Bratři Karamazovi
Fjodor Michajlovič Dostojevskij
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/3634/bmid_bratri-karamazovi-0Lf-3634.jpg
5
860
130
Román o čtyřech dílech s epilogem. Vedle Zločinu a trestu, Idiota a Běsů jsou Bratři Karamazovi jedním z vrcholných románových děl F. M. Dostojevského. Kdybychom chtěli formulovat společného jmenovatele „karamazovštiny“, byla by jím vedle smyslnosti vášnivá zamilovanost do života a touha žít za každou cenu. Jí jsou zachváceni všichni Karamazovové: otec Fjodor i bratři Ivan, Dmitrij a Aljoša. Podobně jako u Dostojevského, i u jeho postav se stupňuje žízeň po víře tím víc, čím více v nich narůstá důvodů proti ní. Zdá se, jako by byli vystaveni pochybnostem svého autora, který o sobě napsal, že je dítětem století, dítětem nevíry a pochybností. Tato monumentální syntéza autorových náboženských, filosofických a etických názorů je zároveň i vyvrcholením jeho spisovatelské a duchovní cesty.... celý text
Literatura světová Romány Filozofie
Vydáno: 2004 , AcademiaOriginální název:
Братья Карамазовы (Braťja Karamazovy) , 1880
více info...
Přidat komentář
Po Zločinu a trestu jsem se dalšího Dostojevského bála, ale tohle bylo (nevím, jestli kvůli novějšímu překladu, nebo kvůli tomu, že jsem ZaT četla jako malá) stokrát lepší. Byly tam nudná místa, ale jako celek mě to fakt totálně bavilo a přečetla jsem to fakt rychle, na to jaká je to tlustá kniha.
Nejlepší postava je Smerďakov. To je prostě bez debaty.
Tento velice rozsáhlý epos se mi svým způsobem hodně těžko hodnotí. Z dnešního pohledu je dílo velmi rozsáhle a dlouhé přičemž se asi prvních 500 stran absolutně nic neděje, když jsem nad tím sám uvažoval, dospěl jsem k tomu, že těch prvních 500 stran by se dalo shrnout do jedné kapitoly, protože se tam sice udávali jednotlivé malé příběhy, ale nakonec to nebylo ani moc podstatné. Zdlouhavé pasáže někdy u mne vyvolávali až utrpení, obzvlášť v kronice o Starcově životě, to byla absolutní hrůza. Dále jsem měl problém s několika postavy (konkrétně s Míťou a Fjodorem) oba na mne působilo jinak v knize a jinak v úvodním popisu. Úvodní popis je představil tak jako primitivy zjednodušeně řečeno, ale v knize svým jazykem a vším působili stejně hrozně vzdělaně vznešeně a vůbec to neodpovídalo jejich úvodnímu popisu, to mi od nich bralo na realističnosti, což mne nakonec asi nejvíce mrzelo. Poslední věc, kterou bych knize vytknul byl její konec, ten mi přišel absolutně nečekaný, vlastně na žádnou otázku neodpověděl a přednesl něco co mě v knize ani moc nezajímalo, škoda. Na druhou stranu přes všechny tyto neduhy mne kniha nutila číst dál a dál, zajímalo mne jak to dopadne, co se ještě stane, a to se vskutku musí ocenit, musel jsem číst dále, kniha k tomu tak nějak svádí a táhne. Nejvíce mne fascinovala postava Ivana a hlavně Lízy, tato mladá slečna jako by snad vypadla z jiného světa, přesto měla tolik zajímavých promluv a byla tak moc spřízněná s mou osobou. V knize určitě nachází množství památných vět a promluv, které si určitě zapamatuji a možná mne i svým způsobem ovlivnily. Bylo to zvláštní, nečekané, dlouhé, přesto poučné.
Čtyřdílný román s epilogem, autorovo poslední dílo. Jádro příběhu o otcovraždě vzniklo na základě skutečné události. Román zevrubně líčí osudy rodiny státkáře Fjodora Pavloviče Karamazova. Dílo je, de facto, notoricky známé, tak chci spíš zdůraznit části, které považuji za zajímavé a naopak i ty, které bych klidně vynechala.
Zaujala mě ta část o církevním trestu. Kniha druhá, kapitola 5.
Dále to o upálení Krista a poslední kapitola knihy šesté.
Trochu mám pocit, že jsem tyto myšlenky již někde četla, byť netvrdím, že je Dostojevskij opsal. Spíš někdo jiný je opsal od něj. Kapitola 9, kniha 11-podobnost s Faustem. Co se mi nelíbilo je, že jsou tam jedna, nebo dvě kapitoly, kdy na ,,deseti" stránkách probíhá monolog na způsob ,, ó Pavle Pavloviči já jsem tak nešťastná, chtěla jsem ti něco říct, ale nevím co protože jsem rozrušena, nevím co... To ale začne po chvíli nudit Pavla i čtenáře, děj se nikam neposouvá a ani se nedomnívám, že by autor více osvětlil čtenáři děj, nebo psychologii postav. Spíš to působí, že plní normu stránek.
Závěr: dobrá kniha s drobnými nedostatky.
Knihu jsem četl dvakrát. Je to úžasná kniha, nicméně pro nás moderní lidi hodně rozvláčná, místy až nudná, ale otevírající důležitá témata: odpuštění, vina, trest, svoboda a další. Autor se na ně dívá pohledy románových postav, které jsou dosti vzdálené naší zkušenosti, zejména tím, že popisují ruské prostředí nám i časově dosti vzdálené.. Ale přesto si myslím, že je velmi obohacující se nechat vtáhnout do dialogů a přemítání hlavních hrdinů. Sám jsem si knihu prošel a udělal několik odkazů na místa, jimiž bych se rád podrobněji zabýval. Doporučuji k přečtení samozřejmě každému, s upozorněním na to, že nejde o snadné čtení. Ale stojí to za to.
Nesmírně složité, děsivé a úžasné dílo ... dalo by se číst stokrát dokola a pokaždé v něm člověk najde něco, co předtím minul nebo pochopil jinak. Tím květnatým, přeplácaným ruským stylem psaní může sice čtenáře odrazovat (viz 850 stran), ale z ničeho nic se tam objeví tak úderné a důležité věty, které stojí za překonání těch X nadbytečných. Za sebe doporučuji shlédnout česko-polský film Karamazovi (2008), kde režisér a herci dokonale zdramatizovali toto dílo.
Dílko je to rozsáhlé, přeplněné tématy a otázkami stále aktuálními a skrz naskrz ruské. Občas se ten ruský oder vyznačoval takovou intenzitou, že šla až hlava kolem a musela jsem vyloučit četbu v MHD, aby mi nic neuniklo. A taky si občas odpočinout u jiné knihy, protože se tenhle Dostojevský nevyplatí číst na čas. (Ale za to už nikdy nevyvane!)
Uf, tak tohle byla těžká nálož. Upřímně jsem váhal mezi třemi a čtyřmi hvězdami, protože se mi román četl až příliš těžce. Věděl jsem, že to nebude jednoduché čtení, ale na základě zdejších komentářů a hodnocení jsem doufal, že to nebude tak hrozné. Na druhou stranu přiznávám, že si za své nenaplněné očekávání mohu do jisté míry sám. Když jste po celém dnu unavení a večer sáhnete po klasice ruského realismu - psychologickém románu, přečtete jednu kapitolu a během té další sami sebe přistihnete, že očima přejíždíte řádky a prakticky nevnímáte, co čtete, není to to pravé ořechové... I tak jsem se ale s knihou popral a po dvou měsících ji dočetl.
Knihu bych celkově neoznačil zrovna za čtivou. Čtivá byla pouze v některých pasážích, v jiných byla zase nesnesitelně zdlouhavá. V první polovině knihy se prakticky nic neděje, hlavní postavy se vzájemně navštěvují, potkávají a konverzují (střídají se několikastránkové monology). O nějakém spádu se dá mluvit až v polovině, což je u 750 stránkového románu docela problém. Tím nechci první půlku vyloženě shazovat. Například pasáž o Velkém inkvizitorovi nebo životní příběh starce Zosimy byly velice zajímavé. V polovině se příběh zlomí téměř do detektivky a na konci až do soudního dramatu. Toto vyvrcholení značně vylepšilo můj celkový dojem z knihy. Teprve na konci jsem si uvědomil, že první polovina, byť zdlouhavá, měla pro vykreslení charakterů postav svůj význam...
Román je natolik hutný, rozmáchlý a tematicky obsáhlý, že podle mého názoru čtenář nemá šanci všechno pobrat a pochopit během prvního čtení. Já osobně této četby nelituji, považuji ji za jeden ze svých největších čtenářských výkonů. Jestli ale tímto mohu na závěr někomu poradit (i já sám se podle toho zařídím), nechte si tento román na prázdniny, nebo si na něj vezměte aspoň dva týdny dovolené.
nic od autora nemám. Měla jsem před časem půjčeno z knihovny, ale je to těžké čtení, neměla jsem na to trpělivost nebo dost času, kdo ví, odložila jsem to. Autor mezi povinnou četbou, proto prvotní averze k dílu, potom zvědavost a pak rozčarování. Kniha obsahově těžká pro mne i dnes. Některým věcem nerozumím, část polemik je mi cizí, něco nechápu vůbec.
Snad ji přečtu. Jinak jsem shlédla inscenace, ale určitě nepokryly celé poselství knihy
Kniha, kterou člověk dočte, a ví, že se k ní bude muset znovu vracet, a kterou z hlavy jen tak nedostane. Sice mi někdy nesedne příliš hysterické jednání některých postav, ale na druhou stranu hloubka a bohatost myšlenek, vhled do motivací postav a jejich vztahů a charakterů je něco úžasného. Postavy jsou nesmírně plastické a uvěřitelné ve svém vývoji. I když to byla vzhledem k délce knihy a nutnosti se na čtení opravdu soustředit trochu dřina, čas s Bratry Karamazovými rozhodně nebyl ztracený.
Ještě jsem nedočetla celé, chybí mi kousek, ale hodnocení je jasné. Jen málo knížek má v sobě tolik myšlenek. Samozřejmě, ne se vším souhlasím, ale většina nezastarala ani po skoro 150 letech a je inspirací k zamyšlení.
A je to střípek k pochopení ruské duše.
... Je Bůh, nebo není? Ale vážně! Potřebuju to teď vážně.
Ne, Bůh není.
Aljoško, je Bůh?
Bůh je.
Ivane, a je nesmrtelnost, aspoň třeba nějaká maličká, malilinká?
Není ani nesmrtelnost.
Žádná?
Žádná.
Tak tedy dokonalé nic či co. Nebo je snad přece nějaké něco? Jen když ne docela nic!
Naprosté nic.
Aljoško, je nesmrtelnost?
Je.
A Bůh a nesmrtelnost?
Je Bůh i nesmrtelnost. V Bohu je nesmrtelnost.
Hm. Je pravděpodobnější, že pravdu má Ivan. Bože, když si pomyslím, co víry, co všelijakých sil marně plýtval člověk za ten sen už za tolik tisíciletí! Kdo se tak posmívá člověku, Ivane? Naposledy a najisto: Je Bůh, nebo není? Ptám se naposledy!
A naposledy říkám, že není.
Kdo se tedy posmívá člověku?
Podle všeho ďábel, usmál se Ivan.
A ďábel je?
Ne, ani ďábel není.
Škoda. Hrom do toho, co já bych jenom udělal s člověkem, který první vymyslel Boha! Oběsit ho na osice je málo!
Kdyby lidé nebyli vymysleli Boha, nebyla by vůbec civilizace.
že by nebyla? Tedy bez Boha?
Ano. Ani koňaček by nebyl. A koňak vám budu přece muset vzít.
nesmírná lidskost, sečné dialogy, vášeň vyhnanou až na okraj šílenství, duševní sebezpyt spojený s otázkou existence Boha a jako třešnička na dortu sebeironicky pojmenované kapitoly...
Dostojevského magnum opus, úžasný filosoficko-psychologický román, kde bratři Karamazovi symbolizují různé stránky duše člověka. Asi jedna z nejlepších knih, jaké jsem četl
Amen, amen pravím vám: Zrno pšeničné
padna v zemi, neumře-li, onoť samo zůstane,
a pakliť umře, mnohý užitek přinese.
...nádherná kniha, u které jsem se nenudila (u kterého díla od Dostojevského se člověk nudí?) a tajně doufám, že plány s Míťou dobře dopadly... :) Nejlepší kniha, co kdy byla napsána, pro mě je to Kniha knih.
Je bůh nebo není bůh. A co nesmrtelnost.. Nějak ztrácím přehled. Největší kniha, co jsem kdy četl. Bratři, kteří jsou zpodobněním různých životních postojů. Aljoša - víra, pokora, Dimitrij - touha, nenávist, Ivan - rozum, pochybnost. Spojuje je jeden silný odkaz. A to... všichni v sobě nosíme trochu toho karamazovství.
Před lety jsem knihu v půlce odložila. Tempo pro mě bylo zdlouhavé, rozsáhlé monology nezáživné. O několik let a životních kotrmelců později jsem při svém druhém pokusu byla z knihy nadšená. Byť jde o dílo z 19. století, řeší se v něm naprosto stejné otázky víry, morálky, pravdy, lži, lásky, vášně, ctnosti, hrdosti, svobody, dobra, zla, peněz atd., jaké řešíme my v 21. století. Spousty explicitně rozebíraných, až rozpitvávaných "objevů" současných filosofů, psychologů a esoteriků zmiňuje dokonale přirozeným a nenásilným způsobem již Dostojevskij v Bratrech Karamazových. A to zejména v první části, která byla pro mě zajímavější, než druhá, sice napínavější, ale myšlenkově méně uchvacující část. Na lehkou obtíž mi byla pouze častá hysteričnost a teatrálnost většiny postav, která s sebou však většinou nesla výroky, které mě chytly za srdce. Krásný příklad knihy, do které člověk musí dospět.
Přiznávám, že jsem tuto knihu bral trochu jako výzvu, protože přesto že rád čtu a nebojím se vážnějších témat, nedaří se mi vyčlenit pro čtení tolik času, kolik bych mu chtěl věnovat. A tak se stává, že obsažnější a komplikovanější knihy někdy hůře trávím.
S bratry Karamazovy to ale tak docela nabylo a jsem rád, že jsem do této výzvy šel. Přes množství postav a vedlejší dějové linie je pointa jasná a když se "prokousáte" první polovinou knihy, objevíte celkem silný "tah na bránu." Nejsem si jist, zda jsem vždy pochopil autorovo uvažování, každopádně jsem načerpal mnoho podnětů k přemýšlení, ke kterému kniha často vybízí a bez nějž se snad ani nedá číst. A to považuji za nejcennější přínos četby tohoto mistrovského díla.
Štítky knihy
zfilmováno ruská literatura nihilismus rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2004 |  Zločin a trest |
| 2004 | Bratři Karamazovi |
| 2008 | Běsi |
| 1958 | Bílé noci |
| 2004 | Uražení a ponížení |
Kniha Bratři Karamazovi je v
| Právě čtených | 63x |
| Přečtených | 1 197x |
| Čtenářské výzvě | 67x |
| Doporučených | 160x |
| Knihotéce | 482x |
| Chystám se číst | 756x |
| Chci si koupit | 138x |
| dalších seznamech | 23x |
Pár náboženských úvah s kriminálnou zápletkou. Ideálne oddychové čítanie do vlaku alebo električky.