Beránek
Karel Urianek
Výbor z celoživotního díla. Básně Karla Urianka se nacházejí na zvláštním řezu mezi vypjatými životními okamžiky, které zachycují a jejich přesným strohým záznamem. V Uriankově poezii ožívají utajené špeluňky Prahy, nonstopy, vybydlené byty, nedůstojná zaměstnání, výjevy z detoxikačního oddělení a prapodivné lidské figury, které raději nebereme na vědomí. Málokterý autor za posledních dvacet let byl tolik přirozeně konfesijní a z málokteré poezie si lze udělat tak hmatatelný a konkrétní obraz o životě v současné Praze. Beránek je elegický zpěv nad vlastním životem, nářek či přímo řev ztracené a opuštěné duše, zbavený ale jakékoliv sebelítosti, plačtivosti nebo sentimentu.... celý text
Přidat komentář
Beránek
Už dlouho jsem nečetl básně, které by působily tak bezprostředně a upřímně. Přestože celkově "antistylizačním" básním příliš neholduji, nelze Uriankovi nepřiznat autentické vystihnutí situací na okraji.
Každodenní unylost, docházení do nelibých prací i pletichy s drogami a alkoholem; jasně, mohlo by se zdát, že je to taková bohémská póza. Ale s tím, jak Urianek dávkuje (sebe)ironii ("kdo nezná Bondyho / jako by nežil / kdo zná mě / jako by nežil"), do smutku vkládá humor a sarkasmus a jak i v bídných podmínkách chrlí všechny ty známá jména, mi to v žádném případě jako póza nepřipadá.
Hlavně poslední oddíl, v němž jsou časté básně povídkového rázu, specifickou atmosférou srší. Jen mi docela vadilo to neustálé tematizování psaní básně – jasně, báseň jako nutnost, ale zrovna s těmito básněmi bych byl ve výboru opatrný. Jinak je však doslov a zejména editorská činnost úctyhodná; vybrat z chaosu v igelitkách takto stručné dílo, to smekám. Zasloužená kniha.
Malíř pokojů
jednou jsem byl na
tom
tak zle
že jsem zavolal
tátovi jestli bych
u něj mohl přespat
a on mi
po dlouhém
vytáčení se řekl:
měl bys studovat nějakou
pořádnou školu
ne tu kterou
děláš ale potřeboval bych vymalovat
byt
po chvíli mrtvého ticha
jsme oba zavěsili
přibližně
ve
stejném okamžiku
(s. 104)