Betonová zahrada
Ian McEwan
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/439275/bmid_betonova-zahrada-RIx-439275.jpg
4
1869
315
Čtyři nedospělí sourozenci se po smrti rodičů rozhodnou žít sami a po svém v rodinném domě uprostřed takřka opuštěné příměstské zástavby. Čas peskování a výchovných opatření vystřídala volnost, místo svazujících povinností je teď důležitější hra – hra na dospělé. Proslulý román Iana McEwana byl sice poprvé uveřejněn již roku 1978, od té doby však neztratil nic ze své zvláštní, „nemorální“ naléhavosti.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2020 , Odeon
Originální název:
The Cement Garden , 1978
více info...
Přidat komentář
Zvláštní knížka s úmyslně divnými hlavními postavami. Starší sourozenci mě štvali, tím, jak zacházeli se svojí svobodou, jak odmítli odpovědnost, jak zacházeli s nejmladším bratrem, s ostatními lidmi. Při čtení jsem cítila znechucení, vztek i soucit nad tím, že ve zranitelném věku ztratili rodiče, řád, autoritu, vedení, mateřskou péči a lásku. Zvláštní pesimistická knížka, zvláštní až úchylné charaktery, no, docela jsem se těšila, až jí budu mít za sebou.
Poslechnuto a uf, byla to síla. Bylo to temné, zvláštní, syrové a skvěle zpracované.
Lidi, tohle je ale velká pecka!
To má napětí jaxviňa! Musím přiznat, že jsem výjevy jednotlivých postav vnímal velice osobně, jelikož autorův závěrečný výkres charakterů je více než intenzivní. Precizně zvládnutý jazyk, precizně zvládnutá psychologie postav. Autor nepotřeboval děj. On potřeboval jen situaci. Silnou situaci, která osloví čtenáře. Tak jako mě. Fakt dobrý.
Ve spoustě komentářů se objevuje názor, že kdyby kniha byla byť o stránku delší, tak ji nedočtou.
Mě naopak mrzí, že nebyla obsáhlejší. Námět je velice temný, absurdní a vlastně hodně zajímavý. Dalo by se z toho ještě hodně co vytěžit.
I tak jsme ale mohli nahlédnout do psychologie dospívajících dětí, kterým nikdo pořádně nevysvětlil, jak to v reálném světě chodí, a tak si vytvořily svůj vlastní. Dokonce I přes to, že kniha neobsahuje moc popisů okolního prostředí, jsme si dokázali živě představit ten hnus, ucítit ten hnilobný pach ze sklepa a utřít si pot z čela, který se nám tam nahrnul kvůli nesnesitelnému teplému počasí.
Miluju od McEwana Pokání, tak jsem si řekla, že nastal ten pravý čas přečíst si i Betonovou zahradu. Ač se určitě jedná o silný příběh, byla jsem z celé knihy trochu zklamaná a rozčarovaná ... čekala jsem od toho bohužel víc ‼️ Jednotlivé recenze, i když byly negativního charakteru, slibovaly syrový příběh, kde nechybí ani tabuizované téma jako incest - k tomu se autor dostane až úplně v samém závěru knihy a rozhodně se nejedná o nějak drasticky napsanou scénu, jak hlásají někteří recenzenti!! Chápu, že kniha byla napsána v 70. letech minulého století a v některých lidech tak mohla vyvolat pestrou škálu emocí, ale dneska, když se rozhlédneme okolo sebe nebo si jenom zapneme zprávy vidíme daleko horší obrazy a výjevy ... Jak už jsem ale zmiňovala, kniha rozhodně není nijak špatná, jenom jsem od ní prostě očekávala něco jiného. Hlavní postava Jack mi trochu připomněl Bena (taky nepochopený podivín, který nezapadá) z knihy Temné kouty od G. Flynn, mimochodem tahle kniha byla mnohem temnější, než celá Betonová zahrada. Co se týká samotného incestu mezi sourozenci jako tabu, tak ani tady mě autor úplně nedokázal vykolejit (pochopte, mám ráda Borgie, takže asi tak :D ). Konec knihy byl ustřižený a já úplně nežeru ty konce typu domysli si sám ;)
Šokující příběh, který u mnohých vyvolá různé pocity. Od lítosti až po znechucení. Jako taková jednohubka to bylo fajn, mít kniha víc stran, asi bych tak nadšená nebyla.
Já jsem asi už otrlá, protože mě to nijak zvlášť nešokovalo, i když chápu, že v době vydání, to šokující být mohlo. Ale člověk už slyšel tolik příběhů, nejen z knih, ale i ve skutečnosti, že už se ničemu nediví. Jinak knihu řadím k průměru.
Podobně přeceňovaná slátanina jako např. Salingerovo Kdo chytá v žitě. Ještěže je to jen pár stran.. Z toho příběhu se dalo vymáčknout mnohem víc, pardon, nebo aspoň něco, protože ten námět není špatný (samy děcka, matka v betonu, jedno léto..). Jinak co se anotace týče, knihu o incestu si představuji jinak. Pro mě to byla ztráta času, se přiznám. To snad raději alkohol než tuhle knihu.
Jsem z toho celého v rozpacích. Narozdíl od většiny ve mně kniha moc emocí neprobudila, moje hlavní emoce byla nepochopení. Jak se tohle může někomu zrodit v hlavě, jak to může vydat ( tím netvrdím, ze autor píše špatně - píše brilantně, ale o tom to není). Ono poselství by se dle mého interpretovalo lépe na jiných příbězích. Jsem ráda, ze je kniha tak krátká. Že jsem ji mohla odložit a přestat na ni myslet.
Velmi zvláštní čtení. Četlo se to rychle, je to celkem krátké.
Možná jen nejsem literárně tak vyspělý čtenář, ale nedocením na plno tuto knihu/povídku. Nemám chuť se podívat na její zfilmování a nerozumím, za to je tak oceňovaná.
Nevím, zda je to moje chyba a nepochopila jsem koncept daného příběhu, ale za mě osobně je kniha naprosto odporná.
POZOR SPOILER!
Možná bych s jistým sebezapřením skousla, způsob "pohřbení" maminky, divné návyky dospívajícího chlapce i všech jeho sourozenců, ale cpát do toho ještě incest mi přišlo už příliš...
Chápu, že chtěl autor šokovat ale méně je někdy více.
Zvrátené. Patologické. Choré.
Nič pre mňa.
Jedna hviezda za záver, kde sa črtá nádej na zmenu vďaka človeku, ktorý si zvrátenosť všimol tiež a rozhodol sa pomôcť.
Hodnocení téhle knihy jsem si musel nechat pořádně rozležet v hlavě. Protože pokud bych jí hodnotil hned po dočtení tak by bylo hodnocení zlé a to nevim jestli bych si úplně dovolil u autora takového jména.
Kdybych tohle psal hned po dočtení, napsal bych, že mě kniha hrozně iritovala. Štvala mě nereálnost příběhu, strohý styl psaní, nereálné charaktery postav, které si autor přizpůsoboval podle toho jak se mu zrovna hodilo, bez nějakého viditelného základu, nebo následků. Nejvíc mě štval charakter hlavní postavy, šestnáctiletý kluk s vědomostmi a chováním pětiletého dítěte. A co chci napsat teď, po týdnu přemýšlení ? Možná to všechno byl účel, možná mě to všechno mělo iritovat, možná celá ta surrealnost měla podtrhovat jedno hlavní sdělení. A to jak jsme ovlivněni výchovou, společností a odsouváním smrti. Hlavně to poslední je podle mě hlavním tématem knihy. Odsouváme smrt, nemluvíme o ní, bojíme se jí. Na mrtvého člověka se nedokážeme ani podívat, hřbitovy jsme přestěhovali na okraj města a zajdeme tam jen když je to nezbytně nutné. Čím méně o ní mluvíme, tím více nás děsí a nedokážeme se srovnat s tím, že jednou čeká i nás. Po tomhle uvažování musím říct, že i přes všechno co jsem psal na začátku, mě kniha opravdu oslovila. A doporučuji její přečtení a zamyšlení se nad tématem, které nabízí.
Ps: Nenechte se odradit anotací, podle které to vypadá, že je kniha hlavně o incestu. Skoro žádný tam naštěstí není. Spíš je v myšlenkách a zvědavosti.
(SPOILER) Tento typ knih normálně popisuji slovem "odporný". Ale zde to na přesné vyjádření mých pocitů nestačí. Bylo to nebetyčně odpudivé, nechutné, plytké, depresivní a podivně znetvořené. To je asi příhodný popis skutečnosti. Celým příběhem se táhl takřka hmatatelný nasládlý pach ... smrad mrtvol, potu, jiných tělesných výpotků, ale i beznaděje, cynismu, duševní okoralosti a zmaru ... prostě a jednoduše se hlavní postavy (teď myslím ty neužitečné spratky) tak nějak plahočily od ničeho k ničemu, bezduše zabíjely dny poflakováním a pofňukáváním (a masturbací, mluvíme-li o Jackovi, jenž byl z celé party nejnechutnější). Autor se asi snažil zobrazit správnou "americkou teenagerskou oprsklost", ale tohle bylo zahnané až do nepřístojných extrémů. Rozeberme si nyní postavy jednu po druhé. Otec - groteskní figurka v rodině, děti z něj mají celkem prdel. Jakmile prodělá infarkt, rozhodne se nestarat se dál o přerostlou zahradu, ale jednoduše ji zalít betonem (cením, fotr, protože i já mám z tý zasraný zelený svině, trávy, hlavu v pejru a nejradši bych zahradu u naší chalupy zavezla hnojem). Nic moc se o něm dál nedozvídáme, protože zhebne někde po pěti stránkách. Matka - věčně se plahočící, naprosto neschopná umravnit své haranty a vštípit jim alespoň ždibec empatie nebo sociálních dovedností, bojující se zákeřnou chorobou, na kterou zhruba v polovině knihy umírá. Skvadra spratků, které bych jebla krumpáčem po hlavě, to jest nejstarší Julie - rádoby vůdce, zmalovaná štětka, co se jen povaluje, sem tam něco uklohní nebo umyje hrneček, jinak jakoby duchem mimo. Mladší Sue - ufňukaná, nervózní, jediná z party se snaží aspoň si sem tam něco přečíst a zapsat do deníku. Tom - malý kluk, co už v útlém věku má přiteplalé travesti sklony, rád chodí oblékaný jako holka. Jack - nejodpornější člen "týmu", co si jen neustále někde honí péro, poflakuje se kolem, nemyje se, smrdí, ale zoufale touží být "právoplatným prvkem skupiny sourozenců". Potají ho sexuálně vzrušuje jeho starší sestra, kterou na samotném konci doopravdy opíchá. Suma sumárum - zvrácené, přestřelené, žaludek zvedající a nemorální. Na stranu druhou vlastně plytké, nedotažené (konec byl sfouknutý jak rychle?!), postavy jsou vesměs negativní, nelze s nimi mít soucit, prostě nelze. Všichni si zaslouží pobyt v pasťáku, Jack možná i v chytrovně vzhledem k jeho choutkám a myšlenkám. Hnus ... jo a samozřejmě spousta, spousta cementu, na to nesmím zapomenout.
Nevím nevím. Asi jsem divný, ale nějak mě ta kniha nenadchla. Příběh se pořád plácal na místě. Naprosto jsem se nedokázal vžít ani do jedné z postav. Byli mi všichni tak nějak ukradení. A ten konec? Totalně useknutý a bez nějakého vyústění - neberu vyústění to čím kniha končila, protože to bylo zřejmé už hodně dopředu, jak to dopadne. Beru tuhle knihu jako zklamání. Ne vždy je dobré sáhnout po něčem dle recenzí...
Mám pocit, že o tomto autorovi jsem se dozvěděl snad až v tomto roce, v dřívějších dobách jsem ani nevěděl, že vůbec existuje. Tak jsem se rozhodl, že vyzkouším jeho první román, který napsal – BETONOVÁ ZAHRADA. Tato kniha se stala jeho nejznámější knihou a na základě ní byl natočen také film. Knihu hodnotím na 100 % a určitě bych si chtěl v budoucnu přečíst některé jeho další knihy, například knihu POKÁNÍ.
Kniha má 2 části. Kniha vypráví o čtyřech sourozencích, kterým zemřou rodiče a rozhodnout se žít sami v rodinném domě. Autor nám dává nahlédnout do jednoho z možných scénářů, který by mohl nastat, kdyby se děti ocitly ze dne za den bez dozoru rodičů. Samozřejmě, že příběh, který nám autor popisuje, je smyšlený a myslím si, že v reálném životě by byl spíše ojedinělý, ale v žádném případě netvrdím, že by se nemohl stát ve skutečnosti. Tímto zvláštním příběhem získala knihu originalitu a musím říci, že mne kniha celkově bavila. Byla smutná, místy mi čtení nebylo příjemné a pociťoval jsem jemné chvění, poněvadž bych si nedokázal představit ani v nejčernějších snech, pokud bych se ocitnul v určitých situacích našich hrdinů. To vyvolávalo ve mně pocity děsu. V knize se vyskytovaly prvky perverze, ale upřímně řečeno jsem čekal, že perverze bude mnohem více. Autor si podle mého názoru zachoval literární úroveň a nesklouzával ke zbytečným popisům erotických pasáží. V některých okamžicích jsem se také pousmál a popisované události mi připadaly legrační, jakoby to bylo absurdní a k neuvěření, a přesto přese všechno se to dělo. Závěr knihy byl vyvrcholením. Myslím si, že kniha stojí za přečtení a je čtenáři přijímána pozitivně a důkazem je také fakt, že ODEON znovu vydal tuto knihu v roce 2020.
Líbil se mi také DOSLOV, který napsal Darek Šmíd. Tento doslov mne pobavil a některým větám jsem se zasmál. Uvádím některé citace:
Lidé, ten „virus v botách“, jak jim říkal Bill Hicks, nejsou koneckonců podle evoluční teorie nic jiného než absurdní výsledek kaskády mutací, jimiž genofond dohopkal od chlupatých opičáků přes stovky tisíc let až k nám. Nejsme už zvířata. Jsme mutanti. Tak jaképak „vnitřní zvíře“? Přivítejte svého vnitřního úchyla a mějte ho rádi.
McEwan nehodnotí, neodsuzuje, a stejně tak ani nikomu nefandí.
Vždycky si myslím, že bych si všimla, že jsem zlá, že se nechovám vhodně, nebo že k situacím nezaujímám moudrý postoj. Ale... je to pomalé, je to hnijící, zalité v betonu. Možná to praskne a někdo si všimne a možná mi to bude jedno. Kniha mě zanechala chladnu, ale příjemným způsobem oslněnou. Jenom krčím rameny.
Příběh sám o sobě není zase tak špatný, ale celkový dojem mi zkazila anotace na přebalu, která vyzrazuje úplně celý děj knihy. Celou dobu jsem tedy čekala, kdy se stane něco převratného, ale kniha zkrátka jela podle této předepsané osnovy.
Přišlo mi také, že se postavy chovají naprosto nelogicky. Chápu, že to mají být puberťáci, ale takhle by se prostě (snad) nikdo nechoval. Přišlo mi to zkrátka nereálné.
*SPOILERY*
Osobně mi nevadí, když jsou v příbězích zvrácené či nechutné věci, ostatně lidé jsou různí, ale musí to dávat smysl. To jak si sourozenci "hráli na doktora" a pak na konci, jak se spolu vyspali na mě působilo, že se tam autor násilně snaží nacpat co nejvíce té nechutnosti a zvrhlosti, aniž by to dávalo smysl. Proč měla ta Julie přítele, když ve skutečnosti chtěla spát s bratrem? Chápu, že jim zemřela matka, ale opravdu mi to nepřijde jako dobrá záminka k incestu.
Ian McEwan nepochybně umí skutečně výborně psát. Čte se to tak hezky a tak snadno! Otázkou však zůstává, zda si tuhle knihu člověk přečte rád. Každého tak trochu fascinují tabuizovaná témata a děsivá témata, a tohle je sice geniální, ovšem s prominutím totální prasárna. Moc bych si přála, abych si od zmiňovaného autora přečetla někdy něco, z čeho nebudu mít žaludek na vodě. Při četbě jsem totiž měla neustále pocit, že ten puch snad cítím taky! Knihu tedy nedoporučuji a doufám, že ten příšerný příběh s betonovým kvádrem, skrz naskrz špinavým klukem a mrtvou žábou brzy zapomenu.
PS: Děkuji uživateli janavan (jejímu komentáři) za to, že jsem následně pochopila hlavní myšlenku příběhu :)
Štítky knihy
zfilmováno anglická literatura sourozenci psychologické romány incest děti s výchovnými problémy
Autorovy další knížky
| 2008 |  Pokání |
| 2007 |  Na Chesilské pláži |
| 2015 | Myslete na děti! |
| 2020 | Betonová zahrada |
| 2021 | Stroje jako já |
Kniha Betonová zahrada je v
| Právě čtených | 18x |
| Přečtených | 2 816x |
| Čtenářské výzvě | 236x |
| Doporučených | 145x |
| Knihotéce | 554x |
| Chystám se číst | 829x |
| Chci si koupit | 163x |
| dalších seznamech | 10x |
Pátrala jsem (neúspěšně) po knize Beton od T. Bernharda a při tom jsem si vzpomněla na knihu Betonová zahrada od I. McEwana:-) Hned jsem se do ní začetla a ve čtení pokračovala i přes nepříjemnou bolest hlavy. A zjistila jsem, že se mi proměnil (zlo)zvyk, jenž provádím při čtení pasáží, které mne úplně vtáhnou do příběhu.
„Náš táta neumřel mou vinou, někdy mě ale přepadne pocit, že jsem mu k tomu dopomohl. A neumřít ve chvíli, kdy došlo k obratu v mém fyzickém dospívání, jevila by se jeho smrt ve srovnání s tím, co následovalo, bezvýznamná. Týden potom, co umřel, jsem o něm mluvil se sestrama, a Sue opravdu brečela, když ho saniťáci zabalili do jasně červené plachty a odnášeli pryč. Byl to popudlivý sušinka, s prožloutlýma rukama a obličejem, který nenechal nikoho na pokoji. Jak to bylo s jeho smrtí, uvádím tady jen proto, abych vysvětlil, jak jsem se sestrama přišel k takovému množství cementu."
Čtyři sourozenci mi dělali společnost po dva dny. Prožívala jsem s nimi nepředstavitelné a pořád jsem si kladla otázku „Do jaké míry je poznamenala smrt rodičů?“. Betonová zahrada pro mne nebyla až tak šokující, ani vyloženě morbidní a ani plná odpudivé obraznosti, jak je avizováno na obálce. Je to přece už nějaká doba, co byla poprvé vydána (1978), tak myslím, že dnešního čtenáře zvyklého v literatuře (a nejen v ní) na kdeco, už tolik šokovat nebude. Byla pro mne však neodolatelně čtivá a přitažlivá. Autor působí na všechny smysly, daří se mu i ten nejobyčejnější detail přiblížit tak, že jsem měla pocit, že to zažívám na vlastní kůži. Co se týče popisu dospívání a s ním spojené sexuality, tak tady je I. McEwan vyloženě doma. Píše otevřeně, sice minimalisticky, přesto velmi eroticky. A nebojí se překročit hranici a nabourat společensky přijatelný pohled třeba na sourozenecký vztah. Mou pozornost nejvíc přitahovalo chování Toma, nejmenšího ze sourozenců. Celkově bylo zajímavé sledovat, jak se každý ze sourozenců vyrovnává po svém s faktem, že jsou najednou odkázaní sami na sebe. Matka, přestože přítomně nepřítomná a nepřítomně přítomná, je, jak se ukazuje tou nejdůležitější osobou v životě dítěte. A konec? S tím jsem naprosto spokojená. Ale klidně bych četla dál.
Mé první setkání s autorem. Napsal toho hodně, tak se určitě nejedná o setkání poslední:-) Betonovou zahradu určitě doporučuji, ale ne prudérním osobám:-)