Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování

15.02.2016

byl jsem nadšen. Skvělé.

13.01.2016

Zase jednou Murakami v poloze bez fantaskních prvků, jakou navodil mezi čtenáři třeba v Norském dřevu. Mistrně napsaný příběh o tom, jak různé události z naší dávné minulosti, dnes již zdánlivě nepodstatné, formují neustále náš život, o tom, jak lehké by bylo, kdyby si mezi sebou lidé dokázali včas říct, co k sobě cítí a nechybí ani tradiční téma osamocení uprostřed velkoměsta. Autor se tentokrát zřekl svého grafomanství, přesto kniha funguje jako velký román. Každým slovem je zde od začátku budován prostor pro emocionálně silný závěr, při němž ukápne slza nejednoho čtenáře.

10.01.2016

Pokaždé mě překvapí, jak si Murakami vystačí s málem a téměř vždycky mu to vyjde. V podstatě úplně jednoduchý námět, typický Murakamiho hrdina, který je tak trochu ve vleku okolního dění a působí, jak název napovídá, opravdu poněkud bezbarvě, a opět několik motivů prolínajících se příběhem, ať už je to význam jména hlavního hrdiny v kontrastu právě s jeho pocitem "bezbarvosti" nebo skladba Le mal du pays. Ve výsledku skvěle napsaný, citlivý příběh s atmosférou.

05.01.2016

jedna z nejlepších knih od mého oblíbeného autora. Na nic si nehraje, vypoví příběh lidsky s minimalistickými prvky. K téhle se ještě několikrát vrátím a s radostí

05.01.2016

Murakami opět nezklamal. Vážně mě bavila každá strana této knihy, jednalo se o jednoduchý příběh, přitom ale velice silný. Děsně mě baví mezilidské vztahy, takže tahle kniha je přesně můj šálek čaje.

02.01.2016

Kniha ve mně vyvolala určitou sebereflexi a potřebu urovnat si některé věci sama před sebou, za což ji patří můj velký dík. Jinak nezaujatě věřím, že Murakamiho příznivce nezklame.

01.01.2016

Už od první knížky, mě Murakamiho styl sedl, tak moc, že jsem si několik jeho knížek koupil. Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování má krásný příběh, který sice nemá tolik nadpřirozena, ale o to více je to lidštější příběh. Kniha nádherně popisuje, jak vypadá samota, bolest, ztráta a také odpuštění. Příběh je pomalejší, ale nelze říci, že by byl nudný. Samotné vyznění knížky se mi moc líbilo a docela dost mě to dojalo. Četl jsem od Murakamiho lepší knížky, i tak tuto knihu mohu doporučit.

15.12.2015

Nejsem si úplně jistý, jestli právě tohle měl být můj první Murakami. Ale stalo se.
V knize se, z mého pohledu, střídaly velice zajímavé a mnohé sdělující pasáže se stránkami, jejichž přeskočením bych opravdu o nic nepřišel.
A mám-li hodnotit i formu sdělení, nejen obsah, nelíbil se mi příliš autorův styl psaní. Asi si potrpím spíše na vyprávění, jež probouzí a podněcuje mou představivost, než na (opakující se) doslovné zmiňování koitu a ejakulace...

09.11.2015

Starý známy Murakami, v zásade nevybočujúci zo zabehnutých koľají. Rieši obdobné dilemy, stavil na typovo identické postavy, vedie „silné dialógy“, kladie dôraz na detaily. Ak by písal inak, nebol by to už on. So všetkým týmto som buď stotožnená, alebo mi to neprekáža, takže naďalej siaham po jeho knihách. No tentoraz som na rozpakoch. Nespochybňujem charaktery postáv budované v súlade s japonskou mentalitou, v princípe ani spôsob narácie, užšiu rovinu, či širší kontext chápania textu, alebo otvorenosť záveru, ale prekáža mi čosi, s čím som sa dosiaľ v Murakamiho textoch nemusela potýkať, resp. si na nič také nespomínam (no nevylučujem možnosť svojho omylu, nakoľko prešiel nejaký ten rok, odkedy som naposledy v rukách držala knihu od neho). Neuralgickým bodom pre mňa je to, že Murakami vo svojej precíznosti zašiel tak ďaleko, pokiaľ ide o pointu, podstatu, zmysel textu, že až priveľmi priamo odhalil aj to, na čo by mal čitateľ prirodzene prísť sám, resp. čo by mu mal v prípade pochybností objasniť doslov, alebo inými slovami to, čo pokojne mohlo zostať len naznačené. Kulisy sú predsa známe, či už z tvorby Murakamiho samotného, či z tvorby iných japonských autorov a človek si mnohé ľahko domyslí, nepotrebuje všetko naservírovať na zlatom podnose priamo pod nos. Chýba mi dôvera v schopnosti čitateľa, nedostatok priestoru na úvahy po dočítaní. On mi už predsa povedal čo si mám myslieť. Nevnímam to však ako podsúvanie, ale skôr prostú obavu, že čitateľovi unikne viac než toho pochopí. Odhaleného je príliš mnoho, toho čo zostáva medzi riadkami zas príliš málo (a nie je to tým, že by sa mi viac páčili tie Murakamiho texty, kde využíva imaginatívne prvky, v dôsledku čoho sú tieto knihy omnoho viac zahalené rúškom tajomstva, s tým to nemá nič spoločné.) To je môj hlavný problém. Tie ostatné myslím nemá veľký zmysel riešiť, no ak zrátam všetky „pre“ aj „proti“, vychádza to zhruba narovnako. Preto 3/5.

06.11.2015

Typický Murakami. Zdánlivě jednoduchý příběh kde se toho moc neděje. Ale ty skvěle popsané myšlenkové pochody hlavního hrdiny, to erotično které z knihy sálá a které se Murakami nezdráhá popsat, skvěle zobrazený život japonského velkoměsta, to všechno dělá z románu opravdový zážitek a já jsem si jej užil. Jediné, co mě opravdu vadilo, bylo překladatelem často používané slovo "ženská" v místech, kde by se mnohokrát dalo použít "žena". Působilo to na mě hodně rušivě.

04.11.2015

Dle mého Murakamiho slabší kniha. Dobře navozená atmosféra, autor umí udržet čtenářovu pozornost i když se zrovna nic moc neděje. Ale myslím, že za pár týdnů si budu už jen matně pamatovat, o čem kniha je. Navíc hlavní postava mi není moc sympatická. Kdyby nebylo jeho přítelkyně, plácal by se v jakémsi vákuu snad až do smrti.

13.10.2015

Možná je tahle kniha víc určená japonskému publiku, než autorova ostatní díla, která jsem četl. Ostatně, něco podobného je naznačeno i v (mimochodem mimořádně zajímavém a zamyšleníhodném) doslovu Tomáše Jurkoviče. Přesto dodávám k původně dvěma zamýšleným ještě třetí hvězdičku za posledních několik stran - samý závěr knihy, ač prost dialogů a sestaven podle z vnitřních Cukuruových úvah, pro mě představoval to úplně nejzajímavější z celého příběhu. Otevřený konec je v tomto případě zcela namístě. Murakami si nakonec u mě reputaci nezkazil!

11.10.2015

Typický Murakami... člověk má pocit, že děj jen nudně plyne, nic zvláštního se neděje,.. ale zároveň je to hrozně čtivé. Tuto knihu bych hodnotil jako jednu ze slabších. Možná je to pocitem, že se Murakami trochu opakuje...

08.10.2015

Je pozoruhodné, že přestože jsou hlavní postavy i styl Murakamiho knih tak podobné, pokaždé si četbu tolik užiju a vůbec se nenudím. I tento příběh byl napínavý a do poslední chvíle jsem byla zvědavá, jak dopadne. Obsahuje i řadu námětů k zamyšlení, jak už to u knih tohoto autora bývá.

15.09.2015

Po nějaké době opětovné shledání s mým milovaným autorem. A bylo to shledání příjemné a naplňující. Už se ani nedivím, že jsem zrovna po této knize sáhla v období vlastního odkrývání minulosti, vlastního hledání v tmách duševních propastí. Náhody neexistují...nebo snad ano?
Cukuru Tazaki je vnitřní součástí mnohých z nás. Obvykle ukrytou hodně hluboko a "zakrytou poklicí zapomnění". Součástí, která v sobě nese mnoho nezodpovězených otázek, mnoho křivd a bolestí, mnoho nejasných a mlhavých událostí. Nevyřčených slov a nedořešených záležitostí. A která si tak moc přeje být znovu vynesena na světlo světa přítomnosti a "dořešena".
Stále žasnu, jak dokáže H.Murakami popsat nepopsatelné a pojmenovat neuchopitelné. Vystihl v pár řádcích něco, k čemu jsem roky marně hledala slova...

"Lidská srdce nepojí v jedno jen mír a harmonie. Spíš je mnohem hloub dokážou propojit jejich vzájemné rány. Vzájemné bolesti a vzájemná křehkost. Nemůže být ticha bez bolestných výkřiků, není odpuštění, pokud po zemi netekla červená krev, není smířlivého přijetí, pokud jsme předtím nezažili krutou ztrátu. Přesně tyhle věci totiž leží v kořenech každé opravdové harmonie a míru."

A popsal to, co jsem již zažila a procítila až na dřeň své duše....

"Neřekli už nikdo ani slovo. Slova tu ztratila veškerou sílu. Oba jen tiše objímali jeden druhého, ponoření do proudu času jako tanečníci zastavení v pohybu. Do času, v němž jako vy se promísila minulost s přítomností a možná i s trochou budoucnosti. Tiskli se těsně jeden na druhého a jemu na krk dopadal v pravidelných intervalech její horký dech. Cukuru zavřel oči, poddal se celý hudbě a pozorně se zaposlouchal do úderů Erina srdce."

06.09.2015

"Jeho jméno se ve znacích psalo ´mnoho´, ´myš, špička, směr´a ´vytvářet´. Pokud se ale nejednalo o oficiální texty, psal Cukuru ve znacích obvykle jen své příjmení a dokonce i jeho přátelé se domnívali, že se jeho osobní jméno píše foneticky, slabičnou abecedou. Jen máti a obě dvě sestry mu říkaly Saku nebo Sakučan, jak se jeho jméno také dalo přečíst. V běžném každodenním životě to tak pro ně bylo kratší a jednodušší. (...) Musel [otec] však zřejmě dost váhat, jestli se Cukurovo jméno bude psát znakem pro ´tvořit, stvořit a vybudovat´, nebo jako ´tvořit, zhotovovat a vyrábět. Oba ty znaky mají sice shodné čtení, každý z nich ovšem dělá úplně jiný dojem." (47)
V pořadí pátý Murakami mi nabídl jako tradičně neotřelý pohled na hledání identity.
"I kdybys třeba byl prázdná nádoba, tak co je na tom?" odtušila Eri. "I jestli to tak je, jsi stejně nádherná a moc přitažlivá nádoba. On ve skutečnosti neví nikdo, kým vlastně doopravdy je, nemyslíš? V tom případě úplně stačí, když prostě dál bude po všech stránkách krásnou nádobou. Nádobou natolik sympatickou, že do ní pak někdo zatouží něco dát, ani sám nebude vědět jak." (234)
Zajímavá paralela mezi životem a nádražím graduje radou Eri Curukovi, jak má překonat strach, že něco špatně udělá, nebo řekne:"Hlavní je postavit to nádraží, i když třeba nebude úplně dokonalé. (...) Když nebude stát nádraží, tak tam také přece nezastaví vlak. A nebude tam možné přivítat vzácného hosta." (234)

04.09.2015

Já bych řekla, že je to vcelku dost kvalitní kousek. Takový sebereflexivní (nejen pro Tsukurua, ale i pro čtenáře) - to i kvůli očekáváním, která máme od závěru a co je vlastně podle autora podstatné sdělit a co nikoli. Trochu to připomíná život. Hledáme významné okamžiky jinde, než jsou, hledáme příběhovost v duševní rovině a v příběhu hledáme vyšší smysl. Jsem ráda, že je tahle kniha napsaná takovým způsobem, že si tuhle podivnost můžu líp uvědomit.

02.09.2015

Autorova dalo by se říct celkem nedávná záležitost... Padlo zde celkem dost kritiky na vykrádání sama sebe nebo na ztvárnění hlavní postavy, tak bych si měl také trochu rýpnout.

1. Autor začíná dosti podobně jako např. v Nor. dřevu nebo Na jih od hranic. Problém je, že člověk už to pak na další pokus nevstřebává tak, jak by měl. Co se opakuje, to se časem ohraje a to i popis prostředí a situace, což zabírá cca 1/3 knihy a čtenář se dozví zhruba to, co je na obálce knihy. Naštěstí, pak se tempo trochu zvýší...
2. Dle mého knize chybí nějaké tajemno či atmosféra. Kde je ta hluboká propast? Kde je ta
kamera - šmírák, která komentuje veškeré dění kolem? Ani zárodky hikikomori zde nenalezneme. Mé srdce zaplesalo u vyprávění Haidy a "předávání smrti". A lup ho tam, ono to moc nikam dál nepokračovalo...
3. Haruki nasbíral cenné body za další reálné odkazy, ať již hudbou nebo knihami. A vyslat hlavního hrdinu do Finska? Úžasné! Další okamžik, kdy jsem si říkal, že už jenom kvůli tomu stála kniha za přečtení.
4. Postava Cukurua by mi ani v nejmenším nevadila. Muž, hledající sám sebe, neschopný delších vztahů a navazování přátelství. Beru to. Sara a další postavy jsou také vcelku zajmavé. Ale místy mi to připadalo nemastné, neslané dokonce až hanebně plytké. Často to ani dialogy nezachránily (a ty od Harukiho já zbožňuju...).
5. Nikdy mi nevadily erotické scény v knihách. A Murakami je prostě umí popsat, je to jeho nedílnou součástí. Nevím, ale, co ho vedlo k popsání jedné scény/snu s H. Chtěl šokovat? Předvést, že se toho nebojí? Netuším. K němu mi to ale nesedí, v porovnání s Rjúem Murakamim, který v tom prostě "umí chodit" mi tohle přišlo jako od puberťáka, který o něčem takovém slyší poprvé... Prostě u něho ne :-)

Kniha je dobrá. Moc dobrá, ale chce to víc porozumění. Určitě bych ji nedoporučil "nováčkům" pronikajících k Murakamimu. Konečný verdikt - 3* za příběh + 3/4 hvězdičky za Haidu, Finsko a některé myšlenky.

06.08.2015

Bylo nás pět (po japonském způsobu)
Mluvící kočky? Nula. Paralelní světy? Žádné. Záhadné ženy? Ani jedna. Jazz? Homeopatické množství. Haló, jsme tu správně v Murakamiho románu? Ano, ale v té realistické podmnožině. Takže s hrdinou středního věku, osamělým, melancholickým, nevýrazným, jako byl Toru Watanabe z Norského dřeva? Ano, přesně tak.
Cukuru Tazaki, šestatřicetiletý inženýr, který staví železniční stanice, se ani po šestnácti letech nedokáže přenést přes to, jak byl zcela nevysvětlitelně vyloučen z velmi úzce propojené středoškolské skupinky přátel. Bylo to proto, že jako jediný nezůstal v Nagoji, ale odešel studovat do Tokia? Nebo snad proto, že na rozdíl od všech čtyř přátel, neobsahuje jeho jméno žádnou barvu? Že není tak chytrý jako Aka (červená), empatický jako Ao (modrá), krásný jako Širo nebo sarkasticky vtipný jako Kuro (černá)? Že je zkrátka bezbarvý, pouhá prázdná nádoba? Až po letech ho jeho nová přítelkyně Sara postaví před drsnou volbu: buďto zjistí pravdu o své minulosti, nebo jejich vztah skončí.
Další zákruty děje by bylo nefér prozrazovat, ale můžeme konstatovat, že Murakami se tu pohybuje na podobném půdorysu jako u Norského dřeva, jeho protagonista je místy opravdu nudný a trochu ukňučený, jazyk románu je prostinký a neklade čtenáři žádné překážky. Navíc Murakami nechá některé záhady z textu neobjasněné a porušuje základní spisovatelskou poučku „neříkej, ale ukaž“. Nemělo by to fungovat, ale přitom to funguje skvěle: asi jako když mistr kaligrafie nakreslí znak několika tahy. Lisztova melodie „Le mal du pays“, ten „bezdůvodný smutek, který v lidské duši vyvolává venkovská krajina“, ve vás zůstane ještě pěkných pár dnů po přečtení.
„Takový talent je jako nádoba,“ říká v jednu chvíli Aka Cukuruovi. „Ať se snažíš a dřeš sebevíc, objem nádoby nijak nezměníš. A dovnitř nikdy nenaleješ víc vody, než se tam vejde.“ A Murakamiho nádoba je od začátku hodně velká a ani po třiceti letech se z ní žádná voda nevypařila.