Sudba černého ptáka

Já chci další díl, teď hned :)

Za mě opět skvělé čtení. Úžasný příběh, mocná Diana, rodinná tajemství a Matthew, hmmm.

S Deborah jsem se potkal osobně. Bylo to v Berlíně v minulém roce a bylo to opravdu milé setkání. Tehdy jsme prohodili pár slov o Praze a o jejím pobytu zde. Řekla mi, že i pro české fanoušky v budoucnu uspořádá setkání. The Black Bird Oracle s věnováním jsem tehdy střežil jako oko v hlavě po celou cestu do Prahy.

Když vyšel český překlad, byl jsem nesmírně rád, že si ji můžu přečíst. Tušil jsem, že to bude jiné než předchozí díly. Autorka si prošla vážnou nemocí, zjistila, že její předkové byli souzeni v Salemu. Bylo jasné, že se tyto zkušenosti nějak odrazí v knize. S tímto vědomím jsem četl Sudbu černého ptáka a všechno dávalo smysl.

Ravenswood bylo krásné a úžasné místo, kde se čarodějnice setkávají s plným potenciálem své moci. Zázemí, kde člověk může prozkoumat i své stinné stránky v bezpečí. Není to skvělé, kdo by to nechtěl? Celý magický svět vybudovaný okolo Proktorových mi velmi imponoval. Užíval jsem si každou chvilku, kdy jsem v něm mohl být. Děj byl sice pomalejší, ale ničemu to nevadilo. Byly svátky a pomalejší tempo k nim patří.

Všechny apotropaické značky, alchymické baňky, oltáře a místa, to všechno bylo senzační. Dokonce i hůlky! V recenzích jsou často zmiňovány, ale probůh, Harry Potter nebyl jediný, kdo je používal. Deborah je historička a používají se od pradávna.

Některé kapitoly byly velmi silně napsané, třeba ta, kdy Diana vypije nápoj lásky. A vyústění děje? Celou dobu čekáme, jak to s dvojčaty bude, co Matt vyzkoumá, a nakonec přece jen dojde k nevyhnutelnému... Pravdou je, že třetí díl Kniha života měl silný závěr a věci se mohly tehdy zdát jinak, než jsou v této knize. Kongregace je stále kongregací a staré struktury jsou stále živé. Asi to tak být musí, jinak by příběh zřejmě pokračovat nemohl.

Knihu jsem si i přes pár výtek užíval a moje setkání s Deborah to jen o to víc podpořilo.

Na tento další díl jsem byla opravdu hodně zvědavá. Mám tu sérii moc ráda a také jsem se velmi ráda dívala na seriál. Začátek je trošku pomalejší, ale s tím nemám problém,protože většinou je ten klid poměrně zdánlivý. No, tento díl není tak akční jako předchozí díly. Máme tu rozplétání rodinných vazeb a s ním samozřejmě spojené problémy, krev není voda a také je tu velký zájem o dvojčata. Čarodějnické hůlky bych tu ani nemusela mít. No, uvidíme, kam se vydáme dál. Nechtěla bych se s touto mou oblíbenou serií rozloučit.

Četla jsem pátý díl série Času čarodějnic v originále hned, když vyšel, ale samozřejmě jsem si nemohla nechat ujít český překlad. Jakmile jsem se začetla, ocitla jsem se v magickém světě Ravenwoodu, sídle rodiny Proctorů, z které pocházel Dianin otec. A že je to trochu svérázná, ale jinak naprosto báječná rodina. Jak živí členové, tak duchové předků. Příběh má pomalé tempo, ale je plný kouzel, krásy a nebezpečí. Ovšem ty hůlky, ty tam být nemusely. Diana zjišťuje, že ačkoliv patří mezi pravděpodobněji nejsilnější tkadleny své doby, jelikož umí desátý uzel, v oblasti magie je toho ještě mnohem víc, co by se mohla naučit. Se studiem vyšší magie se ale váže nebezpečná Temnota, kterou musí Diana ovládnout, pokud se nechce nechat zničit. Ačkoliv příběh plyne spíše pomalu, je plný nových informací o této rodinné větvi, o které Diana nikdy předtím neslyšela, překvapení i situací plných napětí. Dojde i na čarodějnický souboj, rituály a věštění. V Ravenwoodu se ještě více projevuje síla magie obou Dianiných dětí, a i její vztah s Mattewem zde projde zatěžkávací zkouškou. Tohle je báječný úvod do dalšího vyprávění o cestě Diany a jejich blízkých za rozluštěním proroctví, které se váže k propojení třech rodin - Bishopových, Proctorových a De Clermontových, které sahá mnohem hlouběji do historie, než jsme se všichni původně domnívali.

Příběh se sice rozvíjí dál, ale raději jsem měla první tři díly, kde bylo víc akce. Rozhodně jsem ale zvědavá, jak to bude dál s dvojčaty.

Já jsem trochu zklamaná, protože tuhle sérii mám ráda, ale tento díl mě vlastně nudil. Nic se tam pořádně nedělo, spousta jmen a já se začala ztrácet... Tak snad to bude dál lepší, doufejme.

Miluju návraty ke starým příběhům. Takže já jsem si knihu moc užila. Myslela jsem si, že to bude závěrečný díl, ale není tomu tak. Jen doufám, že na další díl nebudeme čekat zase čtyři roky. Sice to neskončilo tak, že má člověk potřebu si rvát vlasy, ale rozhodně to vzbuzuje zvědavost.

Sice bych si musela připomenout předchozí díly, neboť v tomto díle se ztrácím nějak kvůli jménům, ještě, že je tam stručný rodokmen. Tento díl je spíš nasměrován na rodiče s dětmi i když již není takový strašidelný jako v předchozích dílech. Opravdu se mi to líbilo a občas se člověk nemusel vracet na předchozí stránky jako v předchozích knihách. Možná by se v dalším díle mohlo objevit souboj mezi Dianou a Satu.

Občas niektoré návraty do obľúbených univerz majú horkastú, ba až trpkú príchuť. Svojím spôsobom to asi platí aj o svete All Souls, do ktorého som sa túžila vrátiť roky, podobne ako autorka. No medzičasom ubehlo toľko rokov a Deborah Harkness, ktorá písala prvé štyri knihy už nie je tou Deborah Harkness, ktorá napísala piate pokračovanie. To nie je nutne zlé. Ale zase je to niečo, na čo som si musela zvyknúť. Takže som rada, že hlavne v úvode sme všetci hľadali pevnú pôdu pod nohami. Hľadali sme seba. Hľadali sme smerovanie príbehu.

Svojím spôsobom to ale zapadlo na svoje miesto. Je to stále ten známy svet. Plný tajomstiev, histórie a nebezpečenstva. V ktorom kostlivci majú skrine plné kostlivcov a pravda je ostrejšia ako hryzáky upírov. No zároveň je to svet, v ktorom je príjemne až hrejivo, lebo sa tam nájdu aj úprimnosť, priateľstvo a láska. Ale každý si tam musí nájsť svoju cestu, podobne ako Diana. A o tom vlastne bola táto pomalá vsuvka, ktorá spája to, čo sa stalo s tým, čo príde. Tento priestor zaplnila túžba po vlastnej ceste. Po vlastných rozhodnutiach. Po vlastnej vôli.

V dôsledku toho ale mnohé zápletky ostali skôr kulisami. Podobne aj postavy, ktoré, až na Dianu, občas akoby boli len návštevníkmi svojich vlastných životov. Lebo sa ukazuje, že ešte príde niečo väčšie, niečo vzrušujúcejšie, niečo, čo rozšíri už túto beztak obrovskú dejovú linku do ešte väčších rozmerov. Teším sa na to. No zároveň viem, že ak by som tento svet a tieto postavy nemilovala, možno by som práve písala o čosi pichľavejším tónom. Pritom možno len preto, že som si, podobne ako iní čitatelia, vysnívala o niečo odlišné pokračovanie.

Takže sa zdá, že podobne ako Diana, aj ja som musela čeliť vlastným podivne skresleným očakávaniam a predstavám. Aby som nakoniec mohla oceniť tento román pre to, čím nie a nie ho odsúdiť za to, čím nie je. Lebo je to pokračovanie, no zároveň vlastne začiatok – s odlišným tempom a ešte odlišnejším tónom.