Bible a moderní kritika

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Česká a světová progresivní exegeze ve víru (anti-)modernistické krize. Monografie popisuje vývoj katolické exegeze Bible od začátku 20. století směrem k historickokritické metodě exegeze. V roce 1904 vydal jezuitský generál Luis Martin varování před novou herezí při výkladu Bible, kterou nazývá „historická metoda“. Tento postoj záhy potvrdily nejvyšší církevní autority. O téměř devadesát let později Papežská biblická komise vydává dokument, ve kterém se konstatuje, že historickokritická metoda musí být považována za samotný základ veškeré vědecké exegeze v církvi. Jak došlo k tak radikální změně názoru během devadesáti let? Jaké byly peripetie zápasu o vědecký a kritický výklad Bible v katolické církvi? To jsou některé z otázek, na které se tato práce pokouší formulovat odpověď. Významným přínosem je integrování české katolické exegeze, která v té době měla přinejmenším čtyři vynikající představitele světové úrovně, do příběhu progresivní katolické exegeze té doby. Téma dějin zápasu katolické biblické vědy o přijetí náročných vědeckých kritérií umožňuje otevřít celou řadu dalších otázek: vztah církve a moderní doby, svobody teologické a exegetické práce, způsob výkonu učitelského úřadu církve, vznik a výklad církevních dokumentů, otázku cenzury a autocenzury v církvi, ohrožení vlastní osobní víry vědeckým bádáním či otázku následků ignorování a popírání reálně existujících problémů....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/133869/big_bible-a-moderni-kritika-jaS-133869.jpg 4.27
Nahrávám...

Komentáře (3)

Kniha Bible a moderní kritika

mirektrubak
07.02.2021

„Údajná adorace tradice, kterou se integrismus legitimuje, je skoro vždy adorací pouze výběrovou, pouze částí tradice, a to ještě tradice mělké, která málokdy sahá dále než několik století zpátky, a to ještě velmi historicky problematickým způsobem.“

V předchozím komentáři je to popsáno velmi přesně – tahle kniha má náboj, který bychom čekali od napínavé beletrie. Najdeme dramatické momenty, emoce, konflikty, osobní nasazení. Odvaha a odhodlání průkopníků nové metody biblického bádání ve mně vzbuzovala silné sympatie, prožíval jsem jejich nerovný souboj s církevní vrchností s podobným zaujetím, s jakým jsem v mládí četl příběhy o dobrodruzích, kteří se neohroženě vydávali zaplňovat bílá místa na mapách. Zní to trochu přehnaně, vím, jenže ono to opravdu je podobné! Dnes je pro nás naprosto samozřejmé říkat, že Bible neprezentuje pokaždé historickou nebo přírodovědnou pravdu, že se jedná o text podléhající dobovým kulturním podmínkám. Ale luxusu tohoto pohledu na Písmo si můžeme dopřávat právě díky práci, kterou při prosazování historicko-kritické metody v biblickém bádání odvedli progresivní exegeté začátku minulého století!
Ani Tomáš Petráček své sympatie neskrývá, ale nesníží se k tomu, aby vykresloval černobílý obraz boje dobrých proti zlým. To by totiž taky nebylo spravedlivé. Obránci tradičního výkladu nejsou žádní padouši a je dobře, že i jejich motivacím se Petráček věnuje (v těch místech je kniha nejsilnější, protože přivádí čtenáře od přemýšlení o konkrétní situaci k obecnějším úvahám o vztahu poslušnosti a svědomí, což je pro přemýšlející křesťany trvale nastolená otázka). Je nutné vidět i dobový kontext, ve kterém se opravdu mohlo jevit, že moderní svět se svým zaměřením na racionalitu, nemístným vědeckým optimismem a sebestředným individualismem může křesťanskou víru zničit. Vyvolalo to v římské kurii pocit ohrožení, úzkosti, mentalitu obležené pevnosti a zákonitě ostrou reakci. „Dějiny jsou proti nám, moderna jde proti nám, tedy my budeme proti ní,“ znělo z Vatikánu. Jenže co je lidsky pochopitelné, není automaticky také správné. Vytváření „retromentality“, odmítání diskuze, vynucování poslušnosti, tresty a zastrašování...

Optimismus do žil nevlije ani vědomí, že obrat směrem k uznání moderní exegeze byl motivován spíš pragmaticky – papeži Piu XII. prostě začalo být jasné, že církevní postoje už jsou nerelevantní, hodné maximálně výsměchu. Začalo být zřejmé, že argumentace autoritou ukazuje, že přesvědčivé argumenty prostě nejsou k dispozici. Začalo být zřejmé, že věrohodná bude církev pouze tehdy, když se nebude uzavírat do vzdušných zámků autority a vyvolávat duchy středověkého souladu církve a společnosti.
Druhá polovina dvacátého století přinesla modernímu bádání rehabilitaci, na vědecké i osobní rovině. Přineslo to úlevu i nový elán do biblistiky (a asi i teologie obecně), ale škody už se staly a jen složitě se napravují. Vědomí, že to není ani sto let od doby, kdy církev po exkomunikaci svého věřícího výslovně zakazuje jakýkoli kontakt s ním, to se opravdu nečte dobře. A dozvědět se, že ještě v poválečné době potřeboval katolický vědecký pracovník speciální povolení na to, aby mohl studovat zakázaný spis? Ach jo, vždyť to je jak ve Jménu růže!
Zkrátka, číst si o evidentně inteligentních, autenticky a hluboce věřících lidech, kteří ve jménu boje za svoji „pravdu“ jsou ochotni pravdu potírat, lhát a intrikovat, nevidět bližního jako bližního...Je to vždycky nepříjemné, ale když se to děje v době relativně nedávné v samém centru mé církve, je to bolestivé o to víc.

„Ačkoli se integristé ohánějí pravdou a vírou, skutečný étos pravdy, ochotu hledat ji a riskovat při tom nejen svoji dráhu, ale také svoji víru najdeme spíše u modernizujících autorů. Kdo skutečně věří, nesnaží se stále církev ‚zachraňovat‘ svými lidskými silami, natož pomocí velmi nečistých, problematických metod. (...) Výchova ke kritickému sebevědomí patří k výchově křesťanů. Právě historicko-kritická metoda pomáhá odvrátit se od tendence ke zbožnému sebeobelhávání. Dnes i v budoucnosti obstojí jen taková církev a jen taková bude hodnověrná, která se k sobě chová kriticky, která si přizná chyby z minulosti i současnosti a která se nebude bát vystavit své názory, jednání atd. trvalé veřejné kritice.“

Disk
26.07.2018

Kniha napínavější než kdejaký thriller. Čtení plné bolesti, strachu a nespravedlnosti. Silné a emotivní příběhy lidí, kteří pro katolickou biblistiku udělali mnohé a neváhali pro to obětovat vše. Historik Tomáš Petráček na základě prostudování stovek dobových dokumentů přesvědčivě ukazuje stav katolické církve před více než 120 lety. Historickokritická metoda zkoumání a studia Písma svatého je dnes naprosto běžná, posiluje víru v Boha mnohem více než než jen vyžadování slepé poslušnosti. Ovšem v inkriminované době se o tuto metodu a svobodné studium Písma musel svést velmi těžký zápas. Lidé jako Marie-Joseph Lagrange, Vincent Zapletal nebo Alfred Loisy neváhali pro to udělat vše, včetně oběti vlastní církevní kariéry. Reakcí byl většinou hon na čarodějnice a existenční postihy včetně nejrůznějších zákazů. Je zjevné, na které straně stojí autor knihy, přesto se nenechává strhnout lacinými emocemi a stejně věcně dokumentuje o odpůrcích historickokritické metody včetně používání jejich nekalých praktik, za které by se nestyděli žádné totalitní režimy. Petráčkova kniha je nejen pro českou katolickou církev nesmírně potřebná a její poselství je jasné. Neuzavírat se do sebe a přijímat novou dobu a vývoj společnosti nikoli jako hrozbu, ale jako výzvu, a nebát se nových pohledů na Písmo.


dutch
05.05.2013

Kniha pojednává o nesnázích při interpretování Bible v době historických objevů, kdy mnohé nové poznatky neodpovídají tomu, jak je psáno. Jak se s tímto pnutím vypořádávala Katolická církev (v letech cca1890 - 1930 a následně) můžete nalézt v této knize. Práce je psaná živým jazykem a doplněna skvěle zpracovaným poznámkovým aparátem.