Časy zo second-handu

od:

Časy zo second-handu

Koniec sovietskeho impéria z prvej ruky – očami držiteľky Nobelovej ceny za literatúru Svetlany Alexijevič. Na trpezlivo zbieraných ľudských osudoch ukazuje, ako sa veľké dejiny dotýkajú tých najobyčajnejších ľudí. Mozaika stoviek rôznych hlasov znie v jednom mohutnom akorde, no napriek tomu nezaniká ani individualita konkrétneho človeka. Čo sa stane s človekom, keď padne impérium? A čo sa stane so všetkou tou vierou, ktorú v sebe mali milióny? Vyparí sa? A dá sa vôbec zo dňa na deň začať veriť niečomu inému? Časy zo second-handu začínajú v gorbačovovskej ére a končia pri Lukašenkových manévroch v bieloruskom Minsku – je to teda tá najčerstvejšia história, ktorú bývalé sovietske impérium ponúka. Svetlana Alexijevič zavŕšila týmto dielom sériu kníh o osudoch a dejinách ruskej duše. Súčasťou knihy je aj rozsiahly osobný rozhovor Nataľje Irgunovovej, v ktorom Svetlana Alexijevič prezradí mnohé o svojej dlhoročnej intenzívnej práci, za ktorú ju v roku 2015 ocenila Švédska kráľovská akadémia Nobelovou cenou....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/29_/299331/casy-zo-second-handu-s0F-299331.jpg 4.8161
Originální název:

Vremja, Second hand (2014)

Žánr:
Literatura světová, Literatura naučná, Politologie, mezinárodní vztahy
Vydáno:, Absynt
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (43)

Přidat komentář
bookfan
09. srpna

Kniha je místy opravdu jen pro silné povahy. Vzpomínky na pracovní tábory, dětské domovy, kde chovanci umírali hlady, mučení, ... Částečně osvětluje, proč se Rusové i v dnešní době (např. v hotelu na dovolené) chovají jako páni světa. Oni se tak opravdu cítí a i stále vnímají, že to byli oni, kdo vyhrál 2. světovou válku. Vzpomínkám na ni je věnován poměrně velký prostor, neboť mnoho pamětníků ji navzdory všem prožitým útrapám a ztrátám považuje za vrchol a nejšťastnější období svého života. Z knihy mám dojem, že největší rozdíl mezi Čechy a Rusy spočívá ve víře. Čech obvykle nevěří ničemu a nikomu a vše relativizuje. Rus potřebuje naprosto nutně něčemu věřit a pro svoji víru je ochoten i zemřít. Ať už se jedná o víru v Boha, nebo komunismus, vítězství ve válce, Stalina, nebo o naději na změnu na počátku 90. let. A tato víra překoná snad všechna zklamání a útrapy. Je neuvěřitelné, že pozůstalí po obětech stalinských čistek jsou stále schopni věřit v dobro svého vůdce a jeho portrét mít v úctě pověšený na zdi. Jediné, co lze knize vytknout, je příliš velký rozsah a skutečnost, že některé z příběhů si jsou příliš podobné.

Kamys
29. července

Pribehy Homo sovieticus, ze kterych mrazi. Male, obycejne zivoty, nekdo v rozpadu Sovetskeho svazu videl nadeji, jiny hrozbu, vsichni si do noveho sveta prinesli jizvy z toho stareho. A nikdo nicemu nerozumi. Jak v novem svete zit, kdyz od kojeneckeho veku znate jen lagr a v 5 letech vas odvezou od mamy do detskeho domova, kde vas uci milovat Stalina? Kdyz zjistite, ze nastavajici tchan byl kat? Kdyz se do sebe zamiluji Armenka s Azerbajdzancem v dobe armenskeho pogromu. Jak zit v dobe, kdy se vira ve velke komunisticke ideje zmenila v hon za konzumem? Alexijevicova se snazi najit odpovedi, ale stejne zustavaji hlavne otazky, nejde to pochopit. Castecne by to mohlo byt i o nas, ta doba tu sice nebyla tak tvrda, ani vira v komunismus tak silna, ale nevyrovnani jsme stejne.

kuruteku
15. června

To není beletrie, ale literatura faktu, tvrdá jako život sám, podávaná ze všech stran, od stalinistů po antikomunisty, do nacionalistů k humanistům. Nekomentované, jen občas proložené otázkami. Před půlrokem jsem četl Zinkové chlapce a tohle je snad - protože to není prvotně o válce - ještě krutější. Konečně se dá pochopit, proč je Putin znovu a znovu volen. Mezi lokálními "cary", mezi bídou a vražděním se zdá, že "silný stát je řešení". Čtu a říkám si, zlaté časy, zlaté problémy, v Rusku bych asi nedokázal přečít...

Rihatama
17. dubna

Člověk, který v komunismu nějaká ta léta prožil, si myslí, že toho o komunistickém režimu, i tom sovětském, už něco ví. Světlana Alexijevičová mi ale opět rozšířila obzory. Hrůzná kniha. První svého druhu, co jsem četla, vzhledem k desítkám zaznamenaných výpovědí o desítkách hrůzných životních osudů. Jako kdyby se někdo prošel nacistickým pracovním táborem a jednoho po druhém se vyptal na jeho život/neživot. Když jsem knihu četla, nemohla jsem ji odložit. A když už jsem ji odložila, nebyla jsem s to ji znovu otevřít a znovu se ponořit do té koncentrované spousty smutku a bolesti, ztracených nadějí, iluzí a životů. A tak jsem v mezičase přečetla řadu dalších knih...

Než jsem Dobu z druhé ruky přečetla, z ruského východu mi imponovali jedině snad ruští hudební skladatelé, spisovatelé a básníci. I když povinná literatura k tomu zrovna nepřispívala. Z reálií dnešního Ruska člověk ledasco ví i tuší. Žíjeme ve světě médií. Alexijevičová mi ale pootevřela okno, okýnko do duše dnešního ruského člověka. Nemluvím o pochopení a libosti či nelibosti. Ale o tak trochu lepším porozumění toho, kdo byl (a stále svým způsobem je) "homo sovieticus", kdo je ruský člověk, kde si stál (a stále stojí) v ruské společnosti Tádžik, Armén, Ázerbájdžánec či Čečenec. Dílo Alexijevičové netřeba analyzovat. Shromážděním desítek výpovědí předložila neobyčejně pochmurnou a hlubokou analýzou ruské společnosti samu o sobě... Jen se obávám, že tito lidé ještě dlouho nebudou mít svou vysněnou budoucnost.

"Proč jsme dosud neodsoudili Stalina?
To bychom museli odsoudit i své příbuzné a známé."
"Tohle je štěstí? Salám a banány. Místo vlasti je tu velkej supermarket."
"Svoboda je žít tak, abyste o svobodě nemuseli přemýšlet."
"Rusko potřebuje pevnou ruku... Sláva velkému Stalinovi."
"Ruský člověk svobodě nerozumí. Potřebuje bič a karabáč..."
"Dříve vraždil Stalin, teď tu máme bandity. To je svoboda?"

mirka71
02. dubna

Knížku jsem doposlechla před dvěma dny v audioverzi, a ještě jsem se nevzpamatovala. Zrůdnosti popisované v období 80 a 90 let a po rozpadu SSSR si nezadají se zvěrstvy páchanými za války v koncentračních táborech. A přitom je to doba docela nedávná. Patřím mezi ,,Husákovi děti", vyrůstala jsem v době, kdy se tvrdilo, že SSSR je náš dokonalý starší bratr, a ač jsem už od mala tušila, že to asi není tak, jak se nám předestírá, tohle mě opravdu šokovalo. Příběhy z gulagů a sovětských pracovních táborů jsou natolik otřesné, že mi to přijde až neuvěřitelné, že to je pravda. Vzít dítě matce a vtloukat mu do hlavy, že jeho matka je třídní nepřítel, vymývání mozků, fyzické týrání, všeobecný strach, podněcování nenávisti jednoho člověka ke druhému, jen proto, že je jiné národnosti, no otřes. Myslím, že už nebudu mít sílu knížku někdy přečíst nebo odposlechnout znovu, ale v každém případě mě bude strašit ještě hodně dlouho. Autorka si zaslouží můj hluboký obdiv......
Vřele doporučuji k přečtení každému, kdo není spokojen s tím co má, nebo jak se má.....

Kmotr99
18. března

Pro pochopení situace v Rusku naprosto zásadní kniha. Alexijevičová a šílené výpovědi jejích "hrdinů" mi dost otevřely oči. Jejich příběhy tvoří různorodou směsici, mozaiku smutku, deprese, zmaru. Nostalgii mnohých z nich po Sovětském svazu (přestože měli třeba dědečka v gulagu!!!) díky Době z druhé ruky najednou tak nějak dovedu více pochopit. *** Ale vlastně ne... nebudu tu předstírat, že něco chápu. Naopak nechápu nic... nechápu, jak je možné, že se ve 20., natožpak ještě i ve 21. století mohly dít takové věci. A že se ještě pořád dějou.

Benediktin
12. února

Vřele doporučuji. A to nejen redakci Literárních novin. Je to děsivé.

javirgo
05. února

Výborná a velmi nezvyklá kniha. Četla jsem ji s tím, že snad pochopím ruského člověka. Některé příběhy jsou otřesné, nad některými jsem jen kroutila hlavou, ale stejně jsem ruskou duši nepochopila. Došla jsem pouze k závěru, že dříve může přijít další revoluce, než by se změnilo myšlení některých Rusů a že ruského člověka může pochopit zase jenom Rus, jak je uvedeno v jednom z příběhů tohoto vyprávění.

rabor
28. ledna

Po Zinkových chlapcích, které vám rovněž musím doporučit, protože je to nejlepší válečná respektive protiválečná literatura jakou jsem kdy četl, jsem se vydal na tento malý výlet do tajú ruské duše. Do duše, která je nejsilnější v těch chvílích, kdy je nejslabší.
A líbilo se.

georgearrow
29.12.2017

Na knihu mě navedla anketa Kniha roku v Lidovkách. Někdo by mohl namítnout, že autorka jen sbírá vyprávění, ale není to žádné "jen" - její metoda mi trochu připomíná "Hovory se spodinou"(https://www.databazeknih.cz/knihy/hovory-se-spodinou-145105 ), kterážto kniha zase ukazuje Čínu. Ke knize doporučuji číst Mandelštamovou - za sto let se v Rusku nic nezměnilo, strach, šikana, nenávist, udavačství, horlivost "nižších kádrů", totalita.
Ptám se známých z Ruska - a co vaše maminka na Kavkaze, není smutná, že žijete tak daleko od ní? Odpověď: Byla první, která nám říkala, honem z Ruska pryč a teď je šťastná, že tam již nemusíme bydlet. Tak tak.

Mia77
04.12.2017

Já jsem věděla, že to v Rusku není úplně OK, ale tohle převyprávění příběhů mne opravdu překvapilo. Je to drsné prostředí a asi i dlouho bude. ... A spisovatelku není třeba hodnotit, Nobelovu cenu za literaturu získala oprávněně.

vlastaalena
21.11.2017

Vřele doporučuji

ruzer
03.11.2017

Temná kniha. Muselo to dať veľa práce zozbierať všetky príbehy a rozvyprávať ich formou knihy. Miestami som mal pocit ako pri čítaní Suostrovia od Solženicyna. Nechápal som ako je toto možné ako sa to vôbec mohlo stať. Veď to musí byť predsa vymyslené. Knihu odporúčam každému a hlavne bz si ju mali prečítať rusofily. Ale vlastne keď ľudom nepomohlo 70 rokov pochybujem že im jedna kniha otvorí oči.

Johule
21.10.2017

Krásná, silná kniha. Osudy obyvatel bývalého SSSR a jejich náhled na život tehdy a dnes. Spolu s knihami od Ajtmatova mi Doba z druhé ruky pomohla pochopit hodně o ruském smýšlení a o tom, proč tolik lidí s láskou vzpomíná na Sovětský svaz. Najednou to vidím ve zcela jiném světle a zdaleka ne už tak černobíle. Temné příběhy člověka zasáhnou donutí o spoustě věcí přemýšlet z jiného úhlu. Ano, už jsem schopna respektovat a snad i určitým způsobem chápat ty, kteří vzpomínají na SSSR s nostalgií a láskou...

EL.ZA
17.10.2017

Výborně a čtivě napsaná kniha. Doporučuji všem, kteří chtějí znát pravdu o Rusku. Porozumět však nelze. Nedočetla jsem, bála jsem se nástupu deprese.

andrea5516
29.09.2017

Nespočet silných příběhů. Doporučuji.

Schwestrn
31.05.2017

Neuvěřitelné příběhy, po každém mi zatrnulo! Díky knize jsem zatoužila vydat se do Ruska, které mě nikdy nelákalo, a poznat Rusy zblízka...

kní
21.05.2017

Strašlivé a pro mě překvapivě čtivé (anebo jsem to četla tak zběsile rychle abych už od toho mohla utéct?). Povinná četba pro všechny komunistofily.

Kniha roku 2015 v anketě Lidových novin.
Z předmluvy:
V příbězích, které zapisuji, mi neustále rvou uši takováto slova: 'střílet', 'zastřelit', 'zlikvidovat', 'oddělat', nebo takovéto sovětské způsoby ztrácení lidí jako: 'zatčení', 'deset let bez možnosti korespondence', 'emigrace'. Jakou cenu může mít lidský život, když ještě máme v živé paměti, že nedávno umíraly miliony? Jsme plni nenávisti a předsudků.
Z příběhu Anny M. (Stalinský řežim ji poslal jako malé dítě s matkou do vyhnanství v Kazachstánu. Nejdřív zemřela matka. Později Stalin.):
"Jak žít bez mámy, už jsem věděla. Ale jak žít bez Stalina?"
Z příběhu Jeleny Jurjevny (její otec bojoval za druhé světové války proti Finům, padl do zajetí, když ho Finové pustili, odseděl si šest let v sovětských lágrech):
"Geny nám prostě zmršil Čingischán. A taky nevolnictví. Zvykli jsme si, že je potřeba všechny mlátit, že bez bití se ničeho nedosáhne."

gladya
02.05.2017

Nevěřila bych, jak může být nekomentované vyprávění různých lidí zajímavé a působivé. Vyprávějí lidé různého věku, různých životních zkušeností a politického smýšlení. Některé osudy jsou smutné a dokonce i tragické. Je vidět nadšení a poté deziluze po pádu komunismu, ale i nostalgie po sovětských dobách, to se týká nejen prominentů minulého režimu, ale i běžných lidí a někdy dokonce i těch, kdo s komunismem nesouhlasili.
Přečtení této knížky pomůže pochopit lépe Rusko a Rusy i to, proč má Putin takovou podporu.

esma
19.03.2017

Tato knížka je o syrovosti života v Rusku v přímém přenosu. Čtenáře pohltí a bude ho děsit těžkými osudy vypravěčů. Autorka příběhy nekomentuje, ani se nezamýšlí nad příčinami. Ostatně příčiny a širší souvislosti nehledají ani vypravěči, to autorka nechává na čtenářích. Mne zaujal rozpor mezi jednotlivými osudy, které zjevně vyplývají z uspořádání společnosti a vnímáním této společnosti konkrétně těmito jednotlivci. Přes prožité bezpráví a utrpení stále svou vlast milují a považují Rusko za vzor pro jiné národy a společnosti. Zarážející je nostalgie po Sovětském svazu včetně Stalina, přestože to byl systém, který stál u kořenů jejich problémů. Je možné, že potřeba dát svému životu smysl je tak silná, že když ho nenašli u sebe, tak ho hledají ve svém národě. Pokud ale Rusové budou trvat na tom, že jejich systém je nejlepší na světě, k žádné změně nedojde a systém bude generovat obdobné tragédie donekonečna. Pro zemi s tak obrovským potenciálem, s tak velkými spisovateli, vědci, umělci, s tak nádhernou hudbou je to vyhlídka pro prostého člověka neradostná.

yanis
20.02.2017

.. že bych snad konečně pochopila tu širokou ruskou duši? Neskutečnej zážitek plnej bolesti, žalu, kuchyňský poezie, vodky, sebelítosti a velikášství. Jsem zase o krok dál..

Kingusko1
11.02.2017

Citala som slovenske vydanie: Časy zo second handu. Koniec červenèho človeka. Vydavateĺstvo Absynt 2016. Smutne čitanie, ako strašne hlboko sa vtisol komunizmus do duše človeka a dezilúzia z nadobudnej demokracie a slobody... najhoršia sa mi zdá rezignácia na prítomnosť kultúry a umenia v živote, kde niet na ne čas alebo peniaze. Zaujímavè rozjímanie nad históriou a veĺkosťou či jej stratou ruskèho národa...

-Pečivo-
29.01.2017

Sbírky příběhů "obyčejných" lidí posbíraný formou monologu s autorkou, bez zásadního historickýho a moralizujícího komentáře. Čtenáři to pomůže pochopit, proč je v Rusku situace taková jaká je, rozuměj, proč se tam děje co se děje a co je rudej člověk. Jelikož je autorka disidentka, tak je jasný, že se nejedná o poctu Sovětskýmu svazu a novodobý historii Ruska.

Rozhovory jsou časově velmi obsáhlé a komentují zkušenosti se Stalinem, příběh o katovi z Gulagu, pád komunismu, zbohatlíky, vesničany, masakry v Čečně až po současné Bělorusko. Zmínka o moji služební cestě na Ukrajinu, kdy mi vodka znemožnila nástup do letadla, protože jsem zaspal o 4 hodiny, se bohužel do užšího výběru nevešla.

Vochmelik
26.12.2016

Autorka jen neklade jednotlivé výpovědi vedle sebe, její perspektivě lze porozumět z kompozice díla. (Trochu pochybuji o kvalitě překladu. P. Bošková by se přinejmenším měla doučit přechodníky.)

Chvatěrubský
14.09.2016

Některé pasáže jsou až mrazivé, jiné (zvláště v druhé polovině knihy) mi připadaly poněkud nezáživné, zejména opakující se motivy věčných stesků ukřivděných lidí, kteří se utápí ve své sebelítosti a hledají nějaký záchytný bod, lépe řečeno ideu, pro kterou by mohli žít a bojovat (a umírat). Zajímavá je konfrontace obětí a jejich "katů" z doby stalinských represí. Při vší úctě k autorce si ale kladu otázku, jestli k udělení Nobelovy ceny za literaturu stačí, když zaznamená a reprodukuje širokou škálu názorů různých lidí a z těchto názorů vytvoří dílo sice pozoruhodné, které ale neobsahuje téměř žádnou vlastní tvůrčí myšlenku... Jako náhled do mentality frustrovaných lidí v postsovětském prostoru ovšem tato kniha rozhodně stojí za přečtení.

rasputin
11.09.2016

Kniha obsahuje spousty názorů obyčejných lidí, ale i novinářů, studentů či vysoce postavených funkcionářů na téma - rozpad SSSR. V knize je spousta příběhů a nešťastných lidských osudů. Při čtení z toho občas běhá mráz po zádech. Po přečtení jsem si uvědomil jedno. Ruský člověk je jednou nohou v Evropě, vypadá jako my, ale není jako my. Jeho myšlení nemůžeme nikdy pochopit, ale rozhodně by jsme ho měli respektovat.
S nástupem kapitalismu po rozpadu SSSR přibylo příliš mnoho neúspěšných a chudých lidí. Nebyli připraveni na tržní ekonomiku a už najednou nebyli součástí toho velikého a obávaného Sovětského svazu. Až pak najednou přišel gerój Putin a se svou propagandou, cenzurou a demagogií jim opět dává onen ošidný pocit svébytnosti.
"Rusko potřebuje pevnou ruku. Železnou. Drába se sukovicí. Takže sláva velikému Stalinovi! Hurá! Hurá!".........str.111

Makocka
26.08.2016

Děsivé, strašné, nepochopitelné, nedočetla jsem-ale paní knihovnice, které jsem ji vracela, prý taky ne. Doporučuji.

Daniel112
11.08.2016

Doporučuji.

LBZ
05.08.2016

Pro Středoevropana hodně smutné čtení. Zejména v první části knihy Rusové neustále vzpomínají na to, jak byli velcí, všichni se jich báli a ovládali spoustu zemí... :-/ Je taky zajímavé, že někdo stráví nespravedlivě 10 let v lágru, ale přesto stále věří, že SSSR byl skvělý.
Z mého pohledu se jasně ukazuje, že izolace a nedostatek informací je zcela zásadní problém + ruské hodnoty jsou opravdu hodně vzdálené evropskému humanismu.

Koňadra
25.07.2016

Opäť, rovnako, ako pri knižke Vojna nemá ženskú tvár, sa cítim nepodvedený, dostal som presne to, čo som od knižky očakával. Hlboko intímne výpovede nositeľov bremien naložených na ich chrbáty sytémom a nekomickými figúrkami, ktorých práve tento systém stvoril. Pre mňa úžasné, voňajúce človečinou.

Nie som znalcom všetkých nositeľov Nobelovej ceny za literatúru, ale okrem Churchilla a Solženicina mi nie je známy žiaden ďalší autor, ktorý by "nobelovku" dostal za literatúru, ktorá je skôr publicistikou ako "krásnou literatúrou". V každom prípade dielka Svetlany Aleksijevičovej sú úplne iné, ako knihy dvoch vyššie uvedených bardov. Omnoho subtílnejšie, osobnejšie, ľudskejšie. A nežnejšie. Mám pocit, že i motivácia autorky vychádza z úplne inej bránočky.