Časokryt

Začátek příběhu mě bavil a přišel mi nápaditej, pak jsem se ale začala trochu ztrácet v tom, co chce být sděleno. Druhá část mě už moc neuchvátila.

Knihu jsem začala číst před letošním Světem knihy, autor tam měl být, já četla samou chválu a chtěla jsem si ji nechat podepsat.
Hned jak jsem začala číst, ztratila jsem se. Vůbec jsem nechápala, o co tam sakra jde. Jakože chápala jsem smysl kliniky, a tak, ale? Co ta pointa? Nějaký příběh? Jaký žánr?

Knihu jsem na dlouhé měsíce odložila s tím, že nedočtu. Ale všimla jsem si, že knihy teď nedočítám celkem pravidelně. Tak jsem si jí vzala do práce a za dvě směny dočetla. Moudrá z toho nejsem, myšlenky byly zajímavé, mohlo to být dobré, ale nedalo se.

Nejvíc se mi líbila zmínka o Česku, Praze a tak, zajímalo mě, jak jsme se při referendu rozhodli my, a tipovala jsem správně. :)

Gaustin sa rozhodol vytvoriť prvú kliniku minulosti, ktorá by pomáhala pacientom, ktorí majú Alzheimerovú chorobu a zžili sa s reálnym svetom...

Vytvoriť takúto kliniku nebolo to vôbec jednoduché. Poznať všetky príbehy, aké účesy boli v móde,ako voňalo mydlo. Aká pesnička bola na vrchole hitparády, najdôležitejšie udalosti toho roka, čo sa šuškalo, legendy...

Postupne minulosť zabrala všetky poschodia na klinike, chýbalo im ešte vytvoriť 40. a 50.roky.
Klinika začne byť až tak populárna, že aj zdraví ľudia sa ju rozhodnú vyhľadať...

Priznám sa, že chvíľu som si musela zvykať na autorov štýl písania,ale potom to už šlo jak po masle...

Kniha je za mňa zaujímavo spracovaná, pripomína mi taký pohľad do minulosti, kde nezabudol autor spomenúť aj speváka Johna Lenona,alebo dokonca udalosť,kedy začala 1.sv.vojna...

P.S. Vedeli ste, že Írsky biskup Ussher v polovici 16.storocia spočítal nielen rok kedy bola vytvorená naša Zem,ale aj konkrétny dátum:22.10.4004 pred.n.l. okolo 6 hodiny večer.

4*/5*

Rozhodně originální nápad, první čtvrtina s Gaustinem byla slibná, ale zbytek tvořila v podstatě jen nezáživná reportáž z těžko uvěřitelné paralelní reality, narážky na bulharské historické reálie a občasné pokusy o humor. Děj naopak chyběl. Kdyby to byla prvotina dvacetiletého autora tak ok, ale na nejznámějšího bulharského spisovatele bída.

Tak tohle cestování v čase nebylo vůbec ZADARMO!
Bylo vykoupeno časem a spoustou trpělivosti, kdy jsem se prokousávala stránku za stránkou a netušila, kam autor míří. Čas má totiž v tomto románu hlavní roli.
Georgi Gospodinov se snaží zachytit stopu Gaustina, svého alter ega, který přesedá z desetiletí do desetiletí a snaží se léčit lidi minulostí. Z jeho myšlenkových pochodů jsem byla místy dost zmatená, ale u popisů klinik času, jejich vytváření a fungování, už dávám autorovi plnou pozornost. Užívám si návraty do minulosti, kdy se lidé se ztrátou paměti cítili nejlépe.

Román dostane úplně nový rozměr ve chvíli, kdy je vyhlášeno referendum ve všech evropských zemích s volbou historického období, ve kterém chtějí lidé žít. Netrpělivě jsem očekávala, jak se rozhodli obyvatelé Česka.

Kniha je náročná a dává hodně prostoru k zamyšlení. Některé pasáže mě naprosto míjely, ale naopak mnoho myšlenek stálo za pozornost. Pár stránek jsem četla nahlas partnerovi, nespočet mě rozesmálo, několik dojalo a pár jsem si zapsala. Bohužel mě vyděsila podoba současnosti/budoucnosti s minulostí, ze které jsme se nepoučili…

„Někde jsem četl, že květ pomněnky léčí smutek, nebo, řečeno oficiálně, má antidepresivní efekt. Kromě toho její semena můžou přežít v hlíně třicet let a vyrašit, až když nastanou vhodné podmínky. Tahle květina si třicet let pamatuje sebe samu.“

Doufala jsem, že se více ponimráme v těch klinikách. Jelikož je hlavní postavou autorovo alterego (nebo tak něco... ta kniha je na můj intelekt skutečně přebytečně kombinovaná a často jsem měla nad hlavou akorát tak otazníčky) je asi logické, že nás v příběhu zajímají jen evropští bílí muži, ale tím to bylo taky docela nudné a pro mě nepříliš záživné. Nicméně pár zajímavých myšlenek by se tam našlo, kus knihy, kde Gospodinov dává na odiv své znalosti Evropské historie je i k obdivu, ale celkově mě to moc nenadchlo. Nicméně se těším až to zdramatizují Na Zábradlí (což je taky důvod, proč jsem na tuto knihu vůbec sáhla). V divadelní formě to očekávám pro sebe jako stravitelnější kousek.

Vynikající námět, neobvyklé zpracování a velké množství nepředvídaných myšlenek, fascinující kombinace. V první části jsem naprosto netušila, o co jde. Co tím chce autor říci? Kam děj zařadit? Pomohla mi až jedna z myšlenek: "ztráta paměti znamená deficit budoucnosti". Tenhle děj je tu rozebrán z pohledu fiktivní postavy, která může cestovat do minulosti. Z pohledu pacientů trpící Alzheimerem a jimž pomáhá pobyt v minulosti, protože to jediné si pamatují. Z pohledu dystopie, kdy členské státy EU se rozhodly, že budoucnost je neudržitelná a tudíž si vyberou historické období v minulosti, které jim přišlo nejšťastnější a v něm budou existovat. Vůbec mě nepřekvapilo, že pro náš stát vybral autor devadesátky. A závěrem rozebírá přítomnost ze svého vlastního pohledu, kdy nejprve mizí jména, pak tváře a pak tenhle příběh. Dílo je to politické i autobiografické. Tohle čtení bylo jako točit krasohled. Tolik nečekaných spojitostí. Už dlouho se mi nestalo, abych vědomě četla pomalu, abych si mohla každou myšlenku užít dřív než se z ní stane minulost, než umře. A já jsem vlastně jediná, která ji v tu chvíli znala. Zároveň jsem se dozvěděla, že pomněnka, latinsky myosotis znamená myší ouška. Život se skládá z milých drobností.

Kdybych měl před sebou minulost kde jsem to nečet, tak bych si to chtěl přečíst,

Když začne zapomínat člověk, vrací se k vůním a barvám mladí, když zapomenou státy, končí to oprašováním maršálských uniforem.

Jak už tady zaznělo, zajímavé téma, ale zpracování, za mě - už nikdy víc. Po dlouhé době jsem uvažovala nad tím, že knihu nedočtu, že ji vrátím a vyprdnu se na to. Neeeebaaaaviiiilaaaa mě, fest.

Postmoderní román v tom nejlepším možném smyslu.
Autor nám nabízí příběh, ve kterém se procházíme historií (pamětí), průvodce dělá literární hrdina dřívější autorovy knihy, paměť (historii) ztrácíme a konstruujeme znovu. Jaký má život bez minulosti vliv na budoucnost. A další věci.
Jak už zaznělo v dřívějších komentářích, nejde o lehké čtení, ale pokud mu člověk dá, co požaduje, je odměnou nevšední zážitek a spousta myšlenek, které ho neopustí ani po dočtení.

Je to dílo pozoruhodné. Prolíná se tu téma osobní a společenské, přítomnost se stává minulostí a minulost přítomností, cestuje se tu časem doslova i (vědecko)fantasticky. Zopakovala jsem si dějiny 20. století a ocenila „východoevropskou“ paměť, kterou máme my Češi společnou s autorem. Taky jsem zapřemýšlela, jestli je horší alzheimer nebo přehnaná nostalgie. A zastyděla se: kdyby přede mnou někdo básnil o bulharském postmoderním románu, zatvářila bych se skepticky (a to třeba zrovna Kunderu nemám nijak zvlášť ráda). On to tedy pravý román úplně není, vše je propojeno pouze motivem paměti, ale na čtivosti tím neztrácí ani ň.
Dva postřehy:
Oslovil mě příběh pana N.: starý muž, nemá už nikoho, přišel skoro o všechny vzpomínky. Ve spisu, který na něho vedla tajná policie, se dozví jméno svého fízla. Vyhledá ho a nechá si od něho vyprávět, kým vlastně byl. Na těchto společných chvílích se oba stávají závislými.
Mrknul na mě Woody Allen. V Půlnoci v Paříži touží hlavní hrdina po 20. letech. Jeho láska, jež v té době žije, zase miluje 90. léta 19. století. (Já bych aspoň nakoukla do 2. poloviny 60. let.) Přítomnost není ideální nikdy, nějaká minulost je přitažlivá vždycky.
Vícekrát se tu v komentářích objevuje pocit, že je to knížka aspoň na dvojí čtení. Je to tak.

Zvláštní, velmi zvláštní. V tom dobrém i tom špatném. Čekal jsem trochu něco jiného, ale jsem spokojený. Myslím, že moje očekávání (ovlivněné i jen vágním prolétnutím anotace) ovlivnilo vnímání začátku knihy, kdy jsem měl trochu problém usledovat o co vlastně jde. Postupem času do sebe ale vše zapadlo, dostal jsem se na správnou vlnu a začal sledovat a zamýšlet se nad jednotlivými myšlenkami, které tu Gospodinov předkládá. A není jich málo.
Svým způsobem velmi smutná kniha o čase bez budoucnosti. Rozhodně se nejedná o oddechové čtení. Naopak chce to se plně soustředit a sledovat jednotlivé nitky a myšlenky, v knize ukryté. Nespěchat, pořádně se zamýšlet. Udělat si několik melancholických večerů a zůstat v minulosti. Děkuji za tuhle procházku osobní i evropskou historií a provedením potenciální budoucí minulosti

Zatím to nejlepší, co jsem letos přečetla!
Je to osobní, je to politické, má to několik vrstev a tisíc zajímavých myšlenek.
Autor si hraje s časem a pamětí. Na osobní, národní i mezinárodní rovině.
Kniha bude chtít vaši plnou pozornost a nedá vám nic zadarmo, ale předestře před vás tolik námětů k zamyšlení, že to rozhodně stojí za to. Já měla nejprve tendenci si nejzajímavější myšlenky podtrhávat, ale pak mi došlo, že bych to taky mohla zvýraznit skoro celý.
Jedna z nejzajímavějších knih, co jsem kdy četla a obrovské doporučení.

Prazvláštní, těžko uchopitelná a popsatelná kniha, ale přesto mimořádně zajímavá a čtivá. Je otázkou, jestli to, co nám autor předkládá, je svérázná dystopie, groteska nebo snad příběh vnitřního života psychicky nemocného člověka. Co je nesporné, je inteligence, fantazie a humor autora, jeho schopnost vytvářet nečekané souvislosti a pronikat do hloubky těch nejzákladnějších prvků každého lidského života, jako je minulost, stárnutí, paměť či svoboda. Není divu, že si na obálce zrovna Olga Tokarczuková pochvaluje Gospodinovovu tvorbu, mají toho totiž mnoho společného.

Knihu jsem poprvé přečetla už v roce 2020. Je až strašidelné, jak je čím dá tím víc aktuální. Miluju všechny knihy tohoto autora, je v nich tolik pocitů mně blízkých. Proust Východu.

Pro mě nadčasové. Věřím, že tahle kniha bude ještě velmi dlouho aktuální. Já si ji budu muset přečíst znovu, mnoho věcí mi určitě uniklo.

To zas jednou anotace fakt nekecala, a ejhle, ono je to opravdu asi něco víc, něco co se možná časem stane klasikou, teda alespoň v některých literárních kruzích; a na bulharských univerzitách už určitě jede nějaký kurz o Gospodinovi, nejspíš se ho autor i sám účastní v převleku Gaustina. Hodně mi to připomnělo styl moldavského autora Ciocana. Nevím, jestli je to úplně postmoderna, spíš taková ryzí středo-východo evropská groteska s postmoderními prvky. Nejlepší jsou ty esejistické kapitoly, třeba o eutanázii, o referendu a ztrátě paměti a tlaku minulosti jako novodobé budoucnosti. V mnoha ohledech až nepříjemně aktuální román. Doporučuji.

Velmi dobře napsané. Ze začátku jsem byla uhranutá. Zvláště jsou povedené kapitoly s budováním / s činností klinik paměti. A také se mi velmi líbila část popisující celonárodní změny ( v jaké historické epoše bude daný národ žít) v jednotlivých zemích Evropy. Poslední kapitola byla taková průměrná.