Čáry
Rjú Murakami
Rjú Murakami se českému čtenáři poprvé představil v roce 2008 psychologickým thrillerem V polévce miso. Také děj jeho románu Čáry se odehrává v současném nočním Tokiu a neschází v něm sžíravá kritika dnešní japonské konzumní společnosti, scény plné brutálního násilí a sexu, ale také úvahy o lidské osamělosti, lásce a přátelství. Smutní hrdinové si v jednotlivých kapitolách jakoby předávají štafetu – na okamžik se náhodně setkají v nočním velkoměstě a zase mizí v anonymním davu, aby zanechali šokovaného čtenáře bolestným úvahám o životě a jeho smyslu.... celý text
Přidat komentář
Dám jen 4 protože mě prostě ty jeho vražedné popisky ničí a potřebuji pytlík na blití, ale tahle knížka mě rozesmutnila, když si v poděkování dočtete , že se skutečně opírá o osobní zážitky a to jak je japonsko pro mladé lidi "zmatečné" a staví jejich sexualitu do strašidelných pozic, pocítila jsem prostě lítost
Autor... mnohdy se mi až hnusí. Naprosto. Dokonce když jedna z postav dostává kamenem do zubů, tak bolest sdílím s ní. I si říkám, proč takové věci čtu. Vzápětí si uvědomím, že všechny ty bolesti - "lidské křivdy" jsou všude kolem (i v) nás. Míra se liší, ale my vážně máme cosi zlého v sobě. Život se s nikým nemazlí a každá křivda dříve či později vypluje na povrch. A v jakési podobě se projeví...
Nevím, proč to čtu, ale svým "způsobem" je to obohacující. Ještě V polévce miso a česká "tetralogie" přelouskána :-)
"Člověk se pomocí jiných lidí utvrzuje ve svým vlastním já."
p. 176, R.M.
Tahle kniha mi obsahově nesedla - zvláštní sled násilí, bolesti osamění, bláznů, magorů, násilníků a různých podivínů..
Někdy je dobré mít ve své knihovně knihu, kterou jste ještě nečetli. Toto byla poslední z Murakamiho knih, která čekala na přečtení. Myslím, že byla nejslabší, předchozí knihy na mě víc zapůsobily. Možná to bylo způsobeno tím, že jsem již znala autorův styl a věděla, co mě čeká. Ale líbilo se mi předávání štafet mezi jednotlivými postavami a vykreslení života, který je nám, evropanům, vzdálen.
Přečetl jsem po dvou letech znovu a musím zvýšit hodnocení. Fakt se mi ten nápad či styl, kdy se děj plyne od jedné postavy ke druhé, moc líbí a Murakami to zkrátka umí skvěle. A i kdyby ne, Tokio je mou speciální úchylkou, takže i proto dávám vysoké hodnocení.
Kde je ta kontroverze? Kde jsou ty nechutnosti Rjú? Vždy se v nich tak obsedantně pitváš, vytváříš na obličejích čtenářů výrazy odporu až zahanbení. A tady Rjú? Už si vyměkl? Tlak okolí tě donutil zjemnit, aby si snad někdo nemyslel, že jsi cynický magor se sklony k násilí? Nebuď pokrytec a příště zase pořádně otevří průchod svému hněvu. Takového tě mám rád.
Kniha působí chvílemi jako seznam námětů na další knihy, tolik postav, které se jen na oko prolínají, každá má svůj osud a dějovou linku... Japonsko po téhle knize na mě působí jako ta nejsmutnější a nejneosamělejší země na světě, plná prostituce a násílí a nese jedno velké poselství: to co dáváme dětem se promítne celým jejich životem, každá rána, každé zanedbání se projeví o dost silněji...
Miluju když se ponurá atmosféra z knihy dostane až do mé mysli, když se pak rozhlédnu a všechno mi příjde úplně jiné než před přečtením knihy. To je opravdové umění :)
Čáry zaujali témou, sú dômyselne nápadito napísané, krátke pasáže zo života jednotlivých postáv prezrádzajú presne toľko koľko majú, aby ponechali dostatok priestoru pre fantáziu čitateľa a zároveň aby autor textom docielil zamýšľaný efekt. Nechýba prvok prekvapenia - čosi čo spája všetky postavy a pri pomyslení, že by to mohlo byť alebo dokonca je skutočne tak, táto predstava šokuje. Majú teda všetko, čo má mať dobrá kniha, napriek tomu som sa v závere začínala mierne nudiť. Rozhodne však ešte siahnem aj po ďalších knihách od autora.
ač pro oba ze dvou Murakamů jsou témata shon, zoufalost, frustrace, násilí, sex, typická a vytváří tak jednolitost a monotónnost v jejich bibliografiích nemůžu popřít, že jejich díla jsou nesmírně čtivá a především mně velmi blízká.
Čáry byly mým prvním románem od Rjúho.
Jeden z nejzvláštnějších románů, s jakým jsem se setkala. Fascinovala mne návaznost postav a příběhů a přestože mi pokaždé bylo líto, že jsem se nedozvěděla jak je to dál, Rjúův specifický a velmi čtivý styl psaní mě pohltil. Některé příběhy byly smutnější než jiné, další zas byly dost nereálné a přehnaně násilné. Přesto a nebo právě proto je to dílo, které asi jen tak nezapomenu. Náhodná setkání a známosti mají své kouzlo.
Stejně jako u Nekonečné modři mi ale chyběla výraznější pointa či sjednocující prvek, přeci jen to není soubor povídek a všechno se vším souviselo.
Začíná se stávat zvykem, že Murakamiho knihy přečtu na jedno posezení. Zatímco V polévce miso mi přišla o něco brutálnější a dynamičtější, Čáry mají odlišnou atmosféru. Tolik postav, tolik příběhů a každý jeden z nich by mohl být pravdivý. Murakamimu nešlo jen o to, s čím se jeho postavy potýkají v současné době jako spíš o to, jaký život vedli, že u tohoto problému skončili.
Tohle je velmi zvláštní kniha. V podstatě je to soubor stejně dlouhých, stejně nezábavných a na sebe jen velice lehce navazujících popisů postav. Ano, popis postav, to je přesně to, čeho je v této knize nejvíce. Dialogů je opravdu pomálu a často jsou jen na pár řádků a zase dlouho nic.
Vždy, když jsem bral večer knihu do ruky, tak jsem si říkal "tak jdem na to, ať to mám za sebou", ale už po pár řádcích jsem četl a četl a bavil se a nemohl přestat, dokud jsem skoro neusínal.
Ano, je to tak. Ta kniha je velmi zábavná, velmi čtivá. Vylíčení a popis postav tak, jak ho podává Murakami je tak sugestivní, úchylný a zajímavý, že vám nedělá sebemenší problém představit si, co člověk, o kterém kapitola je, asi cítí.
K tomu všemu spousta násilí, sexu a erotiky. A první dvě popsány přesně podle zvyku japonských autorů - naturálně, přesvědčivě, brutálně.
Murakamiho Čáry jsou velmi dobrá kniha. Díky její délce se dá přečíst skoro najednou a zanechá ve vás silný zážitek. Vřele doporučuji všem fanouškům japonské prózy.
Noční Tokio, náhodná setkání, osamělost, násilí, podivnosti, ze kterých mrazí. To vše je ale zároveň o lásce, přátelství a kritice konzumní individualizované společnosti.
[042/11] Tento svazek má svůj specifický styl. A nejenom styl, ale po dlouhé době jsem se setkala s něčím, co by se mělo číst jen a pouze na jednu dobu. Jinak to postrádá původní efekt. Sama jsem to četla na dvě doby a ještě v půli jsem byla - díky čtyřiadvaceti hodinové pauze na třicáté straně - přesvědčena dát pouze tři hvězdičky, ale dnes jsem se rozhodla, že těch posledních 145 stran dočtu na jeden zátah a udělala jsem dobře. Protože tím jsem pochopila tu pointu. Ne, neumím si představit to čtení více rozkouskované.
(083) ,,Bolest je prostě bolest, to se jinak vysvětlit nedá."
Rjú Murakami, bude autorem pohybujícím se v jazykových extrémech plných násilí a sexu, skrze které se bude snažit vyjádřit své myšlenky a názory na společnost. Na to jsem si už zvykla, ale i tak na mě některé scény dokázaly opravdu zapůsobit něčím nepopsatelným.
(121) ,Ať člověk působí sebešťastněji, nikdo netuší, co se mu děje v duši, proto je chyba posuzovat lidi podle toho, jak vypadají. '
(172) ,,Myslím si, že každej člověk je svůj, ale když se setká s někým dalším, jeho osobnost se v důsledku toho nepatrně změní. Vlastně se z něho s každým takovým setkáním stane jinej člověk, protože pomocí jiných lidí se utvrzuje ve svém vlastním já."
Celá kniha je sestavena naprosto jednoduše: všechno spolu souvisí. Někdy se to může zdát jako silný extrém, ale právě ta psychologická zhuštěnost utváří TO, něco. Ve výsledku z toho mám smíšené pocity, vesměs pozitivní a prvotní zmatenost je už někde úplně jinde. Ke knize se určitě vrátím, protože říká jen pravdu o lidech a pro lidi, kteří na očích nemají jen ty pitomé růžové brýle, ale dívají se někam hlouběji. Ten kdo se na vás usmívá, může klidně zrovna myslet na to, jak vám vyráží zuby kladivem a nebo zabodává pletací jehlu do týla. Jo, lidé jsou “zlatí“.
(029) ,,Copak tobě nedělá dobře, když můžeš mlátit chlapa? Já bych je mlátila furt!"
Nebylo to tak zlé, něco bylo už opravdu nereálné, ale víceméně je to kniha zobrazující lidskou osamělost.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2008 |  V polévce miso |
| 2009 | Čáry |
| 2011 | Nekonečná, téměř průzračná modř |
| 2012 | Piercing |
Kniha Čáry je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 339x |
| Čtenářské výzvě | 11x |
| Doporučených | 9x |
| Knihotéce | 112x |
| Chystám se číst | 65x |
| Chci si koupit | 14x |
| dalších seznamech | 4x |
Zajímavé obohacení v rámci literatury mnou přečtené, každopádně V polévce miso se mi líbilo mnohem více. Dobře napsané, doporučuji i přes mé hodnocení vyzkoušet a nebát se, trochu netradičního vyprávění, díky němuž jsem se při čtení rozhodně nenudil.