Brána Vítězství
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/220884/bmid_brana-vitezstvi-BuU-220884.jpg
4
1442
150
Příběh německého emigranta pobývajícího v Paříži, antifašistu, vynikajícího chirurga dr. Ravica, který zde může vykonávat svou profesi pouze ilegálně. Žije bez dokumentů, ze dne na den, pronásledován úřady, a má už jen jedinou touhu: najít gestapáka, který kdysi dohnal k smrti jeho snoubenku. Střetnutí s ním i Ravicův plán odplaty, stejně jako osudové setkání s Joan Madouovou, která je jako on bez vlasti a bez domova, a průběh jejich vášnivé i tragické lásky, tvoří hlavní dějovou linii románu, jenž se stal záhy po svém vydání bestsellerem a dosáhl úspěchu i na filmovém plátně. Jedna z nejznámějších autorových knih zachycuje mnoho z vlastního osudu Remarqua i jeho generace, lidí, jejichž mládí poznamenala 1.světová válka a později nastupující nacismus. Vítězný oblouk napsal Remarque na počátku 2.světové války v Kalifornii, kam se uchýlil, když už se před postupující hitlerovskou mocí necítil dost bezpečný ani ve Švýcarsku, ani ve Francii.... celý text
Literatura světová , Romány , Válečné
Vydáno: 1948 , Melantrich
Originální název:
Arc de Tromphe , 1946
více info...
Přidat komentář
Paříž před vpádem nacistických vojsk a příběh lékaře dr. Ravica. V knize nechybí osudové setkání, vášnivá láska i tragický konec - u Remarqua by se dalo napsat obvyklý. Smutný příběh ke kterému jsem se vrátila téměř po čtyřiceti letech, ve mně zanechal opětovně hluboký dojem, stejný jako při prvním čtení. Knihu doporučuji.
Nádherná knížka, která se četla jedním dechem. Vypráví o těžkém údělu uprchlíků, žijící v cizí zemi. Sympatický hlavní hrdina Dr. Ravik, který v životě o hodně přišel, a který vykonává pomstu na tom kdo mu v životě hodně ublížil.
Mistrovské dílo pana Remarqua.
Nad Evropou se začínají stahovat temná mračna. Zaprisahly antifašista doktor Ravic po prvotní konfrontaci se zrudnym režimem prchá do Paříže, kde ilegálně provozuje svou profesi. Dalo by se říci, že se bezcílně protlouka životem a užívá vše, co mu Město světel může nabídnout s vědomím, že jeden každý den může být jeho posledním na francouzské půdě. Ravic má však důležitý cíl. Podaří se mu ho dosáhnout?
Jedna z mých nejoblíbenějších knih E.M.R. Doktor Ravic a calvados. Povedená záležitost.
Díky této knize jsem poprvé ochutnal Calvados. Nevíte, co to je? Zkuste si ji přečíst. :) Román je hrubšího rázu, což lze vzhledem k zaměstnání hlavního hrdiny očekávat. Plný rozpolcenosti, zmaru, snahy se s tím vším porvat, sem tam záblesky světla, nadějí, snahou vzdorovat okolnostem... a až překvapivě překotným závěrem. Kniha byla zfilmována, ale jak tomu bývá, film za moc nestojí.
Knížky EMR jsem hltala před svou osmnáctkou, což už je hodně dávno, a Vítězný oblouk byl asi můj nejoblíbenější. Ach, ta scéna umírání, to bylo..... :) láska, láska. V knihovně mám kompletní sbírku. Bylo pár knih v té době, které se nesmazatelně zapsaly do mých vzpomínek a toto je jedna z nich.
Jedna z nejlepších knih, co se mi za poslední dobu dostaly do rukou.
Remarque nezklamal a dílo dotáhl k dokonalosti:
- Po dějové stránce skvělé: žádné kýče, žádná Eiffelovka, prostě čistá špinavá předválečná Paříž.
- Postavy byly takové, jaké měly být. Sympaticky nesympatické i nesympaticky sympatické. Jakoby člověk pochopil, co si o nich oficiálně myslet, ale zároveň přitom před ním ukrývaly i svoji tajemnou, neodhalenou tvář.
(Osobně se mi nejvíce zalíbilo vylíčení Joan Madouové, která mi v průběhu byla čím dál méně příjemná, ale o to více jsem ji zbožňovala.)
- Dialogy: U nich chápu, že nemusely každému vyhovovat. Občas se totiž velmi lyrizovaly a vyznívaly spíše úvahově či jemně filozoficky. Jejich délka navíc nebyla úměrná časovému rozpětí. Kniha si mě však právě díky nim získala, připadala jsem si totiž ověnčená kombinací různých libozvučných slovních spojení, nad nimiž se dalo posléze dlouho přemýšlet. Navíc přidaly knize na jedinečnosti a dokázaly čtenáře skvěle vtáhnout do děje.
Bohužel jsem byla dost zklamaná. Knihu jsem četla před mnoha lety, nyní jsem se k ní vrátila a těšila jsem se.
Prvních zhruba 150 stran jsem četla se zaujetím, jenže poté se scény s Joan točily pořád dokola, rozhovory zdlouhavé a stále stejné; spousta odboček, zase rozhovory, opět Joan, kterou jsem nemohla vystát. Konečně zápletka s Esesákem, ale na to, na co jsem celou knihu čekala, zabralo jednu kapitolu. Konec knihy, kdy začíná válka, je asi dojemný, ale....
Klasické autory čtu strašně ráda, uznávám krásný jazyk, který byl v knize použit, ale ani tak jsem nebyla uchvácena, jak jsem očekávala. Bohužel.
Dlouho jsem přemýšlela o 4*, protože mě neustále neskutečně rozčilovala jedna z hlavních postav, ale druhá polovina knihy mě tak pohltila, že nemůžu hodnotit jinak než plným počtem. Opět velice zajímavé myšlenky, jako ve všech autorových knihách.
Stará dobrá klasika. Najdu tady vše z letošní výzvy. Muz ns útěku, nešťastná láska, autor, který zažil obě dvě Světové války. Parádní čteni.
Válečná literatura není úplně mým šálkem kávy, ale knihy od Ramarqua mám velmi ráda. Považuji za nejlepší knihy hotovo období. Knihy mají velké poselství, skvěle se čtou a příběh ve Vás zůstane již na pořád.
EMR mám ráda. Tahle knížka mě ovšem neoslovila. Zbytečně dlouhé rozhovory o ničem, k Joan jsem si nenašla žádný pozitivní vztah.
Mám Remarquea ráda. Jeho styl psaní, plnost vět a text čtenáře vždy o něco obohacující. I tady jsem tohle všechno našla. Ale tentokrát mne příběh příliš neoslovil. S postavou hlavního hrdiny, ač je to také lékař, jsem se dlouho nemohla přimět k sympatiím, ale nakonec to nebyl tak špatný hrdina. Vážnost, morálku a život meziválečné doby dílo vystihlo dokonale. Jako bych tam byla s nimi. Přesto mi v srdci stále zůstanou jiné autorovy knihy.
Jistěže téma nacismu a okupace roztodivných zemí touto odpornou mašinerií je vždy pohlcující a většinou k pláči, tomuto románu jsem nepřišel na chuť. Zarazilo mne už oslovování ve vokativu hlavního hrdiny chirurga ( „pane Ravicu"?!), nicméně to je otázka na překlad. Problémem je, že jsem postavy, kterých bylo v Paříži přehršel zkrátka nepochopil. Koho vlastně Ravic miloval? Joan, nebo pacientku na svém oddělení, které provedli císařský řez a on zcela „nezištně" šel až k jakési porodní bábě, jež všechny gynekology proklíná? A chtěl teda nakonec vzít roha, nebo se mu mlhavá Paříž zalíbila až příliš?
Promiňte pane Remarque, ale tohle se Vám až tak moc nevyvedlo. Mohu dát nanejvýš 45%.
Toto je moje sváteční delikatesa .... setkání po letech s oblíbenou románovou postavou ...
.... " starý, dobrý, snivý cynik .... ubohý romantik bez iluzí, nakrátko pobývající na tomto světě pod jménem Ravic ...."
Ano, tohle je doktor Ravic, štvanec bez domova v mezidobí válek .... muž, který přes všechny útlaky dokáže v sobě zachovat člověka ...
A ani jeho pomsta ve mně nedokázala vyvolat nepochopení ....ve válce jsou jiná pravidla ....
A vždy velmi ráda čtu o pravém mužském přátelství s Morosovem ....
A ten závěr - kde Arc de Triomphe může jen bezmocně přihlížet nastupující fašistické mašinérii se mne vždycky dotkne ....
Při každém z dalších setkání je mi EMR bližší .... musím doporučit.
(SPOILER) Díla umělců stále promlouvají k dnešku. Nebudu přehlcovat komentář, kvalitu lidé dokáží ocenit i bez zbytečné reklamy, tu bych zakázala . Doporučuji.
„Láska! Co všechno se už skrylo za tím jménem! Od nejjemnější něžnosti kůže až k nejzazšímu zjitření ducha, od nejprostšího přání mít rodinu až ke smrtelné křeči, od zběsilého chtíče až k Jákobově boji s andělem. Tady si jdu, muž více než čtyřicetiletý, odchovanec mnoha škol, kterého sráželi k zemi a jenž se znovu vzpřímil, se zkušeností a věděním, prosetý sítem let, tvrdší, kritičtější, chladnější – nechtěl jsem to a nevěřil jsem tomu, nemyslel jsem si, že to ještě někdy přijde – a teď je to tady, a veškerá zkušenost není k ničemu, veškeré vědění jen zvyšuje palčivost – a co hoří líp na hranici citu než suchý cynismus a nashromážděné dřevo kritických let?“
Nejsilnější dojem jsem měl při čtení románu z vykreslené atmosféry, z té působivé kombinace velmi reálného popisu konkrétní historické situace v konkrétním místě a zvláštně přízračného bezčasí, které trochu připomínalo náladu filmů noir a ještě trochu víc ... no, bude to znít nejspíš dost divně, ale kdybych měl jmenovat jeden žánr, do které bych knihu zařadil, byl by to western. Bez legrace. Ravic mi opravdu připomíná hrdinu divokého západu: svojí pečlivě prezentovanou odtažitostí (řekl bych: okázalou neokázalostí) a neochotou k projevům citů vůči lidem, která ale neznamená, že by přestal rozlišovat dobro a zlo a přestal jednat ve prospěch dobra. To se projevuje ve slovech (třeba když v momentu upřímnosti řekne: „Čas je krátký. Přežít znamená všecko. Jednou bude člověka zapotřebí. Pro tu chvíli se měl člověk zachovat zdravý a připravený.“), ale zejména v činech, kdy neodmítne lékařskou pomoc zraněnému, ač ví, že tím podstupuje riziko deportace. Nejspíš i proto jsem si nevizualizoval Ravika jako Anthony Hopkinse, ale jako Charlese Bronsona. :-)
Méně chvály mám pro dialogy. Nejde ani tak o to, že by podobně stylisticky vybroušené a do sebe zapadající věty hrdinové v reálném životě nedokázaly takhle říkat (určitě ne při tom množství vypitého calvadosu), spíš jsem měl pocit, že nám v nich Remarque někdy předhazuje docela laciná životní „moudra“. Výroky jako „ženy máme zbožňovat nebo opustit, nic mezi tím“, „láska se nemá pošpinit přátelstvím“, nebo Joanino údivné „zvláštní, že člověk může umřít, když miluje“ mi při čtení překážely.
Ale nepřekážely příliš: Remarqův literární talent se projevil i v tom, že jsem s Ravikem spolucítil, i když jsem se nedokázal koukat na svět jeho očima (vlastně už si ani nepamatuji, kdy mi naposled byl někdo takhle sympatický, s kým jsem přitom nesdílel jeho světonázor). Náš nesoulad byl zejména v jeho vztahu k Joan. Nemyslím si, že láska je tím větší, čím v ní člověk víc trpí, a že když není bolestivě zraňující, tak to vlastně není dost láska. Ale zároveň se mi zdá, že právě ve vztahu k Joan se ukazuje nejvíc tragika Ravikova příběhu jako příběhu člověka, který sice touží po blízkosti druhého, ale vinou předchozích zkušeností zůstává nešťastně zaseklý někde mezi potřebou si city nepřipouštět a city naplno prožívat a k někomu se připoutat. Dojde tak k paradoxní situaci, kdy Ravic má sice dost odvahy zabít člověka, kterého nenávidí, ale nemá dost odvahy darovat se člověku, kterého miluje.
„Potom opatrne zišla po schodoch na ulicu, štíhla a ešte pružná, a kráčala pomaly do fialového večera a do vlastnej skazy. Už sa neobzrela.“ Jeden z najlepších románov, aké som kedy čítal. Silná atmosféra povojnového (resp. predvojnového) Paríža so slnečnými dňami, mrholiacimi nocami, tajuplnými zákutiami, svojráznymi taxikármi, charizmatickými, životom otrieskanými utečencami, lacnými i drahými hotelmi, útulnými kaviarničkami, nemocnicami a zafajčenými nočnými klubmi, kde káva a calvados tečú prúdom a prostitútka je často lepším človekom, ako kvázi noblesný a vzdelaný riaditeľ nemocnice. Dve stratené duše blúdia francúzskym mestom, dávajú si nádej, nemajú budúcnosť (a minulosť je zlá), milujú sa a ubližujú si a nad všetkým sa vznáša atmosféra dezilúzie, zmaru, skazy a zbytočnosti (nevolalo sa to Stratená generácia pre nič za nič). Fantastické dialógy, vybrúsené postavy a perfektné vzťahy. Kniha bola viackrát sfilmovaná; napr. v roku 1985 s Anthonym Hopkinsom v úlohe realistického, ilúzií zbaveného Ravica (nebolo to zlé, ale oproti knihe to tvorcovia museli poňať z rýchlika, mnohé veci boli inak a mnohé scény, zápletky a postavy chýbali). „Človek nemá robiť dobré skutky. Hneď za ne pyká.“
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Kniha Brána Vítězství je v
| Právě čtených | 20x |
| Přečtených | 2 402x |
| Čtenářské výzvě | 103x |
| Doporučených | 138x |
| Knihotéce | 905x |
| Chystám se číst | 289x |
| Chci si koupit | 29x |
| dalších seznamech | 11x |
Opravdu skvělá kniha!