Bratři Karamazovi

29.06.2022

Dovolím si zde několik poznámek k této geniální knize. Přestože následující text zdánlivě připomíná spoiler, není tomu tak. Děj knihy je zde totiž něco zcela druhořadého, stěžejní je psychologie a vývoj jednotlivých postav. Čtěte, přemýšlejte, stojí to za to:
1. Kardinál Tomáš Špidlík SJ napsal: "Bůh mluví ústy moderního proroka Dostojevského." Tuto tezi je třeba brát velmi vážně, pronesl ji jeden z největších katolických teologů 20. století.
2. Román Bratři Karamazovi je nedokončený - autor napsal jen prvý díl. V úvodu je napsáno, že to hlavní je až ve druhém dílu, že prvý je jen jakým si jeho předstupněm. Nicméně když si to spojíme s výše uvedenou tezí kardinála Špidlíka, tak můžeme román vnímat jako ukončený, protože vůlí Boha bylo, aby zůstal v této podobě. I tak je ale vhodné vnímat některé jakoby okrajové postavy tak, že něco s nimi autor zamýšlel ve druhém díle.
3. Člověka nemůžeme posuzovat a odsuzovat podle povrchních příznaků jeho chování. Každý okamžik života je třeba chápat jako fázi vývoje. Ukazuje to např. postava Dmitrije, který zpočátku vystupuje jako povrchní poživačný flamendr, ale nakonec přijímá trest za nespáchaný zločin jako trest za svůj předchozí život a svou dobrovolnou oběť. Proto se před ním hluboce poklonil na počátku románu starec Zosima, který to vše viděl ve svém prorockém vidění. Naopak Káťa, která je zjevně sympatická inteligentní žena v závěru románu selhává. (A zde je otázka: Co se s ní mělo stát ve druhém díle? Aljošova manželka?) Grušeňka - na první pohled primitivní osoba, těžící z toho, co jí příroda nadělila a plně si to užívající, se v závěru ukáže jako charakterní žena, která stojí věrně po boku neprávem odsouzeného Dmitrije.
3. Být ateistou, byť i inteligentním a s rozhledem (Ivan) je pro takovéhoto člověka velmi nebezpečné, jelikož se tito lidé stávají snadnou kořistí ďábla, který je schopen tyto vírou nechráněné jedince velmi lehce dostat do těžkých depresí (Ivanův stav v závěru knihy).
4. Smerďakov je vtělený ďábel. Na první pohled vyvolává soucit - nechtěný, tělesně postižený, opovrhovaný, ale právě pro v sobě dýmající vztek se stal snadno přístupný tomu, aby se do něj vtělil ďábel a jednal přímo touto postavou. To, co udělal chlapci Iljušovi tím, že mu poradil co má udělat psovi Žučce - to je strašné, jak dokázal měnit dětský život v následné peklo svědomí. A jak jemně, nevtíravě a s pravou ďábelskou inteligencí přesvědčil ateistu Ivana, že právě Ivan zavraždil svého otce tím, že pouze odjel. Nic zde nepomohla opakovaná věta Aljoši: "Ivane, ty jsi ho nezabil!!!" A když mohla pravda vyjít najevo, tak prostě z příkazu ďábla jeho vtělení spáchá sebevraždu a nechává za sebou rozseté zlo.
4. Kapitola Velký inkvizitor - zvláštní je, jak je z knihy relativně nejčastěji zmiňována, čtena a citována a různě interpretována. Při tom její výklad bezprostředně jejímu autorovi Ivanovi pokládá jeho bratr Aljoša: "Ale to je nesmysl, tvůj inkvizitor prostě jen nevěří v Boha!" Přesně tak!!! Tato kapitola je pseudointelektuálním nic neříkajícím blábolem. Prostě přemýšlivého ateistu cosi z oblasti, o které se domnívá, že to je náboženství napadlo a zdánlivě to chytře zpracoval. Hlavně aby to zaujalo. Jedná se o jakousi inteligentnější analogii těch různých pseudouměleckých děl, kdy vezmete postavu světce, nebo dokonce samého boha (píšu s malým b) a vložíte mu do úst vulgární výrazy nebo ho necháte spáchat zjevně nějaký delikt (nejraději sexuální). Úspěch u konzumentů takovýchto pseudoděl je zaručen. A pokud proti tomu někdo něco má, začne se autor ohánět svobodou projevu, uměleckou koncepcí atd., způsobí se ještě větší rozruch a to je žádoucí, protože každý má přece právo a svobodu se s tím seznámit a lidé a peníze se hrnou a kšefty jsou lepší a lepší... (Dopisuji 20.7.2023: typickým současným veledílem, které je analogické kapitole Velký inkvizitor je vysoce úspěšná komerční s....a "Šifra mistra Leonarda")
5. Na mne osobně nesmírně působila kapitola se starcem Zosimou, který bezprostředně po sobě poslouchá přiblblé vtipkování starého Fjodora Karamazova aby ihned poslouchal a dával rady skutečně trpícím ženám, matce která přišla o své děti a říká jí: "Ty plač, Tvým údělem je plakat."
6. Román údajně vznikl jako reakce na autorův pobyt ve vězení, kde byl vězněn otcovrah. Teprve později se přišlo na to, že tento člověk byl nevinný.
7. Jeden osobní názor. Autor dal odpuzující postavě Fjodora Karamazova své vlastní křestní jméno pravděpodobně proto, aby se jiným křestním jménem nedotkl jakéhokoliv člověka, který by toto jiné křestní jméno nesl.

26.05.2022

Úcta ke klasice a tedy 4 hvězdy. Přiznám se, ze ve filozofickych pasážích jsem měla tendenci nesoustředit se a jen letmo dane přeletět očima. Za mě Zločin a trest určitě lepší dílo a více čtivé od daného autora. Asi nedokážu tolik ocenit všechny rozměry díla, které se pečlivému a zapálenému čtenáři mohou tolik libit. Jsem rada, ze jsem tuto klasiku přečetla, ale už se k ni pravděpodobně nevrátím.

14.05.2022

(SPOILER) Dotlač tohto vydania (jediné slovenské vydanie v 1 celku (ostatné vydania sú 2zväzkové)) bol v roku 2016. Ide o lepenú väzbu v pevnom obale s prebalom, strany pri neopatrnom používaní začnú vypadávať.
Podľa informácií v knihe ide o nové vydanie prekladu Jána Ferenčíka - prekladu 2 zväzkových Bratov Karamazovových z roku 1990. Mám obidva preklady doma - aj z roku 1990, aj 2016. Nejde o ten istý text, resp. nestalo sa "ctrl c/ctrl v", pretože v novom preklade z roku 2016 nielenže je obrovské množstvo preklepov a chýb (namiesto "pretože" "pretoža", namiesto "že" "ža"), ktoré v pôvodnom texte nie sú, ale ide aj o vynechané samotné odseky - napr. konkrétne 10. kniha 7.kapitola (IĽUŠA) v pôvodnom texte (preklad z r. 1990, 2.zväzok) na strane 65:
SPOILER:
A vybehol z pitvora. Chcel sa ubrániť plaču, ale v pitvore sa jednako rozplakal. V tomto stave ho zastihol Aľoša.
"Koľa, musíte rozhodne splniť slovo a prísť, inak by ho to strašne zronilo," dôrazne mu pripomenul Aľoša.
"Rozhodne! Och, ako len preklínam sám seba, že som neprišiel prv..."
KONIEC SPOILERU
V preklade z roku 2016 (strana 657) je:
A vybehol z pitvora. Chcel sa ubrániť plaču, ale v pitvore sa jednako rozplakal. V tomto stave ho zastihol Aľoša.
"Rozhodne! Och, ako len preklínam sám seba, že som neprišiel prv..."

Neviem, koľko je takých fatálnych chýb v preklade z roku 2016, nový preklad som čítal od 8. knihy (strana 431), dovtedy som čítal z prekladu z roku 1990. Takže ak si chcete kúpiť slovenskú verziu Bratov Karamazovových, zháňajte buď staré vydania, alebo z Ikaru 2 zväzkové vydanie z roku 2019 - ktoré hádam nemá takéto chyby (väzba z Ikaru je tiež lepená v pevných doskách s prebalom).

K samotnému príbehu - za mňa plný počet, hoci niektoré pasáže sa mi zdali zbytočne rozťahané. Ide o mnohovrstvové dielo, v ktorom sa preberá svetský život, duchovný život, morálka, čo-to z politiky, medziľudské vzťahy, partnerská láska a priateľstvo, kamarátstvo, láska k blížnemu... Čítanie môže mnohých odradiť tým, že príbeh ako taký sa nikam neponáhľa, ide skôr o psychologické a sociálne vnímanie postáv.
Kniha má niekoľko posolstiev a myšlienok, niektoré odseky citovali vo svojich dielach aj neskorší autori (napr. Mario Puzo).
Zo všetkých myšlienok knihy (a že ich je!) vyberiem jednu z tých, ktorá ma zaujala: "Keby nebolo Boha, museli by ho vymyslieť." Samozrejme, myšlienka má v knihe svoj príbeh a svoje opodstatnenie, dá sa ale chápať aj bez knižného príbehu (len či správne...?).
...knihu som začínal čítať asi 5x. Nevedel som sa začítať. = toť informácia pre tých, ktorí knihu odkladajú. Nebojte, raz si k sebe cestu nájdete a neoľutujete. Ani ja neľutujem.

10.03.2022

Pokorně musím přiznat, že takovéhle dílo mi nepřísluší kritizovat. Žasnu nad jeho rozsahem a monumentálností. Jak tohle mohl napsat jeden člověk?-) Já jsem to četl poměrně intenzivně v čase nejkratších dní a nejdelších večerů měsíc a půl. Kromě neuvěřitelně propracovaných postav bratří i otce Karamazových, jakož i jejich příběhů, mě velmi oslovila i postava starce Zosimy a jeho životní zkušenost "comming out tě osvobodí". Sympatie a soucit jsem pociťoval k tolik podceňovanému a otloukanému Smerďakovovi. Pokud bych si mohl dovolit výtku, budu ji mít k postavám žen: až jsem měl pocit, že o ženách Dostojevský slyšel, ale nikdy žádnou nepotkal - samé hysterky, omdlévající při každé vhodné i nevhodné příležitosti. A taky mě poněkud iritovaly medicínské pasáže, ty všelijaké nervové horečky a záněty mozků;-) Ale dílo jako celek obstojí, má ducha a má co říct.

01.03.2022

Popravdě řečeno ještě v půlce knihy jsem si říkala, že nebude hanba, když to nedočtu, ale pak ubylo teologických rozprav a hlavně se stala "ta věc" , takže se rozjel i děj a začalo to mít grády...

Takhle, příběh je to skvělý, všechno do sebe parádně zapadá, ale přeci jen je to trochu moc rozsáhlý a nečte se to úplně snadno.

06.12.2021

Vynikajicí, mnohovstrevnaté dílo. Hlubinná psychologická sonda do uvažování člověka, bez ohledu na to, v jakém století se zrovna nachází a v jaké zemi to je. Jistě, ruské "kulisy" jsou originální, ale podle mého je možné číst tento text jako svědectví o hranicích lidských psychických možností. Velmi umně Dostojevský pracuje se základními lidskými vlastnostmi (tři bratři jako tři základní archetypy), staví je do extrémní situace, která má v sobě sice kriminální zápletku, ale ta tam je podle mého "jen" pro tekutost děje. Jinak klade samé otázky. Co dělat, když stojíš tváří v tvář zločinu? Kde je jedinec a kde společnost? Jak moc se ohlížet na propletence vztahů, v kterých je člověk zatkán. Kde jsou hranice lásky a oběti? Má zoufalství vůbec nějaké hranice? Kam až je možné zajít? Zkrátka podle mého jedno ze základních děl, které z nezvyklé strany nasvětlí lidskou bytost zmítající se ve spleti svých tužeb, vášní a společenských vazeb, přičemž to vše neosvobozuje, ale vlastně spoutává.

30.11.2021

Toto psychologicko-filozofické dílo neodmyslitelně a právem náleží mezi zásadní klasická literární díla. Dostojevský opět dokazuje, jak důkladný badatel a velký znalec lidské duše je - tady hlavně té ruské. Autor se v románu zamýšlí nad lidskou existencí, vírou v boha, otázkou viny, trestu, odpovědnosti, což bravurně zobrazuje v jednotlivých postavách příběhu. Tentokrát jsem poslouchala jako výbornou dramatizaci na radiu VLTAVA - doporučuji.

29.11.2021

Musím říci, že pro mne bude asi navždycky z Dostojevského nejsilnější Zločin a trest. Karamazové jsou dobrý a zajímavý román, autor je rozhodně génius. Ale neohromilo mne to tolik.

16.06.2021

Po téměř pěti letech jsem se rozhodl, že si přečtu další knihu od Dostojevského, a to knihu BRATŘI KARAMAZOVOVI. Tato kniha má téměř 1 000 stran a této knihy jsem se hodně obával, poněvadž jsem věděl, že hodně čtenářů knihu nedočetlo a četbu vzdali, což z jedné strany dokážu pochopit, poněvadž tento úmysl jsem měl také, když jsem dočetl do strany 110 a knihu jsem chtěl odložit, ale nakonec jsem si to rozmyslel a pokračoval v příběhu. Tato kniha byla pro mě jedna z největších čtenářských výzev během mého života, ale nakonec jsem knihu přečetl. Knihu hodnotím na 80 %.

Román líčí osudy rodiny Karamazovových, otce FJODORA PAVLOVIČE, který je alkoholik a děvkař, a jeho synů. DMITRIJ (MÍŤA) je jeho nejstarší syn a podobá se svému otci. IVAN odmítá tradiční náboženství a Boha. ALJOŠA je nejmladší ze všech bratrů a hledá víru, která by jej ochránila před mravním úpadkem. SMERĎAKOV je asi synem Fjodora Pavloviče, dělá sluhu v jeho domě a trpí epilepsií. Pokud bychom chtěli vystihnout jedním slovem dominující část, která se vyskytuje u bratrů, tak u Dmitrije by to byla vášeň, u Ivana rozum a u Aljoši cit. Fjodor Pavlovič je zosobněním staré Rusi včetně jejích panských zlozvyků a včetně její krutosti, v synech se již projevují různé myšlenkové proudy nové generace.

V románu se vyskytují otázky o náboženství, filosofické, sociální a společenské otázky a také detektivní zápletka. Ze všech čtyř bratrů mi byl nejvíce sympatický Aljoša, protože lidem s trpělivostí naslouchal a snažil se jim pomáhat. Oblíbil jsem si starce ZOSIMU, zaujal mne jeho život a jeho příhody, upoutal mne také příběh chlapce ILJUŠI a jeho táty - štábního kapitána. Zajímavá byla také legenda o VELKÉM INKVIZITOROVI, rozhovor mezi Aljošou a Ivanem na téma víry. Zajímavé byly Ivanovy názory, ve kterých tvrdil, že Bůh není a je tudíž všechno dovoleno. K těmto částem se časem vrátím. Je to určitě na zamyšlení..

Román je rozdělený do 12 knih, jednotlivé kapitoly jsou pojmenovány, kniha má Epilog. V románu se vyskytuje hodně dialogů. Román je hodně rozvláčný a v některých momentech z vyšetřování vraždy jsem byl doslova unavený z připomínání skutečností, které autor už několikrát zmínil. Z jedné strany se není čemu divit, když se vyšetřuje vražda, skutečnosti se připomínají a hledá se pachatel zločinu, ale někdy to bylo hodně únavné a zdlouhavé. Autor to popsal do nejmenších detailů a všechno bylo promyšlené. V románu se vyskytovaly smutné části, ale také jsem se zasmál při některých dialozích Aljoši s KATĚRINOU IVANOVNOU, legrační mi připadaly také Poláci, se kterými se setkal na pijatice Dmitrij a kteří mluvili polsky (panovie). V románu se vyskytuje také láska.

Autor je "vševědoucí" vypravěč. V románu se vyskytuje hodně témat jako zločin, odpuštění, nahlédneme do ruské společnosti tehdejší doby, v románu se pokládají otázky typu, jestli je Bůh nebo není apod. Zajímavostí je, že autor v některých částech píše, že nebude všechno podrobně vypisovat, protože by to vydalo na další knihu a já jsem si říkal, že to bylo správné rozhodnutí, protože román by byl mnohem delší. :)

V závěru knihy se nachází SLOVNÍČEK PRAVOSLAVNÉ TERMINOLOGIE. Škoda, že se v knize nevyskytuje Doslov, ve kterém by bylo pojednáno o Dostojevském, jeho díle včetně románu Bratři Karamazovovi. Určitě by to bylo vhodné, protože tento román je náročnější na četbu.

Číst nebo nečíst knihu BRATŘI KARAMAZOVOVI? To je otázka, na kterou je těžké odpovědět. Pro mě osobně to nebyla jednoduchá kniha na čtení a dala mi poměrně dost zabrat. Pokud někdo začíná s Dostojevským, raději bych doporučil jiné knihy, které jsem četl, například ZLOČIN A TREST, URAŽENÍ A PONÍŽENÍ, ZÁPISKY Z MRTVÉHO DOMU, IDIOT aj. Knihu Bratři Karamazovi bych si ponechal jako jednu z posledních možností, ale je to jen můj názor, viděno mýma očima. :)

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Ten, kdo lže sám sobě a vlastní lži naslouchá, dospěje až k tomu, že v sobě ani kolem sebe již nerozezná vůbec žádnou pravdu a neváží si tak ani sebe, ani jiných. Když si nikoho neváží, přestává milovat, a aby se bez lásky měl čím pobavit a zaměstnat, oddává se vášním a hrubým slastem, takže ve svých hříších klesá naroveň dobytku, a to vše se děje z nepřetržitého lhaní sobě i jiným.

Pochop – nejde o to, že bych nepřijímal Boha, já nepřijímám svět, který stvořil, nepřijímám svět Boží a nejsem s to na něj přistoupit.

Ovšem Bůh je jen hypotéza… Ale… pro pořádek to být musí, to uznávám… v zájmu celosvětového řádu atakdále… a kdyby ho nebylo, museli bychom si ho vymyslet.

Nejde o to, že bych odmítal Boha, Aljošo, já mu jen co nejuctivěji vracím lístek.

Někdy narazíte na lidi velmi citlivé, ale zároveň jaksi přiskřípnuté. A to šaškování je vlastně takový vztekle ironický škleb, určený těm, jimž si kvůli své dlouholeté ušlápnutosti a bázni netroufají říct pravdu rovnou do očí.

Protože kdyby Bůh nebyl, tak má zemi a vůbec všehomír na povel člověk. No to je ohromný! Jenže kde se v člověku vezme dobro – bez Boha? To je ta otázka! To mi věčně táhne hlavou. A koho pak má milovat, myslím člověk?! Ke komu má cítit vděk, komu nakonec zapěje hymnus?

09.06.2021

Je to hodnĕ dlouhé a z psychologického hlediska zajímávé,jak jsou vykresleny jednotlivé osoby.Poslechnout si jako audioknihu načtenou odborníky na mluvené slovo z řad herců tomu dodává šmrnc.

07.06.2021

Tento Dostojevského román je pro mě literární ekvivalent obrazů Hieronyma Bosche. Tolik šílenství a hysterie na jednom místě ... a člověka to vtáhne a nepustí. Je to dlouhé, ano, ale ono to ani nemůže být kratší. Tolik emocí nedovoluje přímočaré dialogy a svižný děj. I když se nakonec nic nevyřeší, nedomluví, neuzavře.

28.03.2021

Ach ta ruská duše, ach ta duše plná, tak plná, duše nad propastí, jednou nohou v temné rokli nejnižších pudů a druhou v nejvyšších sférách rytířské ušlechtilosti. Dostojevského veledílo, ponor do člověka, hlavně do člověka ruského, ale vůbec do člověka jako odporné i obdivuhodné bytosti zároveň.

Má to hodně stránek a tolik se toho nestane? Je to nakonec jen detektivka a nemusela by být tak upovídaná? To je nepochopení toho proč Dostojevskij takovou knihu napsal a proč se k ní čtenáři pořád vracejí... postavy hledají víru, hledají cestu, hledají smysl života a ani jedna z nich je nenachází, chtějí hodně brát i dávat, ale nevědí jak a pak tu máme veřejné mínění, tak snadno ovlivnitelné...

Tuhle knihu má smysl číst. Ale každému určitě nesedne. Pokud se vám prvních 200 stran nezdá, asi bych to odložil, i když kolem strany 350 to začíná být dost napínavé:) přečteno ve skvělém překladu Prokopa Voskovce.

07.03.2021

Opravdu dlouho jsem přemýšlel, co o téhle knize napsat... Po přečtení Zločinu a trestu, jsem se na Karamazovi opravdu dost těšil. Musím ale říct, že jsem poněkud zklamán. Obsah byl až příliš zdlouhavý. Některé autorovy fráze se neustále opakovaly. Po dějové stránce to taky nebyla žádná bomba a sám za sebe jsem od vyvrcholení čekal asi trochu více. Nicméně, abych tady jen neházel kritiku... Kniha je samozřejmě velmi dobře napsána. Autor moc dobře věděl, co dělá ale já si tuhle knihu do sbírky oblíbených asi nedám :/

Bohužel se mi nepovedlo dočíst, což mě dost mrzí, protože zločin a trest se mi moc líbil. Zvládla jsem pár stránek a bylo to pro mě jako hádej kdo je kdo, nedokázala jsem určit zda se zrovna mluví o otci, bratru nebo druhém bratru. Třeba se k tomu ještě někdy vrátím a zkusím to znovu, uvidíme.

Idiot, Zločin a trest, Uražení a ponížení. Teď Bratři Karamazovi. Člověku se do knihy která mám tisíc stran (dobře, devět set osmdesát) nechce. Zvláště pak když ví, jak pomalu se umějí knihy spadající do kategorie „ruská klasika“ táhnout. O to úžasnější pak je, když si člověk několik dní po sobě večer zas a znovu s nadšením sedá do křesla a těší se na další desítky stran tohoto geniálního počinu. Sto stran vám při této knize uteče jako voda a vám se prostě a jednoduše nechce knihu odložit, protože zrovna začíná další kapitola, možná úžasnější než ta předchozí.

Dostojevskij, a píši to všude, je geniálním psychologem a dokáže vytvořit charaktery, které jsou extrémní do všech stran. U mnoha autorů člověk naráží na neschopnost tvorby různorodých charakterů. Ne Dostojevskij. Ten je geniálním pozorovatelem a psychologem. Koho v knize potkáte? Arogantního Ivana, labilního Dimitrije, odpudivou – alespoň pro mne - mršku Agrofenu, šaška nad šašky Fjodora Pavloviče, prohnilého do morku kosti. A Aljošu. Jaký je vlastně Aljoša, když už jsme u toho? Já si upřímně poté bezmála tisícovce stran nejsem definicí jeho charakteru jist, ale nelze o něm neříct, že je dobrý. On je opravdu od základu dobrý. Což působí neuvěřitelně vedle Fjodora a jiných. Člověk se nad oním spletencem lidských příběhů takto různorodých charakterů zasměje, udělá se mu nevolno, chvíli se cítí schopen a připraven vstoupit na nebesa, chvíli si je jist, že se před ním otevírá propast do pekel, doslova cítí jak se mu ony háky zasekávají do ramen a strhávají ho do nekonečných ohňů.

Obzvláštním dojmem na mne působily tři pasáže knihy. Nikoho nepřekvapí ta první. Velký inkvizitor. Ohromnou radost mi ten Dostojevskij udělal, když tak nádherně popsal i některé mé postoje k bohu abrahámovských náboženství.

Druhá pasáž je již ke konci knihy. Ivan hovoří se Satanem. Nebo ne? Kdo ví, Ivan určitě ne a já jsem s ním v tom. Satanas sum et nihil humani a me alienum puto. Tato věta mne zahřála u srdce.

Třetí částí je samý konec knihy. Soud. Nevím kdo jiný by si mohl dovolit líčit sto třicet stran soudní řízení a ještě si u toho neustále stěžovat, že má pro tu příležitost málo prostoru. Kniha nekončí dobře, ale to od ní nikdo nečekal, tak aspoň končí geniálně. To jsem nečekal já a Dostojevskij mne opět příjemně překvapil. (Jo a musím se studem přiznat, že jsem se asi zamiloval do advokáta Feťukoviče...)

Celá kniha je protkána, mimo dosti vedlejší „detektivní“ dějové linky, která není vůbec detektivní a je podle mne chyba takto knihu definovat, také velice silnou filosofickou tématikou. Píši filosofickou a myslím teologickou. Existuje Bůh? Bylo jednání Ježíše Krista fér? Měli bychom se řídit zastaralým dogmatem, či jej vyříznout jako hnisavý vřed? Je tradice to nejdůležitější? Může existovat Bůh bez Satana? Konec konců ptejme se klidně, je přítomnost zla důkazem existence dobra? Mnoho dobrých otázek tato kniha předestírá... Není samozřejmě jediná, ale je v tom sakra dobrá. Pokud pak člověk nechce přemítat nad podstatou Hospodinovou, je tu jiná, světská otázka. Jaké je pouto mezi dítětem a rodičem? Je absolutní, nebo je relativní? A mnoho dalších otazníků, mohl bych zde vypsat.

Nevím zda mohu o Bratrech prohlásit, že by se stali mou nejoblíbenější ruskou literaturou. To asi ne, Mistr a Markétka je kniha v tomto směru těžko překonatelná. A nejsem si jist, zda jsou pro mne nejoblíbenější knihou od Dostojevského. K Idiotovi mám totiž speciální niterný vztah. Ale čistě objektivně vzato, jak z hlediska obsahu, tak z hlediska příjemnosti čtení jsou Bratři Karamazovi lepší.

16.01.2021

Na túto knihu nedá dopustiť snáď žiadny autor, ktorého som kedy čítal, teológovia, filozofi (a snáď aj psychológovia) ju majú v úcte ako Sväté písmo... no mne sa vôbec nepáčila. Iné diela ruských realistov z 19. storočia sa mi páčili oveľa viac. Iste, poéma o Veľkom inkvizítorovi bola zaujímavá, rovnako aj rozhovor Alexeja s diablom, zaujala ma postava Smerďakova, rovnako aj postava Aljošu, ale inak je to len veľmi slabý detektívny príbeh.

19.11.2020

Těžká klasika své doby.
Prožívat příběh bylo jako trest.
Odhalená ruská realita až na dřeň, snad pomsta režimu v bezútěšnosti, snad zklamání z marných snah a vizí.
Audiokniha, které jsem vyčítala každou banalitu, hloupost, tupost, nelásku a nelad.

10.11.2020

Další klasika a top kniha od mistra Fjodora. Jediné s čím jsem se moc neztotožnil, nebo spíše to bude subjektivní pocit a mojé mylné očekávání, byl hlavní hrdina Aljoša. Očekával jsem trochu větší angažovanost této osoby. Jinak ano, byla to čisté duše dodržující všechny mravní zásady.

29.10.2020

Úžasná záležitost. Nadčasová kniha. Nevím, jak to napsat, je v tom celý život. Všechny postavy se neskutečně doplňují. Ti, kteří váhají (jako předtím já), jestli si přečíst ruského klasika, ať váhat přestanou. Doporučuji!