Cantaclaro

06.05.2014

Nedávno jsem četl knihu Canaima, v níž se autor "ponořil" do hlubin pralesa. Tentokrát děj svého románu zasadíl do venezuelského llana (pláně) mezi drsné a životem zhrublé llaneros (honáky, obyvatele llana). Tak jako působí na člověka svým tísnivým a dusivým vlivem prales, působí zase llano svou nekonečnou rozlehlostí a vyprahlostí. Stáda dobytka, sem tam farma, menší či větší městečko se svéráznými lidmi a mezitím vším nejrůznější pověsti a pověry, ale hlavně llanerské popěvky, v nichž se zpívá o lásce a zradě, jsou opěvováni hrdinové a zesměšňováni velcí páni. Jedním z takových potulných zpěváků je Florentino Coronado zvaný Cantaclaro. Je to chlapík veselý, ženy mu vcelku snadno podléhají, čehož využívá. Celý ten příběh ale není jen o Cantaclarovi, i když tam funguje jako spojující prvek. Je to především o lidech sužovaných drsným prostředím a nadvládou bohatých pánů. Dále je zde temná minulost, jež hrozí přítomnosti. A hlavně je zde spousta větších či menších nelogičností, které se těžko popisují, ale čtenář si jich hned všimne. Najednou jako by text nedával smysl. Mám velké podezření, že tady byl překladatel jaksi na nakopnuí někam. A to nemluvím o spoustě češtinářských chyb v textu. Cantaclaro je ale dobrá kniha. Ne tak dobrá jako Canaima, ale i tak dokázal Gallegos popsat život na llanu tak sugestivně, že čtenář navzdory vzdálenosti a času cítí jeho mocné kouzlo, vášně a zdrcující tíhu.