Balady
Jiří Wolker
Text tohoto vydání Wolkrových balad je pořízen podle edic, které připravil A.M. Píša.
Přidat komentář
Moje první poezie a super! Asi mi to vyhovuje víc než povídky, protože to není tak popisné. Poezie jsem se bála, ale minimálně tahle je dobrá.
Někdy kruté, někdy melancholické, ale vždy skvěle napsané - a z balady z nemocnice člověku běhá mráz po zádech.
"Když velké sny se zabíjejí,
mnoho krve teče.
Musí se zabít,
musí se žít,
ruce jsou zbraně,
srdce štít!"
Jistě, Jiří Wolker skutečně byl proletář, a v jeho sociálních baladách se to mnohdy odráží, ale to nic nemění na tom, že to byl neskutečně talentovaný básník. Jeho balady jsou velmi přístupné a otevřené, a proto se velmi dobře čtou. Stále jsou však také sofistikované a každé slovo je na správném místě. Ve Wolkerově sbírce balad se skutečně nenašla žádná báseň, která by mne něčím neoslovila, ať už námětem či zpracováním.
.... proč muž tu na světě
vždy dvě lásky má,
proč jednu zabíjí
a na druhou umírá.
Smutné, depresivní, ale přesto nádherné jsou Wolkerovy balady. Za mne jednoznačně vyhrává Balada o námořníkovi. Epický příběh o osudových chybách námořníka, ať už nevědomých nebo vědomých nakonec končí malým světýlkem naděje. Světýlkem na majáku, které možná zachrání jiné lidi. Dodnes si ještě vybavuji Nedělní chvilku poezie, kde tuto báseň nádherně recitoval Vladimír Kratina.
Pochmurná poezie leč plná života a touhy po životě. Wolker by dokázal i z toho nejcyničtějšího čtenáře vydolovat nemálo emocí a dovolit mu vcítit se do příběhů tak lidských, až srdce zabolí. Nevím po kolikáté jsem Balady četl, ale jistě se k nim budu vracet i nadále.
Temná sociální dramata ve skvělém básnickém podání Jiřího Wolkera. Až se nechce věřit, že tuhle sondu do těžkých životních osudů napsal sotva dvacetiletý kluk. Klasika, která by měla patřit nejen mezi povinnou školní četbu.
I když povinná četba k matuře, nikdy jsem nelitovala, že jsem ji přečetla. Moje nejoblíbenější báseň od tohoto autora (už nevím, jestli je zrovna v této sbírce) je Poštovní schránka, co kvete modře na rohu ulice. A pak ta, kde autor touží býti trpaslíkem. Velice nadaný mladík byl tenhle Jiřík Wolkerůch, jak jsme mu tehdy se spolužáky familiárně říkali. Na znamení toho, že bychom ho klidně brali do party. Věčná škoda, že odešel tak brzo.
Dobře se čtou a jsou hodně k zamyšlení. Zaujaly mě všechny, hodně "Balada o nenarozeném dítěti", hodně smutná, začíná tak pěkně.. "Balada z nemocnice" - to mě až mrazilo. Již vícekrát tu zmíněná "Balada o námořníku" - z té si dovolím citovat:
"Kdo hvězdu ztratils ve světě, - sám jiným hvězdou buď!"
Jednoznačně můj nejmilejší autor básní a jeho Balada o námořníkovi je navíc vzpomínka na kluka, který mi ji kdysi dávno recitoval...ale to sem asi nepatří :-)
Souhlasím, Balada o námořníkovi je krásná a pro mě vyniká:
...a teprv teď, až raněn je, pozná,
co zapomněl,
ve vlastní ráně najde nůž,
kterým sám zabíjel,
neb srdce lidské nožem je
anebo ránou je
a nejvíc, nejvíc ze všeho,
bývává oboje.....
Wolkerovy balady vřele doporučuji. Jsou minimálně stejně dobré jako Erbenovy. Je v nich síla a zároveň nejsou nějak složitě metaforované či jinak básnicky šifrované jako třeba básně Baudelaira. Obzvlášť bych vyzvednul Baladu z nemocnice a Baladu o námořníkovi.
"...Jak hvězda nebem padající
se mihl nůž a páž, -
zoufalou ranou ku prahu
psa přibil Mikuláš
a Fidelio, věrný pes,
zří na něm okem mdlým
a ještě ruku líže mu
jazykem krvavým..."
Štítky knihy
Část díla
- Balada o námořníku
- Balada o nenarozeném dítěti
- Balada o očích topičových
- Balada o snu
- Balada o ženě, bohu a muži
Autorovy další knížky
| 2008 |  Těžká hodina |
| 2008 | Host do domu |
| 1999 |  Básně |
| 2004 | Balady |
| 1964 | Balada o námořníku |
Kniha Balady je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 212x |
| Čtenářské výzvě | 26x |
| Doporučených | 6x |
| Knihotéce | 61x |
| Chystám se číst | 27x |
| Chci si koupit | 5x |
| dalších seznamech | 3x |
Česká hip hopová scéna nestojí za moc a je to proto, že esence hip hopu je (nebo aspoň původně byla) průnik kreativního vyjádření a boje. Boje s externím nepřítelem nebo s osudem. Nejsme moc bojovný národ a v době, kdy se k nám hip hop dostal, nikdo moc nestrádal.
Ale proč o tom mluvím…
Přesně to, co čeští interpreti postrádají, měl v sobě Jiří Wolker. Jeho texty mají neskutečnou flow, jeho rýmy jsou ostré jako břitva a úderné jako dělníkovo kladivo. Dokázal najít poetičnost i v šedé budovatelské realitě, jako to uměli rapeři z rozpadlých sídlišť.
Neviděl paláců,
neviděl podkroví,
zmizeli žebráci
nuzní a hladoví,
po světě bez bídy, bez chamtivosti
chodili lidé chlapecky prostí,
co stavějí mosty z básní a tónů
a hlavně z železobetonu,
aby spojili se zemí zem
a srdce se srdcem.
Zdá se, že Jiří bojoval do posledního dechu a idealismus vdechl význam jeho osudu. Svými básněmi vyjádřil, že jeho život, byť krátký, měl smysl. Smrt je jen součástí většího plánu.
Dělník je smrtelný,
práce je živá,
Antonín umírá,
žárovka zpívá.