Autismus & Chardonnay
Martin Selner
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/355537/bmid_autismus-a-chardonnay-frG-355537.jpg
5
759
216
Autismus a Chardonnay série
1. díl >
Co mají společného písek a sušenky? Nebo hokejky s plyšákem a modřiny s letákem? Zeptejte se Martina Selnera! Mimo to, že pracuje ve Slunečním domově, kde se stará o děti s autismem, oplývá totiž darem spojit dvě zdánlivě nesouvisející věci. Tyto neobvyklé dvojice mu slouží jako odrazový můstek k tomu, aby nám přiblížil svět autistických dětí a jejich i své každodenní starosti „Drobnosti jsou tu, aby nám připomněly velké věci,“ poznamenává a v kratičkých kapitolách zároveň varuje, že život s autismem, ať už je to diagnóza vaše nebo někoho z blízkého okolí, rozhodně nevypadá jako v Rain Manovi, přesto je důležité neztrácet humor a někdy si k tomu otevřít dobré víno. Kniha Autismus & Chardonnay vychází ze stejnojmenného blogu.... celý text
Fejetony, eseje , Literatura česká , Psychologie a pedagogika
Vydáno: 2017 , Pasparta , Paseka
více info...
Přidat komentář
Moc hezké čtení, nedá se tak úplně číst najednou. Zajímavé, milé, humorné pohlazení.
Trpělivost. Láska. To jsou dvě slova který mě napadají po docteni.
Jako učitelka tuhle knížku strašně moc chápu a hlásím se k ní. Protože ono "normální" a autistický děti... On mezi tím často neni moc rozdíl.
Je to napsaný mile a zároveň smutně. Asi jsem čekala něco pozitivnejsiho, ale ona to je hořkosladka práce, takže se není čemu divit. Otvírá To vhled do duše autisty a do duše toho, kdo s ním tráví celý den. Člověku to i otevře oči. Díky téhle krásce se snad naučím mít trpělivost i s mýma dětma.
Milá jednohubka, která hřeje, dojme i pobaví. Obrovská dávka empatie, lidskosti i nadhledu. Konečně jsem si ji pořídila. Nelituji.
Uzasna kniha a vrele doporucuji. Je lidska, dojemna, humorna a psana s laskou. Tesim se na dalsi dil.
Skvělé čtení ..., ale musíte ho číst "po kapkách" . Vždy alespoň s malou přestávkou, jinak z toho budete mít v hlavě pěkný guláš.
Autor citlivo, ale s vtipom popisuje život vrstvy, o ktprú veľa ľudí záujem nemá a možno by najradšej boli, keby sa ani na takýchto ľudí nemuseli dívať. Bolo to autentické, úsmevné, tragikomické, dojímavé, hrejivé, láskyplné. Martine, ďakujeme!
*Keď sa budete snažiť zmeniť ich diagnózu, nakoniec dostanete svoju vlastnú. Pokiaľ sa však pokúsite posunúť ich limity, začnete sa skutočne starať.
Toto bylo velmi milé pohlazení po duši. Je vidět, že knihu napsal člověk, který o této problematice ví mnohé a dokázal to podat skvělým stylem. Lehce, s určitou mírou vtipné nadsázky, ale zároveň citlivě. V této knize je perfektně namíchaný koktejl emocí. Občas mi vykouzlil úsměv na tváři, občas se mi sevřelo srdce.
Knihu jsem slupla jako malinu,ted se chystam na dvojku. Máme osmiletýho autistu a tato kniha je proto pro mě víc než osobní. Je vtipná i ironicka..ale většinou pod těmi vtipy je přesně zasažena podstata a hlubší pravda! Jednoduše psana,já se v ní teda našla x krát a říkám si ty jo takhle jednoduše to vystihnout...Já bych hledala slova a souveti a zbytečně, jde to přesně takhle! Začaly nám zimní prazdniny,bude víno!
Zajímavá a přínosná knížka psaná s nadhledem, lehkým humorem, sebeironií, láskou a empatií, která prozařuje z každé stránky. Znám několik mladých lidí, kteří pracují s dětmi s PAS a všichni mají stejný skvělý přístup k dětem, ale bohužel to neumějí tak krásně napsat. Martine vydrž a také piš dál i tak se dá pomaličku měnit pohled lidí na děti. Těšila jsem se na knížku a každý den jsem přečetla pár kapitol, opravdu si knížka zaslouží velikou pozornost.
"V práci...
Já: "Nešťourej se v nose, poteče ti krev."
Dítě:" Už teče, snažím se to ucpat."
Rozhovor s dítětem.....
Dítě:" Já bydlím doma."
Já:" Taky bydlím doma."
Dítě:" Jsem tě tam neviděl."
Tak z této knihy jsem byla opravdu na větvi :)
Sama pracuji v Nízkoprahovém zařízení pro děti a mládež, tudíž se setkávám s různými typy lidí. Ale právě ta "různorodost" mě baví. Nikdy nevíte, co od takových dětí čekat.
A ano, chce to mít dávku odvahy, ale i lidskosti a pokory. A o tom to je. Lidé, kteří pracují s lidmi jsou dle mého tak trochu "andělé". Pomáhají, i když třeba nevědomky.
... a tento pán mě ujišťuje v tom, že to, co dělám, má smysl.
Těším se na druhý díl :) a všem doporučuji :)
Milá knížka, z níž je patrné, že autor dělá svou práci rád. I když práce s dětmi s PAS není vždycky tak veselá, jak to může v knize vypadat, autor se snaží poukázat na to, že si děti s autismem naši pozornost zaslouží. Že patří do společnosti, přestože jsou i v dnešní době lidmi tolerovány různou měrou. Možná proto, že ne všichni jsou o autismu dostatečně informováni. Možná proto, že autismus není na první pohled vidět. A právě proto je kniha Martina Selnera velmi důležitá. Vysvětluje, ale zároveň polidšťuje. Připomíná, že děti s PAS mají hodně "chyb", ale zároveň se od nich můžeme hodně naučit. "Nedávno se mě někdo ptal, co jsem se od svých dětí naučil...Myslím, si, že se pořád ještě učím. Ale například se snažím hledat si místa, kde je mi dobře. Říct si o odměnu, když se mi něco povede. A obklopovat se lidmi, kteří se za mě nestydí, ale pomáhají mi hledat." (s.110)
Nelze dát méně, než 5*. Dala bych asi i více.
Toto téma mně velmi zajímá. Občas se i já cítím jako částečný autista.. :) Zde je autismus podávaný s lehkým, avšak příjemným, humorem. Je to krásně napsáno, je v tom spousta citů, spousta příběhů a jeden muž se skvělým srdcem. Občas si říkám, ze člověk, který na to není připraven, nemůže mít tolik trpělivosti s dětmi.. prostě to nelze. Klobouk dolů před lidmi, kteří jsou denodenně v kontaktu s autistickými dětmi. Prostě je to skvělé.
Kniha se četla krásně, avšak nemůžete ji přečíst na jeden zátah. Ty příběhy musíte vstřebat a užít si to čtení.
Můj osobní názor je, že se ke knize budu ráda vracet. Takových opravdu moc v knihovně nemám. A taky si myslím, a přála bych si, kdybych se s autorem osobně setkala. Asi nutně potřebuji mít podepsané obě knihy..
Je to krásné, je to milé, je to plné emocí, a z knihy mi bylo moc hezky na duši. Děkuji.
Nemá cenu se rozepisovat, Selnera platonicky miluju :-) (víno a Jesenku doopravdy)
Jedním slovem – radost. Tohle byla radost číst. Vtipné, přímé a pravdivé (občas smutné). Je to taková milá zpověď zaměstnance denního stacionáře. Humorné momenty ale doprovází každodenní dřina a velká sklenice...trpělivosti. Autor vše popisuje s nadsázkou a suchým humorem (což je můj styl), ale zároveň u něj můžete vypozorovat cit, lásku a pochopení. Jde o lehké čtení naplněné tíhou života. Tematicky se mě to dotklo trošku více, sama jsem totiž pracovala jako pečovatelka v domově důchodců. Selner má mimo jiné i zábavný twitter profil nebo blog (doporučuji sledovat pro každodenní dávku úsměvu na rtech). Takže pokud hledáte něco v tomhle stylu, určitě do toho běžte. A já teď jen čekám na druhý díl plný dětí, vtipných příhod a hodně (opravdu hodně) vína.
Rozhovor s dítětem...
Dítě: „Já bydlím doma.“
Já: „Taky bydlím doma.“
Dítě: „Jsem tě tam neviděl.“
Opravdu doporučuji. Chytré, vtipné a zároveň hodně k zamyšlení. Autor se netváří jako superhrdina, který spasí svět. Přiznává, že i on dost často mele z posledního. Snaží se ukázat, že lidé, kteří dělají podobnou práci, jsou taky jenom lidé. A že děti trpící autismem jsou pořád jenom děti. Přestože je to skutečně hodně vtipně napsané, tak to veselé čtení rozhodně není. Zaplaťpánbu za to, že jsou mezi námi tací jako on. A zaplaťpánbu za takové knížky. Kdybych ji měla charakterizovat třemi slovy, asi bych řekla „láska, lidskost, samota“.
„Neexistuje lepší či horší generace dětí. Existuje jen lepší nebo horší generace dospělých.“
Jakožto studentka Sociální pedagogiky mi tato kniha dovolila humornou formou nahlédnout do světa sociálního pracovníka, který pracuje s dětmi s autismem. Na Twitteru autora knihy už nějakou dobu sleduji a stejně jako jeho tweety, i celou knihu provází hořký humor, který zřejmě člověk pracující v této oblasti musí mít, zároveň však zvládá čtenáři předat různá zamyšlení a porozumění.
Knihu vřele doporučuji a druhý díl kupuji hned, jak jej uvidím v regálech knihkupectví.
Pana Martina znám ze sociálních sítí a konečně jsem si koupila i jeho knihu. Je to poutavé a inspirativní čtení, lidé jako pan Selner mají můj velký obdiv a dík. Za jejich lidskost, pochopení, empatie. Bude mým milým kouskem v knihovně a ráda se k ní budu vracet..
Štítky knihy
autismus děti humor fejetony výchova porozumění předsudky
Autorovy další knížky
| 2017 |  Autismus & Chardonnay |
| 2019 | Autismus & Chardonnay 2: Pozdní sběr |
| 2022 | Uprostřed |
Kniha Autismus & Chardonnay je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 1 050x |
| Čtenářské výzvě | 230x |
| Doporučených | 90x |
| Knihotéce | 215x |
| Chystám se číst | 324x |
| Chci si koupit | 80x |
| dalších seznamech | 6x |
Zřejmě tedy dle dosavadních hodnocení půjdu proti proudu, ale já všeobecné nadšení z knihy nesdílím. Jako text pro pobavení mě to bavilo asi tak do jedné třetiny, pak už ne. Autor se snaží popisovat své pracovní dny ve stacionáři pro autistické děti a snaží se různé příhody s dětmi popisovat humorně. To mu jde dobře. Prokládá to ale svými rádoby filosofickými úvahami typu "lidskost unavuje, očekávání unavuje, nezájem unavuje" a komentáři o tom, jak ho jeho práce naplňuje a jak ji dělá s láskou a kolik mu toho dává. Kdyby tam těchto vět nebylo tolik, tak bych mu to věřila. Takhle mi to přijde jako póza. I když možná se to dá vysvětlit tím, že (jak jsem se na konci dočetla) psal autor tyto krátké textíky původně jako blog. Takže každý textík s určitým časovým rozestupem. Tak by se asi dalo pochopit, že má potřebu nás v každé druhé kapitole informovat o tom, že je z práce vyšťavený a i přes to ji dělá s láskou a že má děti rád. Jako blog tedy ano, ale na knihu to pro mě nestačí.
Obávám se také, že autor svou knihou vytvořil spoustu zkreslených názorů na autisty. A sice že s nimi člověk prožívá vtipné situace, že jedí zubní pastu, že se počůrávají, že tam sice jsou nějaké sklony k agresivitě, ale to je zmíněno spíš okrajově. Takže péče o ně je vlastě z větší části vtipná. Viděla jsem v televizi dokument o rodičích, kteří vychovávají doma své autistické děti. Tyto děti je často mlátí. V dokumentu seděl pán vedle svého syna na gauči a syn mu najednou začal bušit do hlavy. Vůbec se nedivím, že někteří rodiče dávají své postižené děti do stacionáře, kde se o ně dokážou dobře a s odbornou péči postarat, a berou si je na víkendy. V knize jsem měla pocit že cítím kritiku takových rodičů.
Také by mne zajímalo, jak se podle autora mají lidé chovat když potají jeho na procházce s dětmi? Protože jak jsem se dočetla, tak když se na ně lidé dívají, tak je to špatně, protože civí. A když se snaží dívat jinam, tak je to také špatně, protože tím vyjadřují odmítavý postoj.
Tedy kniha jako oddechovka ujde - ale nečíst na jeden zátah. Druhý díl mne určitě mine.
A málem bych zapomněla - opět umělé nafukování velikosti knihy. Široké řádkování, kolikrát až půl stránky vynechané na předělu kapitol, nadpisy příliš velké, ohromné mezery mezi nadpisem a textem a ještě navíc celé stránky věnované třířádkovým prupovídkám.