Čáry
Rjú Murakami
Rjú Murakami se českému čtenáři poprvé představil v roce 2008 psychologickým thrillerem V polévce miso. Také děj jeho románu Čáry se odehrává v současném nočním Tokiu a neschází v něm sžíravá kritika dnešní japonské konzumní společnosti, scény plné brutálního násilí a sexu, ale také úvahy o lidské osamělosti, lásce a přátelství. Smutní hrdinové si v jednotlivých kapitolách jakoby předávají štafetu – na okamžik se náhodně setkají v nočním velkoměstě a zase mizí v anonymním davu, aby zanechali šokovaného čtenáře bolestným úvahám o životě a jeho smyslu.... celý text
Přidat komentář
Tolik smutných a depresivních pocitů po přečtení této nenápadné knížky jsem nečekala.
Jde sice jenom o skupinu lidských jedinců, ale obávám se, že podobných pokřivených tvorů je společnost plná.
Nelíbí se mi trávit svůj čas v podobných příbězích, které nabídnou čtenáři plno agrese, násilí a podivných sexuálních anomálií...
Nebylo to tak dobré jako "V polévce Miso", ale i tak se mi kniha celkem líbila.
Poučená z predošlých Murakamiho kníh som nečakala príbehy o bežných, sporiadaných občanoch, ale takisto som nečakala, že všetky postavy (a že ich je požehnane) budú intelektuálne na úrovni žiaka nižšej strednej a v ojedinelých prípadoch vyššej strednej školy (japonský vzdelávací systém, odporúčam zbežne naštudovať). Postavy sa prakticky od seba nijak zvlášť nelíšia, všetky majú mentálne deficity a rôznorodé sexuálne úchylky. Model je pri všetkých podobný - sexuálne zneužívanie a týranie v detstve u každého vyústilo do nejakej neblahej poruchy osobnosti alebo psychózy. Príbehy sú prakticky bez pointy, niektoré zaujímavejšie ako iné, ale v konečnom dôsledku splývajú v podivnom prepletenci pofidérnych postáv.
Líbil se mi ten nápad se „štafetovým vyprávěním“, posloupnost náhodných postav, které posouvají příběh jakýmsi literárním Brownovým pohybem je svěží a hravá. Líbila se mi i myšlenka, že každý člověk – bez ohledu na to, jak seriózně a vyrovnaně působí – v sobě má i temnou stránku, něco krutého a násilnického. Jenže Murakami to vypráví strašně ploše, všechny jeho postavy jsou si podobné, jejich násilí se podobně projevuje i vychází z podobných příčin. Vypráví vlastně jeden příběh stále dokola; stále jednu a tu samou povídku, jen v mírných obměnách. Bylo to s přibývajícím časem více a více únavné.
Ano, perverzní násilí je realita života (ne tedy toho mého, naštěstí), ale Čáry nejsou sonda do skutečného života, protože četnost otevřené agresivity, v současnosti i minulosti postav, je tam neúměrně vysoká. Což by nemuselo vadit, násilí v záměrně přehnané podobě může mít svůj umělecký význam (napadá mě teď třeba Nabarvené ptáče, nebo Hanekeho film Funny Games), to samé platí i o sexualitě (romány Henry Millera, typicky). To ale není – pouze v mých očích, samozřejmě – Murakamiho případ, Murakami nezní naléhavě, nevtáhne, nezaujme; jeho explicitní scény tím pádem nevypadají přirozeně, z textu tam jaksi divně trčí a působí samoúčelně. A ve výsledku tak víc nudí než šokuje.
Jmenovec a zároveň oblíbenec Haruki Murakamiho je dnes považován za nejvýraznější zjev současné japonské prózy. Jeho díla mohou způsobit u konzervativní čtenáře mnohdy poboureni a překvapení. I přes tento fakt autor brilantně analyzuje odvrácenou část japonské společnosti a s sziravou kritikou popisuje mnohé fenomény dnešní doby v kontextu tokijske společnosti, nevyhýbá se problematice SM, psychických poruch, násilí či drogové závislosti. Pod brutálním povrchem se však skrývá lidská osamělost v postmodernim světě a ztráta orientace.
Téma všech knih R. Murakamiho je podobné - násilí, sex, drogy, zkažená konzumní společnost. Je to syrové a bez obalu, buď vám to sedne, a pak to oceníte jako sondu do života jisté části společnosti, nebo nesedne, protože nejvíc ze všeho momentálně toužíte po nové kuchyni z IKEA ve stylu "provence". Literatura by měla odrážet skutečnost. Perverzní násilí je skutečnost. Neříkám, že každý román by měl odrážet skutečnost a že každý román by měl být plný perverzního násilí, ale díky bohu za toto. Murakami vše naservíroval v oné syrové podobě, proto je to pro mnohé neatraktivní a nestravitelné. Být to tak ale součástí narativu superchytré severské detektivky, chrochrali byste blahem!
Knihu som prečítala v rámci čitateľskej výzvy a musela som sa veľmi premáhať aby som ju dočítala. Už po zopár stránkach sa mi z nej dvíhal žalúdok. Takýto psychologický žáner asi nie je moja šálka kávy, aj keď je tam veľa nad čím premýšľať tú brutalitu som jednoducho ťažko zvládala.
Lidé, kteří žijí (až na výjimku Júko, která jako jediná byla v psychiatrické léčebně) relativně normální životy. Mají práci, kde bydlet, jsou samostatní... ani vlastně ne tak samostatní, jako spíš sami. V happy end nedoufají a nenechají doufat ani vás jako čtenáře. Každý si s sebou nese už od dětství něco, co není až tak úplně normální (a rozhodně to není nic veselého) a různými způsoby to předává dál. Řetěz malých šílenství se nesmí přetrhnout. Jde to vůbec?
Japonští Samotáři žijí v hrubosti, násilí a "izolaci" tak přirozeně, že se člověk od půlky knihy stává netečným. A jen otupěle číhá, čím bude trpět (netrpět) další postava. A doufá, že někdo bude šťastný..jenomže tady nikdo ani netuší, co by tak mohl chtít.
"Zdá se, že násilí je jediný způsob, jak se mnou ještě dokáže komunikovat. Snášel jsem to..."
"Ať člověk působí sebešťastněji, nikdo netuší, co se mu děje v duši..."
Pff, už pár dní sbírám odvahu napsat, co si o této knize myslím, jelikož, věřte, nevěřte - já vůbec nevím. Do knihy jsem šla s očekáváním, že bude na podobné úrovni jako V polévce miso. Věděla jsem, že je to trošku odlišný žánr, ale přesto - tohle jsem fakt nečekala.
Zezačátku mne nic nepřekvapilo, příběh plynul krásně, jazyk byl podobný jako u V polévce miso. Dostali jsme se od jedné postavy k druhé, pak třetí... Všechny, nebo alespoň většina, měly něco společného s ženou, co slyšela elektrické signály a já s očekáváním, co se z toho vyvrbí, čtu dál. Přibývají slova, jež se v autobuse a v metru stydím číst. (Sama koukám lidem přes rameno a čtu si u nich, když si zapomenu knihu nebo jen hledám inspiraci, takže mám strach, že nejsem jediná.) Občas se stydím tuto knihu číst i sama před sebou, a tak pár řádků přeskočím a jedu dál. Kniha se blíží ke konci a já si pořád nejsem jistá, o co tam vlastně jde. Je to možná moje chyba - nezjišťovala jsem to předem.
Celkově bylo za tímto zvláštním ne-příběhem mnoho zajímavých myšlenek. Nejvíc mi v hlavě utkvěl muž, co žil v boudě. Nedbaje na to, jak moc je to ponižující a jak na něj shlíží ostatní, dělal to, co chtěl, a žil šťastně a spokojeně (v boudě, s občasným do-krve vymrskáním).
Když to shrnu - kniha mne zaskočila. Byla ponurá, bezcitná, hodně orientovaná na špatné dětství i životní podmínky. Asi mi hodně chybí náhled do japonské kultury - nikdy jsem se o ni nezajímala. Toho, že jsem knihu četla nelituji, ale asi se k ní nechci vracet - mám raději příběhy, kde je alespoň občas 'sluníčkově', kde existuje láska, přátelství a vlastně celkově - emoce.
Jestli je tahle kniha prezentována jako "sžíravá kritika dnešní japonské konzumní společnosti....", asi nejsem dostatečně vnímavý. Sympatické je snad to, že sex a násilí zde nepůsobí jako jádro, obalené balastem děje, ale naopak jako slupka, přes kterou je třeba proniknout, aby se čtenář dostal k jádru. Nicméně, vulgarita některých výroků a popis některých scén na mne působil docela odpudivě....což je moje hodnocení, které si nedělá nárok na objektivní posouzení kvality díla. Stejně dopadl de Sade...
Zajímavě pojatá literární koncepce, která má však své limity. Hlavní hrdina zde není. Respektive je. Nese jméno domácí násilí, šikana, ponížení a ponižování, frustrace, sado-maso, úzkost, útěk, samota, citové prázdno..... Kolečko, které se točí stále dokola a - jak se zdá - z kterého není úniku. Spíše než znechucení ve mně tato kniha vyvolává pocit smutku. V době, kdy lidé mají a mohou mít vše, nemají nic. Nic, co je hodnotné, lidské, humánní. Odcizení, chlad a lhostejnost k osudu jiných i svému vlastnímu crčí z Murakamiho řádků v každém příběhu. Mysím, že nejen v obsahu, ale i ve formě tkví Murakamiho skrytý záměr. Rychlý sled hrdinů, kteří se jen mihnou v každé kapitole, vám nedovolí najít si k nim cestu, vztah, pochopení.
"Člověk se pomocí jiných lidí utvrzuje ve svým vlastním já", říká v závěru jedna z Murakamiho postav, a to v kontextu celé knížky nevyznívá příliš povzbudivě.
Líbil se mi nápad, kdy téměř žádný příběh není dokončený a jen kolem projde další postava a my už pak pokračujeme v příběhu jejím. Ze začátku to docela ujde, jenže když se dostáváme k cca sté postavě, která má stejný osud jako všechny ostatní ( zneužívali ji rodiče, nebo naopak ona zneužívá ostatní), řeknete si... Kde je aspoň trocha originality? Proč zase zneužívání? Škoda. Zajímavý nápad pohřben nedostatkem invence. Někdy je méně více.
skvělá knížka a líbí se mi hodně i překlad, protože nesklouzl v češtině k vulgárním výrazům, přestože si děj o ně vysloveně říká... v japonštině prostě taková slova neexistují a nepoužívají se, ale právě ten zdánlivý nesoulad mezi zdvořilým jazykem a brutálním dějem je podle mě až nečekaně působivý
Jelikoz byl Piercing kupodivu zabava, pustil jsem se zase do neceho z vychodu, ale bohuzel se opet potvrdilo, ze asijska literatura a Palivo jdou dohromady asi jako Halina Pawlovska a pocitani kalorii.
V Carach sledujeme postavu, ktera zrovna neco dela, pak Murakami na dvou strankach popise co delaly jeji rodice a na konci postava potka dalsi postavu, predaji si stafetovy kolik a takhle to je porad dokola. Z vyse jmenovaneho jde tedy usoudit, ze si clovek k nikomu nevytvori silny vztah, jaky jsem si ja napriklad vytvoril k Becherovce nebo Jirkovi Krampolovi. Jelikoz se kniha odehrava v Japonsku, je 80% postav naprosto dementnich a delaji veci, ktery by mne nenapadly ani v sobotu rano, nebo kdybych mel misto mozku v hlave treba kilo rizota nebo leca. Co ale cekat od narodu, ktery prodava smradlave kalhotky a cucha k nim. Ja si k svym trenkam cuchl jednou a skoncil jsem na pohotovsti.
Taky nevim, jestli je blbej preklad, nebo jestli Murakami pise naschval stylem trinactileteho studenta zakladni skoly, ale nektere valby typu "sahal ji do oblasti kolem pohlavnich organu" mne opravdu vyvadely z miry. Vitezem se kazdopadne stala uvaha mlade hrdinky, kdyz rekla, ze se ma skvele. "Zvlastni slovo. Ani jsem netusila, ze takove slovo mam ulozene na hard disku meho mozku. A proc zrovna tohle slovo?"
LOL
4/10
No, tak to bylo něco :o))!! Sice jsem tušil, že to bude asi mazec, ale až takový... :o))
Je to velmi zajímavá sonda do hlubin japonské duše. U jedné povídky mně bylo fakt docela špatně :o). Ale jinak se mi to moc líbilo. Ovšem na chvíli si dám od Rjúa pauzu :o)).
Pro mě trochu slabší dílko než V polévce miso nebo Piercing, ale i tak to bylo skvělé čtení. Je to tak divné, špatné a znepokojivé, že vás to nutí číst a číst a číst.
Nebohá japonská dítka.. To jim někdo nemohl dát o trochu víc lásky?
Vcelku povedená kniha. Nečekal jsem nic převratného podle předchozích komentářů, ale byl jsem docela mile překvapený. Ocenil bych velice to jak se příběhy jednotlivých postav prolínají do sebe a tak nějak navazují.
Jen po přečtení knihy mám pocit, že Japonci snad neumí nic jiného než SM hrátky a rozmlátit si obličeje. Ten obrázek asi bude chvíli trvat.
A co mi hodně zkazilo dojem z celé knihy bylo to, že téměř na každé straně byly vlasy... Někdy knihy půjčené z knihovny opravdu mají svá tajemství. Ale samotná kniha za to nemůže a už vůbec ne autor.
Každopádně jako oddechovka od mnou preferované tvorby to nebylo špatné.
Rjú Murakami
Teď asi řeknu, něco co mnohé trošku zaskočí, ale… Rjú mě neskutečně baví.
Nevím, co přesně o této knize napsat. Hned první dobrý dojem na mě udělala kompozice. Na mě opravdu nadchla. Osudy postav jsou tak zvláštně propojené až jsem si někdy říkal, jestli je to vůbec možné.
Rjú poukazuje na zkaženost japonské společnost bez pozlátek. Popíše vám jí takovou jaká je a nic víc v tom nehledejte. Ovšem. Japonsko je krásná země, vidíme jak je uhlazená. Pod touhle přikrývkou je však Japonsko stejné jako jiné země a jiné společnosti. Všichni jsme lidé a lidi jsou někdy opravdu krutí, závistivý, zlý. Někteří mají pokřivenou mysl a odnesou to ti, co jsou nejblíže a je jedno zda nejbližší osoba je taky zlá nebo naopak laskavá, milá a hodná.
O brutalitách a voleném slovníku autora by se dalo debatovat hodiny, ale mně se moc líbí. Rjú je opravdu velice zajímavý autor.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2008 |  V polévce miso |
| 2009 | Čáry |
| 2011 | Nekonečná, téměř průzračná modř |
| 2012 | Piercing |
Kniha Čáry je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 339x |
| Čtenářské výzvě | 11x |
| Doporučených | 9x |
| Knihotéce | 112x |
| Chystám se číst | 65x |
| Chci si koupit | 14x |
| dalších seznamech | 4x |
Vzdálený, a podstatně údernější příbuzný Schnitzlerova Reje, jenž je kaleidoskopickým hypno-tripem do útrob Tokia druhé poloviny devadesátých let. Tísnivá, a ve scénách sexu i násilí mimořádně explicitní tryzna za bezbřehou bolest lidského osamění. Kombinace šokujících výjevů a vypravěčské lakoničnosti je zdrojem intenzivního zážitku, který je stejnou stejnou měrou fascinující i destruktivní. Senzitivním osobám posílám důrazné varování: tato kniha se do vás otiskne jak cejch.