Básník (Román o Ivanu Blatném)

28.02.2015

Kniha je napsaná formou textové koláže, která někdy budí poměrně chaotický dojem. Jde vidět, že autor čerpá z obrovského množství zdrojů a tu vezme odstavec z jedné publikace, tu z druhé, proloží to básní, dopisem, citací. Občas se proto celek jeví jako umělý slepenec nesourodých textů. A těch jmen, postav, které se objeví a mizí, je někdy až příliš moc. Aspoň že některé z nich byly rozpracovány podrobněji. Díky za Nezvala a Ortena. Díky za Ivana Blatného a jeho zvláštní způsob žití...

20.02.2015

Klobouk dolů před panem Reinerem za to, jak dokázal proplout celou dvacetiletou Odysseou přípravy téhle knihy. Dokážu si dost dobře představit zoufalství při autorských "zákysech", měsíce strávené v archivech a oči zkažené luštěním rukopisů našich literátů.
Podařilo se mu složit obdivuhodnou koláž, která dohromady podává poměrně ucelený obraz literárního života první poloviny 20. století v Československu. Básníka lze s klidným srdcem doporučit všem zájemcům o populárně podanou literární historii, zákulisí tvorby a pikantní historky o spisovatelích.
Zároveň si ale myslím, že řekněme literárněvědná a "novinářská" práce převážila nad románovým psaním. Reiner nevyužívá příliš stylotvorných prvků jako romanopisec a kniha je tak opravdu spíše jednou obdivuhodnou reportáží, která nechává zaznívat i přesně citované historické dokumenty. Místy mě rušilo odbíhání od hlavního tématu a příliš široký záběr, který se autorovi nepodařilo zkrotit do jednoho vydatného proudu.
Pokud bych měl srovnávat s obdobnou knihou, jakou je Petrkov 13 od Lucie Tučkové, tak právě román o životě francouzské básnířky Suzanne Renaud z klávesnice mladé autorky je sevřenější a podle mě i lépe zvládnutý.
Prostě - Básní není dokonalá kniha, není to ani obrovské literární dílo, ale velice poctivě vysezené vejce, které možná není zlaté, avšak své místo v českém literárním provozu a četné čtenáře si určitě najde. A to je dobře.

13.11.2014

Z popelníku stoupá šedavý dým od nedopalku, ale Ivan už si zapaluje další cigaretu, na stole je ještě hrnek s jeho milovaným čajem a písanka. Básně píše neustále, pokud se tedy nedívá na televizi, někdy vstane uprostřed noci, zavře se na záchodě a verše si poznamenává na toaletní papír, je to vášeň, teprve tady pochopím, co měl zřejmě Martin Heidegger na mysli, když svou knihu pojmenoval Básnicky bydlí člověk. Ano, Ivan Blatný odešel po „Vítězném únoru“ do exilu v Anglii, vědom si toho, že mezi realistické budovatelské poety by nezapadl, co ale dělat v daleké cizině, když neznáte jejich jazyk a pro manuální práci jste se jako umělec nenarodil?! K tomu měl pořád ten pocit, ten pocit, že po něm jdou agenti z StB, protože jako jeden z prvních promluvil na BBC o nesvobodě komunistického režimu. Vyhnaný básník se tak dostává za hradby psychiatrické léčebny, kde je o něj po materiální stránce vlastně postaráno, anžto toho Blatný ke svému životu mnoho nepotřebuje a knihovnu zde mají slušnou. Po celém areálu za sebou nechává papíry svých veršů, ale tady je velkým spisovatelem či objevitelem každý, pracovníci ústavu, tak ani nemohli tušit, že do koše hází cenné literární dílo. Naštěstí v životě hraje roli i náhoda a štěstí, a tak Blatnému vychází v roce 1979 kniha v Torontu u Škvoreckého, díky sbírce Staré bydliště o sobě Ivan dává zase vědět v Čechách, kam se ale sám vrátit už nechce. Je to vlastně zvláštní osud člověka, který byl k životu spíše pasivní, přitom žil něco tak velikého.

Chtěla bych tu napsat ještě několik odstavců chvalozpěvu na knihu Básník, ale vy ty dlouhé traktáty určitě nikdo nečtete, takže nic a šup, šup do nejbližšího knihkupectví pro výtisk, hmm?!

16.10.2014

Je to brilantní věc. Přinejmenším na české poměry. Jde spíš o literaturu faktu než o román a titul proto podle mě může působit trochu zavádějícím dojmem.

To neznamená, že by knížka nebyla až strhujícím způsobem zajímavá v oblastech, která popisuje vztahy uvnitř básnické obce 40. a 50. let. Třeba ty vzpomínky J. V. Plevy (to je ten spisovatel, co mj. převyprávěl Robinsona Crusoa pro potřeby české mládeže), vztah s Ortenem, Kainarem, spousta takových těch zdánlivých maličkostí, které ve skutečnosti utvářely a utvářejí podobu české literatury, zejména poezie.

Zcela chápu rozčarování čtenářů, kteří hledali jasně vykreslenou titulní postavu. Je zjevné, že autor narážel na kritický nedostatek materiálu, četná bílá místa v Blatného biografii vyplňuje pak ilustracemi doby anebo různě relevantními poznámkami na okraj.

Já za tím ale vidím spíše vůli ke zdrženlivosti, a neochotu sklouznout na bulvarizující úroveň fabulace, nevůli vklouznout takříkajíc do kůže básníka a udělat ze skutečné osoby románovou postavu. Tohle autorské násilí je drženo v mezích a při tom stačilo tak málo a mohli jsme tu mít strhující postavu trpícího básníka odřezaného od reality, opuštěného všemi, se zvichřeným gulášem halucinací v mozku, který z posledních sil vkládá zbytky své touhy po životě na papír, zkrátka to, co si většina lidí mírně obeznámených s literaturou představí pod pojmem moderní básník.

Řešení téhle nerovnice s absentujícím románovým hrdinou je přitom nasnadě. Je třeba hledat v Blatného básnických knihách. Přečtěte si Blatného básně, lidičky, pak vám bude dávat větší smysl a radost i Reinerova kniha, protože se pro Vás jméno Blatný stane něčím víc, než jen shrnutím těch pěti vět, které o něm víme ze středoškolských hodin literatury.

Těšila jsem se. Tak moc, že jsem musela po 5 stranách knihu odložit. Z těch několika stran - encyklopedické, diplomkoidní. Co si já jen počnu... Čekala jsem román. Teď čtu Dějiny světla, které mi učarovaly.

20.07.2014

Čte se to dobře, o tom žádná, ale... i přestože si s tím autor práci dal, klobouk dolů, tak porád se tak nějak dozvídám sic spoustu zajímavostí o lecčems i o samotném básníkovi, tak si ho prostě nedokážu nijak vypodobnit na základě této knihy. Chybí mi tam cosi "chatakteristického" či co...a tak nějak nevím, o čem že to vlastně je. O Nezvalovi? O politické situaci 50. let u nás?...a jestli stojí za přečtení? Ano, stojí, ale po druhé už po ni asi nesáhnu.

08.07.2014

Spíš než román je to Invenčně pojatá a výborně zpracovaná monografie. Ostatně sám autor uvádí, že 95% lze brát jako skutečnost, zbytek je pohyb umělecké licence v rámci mantinelů svědeckých výpovědí.

Mimochodem, v poslední kapitole pojednávající o pohřbu Ivana Blatného zajímavě vystupuje polyhistor a polyglot Jan Křesadlo (Václav Pinkava), i když autor jej tedy nesprávně označuje za psychiatra (byl klinický psycholog, ale to už uznávám, že je trochu hnidopišství).