Bez otce

Bez otce https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/5483/bez-otce-5483.jpg 3 4 2

Alena Zemančíková (1955), která v současnosti působí v literárně dramatické redakci Českého rozhlasu 3–Vltava a žije v Praze, knižně debutuje souborem povídek. Leitmotivem její knihy je prolog Bez otce, kde píše: „Vyrostla jsem bez otce, jako mnoho dcer mé generace. V mém okolí i v životě mé matky bylo mužů několik, otcem však nebyl žádný… Jeho místo je dodnes prázdné.“ Vypravěčka v úvodní povídce dále popisuje, jak se dvakrát provdala, ale ani jeden manžel nebyl dobrým otcem pro její děti. „S pocitem stále definitivnější prohry celý život svého otce hledám.“ Vina za absenci otce nepadá jen na vrub slabosti mužů, jejich neschopnosti být autoritou a mít odpovědnost. Cítí se tu vina i na straně žen a dětí, které mají zvláštní ničivou tendenci autoritu mužů podemílat. A v oboustranné vině mužů a žen za ztrátu pozice nebo role otce má svou úlohu možná i smrt Boha, resp. nevíra v něj: „Vidím, jak rozmnožujeme svět bez otců, já, moji bratři a sestry a jejich manželé a děti, a nedokážeme to zastavit. To, čím jsme sami trpěli, bez vlastní vůle přenášíme dál. Cítím to jako vinu a neumím se jí zbavit: asi že nemám Boha, který by mě vyslyšel.“ Jednotlivé motivy, zvláště genderových stereotypů, očekávání, rodiny, partnerství, vztahu k Bohu i státu či rodinných vazeb, se přelévají z jedné povídky do druhé. Jejich vypravěčkou je autorčino alter-ego Anna. Setkáváme se tu s výrazně autobiografickou, velmi upřímnou až konfesní tvorbou. Lokalitou většiny krátkých próz je pohraničí východních Čech; samota, venkov, ale i města. Příběhy se odehrávají v dobách předrevolučních i v současnosti. Tam, kde autorka líčí vzpomínky svých starších příbuzných, se pak v českých dějinách posouváme ještě hlouběji do minulosti. Zemančíková často pracuje s paralelou domácího života a života domácích zvířat: psů, koček, koní; podobné paralely hledá mezi životem rodiny a veřejným děním. Omezením autenticity, která je krédem knižního debutu Aleny Zemančíkové, je až přehnané opakování některých motivů. Dramaturgická kvalita jednotlivých próz je kolísavá, a tak může mít čtenář občas pocit, že má co do činění s rodinnými memoáry spíše než s krásnou literaturou. ... celý text

Vydáno: , Mladá fronta
Originální název:

Bez otce


více info...

Přidat komentář

Lenka4
15.11.2022 3 z 5

Život se často ubírá jinak, než si člověk vysní. Neměla by se z něj ale vytrácet radost. Vnitřní nespokojenost, osamělost, rezignovanost a melancholie zatěžují mysl hrdinek, které působí dost chladně. Atmosféra příběhů je poněkud depresivní.

trudoš
07.10.2021 4 z 5

Zvláštní kniha, která se na jednu stranu tváří jako sbírka povídek psaných mezi lety 1991 až 2007, ale zároveň funguje jako sugestivní zpověď ženy, bojující s větrnými mlýny – a to buď ve formě mezilidských vztahů nebo rodinných vazeb. Přičemž ústředním motivem je niterná touha po otci, jenž chyběl jak při vlastním dospívání, tak o generaci později při výchově dětí. Je přitom těžké rozlišit, kdy Alena Zemančíková pracuje s fikcí a kdy rozepisuje vlastní zážitky, protože její vyprávění je natolik intenzivní a osobní, že velmi snadno propadnete iluzi reálných vzpomínek na skutečná místa, lidi, situace. Občas z toho běhá mráz po zádech, především jste-li sami otcem či matkou dorostence, hledajícího své místo mezi dospělými, jindy se nelze ubránit úsměvu nad absurditou doby nebo lidské povahy. Tohle každopádně není telenovela psaná na objednávku, ale stylisticky perfektně vystavěný text, jenž v jisté fázi života musel sloužit jako forma bezděčné terapie, aby si člověk zachoval příčetnost.