Básně / Západovýchodní díván
Johann Wolfgang Goethe
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/123677/basne-zapadovychodni-divan-123677.jpg
5
4
4
První část výboru, věnovaného básníkovu lyrickému dílu, přináší více než sedmdesát nejkrásnějších písní, básní a balad, v nichž se zrcadlí básníkův „jasný a slunný svět, veskrze pozemský a vezdejší“, „vznešená lidskost jeho poesie, naplňující sebedůvěrou, vírou v přírodu a přesvědčením o užitkovosti a smyslu života“ (Šaginjanová). Druhá část obsahuje „Západovýchodní díván“, nejzralejší plod (Goethova stáří, o němž Heine napsal, že je to „selam“, pozdrav, „který Západ posílá Východu“. Heine se obdivoval myšlenkové i formální kráse díla, do něhož Goethe vložil „všechen úchvatný pocit životní rozkoše a stvořil verše tak lehké, tak blažené, tak nadýchané a vzdušné, že se člověk v údivu nad nimi zarazí a sám sebe se zeptá, jak něco takového bylo v němčině vůbec možné“. – V závěru jsou připojeny Goethovy poznámky k Dívánu, ukazující, jak hluboce pronikl básník do světa Východu.... celý text
Poezie
Vydáno: 1955 , SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a uměníOriginální název:
Gedichte / West-östlicher Divan , 1823
více info...
Přidat komentář
Nejprve zhodnotím první část, tedy výběr básní. Některé se jakoby zbavily barev, čas na nich zapracoval, jiné jsou svěží, vtipné, melancholické, prostě jak má poezie být. A pak je zde několik perel, opravdových skvostů. A to už nemluvím o klasických baladách a básních epických (Korintská nevěsta, Král duchů a pod.) O Elegii už byla řeč jinde.
Západovýchodní díván tvoří směs básní, kterou sám Goethe pokládal za jakýsi polotovar, který by bylo dobré dotvořit a rozvinout, avšak už se k tomu nedostal. Milostné básně asi už nebudou tím, co by přitahovalo k této knize. Naštěstí je zde mnoho básní duchovních, které svou hloubkou upoutají i dnešního čtenáře. Zvláště Kniha úvah je jich plná. A pak je zde roztomilá Kniha Šenkova, pozoruhodná už svým námětem.
Poslední část knihy tvoří studie "Poznámky a pojednání k lepšímu porozumění Západovýchodního dívánu". Zde na první pohled překvapí Goethova znalost perské poezie, ale i dějin Dálného Východu. Autor zde fundovaně pojednává o všech sedmi velkých perských básnících, jež zjevně zná a má pročtené. Pro mne jsou pozoruhodná pojednání o despocii, zamyšlení o různých formách vlády, úvaha o svobodě a otroctví, charakteristiky největších cestovatelů na Dálný Východ, hlavně Pietra Della Vally. Jakýmsi bonbónkem je citace dopisu perského vyslance ruské carevně, který otvírá okno do naprosto neznámého světa. Pozoruhodné je i pojednání o překladech perské poezie, které je platným příspěvkem do diskuse týkající se uměleckého překladu poezie vůbec.
Souhrnem: Kniha je mimořádným edičním počinem, a nelze než vzdát hold Louisi Fürnbergovi, který měl odvahu v roce 1955 tento svazek prosadit.
Prekvapive melodicke basne, rozhodne jsem si v nich nasla i mnohou moudrost, filozofii nebo citatek. Pokud nekdo chce cist nejake dobre nemecke basne, s Goethem je to sazka na jistotu.
Třiasedmdesátiletý Goethe požádal o ruku osmnáctiletou Ulriku von Lewetzovovou. Odmítla ho. V kočáru, který ho vezl z Mariánských lázní domů do Výmaru začal 5. září 1823 psát Mariánskou elegii, známou také prostě jako Elegie. Když přijel do Výmaru, 12. září 1823, báseň už byla dopsána. Ukázal ji tehdy jen svým nejbližším přátelům. Skutečně, jak v ní sám předznamenává: „A tam, kde člověk v bolu oněmí, / mně z bohů kdos dal vyslovit, jak trpím." Zde je její poslední sloka, jednak v překladu Fischerově (ten je v knize), jednak v překladu, který jsem si kdysi vypsal z Přemožitelů času:
Mně ztracen svět, já sobě ztracen hynu,
já, jenž jsem býval bohů miláčkem;
mne bozi svedli – skříňku Pandořinu
mi dali, slastmi bohatou i zlem;
k rtům přitiskli mne opojivých darů
a rvou mne pryč – vstříc rvou mne mému zmaru.
*
Já sebe ztratil jsem a hynu!
Miláčkem bohů jsem byl dříve sic,
kteří mi dali skříňku Pandořinu,
v níž bylo dobra dost, však nástrah víc.
Jen políbit mi dali ústa její –
hned berou je a tím mne zabíjejí.
Autorovy další knížky
| 1968 |  Utrpení mladého Werthera |
| 1973 |  Faust |
| 1982 | Faust a Markétka |
| 1974 | Spřízněni volbou |
| 1976 | Balady |
Kniha Básně / Západovýchodní díván je v
| Přečtených | 7x |
| Doporučených | 1x |
| Knihotéce | 11x |
| Chystám se číst | 7x |
| Chci si koupit | 1x |
| dalších seznamech | 1x |
Touto sbírkou jsem se pročítal několik let, sem tam jsem se k ní vrátil, přečetl dvě, tři básně a zase jí odložil. Nu a konečně to mám za sebou.
Nebudu lhát, kdovíjak nadšen jsem z této knihy nebyl. Geothův Faust patří mezi tu nejlepší poesii co jsem kdy četl, miluji ho, zcela upřímně. Ale tyto básně… ne tolik. Některé jsou prostě fantastické a nezapomenutelné. Abych zmínil některé, Král duchů (Erlkönig) je prostě fantastický. Není divu, že se odráží v kulturním životě současnosti, jedná se o živou, elegantní, svižnou báseň, která když se správně recituje, dokáže ve vás navodit upřímný strach, či tíseň. Mimochodem, je to báseň dostatečně fantastická, aby se dostala i do textů takových kapel, jako jsou Rammstein. Dále mám rád Krysaře (Ano, prostě mám rád motiv Krysaře, takže rád čtu jednotlivé případné adaptace.) a Promethea, který je prostě krásný, co k tomu dodat.
Ale naprostá většina těch básní je prostě vyčpělá… Člověk už v nich tak nějak nic moc necítí, nepůsobí na něj. A je to samozřejmě škoda, zvláště vzhledem k tomu, kolik těch básní je, ale je to tak.
I mne překvapila poslední část knihy, ve které se Goethe rozpovídává o perské poesii, o jejích formách a námětech, o dějinách islámu a o kdovíčem ještě. To je něco co jsem od něho nikdy nečekal a upřímně mne to překvapilo a potěšilo.