ČAU DEBILE
VIRGINIE DESPENTES
Nakl. VYŠEHRAD
Rok vydání 2025
248 stran

Poslední jarní "hlasovka", která mi chyběla přečíst. A přiznávám rovnou, že mě potrápila, dokonce byla na pár týdnů i odložena. Ale dočíst jsem ji chtěla, poněvadž všemi těmi tématy, které se tady vykřikují do světa, je zajímavá a bezesporu důležitá. Jenom mi prostě nesedla ta forma. Nemyslím forma e-mailů, kterými je kniha vlastně psána, ale takovou svou urputností a umanutostí za každou cenu. Což vlastně vůbec není na škodu, jenom tady toho bylo na mě už trochu moc.

Ale hlavně mi, i díky výše zmíněnému, nesedla jedna ze dvou hlavních postav Rebecca. Ta je vysloužilá herečka, která už de facto dohrála.

A druhým hlavním hrdinou je úspěšný spisovatel Oscar. Ten je zase tak trošku možná ukřivděný, navíc obviněný ze s. obtěžování. Ti dva si nejprve v prostoru sociálních sítí začnou veřejně vyměňovat názory, pak se jejich konverzace přesune právě do mailů, a tak trochu se rozpoutá peklo. To se ale postupně mění. Na začátku jsou to dva nesmiřitelní protivníci, kteří se neshodnou téměř v ničem, ale postupem se i to mění...

Ta kniha bude pro spoustu lidí skvělá, protože ona vlastně skvělá je. Řeší se zde snad všechna aktuální témata, která vás napadnou, což je skvělé a takové knihy jsou zapotřebí. Jen jsem bohužel opravdu měla problém s ukřičeností hlavní hrdinky (ona byla pro mě fakt neskutečně protivná baba, i když v mnohém jsem s ní samozřejmě souhlasila, ale ten způsob, jakým to pouštěla ven byl na mě moc), i proto jsem knihu původně odložila, když jsem se k ní po pár týdnech vrátila, už to bylo lepší, asi jsem si již zvykla.
(ZÁŘÍ 2025)

Ta kniha bude pro spoustu lidí skvělá, protože ona vlastně skvělá je. Řeší se zde snad všechna aktuální témata, která vás napadnou, což je skvělé a takové knihy jsou zapotřebí. Jen jsem bohužel opravdu měla problém s ukřičeností hlavní hrdinky (ona byla pro mě fakt neskutečně protivná baba, i když v mnohém jsem s ní samozřejmě souhlasila, ale ten způsob, jakým to pouštěla ven byl na mě moc), i proto jsem knihu původně odložila, když jsem se k ní po pár týdnech vrátila, už to bylo lepší, asi jsem si již zvykla.