Čas vos

(SPOILER) Knihy paní Mornštajnové jednoduše patří mezi mé nejoblíbenější. Děj zpravidla není žádná oddychovka … a po knize “Les v domě” jsem se čtením trochu otálela. Tohle bylo ale nakonec moc příjemné čtení. Strašně jsem se těšila, až zjistím, co tyto dva lidské osudy vlastně spojuje. No a těch zajímavých osudů se tam nakonec rozkryje mnohem více. Opět děkuji.

(SPOILER) Po Lese v domě a asi i kvůli názvu, který mě nelákal, jsem knihu odkládala. Nakonec byla příjemným překvapením. O čtivosti nelze pochybovat a jsem ráda,že příběh obou hlavních postav nebyl tak beznadějný, jak jsem se u autorky bála. Každý se s tím, co mu osud a na první pohled skoro bezvýznamné události, dokázal poprat a žít.

Zajímavá kniha :-)

Kdysi jsem Mornštajnové fandil, než se z ní stala montovna na výrobu časově a materiálově úsporných bestsellerů. Také tady dokazuje, že umí zajímavě vyprávět, ale je jí už docela jedno, o čem vlastně. Celé je to strašně povrchní a vykalkulované, pořád se nám slibuje rozluštění nějakého děsivého tajemství z minulosti hlavní hrdinky, ale nakonec se z toho vyklube bakalářská historka o manku v samoobsluze. Na druhou stranu možná lepší než parazitovat na skutečných lidských tragédiích. Rychle přečteno, ještě rychleji zapomenuto.

A nepřijde-li trest hned vzápětí, musíš si vinu odžít životem.

Člověk může udělat chybu, ale musí ji aspoň umět přiznat, když není v jeho moci ji napravit.

V životě nikdy nic nekončí. Všechno má pokračování, ani smrt neznamená naprostý konec, život jde prostě dál bez nás.

Brekem se nic nevyřeší. Člověk za sebe občas musí zabojovat. Otřepat se a jít dál.

Nemůžeš čekat, že život půjde podle tvých představ, tak to nefunguje. Každý ma své plány a ty prostě občas nevyjdou. Někdy je dobré se snažit, jindy počkat, jak se věci vyvinou. Ale důležité je nevzdávat se.

Silný příběh dvou lidí. Smutný, ale svým způsobem je to posílilo do života.

Tohle byla proste krasa. Po Listopadu a Lese jsem cekala opet sestupnou tendenci ale zmylila jsem se.
Diky!

Líbí se mi knihy, kde autor dokáže kromě děje krásně popsat i přírodu a propojit ji s lidskými příběhy, a tohle je jedna z nich. Dva lidé, které zdánlivě nic nespojuje, nakonec zjistí, že mají společného velmi mnoho. Doporučuji si přečíst.

Opět náročnější téma a osudy postav po Lese v domě. Ale příběh je protkaný květinami, ptáčkami, síle žít, nakonec i spravedlností.
Opět paní Mornštajnová nezklamala. Velmi čtivý příběh.

(SPOILER) Krásný čtivý příběh, který byl sice protkán těžkými osudy,ale vášeň a dobré jádro člověka nakonec "zvítězilo". Jsem ráda,že autorka v této knize napravila reputaci LESU. Měl zde přesně takovou roli,jakou má pro spoustu lidí. Les v domě na mě byl už trochu moc. Naopak k této knize se ráda vrátím.

Kniha se hezky četla, děj harmonicky plynul. Nekonal se žádný wow efekt, ale bylo to příjemné čtení.

Kniha se mi líbila, čte se dobře i přes trochu smutný příběh jsme z ní měl dobrý pocit.

Velice příjemné čtení. Příběhy dvou postav, které spojí minulost. Líbí se mi, jak autorka dokáže citlivě popisovat události a vetkat do nich jen tak mimochodem dokonalé popisy přírody.

Pokud máte rádi příběhy Aleny Mornstajnove, nebude zklamaní ani z její poslední knihy.
Je to čtivé, a jak to Morstajnova umí, skvěle popsané relativní drobnosti, které ale umi s osudem člověka zamíchat víc, než by si přál.

Autorka mě opět nezklamala. Příběhy obyčejných lidí, kterým osud rozdal nepěkné karty. Lidská zloba a závist ovlivňují mezilidské vztahy a následně rozvrací i celé rodiny. Vše se přenáší i do života dětí, které se snaží zrod zla identifikovat a jeho důsledky odstranit.
Zlo mezi námi - smutné čtení, bohužel pravdivé.

Přečetla jsem velmi rychle a i se mi to docela líbilo. I když tam zase bylo nejedno trauma z minulosti, tak po Lese v domě mi to přišlo jako docela milé čtení (samozřejmě s trochou nadsázky).

Mně se to líbilo. I přes značnou nepřízeň osudu měly obě hlavní postavy jednu vášeň, koníček, něco, co jim pomáhalo. Viděla jsem v tom tu naději. Líbil se mi dobrý konec. Čtení jsem si užila a děkuji autorce.

4*/5*
S geniálností Hany nebo Slepé mapy nelze srovnávat, ale stále se jedná o čtivý, místy hluboký příběh. Ptáčník je místní podivín, který se straní lidí a rozumí jen ptactvu. Bára se nově přistěhovala, aby pátrala po přízracích minulosti a občasná setkání s Ptáčníkem ji vytáčí. Cesty jich dvou se střetly už před lety - a nic už nebylo jako dřív.

Zezačátku jsem byla trochu šokovaná, že protagonistům je kolem 50 let. Postupně mi docházelo, že se děj odehrává v současnosti a postavy vyrůstaly v devadesátkách. K Báře jsem si našla cestu, Ptáčník na mě byl dost nevrlý, ale oběma jsem fandila a přála štěstí.

V románu se objevuje hodně těžkých témat. Mornštajnová je umí podat nenásilně, do děje krásně zapadaly, postupně dávalo podivné chování Ptáčníka i skleslost Báry větší smysl. Traumata z dětství se jim přenesly do celého života, přestože ke konci se jim daří alespoň malinko je překonávat. A na posledních stranách čeká zajímavý zvrat.

Odkazů na předchozí generace mi přišlo méně - bylo to dost na to, aby si čtenář udělal obrázek, ale v jiných knihách je to na jiné úrovni.

Trochu mi vadilo povídání o ptácích a zahradničení. Byly to slabší pasáže, kde jsem lépe pochopila aktuální životy aktérů, ale trošku bych je proškrtala.

Sečteno, podtrženo: čtivý příběh o moci minulosti, který si v kontextu autorčiny tvroby zaslouží nižší hodnocení.

Pozor, původně jsem měla 2 * s komentářem "Nedočteno. Moje prvni Mornštajnová, kterou jsem nedočetla. Možná je to dobou čtení, kdy jsem si řekla, že si dočtu všechny knihy, na které jsem se těšila a teď mam čas a prostor....ale ...tohle nee...tohle jsem nezvládla. Asi to neni az tak chyba autorky, asi jsem čekala,tak jak vždycky u Mornštajnové, že sednu a strhne mě první stránka..nestalo se.

ALE POZDĚJI přišel zvrat

Dodatek o par tydnů později:
Protoze jsem přikurtována k posteli a čtu i příbalové letáky k lékům, dočetla jsem i tuto knihu a z celého srdce se autorce omlouvám. Prostě mě nebavil ten začátek a protože jsem měla spoustu jiných knih na čtení, tak jsem tuto knihu odložila. Ale vrátila se k ní dnes v noci zpět. A dočetla...a zase na jeden zátah. Musite překonat pár prvnich , celkem nezáživnych kapitol a zase objevi ta úžasná Mornštajnová a vsechno do sebe začne zapadat a vy zase budete otáčet stránku po stránce a budete se divit, že už je konec...a co teda jako????? Jo, je to bez urážky autorky.. "stará, dobrá Mornštajnová"...

Les v domě jsem vynechala, ale Čas vos mě nalákal tématem květin.

Na můj vkus je v knize koncentrováno mezi pár postavami až příliš mnoho neštěstí. "Česká depka" není úplně "žánr", který bych vyhledávala a vlastně jsem ho tady ani takto nečekala. Autorka se to snažila vyvážit květinami a ptáky, já bych přesto až na takto smutných osudech trochu ubrala. Když jsem myslela, že katastrofy jsou už odbyté, přišel závěr, kde jsme se dozvěděli, jak dopadla ještě další postava...

Když se oprostím od mé jediné (ale velké) výtky k této knize, tak se jí nedá upřít čtivost, Ptáčník a jeho výlety do lesa mě bavily úplně nejvíc, myslím, že se autorce podařilo hezký vylíčit nitro vlka samotáře. Celkově jsem byla zvědavá, kam se budou osudy postav ubírat. Bavilo mě i budování Bářiny zahrady.

Autorka uvedla několik krásných a pravdivých myšlenek, které jsem si poznačila. Velmi s ní souhlasím v tom, že je potřeba mít nejen někoho, ale také něco, vášeň, naplňující život, která se může stát ve chvíli krize záchranou.

Čas vos je příběh o klikatých cestách ke štěstí a snaze o nápravu chyb minulosti a jsem ráda, že alespoň na úplném konci přichází pozitivnější poselství. Vyzdvihuju taky krásnou obálku.