Bizarní povídky
Olga Tokarczuk
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/429260/bmid_bizarni-povidky-5gv-429260.jpeg
4
235
68
Svět je čím dál bizarnější. Překvapivé a nepředvídatelné povídky od držitelky Nobelovy ceny za literaturu, díky nimž se budeme na realitu kolem sebe dívat úplně jinýma očima. Odkud se bere pocit podivnosti? Je podivnost vlastností světa, nebo se skrývá spíše v nás samých? Původně francouzské slovo bizzare znamená „(po)divný, nestálý“, ale také „směšný“ a „zvláštní“. Právě taková — udivující a mimo všechny kategorie — je nejnovější kniha Olgy Tokarczukové. Deset povídek, každá v úplně jiném prostoru. Volyň během vpádu švédských vojsk, současné Švýcarsko, vzdálená Asie, imaginární místa. Díky proměnlivému rytmu povídek si čtenář ani na chvíli nemůže být jistý, co se stane na další stránce. Autorka nás vyvádí z rovnováhy, vystrkuje z komfortní zóny a ukazuje, že svět je čím dál méně srozumitelný. Prvky grotesky, černého humoru, fantastiky a hororu odhalují, že nic v realitě není takové, jak to na první pohled vypadá.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2020 , HostOriginální název:
Opowiadania bizarne , 2018
více info...
Přidat komentář
Bizarnost a napětí se dá krájet při tomhle čtení. Příběhy jsou odlišné jak jen to jde a rozhodně vám neodpustí nesoustředěné čtení, sem tam jsem se musela vrátit, ale i tak mi nějak unikla pointa některých povídek. Nebo to byl právě jejich účel? Nejlepší byly Zavařeniny, Pravdivý příběh, Švy, Srdce, vůbec jsem nepochopila Transfugium a Návštěvu. Taky mi příběhy silně vyvolávaly vzpomínky na perfektní seriál BLACK MIRROR, ten můžu jen doporučit.
Sklenice se zavařeninou na obálce knihy je více než výstižná - takhle přesně jsem se poměla - vzala si knihu do křesla a vybírala si z ní jednu bizarnost za druhou...Parádně jsem si chroupala a pochutnávala na krásných slovních spojeních, symbolech, myšlenkách, nečekaných prostředích, postavách, dějinných vyústěních, utopických a fantazijních vizích, připomínkách a varováních jednotlivcům i lidstvu... Doporučuji k ochutnání :)
Některé povídky lepší, některé méně vydařené. Celek je zajímavým souborem současné polské povídkové tvorby.
„Vždycky jsem byla lhářka, a teď jsem si z toho udělala řemeslo,“ říká vypravěčka jedné z povídek, jejíž pracovní náplní je psaní doplněné ilustracemi. O pár stránek dál pak doplňuje: „Obraz ovlivňuje naši zkušenost jako velká vlna, text jako tenoučká stružka. Velcí romanopisci o tom věděli své, proto všechny ty berličky a jemné náznaky týkající se obrazu, všechna ta 'pronesla a její oči se zaleskly hněvem', 'odpověděl lhostejně a uvelebil se na pohovce potažené tmavě modrým plyšem', která se připojují k dialogům. Jazyk, slova mají svou moc jen tehdy, když jsou za nimi skryty obrazy.“
Je to teprve mé druhé setkání s Olgou Tokarczukovou, ale lež je to poslední, z čeho bych ji podezírala. Přestože improvizuje a možná si se čtenářem místy trochu hraje, vkládá zároveň do každé věty vlastní přesvědčení. To se převážně zakládá na nedůvěře k současnému směřování světa, většinové společnosti, technologiím – a obrací se s nadějí k přírodě a (mnohdy svérázným) jednotlivcům i menším komunitám, které žijí v souladu s jejími odvěkými pravidly.
Taková představa se může jevit jako idealistická, protože zlo přece jen stěží vnímáme jako vynález moderní doby. Kniha je ale každopádně vrstevnatá a výborně napsaná. Obsahově někdy připomene Bradburyho, Klímu, Dahla, Schlinka – a především předchozí díla samotné autorky :-). Ale jazyk je ve všech případech velmi obratný, sdělení (přes otevřené konce) zřejmá a obrazy dost sugestivní na to, aby si je čtenář vybavil i po delším čase a v nepředpokládaných souvislostech.
Byla jsem zvědavá na tvorbu současné autorky oceněné Nobelovou cenou za literaturu a když mi v knihovně přišly pod ruku Bizarní povídky, pochopitelně jsem po nich sáhla.
Styl psaní mi vyhovuje, povídky se mi dobře četly, žánr nikoliv, polovina povídek je sci-fi a utopie. Někde mi chyběla pointa, jinde se děj pěkně stupňoval. Celkově na mě povídky působily smutně a ponuře, občas mě mrazilo v zádech, vyvolávaly ve mě nepříjemný neklid.
Přemýšlím, co nám celou tou sbírkou chtěla autorka říct. Chtěla nám něco ukázat, na něco upozornit? V některých povídkách popisuje, jak dnešní společnost vypadá a v jiných, kam by se mohl svět ubírat? Nebo je to celé jen hra fantazie?
Tyhle povídky mne baví - o čem jsou, jak jsou napsány, jak jsou vystavěny ... A navíc se mi při čtení zdálo, že se jejich kvalita stupňuje k té poslední, úžasné, hm, možná si na tu jejich bizarnost čtenář postupně více zvyká. Z tohoto pohledu ho pak mrzí, že nenásledují povídky další...
Takže se teď těším na další Tokarczukovou!
Na Bizarních povídkách se mi líbila zejména různorodost jednotlivých příběhů, která ale naštěstí nevede k tomu, že by kniha nepůsobila jako jeden celek. Vyhovoval mi autorčin styl v tom smyslu, že představí určitý svět, příběh, situaci, postavy, ale nechá čtenáři dostatek prostoru, aby si povídku sám dovytvářel svou vlastní představou příčin, následků a kontextu, ve kterém se odehrává. Mám v plánu si povídky přečíst i v originále, třeba budou působit ještě trochu bizarněji :)
Moje první kniha od Olgy Tokarczukové, nevím, jestli to byl dobrý nápad, seznámit se s tvorbou vychvalované držitelky Nobelovy ceny za literaturu 2018
právě Bizarními povídkami. V prodejně knih mezi novinkami mě zaujala svojí obálkou.
Z deseti povídek se mi libily 1.,3.,4.( Cestující, Zavařeniny, Švy ), další mě uváděly do rozpaků nebo dokonce rozladily.
Tak nevím, jestli se k nějaké další knize autorky v dohledné době odhodlám...
I na té neznámé sci-fi ploše jsou naše obvyklé strachy, touhy a panika z nepochopení slov a činů. Takto ječí hlasitěji a my pak máme pocit, že cítíme odstup, ale je to jen klam jemného tajemna. Pořád umí přinášet nová a čistá slovní spojení a já je ukládám ráda ve svých "poloninách paměti".
"Nejhorší je to, co se opakuje, co je rytmické, neměnné, předvídatelné, nevyhnutelné a bezmocné, to, co není možné ovlivnit a co člověka chytá do svých spárů a táhne s sebou pryč."
Bizarní povídky jsou mým prvním čtenářským setkáním s Tokarczukovou, líbily se mi první dvě (o dětských děsech + lékařovo vyprávění zasazené do 17. století) a poslední dvě povídky (z budoucnosti genového inženýrství + dystopická paralela přírody a spasitele), ty uprostřed jako bych už četl v desítkách variant u různých jiných spisovatelů, nicméně ty otevřené, do ztracena mizející, záměrně nepointované konce mají své kouzlo
(SPOILER)
Olga Tokarczuk je sázka na jistotu. Nikdy jsem nelitovala, když jsem trávila čas nad řádky jejích knih, ani při rozvleklé a často nezáživné knize Knihy Jakubovy. Tokarczuková stárne a zraje, její próza je soucitnější, moudřejší, smířenější. A stále stejně precizně míří přímo do srdce.
Tyhle BIZARNÍ POVÍDKY jsou dalším z klenotů, kterými její knihy bezesporu jsou, a za které v roce 2018 oprávněně dostala Nobelovu cenu za literaturu.
Všechny povídky jsou více či méně fantastické, všechny jsou bezesporu vynikající, a některé nezapomenutelné.
Mě dostala do kolen především poslední povídka, která popisuje každoročně se opakující ukamenování a následně oslavované zmrtvýchvstání s navazující špičkovou péčí o zavražděné mimozemské božstvo, kde nábožensky vzedmutí lidé opakují tento tradiční brutální rituál poukazující na ukřižování a zmrtvýchvstání Ježíše Krista s bestiální a zároveň tupou, zmechanizovanou a plytce zpopularizovanou umanutostí podobně, jako to děláme my sami s našimi Vánocemi a Velikonocemi. Na Krista ukazuje i dobrota, laskavost a naprostá odevzdanost této opakovaně umučené bytosti.
Lidstvo v této ani v dalších povídkách není vykresleno zrovna lichotivě, i když na to jsme už u autorky zvyklí. V závěru se ale přece jen zablýskne naděje, kterou nenajdeme nikde jinde než v nás samých.
Já s obdivem tleskám.
To už se tak občas stává, že u povídkové sbírky lítají čtenářské pocity nahoru dolů. Většina povídek byla dobrá, pár skvělých, dvě jsem dočítala se sebezapřením, jednu jsem nedočetla vůbec. U všech obdivuji jazyk, vypravěčskou jistotu, imaginaci. Brilantní forma však pro mě nedokázala převážit občas (pro mě) nezajímavý obsah. Takže za tři.
Povídky více či méně opravdu bizarní, jindy ne tolik, často s nádechem scifi dystopií, někdy až bezmála žánrové, co se antiutopického psaní týká. Občas mě Tokarczuk zaujala, někdy naprosto dostala, sem tam bohužel příliš nenadchla. Celkově nicméně stojí tahke sbírka za přečtení, některé texty jsou vážně brilantní, třeba povídka Hora Všech svatých je velká bomba plná různých symbolů a s vážně nečekaným koncem... který samozřejmě nemohu ani naznačit. Naprosto perfektní text!
Musím ale upřímně říct, že románová freska Běguni, kterou jsem od autorky četl jako zatím jedinou další knihu, mě ve výsledku nadchla mnohem víc než Bizarní povídky.
Bezbřehá nápaditost, každá povídka naprosto odlišná, pro mně i kvalitou. U některých jsem měla pocit, že asi chybí konec. TOP: Návštěva, Transfugium, Hora Všech svatých. Výborný překlad.
Finské podivno v tokarczukovském kabátku. První povídka (Cizinec) mě příliš nezaujala, proto jsem od zbytku knihy příliš neočekávala, což se ukázalo jako velká chyba. Nedokážu říct, které příběhy mě zaujaly nejvíce, ale asi to budou ty (ještě) surreálnější a spíše meditativně laděné (Transfugium, Hora Všech svatých, Kalendář lidských svátků).
Váhala jsem mezi 4 a 5 hvězdičkami, ale za imaginaci, která překračuje hranice mého uvažování a za vybroušený jazyk musím dát plný počet. Knihu doporučuji všem, kdo si rádi rozšiřují obzory všední reality. Bizarními povídkami Olga Tokarczuk jen potvrdila své prvenství mezi mými nejoblíbenějšími současnými autorkami.
První setkání s Tokarczukovou bylo... inu bizarní. Její spisovatelský talent je nesporný. To, jak dokáže vysoustružit z jazyka dokonale přesnou a neokoukanou větu, je naprosto unikátní. Přesto zůstávám jako čtenář jaksi nespokojený. Jednotlivé příběhy toho nechávají nakousnutého a nezodpovězeného až moc. Zejména delší povídky jsou často vystavěné jako krátké detektivní příběhy (pátrání po původu transplantovaného srdce nebo zjisťování smyslu experimentování na dětech v Hoře všech svatých, ale jde i o průzkum fungování světa - jako v Návštěvě a Kalendáři lidských svátků), ovšem bez toho, aby měl čtenář šanci nakouknout za oponu a dostat alespoň nějakou odpověď. I proto mi nejvíce sedly krátší, spíše existenciálně laděné kusy: Pravdivý příběh, Švy, Zavařeniny.
Olgu Tokarczuk mám ráda, ale tady jsem se s ní vůbec nepotkala. Pro mne až moc podivné.
Jako s každou povídkou sbírkou, některé povídky bych rád hodnotil 6 z 5. Jiné níže. Po dočtení mnoha z nich máte pocit, že nakladatel musel vynechat poslední stránku. Pointa jako by chyběla. Až když se nad příběhem zamyslíte zpětně a připomenete si jeho název, dojde vám, o co vlastně šlo. Ale stojí to za to.
Obzvlášť skvělé byly povídky: Pravdivý příběh, Zavařeniny, Zelené děti, Transfugium.
Překlad Tukarczukovské jedinečné prózy je skvělý!
Závěrečná emoce: #happilydepressed
Štítky knihy
Část díla
- Cestující 2018
- Hora Všech svatých 2018
- Kalendář lidských svátků 2018
- Návštěva 2018
- Pravdivý příběh 2018
Autorovy další knížky
| 2010 |  Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých |
| 2008 |  Běguni |
| 2016 | Knihy Jakubovy |
| 2007 | Pravěk a jiné časy |
| 2020 | Bizarní povídky |
Kniha Bizarní povídky je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 314x |
| Čtenářské výzvě | 45x |
| Doporučených | 15x |
| Knihotéce | 103x |
| Chystám se číst | 153x |
| Chci si koupit | 26x |
Táto kniha je mojé prvé a zároveň aj podledné knižné stretnutie s touto autorkou. Poviedky sú v skutku bizarné ale majú v sebe aspoň trošku humoru. Štýl písania mi taktiež nesadol. Za mňa nie.