Na plechárně
John Steinbeck
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/3224/bmid_na-plecharne-vi9-3224.jpg
4
708
111
Cannery Row série
1. díl >
Nevázané příhody hrdinů novely Na plechárně, jedné z nejoblíbenějších a nejhumornějších Steinbeckových knih, dávají jen stěží tušit, že se rodila během válečných let v Evropě, odkud se její autor v návalech osamělosti a nostalgie ohlížel za svým kalifornským domovem. Steinbeckovi, vracejícímu se k prostředí a životní filosofii zachyceným již v úspěšné novele Pláň Tortilla, se v ní zdařilo nejen živě zobrazit mikrokosmos ulice kalifornského Monterey s jejími nezapomenutelnými obyvateli, ale dotknout se i temnějších stránek lidského života a připomenout vazby osudově poutající člověka ke světu přírody. I po bezmála šedesáti letech od svého vzniku tak osudy Macka a jeho „mládenců“, doktora, hokynáře Li Čonga, malíře Henriho i děvčat z podniku paní Dory zůstávají přesvědčivým a čtenářsky vděčným svědectvím o Steinbeckově schopnosti vcítit se do jejich světa a zachytit jej tak, „aby z nich život nevyprchal“.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2002 , Paseka
Originální název:
Cannery Row , 1945
více info...
Přidat komentář
Tato kniha nemá děj, myšlenku, pointu a ani vám neposkytne žádnou životní pravdu...Tak jak to, že vám toho tolik dá? :-)
Příběhy o partičce dobromyslných flákačů pobývajících v ulici Na Plechárně spojené jejich snahou potěšit místního dobráckého doktora biologie, ale jak to asi může dopadnout... Úsměvná knížka o prostých lidech zaměřená především na jednotlivé charaktery těchto neobyčejně typických maloměšťáckých figurek.
Čím to, že tihle nehrdinští hrdinové jsou mi sympatičtí a že je mi v té atmosféře dobře tak jako jim? Nemůžu si pomoct, ale mně to evokovalo náladu Hrabalových Slavností sněženek nebo Postřižin. Pokud se na tyhle dvě filmové perly rádi (opakovaně) díváte (mluvím o filmech, protože knihy jsem nečetla), s touhle knihou neuděláte chybu. Doporučuji.
---
„Li věřil z hlubin své laskavosti a porozumění, že člověk má nezadatelné právo se zabít, ale přítel to někdy může zařídit tak, že to není nutné.“
---
„Hazel rostl, čtyři roky chodil do obecné školy, čtyři do polepšovny, a nikde se ničemu nenaučil, polepšovny jsou k tomu, aby vyučovaly zlu a zločinnosti, ale Hazel nebyl pozorný žák. Vyšel z polepšovny neznalý zla stejně jako zlomků a dělení. Rád naslouchal hovorům, ale slova nevnímal - poslouchal jen melodii řeči. Kladl otázky, ale ne proto, aby dostal odpověď, ale aby řeč plynula. (…) Neměl rád, odumřel-li hovor jen tak pro nic a za nic. Nebyl ale dost pohotový. Hledal otázku, a doktor se ho zatím obvykle zeptal na něco sám. To Hazel nesnášel. Znamenalo to lovit ve vlastním mozku odpověď, a kdykoliv Hazel musel něco lovit ve vlastní mysli, měl pocit, že bloudí opuštěným muzeem.“
---
„To je všechno hezké, říkat „Čas všechno zhojí, i tohle přejde, lidé zapomenou“ - a podobné věci, když se vás to netýká; ale když se vás to týká, čas neplyne, lidé nezapomínají a vy jste uprostřed něčeho, co se nemění.“
Tak a teraz už len nájsť nejakú krčmu, kde ma nik nepozná a kde mi načapujú pivomléčný koktajl.
Steinbeck na mě dýchl svým kouzlem už v Hroznech hněvu a i když je tato kniha z trošku jiného soudku, je dokonalá. V rámci výzvy 2020 jsem si přečetla "Sladký čtvrtek", moc se mi líbil a když jsem zjistila, že je to vlastně volné pokračování knihy "Na Plechárně", nemohla jsem si ho nepřečíst. Jen doufám, že mi nikdy nikdo nebude chtít uspořádat mejdan jako postavičky Plechárny doktorovi :o) Když o tom čtete, je to super jízda, ale na vlastní kůži bych to zažít nechtěla :o))
Steinbeck patří k mým oblíbeným autorům a je v linii spisovatelů, kteří píší vším co člověka obsahuje. Četbou jsem se nesmírně bavil a navedla mě k dalším dílům. Takováto literatura myslím daleko lépe přivede chytrého čtenáře k dnes už klasické literatuře. Po přečtení jsem si ještě našel audioverzi a kochal se dál. Je to láska na celý život.
Celou knížku jsem si říkal, že mi to něco připomíná a až v jednom z komentářů jsem našel přirovnání \"takový kalifornský Hrabal\". A ono jo, to je ono.
Každopádně první knížka, kterou jsem od Steinbecka četl, rozhodně nezůstane poslední. Ač se mi povalečství celkem příčí, tuhle partičku člověk musí mít rád. Celá knížka byl jeden velký mejdan. Člověk musí žasnout nad tím, s čím se dá vyžít, když pracovat je pro vás horší než nemít pohodlí.
Steinbeck je a už vždycky pro mne bude "pan spisovatel" a "mistr slova". Nejen jeho obsáhlé romány, zvláště Na východ od ráje, ale také jeho kratší novely stojí za přečtení a kniha Na plechárně k nim určitě patří. Vyzařuje z ní laskavost, pochopení, pohoda, klid a humor. Byť se odehrává v době nelehké...Tu povalečskou Mackovu partu, doktora s velkým srdcem, přejícné Dořiny holky i trochu vyčůraného hokynáře Li Čonga člověk prostě musí mít rád.
Samozřejmě plný počet a doporučuji každému.
Krásné vyprávění ze světa americké dělnická třídy. Velice vtipné, velice čtivé.
Milé a úsměvné vyprávění o skupince lidí žijících na jedné ulici. Velice příjemné čtení, takové pohlazení na duši...
Jako je pro mě Mozart největší hudební génius tak je Steinbeck největší génius mezi mými oblíbenými autory. Je to už možná téměř čtyřicet let co jsem knihu četla poprvé a i tentokrát mě pohladila na duši ta pohoda, svět podivných lidiček ze zapadlého koutku Monterey dávných časů. Nádhera!
Jako koupel v teplém oceánu, nekonečná dovolená, pohodové bezčasí přesně v duchu "netrap se budoucností, nic tím nezměníš a zítřek bude mít své starosti". Krása.
Sáhla sem po ní jako po povinné četbě a můžu říct, že za mě úžasná četba. Nevím proč, ale osudy obyvatel ulice Na Plechárně mi přišli velice poutavé. I když některé části byly, na můj vkus, až příliš popisné.
Steinbecka jsem zamlada nečetla, neboť jsme se ve škole učili, že píše sociální romány a v jeho díle se brojí proti útlaku pracující třídy, ukazuje odvrácenou tvář americké společnosti a proto je nejen povolený, ale i žádoucí. Nebyl proto důvod ho číst, takových jsme měli dost i doma. Takže ho čtu na stárnoucí kolena a je to nádhera. Navíc v ulici Na plechárně, byť je to nesporně místo k sociálně kritické tvorbě jak stvořené, je ta všednodennost tak známá a srozumitelná, že to ve mně žádnou velkou potřebu revoluční změny nevyvolávalo.
Zajímavé, že člověk rád čte o lidech, kteří se potulují, nepracují, celý den se válejí na slunci, hulí a popíjejí pivo. U toho tlachají nesmysly, která zní jako lidová moudra, a baví se tím, jak život kolem nich poklidně pluje, zatímco ostatní se honí za výdělkem. A ve skutečnosti nám tihle lidé pijou krev. Steinbeck je skvělý vypravěč.
Steinbeck zřejmě tíhnul k lidem na okraji společnosti, měl pro ně pochopení zvlášť tehdy, když byli uzurpováni, vyhnáni z domova, sebrali jim půdu a skrovné majetky. Podobně i zde sympatizuje s partičkou na chvostě, ale její členové si za svůj osud mohou sami, dobře to ví a za nic na světě by neměnili s kýmkoliv, kdo musí chodit denně do práce, dodržovat řád a pořádek a ještě je ke všemu ženatý :-). Jenomže nějak přežívat musejí, že...
Bydlet bych poblíž nich nechtěla, ale nebyli zlí, měli svědomí a cit a byli si vědomi, že se jim občas něco vymkne z rukou a že je potřeba to napravit. Vtipná pohodová četba.
Prave jsem doposlouchal audioknihu a uzil jsem si ji stejne, jako pred lety vlastni cetbu. Prijemny oddechovy kalifornsky Hrabal ;)
Takové pohodové čtení. Příběh se tak pomalu odvíjí, skládá se ze střípků příběhů a postav. Autor nahlíží na lidičky z ulice Na Plechárně velice vlídně a s pochopením, v každém najde něco pozitivního, co na něm může mít rád. Sice se někdy jejich dobré úmysly nedaří překovat v činy, ale nikdo z nich není zákeřný a zlý. Milé čtení. Připomíná mi to povídky pana Svěráka.
Štítky knihy
Kalifornie americká literatura rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2004 |  O myších a lidech |
| 2006 | Na východ od ráje |
| 2002 | Na plechárně |
| 1941 | Hrozny hněvu |
| 2003 | Toulavý autobus |
Kniha Na plechárně je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 1 005x |
| Čtenářské výzvě | 110x |
| Doporučených | 70x |
| Knihotéce | 224x |
| Chystám se číst | 216x |
| Chci si koupit | 22x |
| dalších seznamech | 8x |
Příjemné a krátké počtení. Připomínalo mi to Hrabala. Dávám 95%.