Blouznivci našich hor I + II

Blouznivci našich hor I + II https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/387991/bmid_blouznivci-nasich-hor-i-ii-UKZ-387991.jpg 4 4 3

Dvousvazkové vydání. Blouznivci našich hor je soubor povídek spisovatele Antala Staška. Tématem je život v Krkonoších a spiritismus v našich horách na severu Čech a mimo jiné také postavením žen ve venkovském světě 19. století.

Přidat komentář

gimli35
12.09.2022 4 z 5

Z tohoto dvoudílného vydání přečtena druhá polovina. Čtení je to samozřejmě náročnější, ale Staškův jazyk - byť archaičtější - je zároveň až překvapivě přímočarý a protkaný atraktivním podkrkonošským nářečím. Jedná se o starší autorovy prózy, takže na čtenáře tu ještě nevyskakují všelijaké komunistické výkřiky, což je fajn. Formát většiny povídek je celkem předvídatelný (jak se ten a ten podivín ke spiritismu dostal) a samotné duchověrectví je tu spíš okrajově, ale jako náhled do života svérázných obyvatel podkrkonoší na konci 19. století to funguje dobře (i díky fotografické příloze).

mol378
29.03.2021 5 z 5

Šťastnou přešťastnou náhodou jsem před lety objevila prostřednictvím filmu Mír jejich duši obec Paseky nad Jizerou. Ach, Pojizeří! Vloni mi v každoroční návštěvě zabránil koronáč a trpím silným absťákem. Ten kraj se mi zapsal do duše navždy, nádherný. A spiritismus k němu patří, hledání duchovního přesahu, hranic, kde se ztrácí těžký každodenní život předků v naději na něco krásnějšího, oduševnělého, pravdivého, na něco, co člověka ochrání, stojí při něm a dá mu sílu. Pokládám tzv. odpady od víry (řečeno církevním výrazivem) za plody snahy o duchovní růst u těch, kterým nestačily církevní obřady a chtěli pochopit víc. Za plody přemýšlivosti a vnímavosti lidí. No a při četbě Antala Staška mám celý ten kraj před očima. Kniha je možná pro mnoho lidí stará naivní vyčpívka, ale stojí za čtení, přivede čtenáře k mnohým přínosným zamyšlením.


Hobo
08.01.2021 5 z 5

Co k tomuto dílu dodat? Snad jen tolik, že jsem si četbu vysloveně užil a jsem opravdu rád, že jsem se toho dožil. Požitek.
V mém povědomí byl Stašek takový právem pozapomenutý autor, o kterého jsem celkem neprojevoval zájem; jediný záblesk zájmu o něm bylo vědomí, že píše o mém rodném kraji, ale nikdy mě to nepohnulo k tomu, abych po knize zapátral. No a vidíte, pak přijde covidová vánočně-novoroční hospitalizace a když se trochu vzpamatujete a sháníte v tom nudném bezčasí cokoli k četbě, najednou se dostanete k něčemu, co jste celý život hledal, aniž to věděl.
Pojizeří a zejména povodí Kamenice se před mnou začíná míhat, střídají se známá nebo alespoň povědomá místa (už dlouho, dlouho žiju jinde) a já se vracím do dnů mládí... Nutno podotknout, že nejde jen o rodnou krajinu (kde je dodnes, kdy tam přijedu, vzduch úplně jiný), ale především o neobyčejně dobře vykreslené charakteristiky postav, podané natolik realisticky, že je přímo prožíváte, tak jsou věrné a životné.
Skutečně plnokrevná literatura, šťavnatá a propracovaná.
Mimochodem, při četbě se mi vybavovala i obdobná literatura, kterou jsem četl, např. Teréza Nováková, Klostermann, ale bez podcenění musím osobně konstatovat, že ten nádech rodného kraje má svůj význam, Šumava či Vysočina jsou mi cizinou. Jména těch krajů nezní mi tak jako Spálov, Zásada, Vysoké. Tož tak.
Hlavně, že jsem zdravý.