Bytí a čas

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Ve svém stěžejním díle si autor položil tradiční otázku po bytí zásadně novým způsobem. To jej přivedlo k přehodnocení dosavadní filosofické tradice. Výklad lidského bytí ve světě, k němuž v tomto díle dospěl, představuje přelom, jímž se filosofii otevřely nové, dodnes nevyčerpané možnosti.

https://www.databazeknih.cz/images_books/10_/105676/byti-a-cas-105676.jpg 4.540
Žánr
Literatura naučná, Filozofie
Vydáno, Oikoymenh
Orig. název

Sein und Zeit, 1927

více informací...
Nahrávám...

Komentáře (12)

Kniha Bytí a čas

Přidat komentář
Grepp
18.03.2019

Užívateľ puml píše "Heidegger chtěl být prý básníkem, ale nějak to nevyšlo nebo možná vyšlo, to je otázka pohledu. Mě osobně přijde Bytí a čas jako básnické dílo." Ja mám z Heideggera vo všeobecnosti úplne rovnaký pocit a jeho diela čítam viac menej ako poéziu.

Balsekar
12.03.2019

Nejpopulárnější dílo autora. Přestože sám Heidegger uznává, že kniha je slepou uličkou, dílo se svým významem řadí k povinné četbě. Již jen ji dočíst čtenáře odmění (kdo přečetl, porozumí).

omikronq
05.01.2019

Naprosto zásadní

puml
08.10.2018

Je to jako číst neměcký předválečný jízdní řád. Precizní, ale ne pro každého. Ale jistě jsou zarytí čtenáři předválečných jízdních řádů, kteří si libují ve změnách napříč lety, že nějaká stanice zmizela a nějaká přibyla (a to je přeci jasná otázka po bytí). Podobně je to i s Heideggerem. Precizní formulace, které lze donekonečna rozebírat a hledat v nich "svatý grál" všech filosofů, kteří se někdy alespoň trochu otřeli o "Dasein", "Sorge" a "Rede" a příruční jsoucna - takříkajcí "Zuhanden".

Bytí a čas tak lze číst různě: jako jízdní řád (otevřeš, najdeš, pochlubíš se), nebo zádušní mši za "tradiční" metafyziku, případně jako existencialní traktát, ale i trochu nezvykle jako učebnici pro obor zámečník/klempíř (odemčeností a zakrytostí se to tam jen hemží), či fantasy, kde hrdina "Dasein" - ztotožený s autorem a čtenářem zároveň - čelí spolu se "Sorge" tu vzdálenějším a tu bližším jsoucnům (podobně jako Don Quijote a jeho věrný Sancho větrným mlýnům) a usiluje tak o chiméru rytířství v podobě autentického a tudíž nezakrytého bytí; nebo jako svým způsobem rafinovanou filosofickou báseň, kde namísto zhuštění (jako u Rilka, Celana, Bachmannové atd.) nastupuje rozvláčnost, spirála a oblouk, kruhy jež se protínají a mizí, a kde rádoby nekonečně se opakující "Rede" vybízí k opakovanému čtení. Tak trochu Faust, kde jako našeptávač (Mefistofeles) vystupují různé vesměs známé osobnosti dějin filosofie jako byl Aristoteles, Kant, Hegel a další.

Heidegger chtěl být prý básníkem, ale nějak to nevyšlo nebo možná vyšlo, to je otázka pohledu. Mě osobně přijde Bytí a čas jako básnické dílo. Různé novotvary a atypické formulace, které dávají nahédnout něco tak běžného ale přitom často opomíjeného jako "Dasein" v novém světle. V lecčems se s Heidim rozcházím, ale inspirativní to bezpochyby je, a je zajímavé se k četbě Bytí a čas vracet. Ony ty myšlenky taky působí jinak ve 20 a jinak v 35... I když určitá samolibost z toho cítit je. Některé pasáže jsou neúmerně zdlouhavé a působí jako kdyby Marťas říkal: "čumte jak to umim rozjet a přitom se ani nehnu z místa".

Je z toho cítit, že na to měl tenhle sympatický kníratý radikál v pumpkách čas, a že tak mohl prosmejčit a promyslet kdejakou starou almaru. A že je to napsané na chalupě někde v Bavorech (či kde), u rozpálených kamen, s chlebem, špekem a pivem "zuhanden" - to z toho přímo čiší. Později se Martin k Bytí a čas stále vracel a chtěl ho přepracovat, nicméně mu asi chyběl čas a také odvaha. Takováto kniha si žádá obojí. - Doporučuji.

PS - Ještě bych doporučil výborný rozbor nebo spíš úvod do Heideggera od Miroslava Petřícka. Najdete ho v knize Úvod do současné filosofie. Tam je to zásadní podáno ve zhuštěné a řekl bych stravitelnější formě

PMR
24.07.2018

Dnes to vypadá skoro tak, že co filosof, to odlišný výklad Heideggera.
Jako by těch Heideggerů bylo víc a vzájemně si šli po krku :-)

On to hlavně nedokončil.
Když pak třeba navíc nadepsal ústřední část spisu jako "Existenciální analytika pobytu", tak se není co divit, že to čtenáři právem považovali za příspěvek k filosofii existenciální, byť se to myslelo hlavně/jenom jako korektiv k filosofii fenomenologické (zejména k "čisté fenomenologii" po vzoru Husserlových iniciačních spisů):
Nejobecnější "aspekty" se nekonstituují a jeví se jenom nepřímo.

I řada jiných filosofů narážela na příbuzná omezení fenomenologie (významněji například v etice), ale Heidegerrova analýza je zdaleka nejslavnější ... to se mu těžko odpouští :-)

noemus
21.10.2017

Heideggerovci mne asi nebudou mít rádi, ale já si myslím, že Heidegger Cogito, ego sum ani svého učítele Husserla nepochopil. To co Heidegger stvořil mi připadá jako babylónská věž bez pevných a jasných základů. Mnohem radší si přečtu něco od Wittgensteina, tam to má hlavu a patu. Heideggerovci mne jistě obviní, že to jen nechápu. Já říkám, že se raději budu snažit používat svůj rozum, než věřit, že pan Heidegger to dobře vymyslel. Kdo chce vědět něco o jsoucnech, existenci a o čase ať se raději podívá jinde (ono ale bohužel v tomhle směru moc dobrých možností není)

alef
04.07.2017

Těžké čtení .... nalézt v Heideggerově analýze pobytu „subjekt“, resp. „já“ jako „to, čím jsme“. Heidegger se v této knize bude snažit Vám objasnit „to, čím jsme“ pomocí analýzy různých „vztahů k sobě“.

Říká, že člověk, aby se mohl tázat na své bytí, mu už nějak musí rozumět, tedy, musí vědět, že tu je něco, co nezná, a čehož smysl mu uniká. A právě tato neurčitost ho pak nutí k dalšímu tázání, které směřuje právě k smyslu bytí.

Na začátku Heideggerovy analýzy je tvrzení: „Jsoucno, kterému primárně klademe otázku, tážeme-li se po smyslu bytí, má charakter pobytu.“ Heidegger se tedy snaží vypracovat strukturu pobytu, charakterizovaného jako „bytí ve světě“. Analýza pak spočívá v tom, že zkoumá z různých hledisek momenty, které ho konstituují.

Vychází z Descartova „cogito ergo sum“ (myslím, tedy jsem), a říká, že Descartes dobře prozkoumal ono „cogito“ (myslím), ale, to, co zůstalo neprozkoumané je „sum“ (jsem), proto si jeho analýza klade otázku po bytí tohoto „jsem“.

Na začátku taky zdůrazňuje, že je zavádějící používat výrazy „život“ a „člověk“, protože neříkají nic víc, než třeba „botanika rostlin“, ... důležitý je spíš rozdíl ve způsobech ptaní se, nejde o to, klást si otázku „co znamená být osobou?“ (protože tím se zabývá např. psychologie, ale také antropologie a v neposlední řadě i biologie, řekněme tedy exaktní vědy), ...

takže, podle Heideggera je potřeba člověka chápat jako něco víc než jen jako rozumnou bytost, ... už novověk zavedl ideu transcendence: „člověk je něco, co samo sebe přesahuje“.

Jako problém vidí Heidegger to, že bytí se chápe jako samozřejmé, ve smyslu „výskytu“ ostatních stvořených věcí. Podle něj chybí v psychologii, antropologii i biologii „jednoznačná, ontologicky zakotvená odpověď na otázku po způsobu bytí" ... a tyto ontologické otázky nelze vypozorovat z empirického materiálu exaktních věd, protože ontologické jevy tu jsou ještě před tím, než se začne shromažďovat empirický materiál.

Tak to jen tak na úvod :-) ... jak píše Misericordia, Heidegger problematizuje a analyzuje to, co považujeme za samozřejmé - naše bytí a ptá se po jeho smyslu ... připravte se na zajímavé čtení ... kterému ovšem porozumět, je hodně náročné a proto je vhodné asi spíš pro ty, kteří mají alespoň základy filozofie za sebou a něco o fenomenologii a Heideggerovi už vědí :-).

Misericordia
15.10.2016

M.Heidegger kriticky nadviazal na svojho učiteľa E. Husserla a vybočil z jeho rozvrhu fenomenológie (vzdať sa vo filosofickom skúmaní toho, čo už vieme). Odhliadol od reflexie samotného poznávania a vnímania a zdôraznil, že človek si už rozumie tak, že už (ži)je v praktickom svete obstarávania.
Heidegger problematizuje a analyzuje to, čo považujeme za samozrejmý predpoklad - bytie. Pýta sa na zmysel bytia. Originálne približuje časovosť, konečnosť, porozumenie a rozpoloženie ako spôsoby ´bytia vo svete´, bytia smrteľného človeka, presnejšie pobytu, ktorému o jeho bytie ide, a ktorý o svojej konečnosti vie.

Avšak nemusí samotný zmysel bytia presahovať našu konečnosť, teda naše bytie? Potom ho však nenájdeme v samotnom bytí. Zrejme preto nemohol pokračovať a napísať plánovaný druhý diel, ktorý dopracuje otázku po zmysle bytia.

Dlho sa mi nechcelo otvoriť túto "povinnú filosofickú literatúru", no teraz jej vďaka príprave môžem aspoň lepšie porozumieť a viac ju oceniť. Najviac ma oslovili vycibrené hermeneutické kapitoly o (po)rozumení, reči, zvedavosti a vynikajúce, priam terapeutické pojednanie o svedomí.

Toto dielo považujem za prenikavé a úprimné vyjadrenie hľadanie seba samého ako ´autentickej´ ľudskej bytosti. Človeka, ktorého život môže a má dostať hlbší zmysel ako len "byť" úspešným v očiach verejnosti... A keďže hľadáme to ´existenciálne ľudské´, či ontologické, tak spomeniem niektorých filosofov, ktorí na toto dielo v tejto intencii kriticky a plodne reagovali:

M. Buber v diele Problém človeka tvrdí, že Heideggerov pobyt (Dasein) je bytosť na okraji priepasti, bytosť, ktorá sa vzťahuje primárne k sebe. A hoci to už nie je len mentálny subjekt, ale niekto, kto býva vo svete a rozumie vlastnej naladenosti, stále to nie je človek, ktorý by bol osobou bytostne vzťahovou a duchovnou, ale len vnútrosvetským pobytom. Ten vychádza zo seba len zdanlivo, nevykročí k druhému, nemá pred nikým skutočnú zodpovednosť, vinu cíti len pred sebou samým. Svojou neautentickosťou sa spreneveruje primárne voči sebe samému.

J. Patočka zase rozvinul Heideggerom opomenutú telesnú (s M.Merleau-Pontym), sociálnu a politickú rovinu života človeka, čo zároveň sám sprítomnil na konci svojho života. Je druhý len mojím spolupobytom, či susedom, tým vedľa mňa? Čo to znamená pre moju existenciu, že som už telesnou bytosťou?...

E.Levinas pootočil pohľad od tu-bytia k bytosti živej a etickej, od vecí ako praktických potrieb k "tomu, z čoho žijeme", od pohybu k smrti k žitiu "proti smrti" (času subjektu ako "ešte nie"), od sebaporozumenia k sebakritike poznávajúcej bytosti, od seba k druhému, od konečného pobytu k Nekonečnu, aby sa potom od Druhého vrátil nanovo k sebe. Etika, ktorá nie je len morálkou (a už vôbec nie moralizovaním), ale vzťahom k inému, povolaním k zodpovednosti, predchádza ontológiu. (Heideggerovu ontológiu dokonca nazýva "filozofiou moci", kde primárne ide o poslušnosť bytiu ako našej najvlastnejšej možnosti - byť sebou! Čo znamená byť sebou? Nie som skutočne ľudským až vtedy, keď mi už nejde len o moje vlastné bytie? (Totalita a nekonečno; Inak než byť, alebo za (hranicami) esencie).

Pre mňa zostáva Heidegger (Bytia a času) precízny mysliteľ konečnosti, "svetskosti", naladenosti (zvlášť úzkosti). S vedomím, že sú to práve druhí ľudia, ktorí nás vyrušia z nášho rozpoloženia a porozumenia bytia, pretože naše samotné myslenie, aj keby bolo výnimočne geniálne, nestačí. V osamotenosti vlastného bytia síce môžem prežiť dôležitý katarzný otras a porozumieť sebe samému. No je to naozaj to najpôvodnejšie kým môžem byť? Nájdem zmysel vo "vlastnej možnosti byť"? Alebo nájdem paradoxne až v tom "ako mám jednať" možnosť "byť" jedinečný - a zároveň slobodný od nutkania sa neustále vymedzovať voči "neautentickým spôsobom žitia"?

V každom prípade ,,Bytí a čas je obtížná, ale velice hluboká kniha, která měla značný úspěch a znamenala ve fenomenologii jistý zlom. Zařadila se mezi klasické spisy a každá další fenomenologie se s ní musí nějak vyrovnat." (Sokol, J.: https://cs.wikipedia.org/wiki/Fenomenologie )

1