Básně sebrané

Autor je fenomén. Jistě, občas poněkud morbidní a sexistický, ale s nezaměnitelnou schopností psát věci, které zaujmou. Ne nadarmo se proto řadí mezi největší hvězdy současné české poezie.

O Krchovském už bylo řečeno a napsáno vše – tak si přečtěte ještě toto...

Básně sebrané – takto tradičně nazvali v brněnském Hostu (takřka) kompletní poetické dílo J. H. Krchovského, jehož recenzní výtisk mi díky vstřícnosti tamní PR manažerky Kamily Pírkové právě doručila zásilková služba. A já nyní stojím před úkolem, který je snadný i obtížný zároveň. Jak to myslím? Stručně řečeno tak, že jde o mého oblíbeného autora, takže psát o něm je pro mne záležitostí navýsost příjemnou, zároveň se však jedná o osobnost natolik známou, populární a (jak je dnes módní říkat) kultovní, že o ní již bylo řečeno a napsáno vše. Takže nemám jinou možnost než pojmout tuto recenzi poněkud novátorsky a o fenoménu J. H. K. se rozepsat takříkajíc v širších souvislostech...

Říká se, že poezie se v současné době nachází na samém okraji čtenářského zájmu, že už prakticky nikoho nezajímá a... je to do jisté míry pravda. Tedy (abych byl přesný) pravda to vůbec není! Ano, kolem regálů s označením Poezie procházejí lidé v knihkupectvích bez povšimnutí, ale děje se to z úplně jiného důvodu, než že by měli vůči tomuto druhu literatury nějakou apriorní averzi. Ve skutečnosti je tomu tak, že poetické duše už dávno vědí, že všechny ty dnes tak hojně vydávané veršovánky nemají s opravdovou tvorbou nic společného a jsou toliko upachtěnými pokusy múzou nepolíbených grafomanů o polechtání jejich ega tím, že napíší rádoby básnickou sbírku a následně se považují za literáty. Nasnadě je samozřejmě otázka, proč nakladatelství tento neprodejný pseudoliterární brak vlastně vydávají, ale to bych se dostal příliš daleko. Chtěl jsem pouze upozornit na následující rozpor: Jestliže je u nás údajně takový nezájem o poezii, jak je potom možné, že tu už několik desetiletí žije básník (a troufám si napsat Básník), který nejenže nemá nouzi o čtenáře, ale jehož každá nová sbírka je ihned vyprodána a autorská čtení pokaždé hojně navštěvována? Odpověď je zřejmá – lidé dokáží velmi dobře poznat kvalitní poezii a proto je právě J. H. Krchovský tak populární!

Co se týká lingvistické stránky Krchovského tvorby, pak je neoddiskutovatelné, že se s ním u nás může měřit málokdo. Filigránské žonglování se slovy a rýmy a výrazový minimalismus se u něj snoubí s fascinující výpovědní hodnotou básní a protože se něčemu takovému podle mne nelze naučit racionálními postupy či silou vůle, domnívám se, že se jedná o logicky nevysvětlitelný a tudíž transcendentní dar. Podívejme se na několik ukázek, potvrzujících právě řečené.

Jedna z básní začíná takto:

Tak sám...V zahradní Na Piavě

v mé osudové – od dětství

sem chodil jsem už s dědou... Právě!

v počátku vždy i konec tkví

Tak málo slov – a kolik je toho jimi vyjádřeno! A ten nádherný rým: od dětství – konec tkví.

V eposu Mumie na cestách se nachází následující sloka:

Má milá leží s nahým břichem

a ve své dlani moji má...

jen její srdce bije tichem

a ona neví, že spí s mnichem

nic neví, když mne objímá

když se rtů se jí vzdechy linou

a venku tiše mrholí

že miluje se se zdechlivou

že líbá ústa mrtvoly...

Úchvatný rým vzdechy linou – se zdechlinou. A přízračná atmosféra je vyjádřena s takouvou brilantností, že u čtenáře ty verše vyvolávají takřka mrazení v zádech!

A co třeba tohle:

Tělo se mělo... Duše sklízí

úděsný nápor psychózy!

děsím se chvíle, která mizí

a současně té příchozí...

jsem na dně: sám, v ataku schízy

jen v tričku – s krutým štítkem „Easy“...

Není to úžasné?

Pokud se jedná o obsahovou zaměřenost básní, pak mám za to, že stěžejním úkolem recenzenta je pokusit se najít odpověď na následující otázku: Mají témata hrůzy, beznaděje a zmaru (s Krchovským přímo bytostně spojená), jež se s obsedantní umanutostí rozvětvují do nových a nikdy nekončících variací, příčinnou souvislost s negativistickým založením jeho psyché, nebo je tomu tak, že si básník (jak uvádí v jednom rozhovoru) prostě jen dělá z poezie legraci? První možnost evidentně neplatí, neboť J. H. Krchovský (jak potvrdí každý, kdo jej byť jen trochu zná) rozhodně není podivínský misantrop, cynik a nemravný erotoman. Kloním se tedy ke druhému vysvětlení, ovšem s jednou zásadní výhradou – pod oním děláním si legrace spíše tuším radostné pohrávání si s fascinujícími výrazovými prostředky naší nádherné mateřštiny a hledání jejích limitních dimenzí. Znamená to (slovy klasika) „ostřit mozek na brusce jazyka“, přičemž odborně se tento tvůrčí směr nazývá lartpourlartismus. Je ovšem možné, že je tomu nakonec úplně jinak – o tom ale později...

Je jasné, že za obrovským věhlasem Krchovského mezi širokým okruhem čtenářů primárně stojí genialita jeho básní. Je tu však patrně ještě jeden důvod – lidé instinktivně tuší, že v osobě tohoto básníka mají co do činění s někým, kdo disponuje nejen hlubokým vhledem do absurdity moderního světa, ale navíc i schopností dělit se o své dojmy s ostatními prostřednictvím originální (protože poetické) šokové terapie. Jestliže si (co se týká vnějších kulis) Krchovský nevšímá nablýskaných městských fasád, ale naopak toho, co se skrývá za nimi, totiž koutů, kam opilci obvykle srávaj, thérových zídek hajzlů a vymlácených luceren, pak se stejnou neúprosností odhaluje i odvrácenou stranu pseudohodnotové orientace drtivé většiny populace. Kult věčného mládí, zářné budoucnosti a nekonečné zábavy, vnucovaný nám dnes s denně prodejnými médii, se bortí ve chvíli, kdy si v Básních sebraných přečteme třeba o tom, že na nás naopak čeká „stáří a pampersky“. A samozřejmě a hlavně smrt, která činí z našeho pozemského pinožení záležitost navýsost ubohou, ba směšnou. Fakticky jsme již mrtví, třebaže ještě žijeme...

Duše a tělo patří k sobě

umírat budem každý sám –

vím, že jsem jednou nohou v hrobě

tu druhou tam už dávno mám...

Tím se dostáváme ke společenskému přesahu Krchovského poezie, kdy básník nahlíží, že za neodbytnou propagací toho jedině správného, totiž konzumně-hedonistického světonázoru se skrývá promyšlená manipulace, jejimž cílem je učinit z nás povolnou a snadno ovladatelnou amorfní masu.

Nemůže říct, že bych Krchovského tvorbu nekriticky milovala, ale rozhodně mě baví. K pár věcem se rozhodně s láskou vrátím.

Jeho básně miluju, a tak jsem si tuto knihu nadělila k narozeninám. Líbí se mi ta syrovost, ty jeho hry se slovy, ty pointy.

Kdyby se taková poezie učila ve škole, měli bychom k ní úplně jiný vztah.
Moje první setkání s autorem, ale určitě nebude poslední.

Pokud hledáte sbírku básní, která vás vtáhne do hlubin lidských emocí a myšlenek, nemůžete minout Básně sebrané.

Krchovský se v básních nebojí vyjádřit temné myšlenky a pocity, ale také umí nalézt krásu v melancholii a nostalgii. Každý verš je jako malá melodie, která vám zůstane v mysli ještě dlouho poté, co knihu položíte.

Už neotvírám takřka ústa
jeden ret s druhým zvolna srůstá
nemám co říct, a natož komu
už nevycházím ani z domu

Každým svým krokem něco ničím!
stávám se vším, čím víc jsem ničím
Beránku boží, který snímáš...
mě vynechej, mě klidně vymaž

Jedna z mála knih, kterou jsem toužila vlastnit. Děkuji za ni; v období deprese mi byla jakousi útěchou.

Všechno už bylo napsáno, popsáno, zhodnoceno, zkrátka radost. Jen někde knihu otevřít a začíst se, zasnít se, zasmát se, překvapeně zírat, ale vždy si z toho něco odnést. Nikoli velikou ušlechtilou myšlenku, ale emočně zajímavý námět.

Bez příkras, jako život sám. Syrový, hutný.. Nemůže urazit...může potěšit, že člověk je prostě jen živočich...

"Báseň je... Nic a vše! Vyšší stav ducha
ducha, jenž sám sebe skrz naskrz kuchá. "

Bestiální něha, Chci ještě chvíli, Mé lebky stín, Zamilovaný dement aj... Nihilismus, romantika, bolest duše a života samého. Verše jak z partesu, přímé, jasné... Někdy dvojsmyslné, drzé, sprosté i prosté, drsné, dechberoucí i žalostné. Otevřu výjimečně, někdy se hodí. Chvílemi, i když básně adresuje autor jaksi sám sobě, o sobě, ze sebe a svým pocitům, mám pocit, že mi zrovna rozumí.

Krchovský je můj oblíbený básník od chvíle, kdy jsem přečetl jeho první verše. Ten jeho specifický existenciální, nihilistický, romantický, expresionistický, melancholický, depresivní, vulgární, vtipný, bezprostřední a dekadentní styl jako by mi často mluvil z duše. Ostatně to i jeho vlastní přístup ke psaní, kdy nepíše básně proto, aby byly vydávány nebo čteny, ale píše sám pro sebe a sem tam ho někdo přinutí tyto básně vydat (bohudíky!).

Jednou za čas otevřu, ale nejvíc jsem Krchovského milovala v sedmnácti. Teď je mi bližší Krchoff band (doporučuju k poslechu). Každopádně skvělý výběr básní, dobrá poezie.

Kdyby tento básník byl mezi povinnou četbou a více se o něm mluvilo ve školách, tak se poezie stane o dost vyhledávanější.
Občas drsné, vtipné a hlavně ze života.

Souborné vydání básní od legendy krchovskeho. Velmi pěkná ponura poezie

Co báseň, to klenot. Co myšlenka, to geniální absurdita.

Souborné vydání díla Jiřího Háska mě velmi potěšilo. Kniha dekadentní, ponuré, bizarní a nihilistické poezie mi jako vždy zpříjemnila chvilky před spaním a pochmurná rána. Krchovský patří k mým nejoblíbenějším básníkům. Jeho černý humor beroucí si na mušku otázky života a smrti, pitvání se v marnosti žití, skepse a záhrobní verše mi fakt sedí.

Unaven k smrti nudnou rolí
sám sebe hrát - že jsem… Chci spát
předstírám spánek, tvář mne bolí
vším, čím jsem byl, jsem nebyl rád

Jak se mi zdá, nic se mi nezdá
už nemám o čem dát si zdát
na nebi bledne moje hvězda
vším, čím jsem nebyl, byl jsem rád

Ach, život je tak trapný, bože
jak uprdnutí do soulože

Krchovského básně - jednoduché, sprosté, poetické, autentické, syrové, prostě geniální.

Básník, který v mládí koketoval s myšlenkou že skoncuje s životem, ale neudělal to, se propracovává k běžnému (?) lidskému pachtění a krizi středního věku. Témata smrti, nihilismu. Básně jsou často vtipné, hodně často obsahují nějaký nezvyklý obrat nebo spojení nesouvisejících věcí. Radost číst.

Po Máchovi první básně, které mě zaujaly natolik, abych je uměla nazpaměť (aniž bych se o to dlouze snažila). Některé baví více, některé méně, ale obecně za mě fajn.