Autismus & Chardonnay 2: Pozdní sběr
Martin Selner
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/417904/bmid_autismus-a-chardonnay-2-pozdni-sber-9di-417904.jpg
5
357
82
Autismus a Chardonnay série
< 2. díl
„Díky autismu nejste zákonitě ani sexy, ani geniální matematik, to je jen klišé z filmů,“ vysvětloval Martin Selner ve své prvotině Autismus & Chardonnay. Nyní pokračuje třeba tím, co vás autismus dovede naučit. „Začal jsem si uvědomovat, že co se zdá být snazší, nemusí být zároveň správné. Někdy je ve světě autismu prostě správné rajčata ze salátu vyndat, až když je salát hotový, než je tam vůbec nedávat.“ Selner píše s ironií a nadsázkou sobě vlastními, neutápí své příběhy v patosu, přesto život s autismem nijak nezlehčuje a uvědomuje si jeho tíhu. Někdy ji dovede vyléčit víno a Jesenka v akci, hlavní však je nezavírat oči před jinakostí a nebát se říkat si o pomoc. Pozdní sběr tak v tom nejlepším navazuje na předchozí Autismus & Chardonnay.... celý text
Fejetony, eseje , Literatura česká , Psychologie a pedagogika
Vydáno: 2019 , Pasparta , Paseka
více info...
Přidat komentář
Nepamatuju si to asi přesně, protože následovala spousta dalších věcí, které mě zaujaly. Ale týkalo se to vítání Martina po příchodu do práce jedním z "jeho dětí", asi takhle nějak: Přišel Selner, miluju...
Jo, mám to taky tak. Martina Selnera miluju a obdivuju, protože přišel ne aby na mě vyhrnul spoustu srandovních a dojímavých historek o autistech, ale aby mi umožnil pobýt s autisty; prostřednictvím svých úvah, motivujících apelů, humoru,
zkušeností, vhledu. A daru nevídané empatie. A i když tohle obdarování má (či právě proto), není možné přehlédnout, že restart energie k dalším a dalším pracovním dnům není hračka. Přeju, aby se to pořád nějak vedlo, pane Selnere... A až už ne, tak vám dál do života jen to dobré.
Poslouchala jsem oba díly v jedné audioknize; Pozdní sběr na mě zapůsobil ještě o dost víc, než první část. Posun - jaksi ve všem - nelze přehlédnout.
Čte báječně David Novotný. A doprovodná muzika je bezva.
Druhý díl se mi líbil ještě víc než první. Je zde krásně ukázáno, jak i autismus má široké spektrum, že autisty nejde zaškatulkovat do jedné kolonky. Například někdo mluví, někdo vůbec, ale chápe, co mu říkáte, s jiným autistou se domluvíte jen pomocí piktogramů. Někteří autisté mají pocit bezpečí, když se drží za ruce a jiní zase potřebují metrový odstup. Také zde autor ukazuje, jak málo stačí, aby to autistu rozhodilo, třeba to že vypadne internet. Ale nejvíc mě zaujalo, to různé chápání otázek v "našem" a autistickém světě. V knize to vyzní většinou vtipně, ale věřím, že takový rozhovor musí být dost náročný.
Vše je popsáno pěkně s lehkostí, ale současně tak, že se nad tím často musíme zamyslet.
Praní oblíbeného trička:
"Až bude čistý, tak ho pověsíme. Zítra by mělo být suchý. Jednou se vyspíš a je to," snažím se ho uklidnit.
"Jdu spát."
"V NOCI se jednou vyspíš a je to," opravím se. "Teď je dopoledne."
Na bazéně:
"Máš to obráceně, musíš mít cedulku vzadu," upozorním jedno z chlapců. "Máš ji tam?"
"Já si dozadu nevidím."
Pracovat s dětmi je těžké, ale pracovat s autistickými dětmi, to už musí mít člověk opravdu hodně trpělivosti a zachovat klid, každý to nedokáže.
Do knihy jsem se upřímně pouštěla trochu skepticky. Nečetla jsem předchozí Martinovu knihu (což vůbec nevadí a spoiler alert po přečtení této se na ni doslova třesu), a tak jsem moc nevěděla, co očekávat. Myslela jsem si, že autor bude na autismus pohlížet asi tak prvoplánově, jak jsem ho do té doby vnímala já – s lítostí, s nepochopením, se snahou vnímat ho z perspektivy „zdravého člověka“. To by ale Martin Selner nesměl být člověkem na pravém místě. A tak lítost vyměňuje za ironii, nepochopení za humor a v neposlední řadě dokáže (alespoň do určité míry) chápat cítění autisty a uznat, že je lepší vyndat rajčata ze salátu až potom, co je hotový, než nedávat je tam vůbec. Ach, kéž by existovalo víc takových lidí, jako je on, kteří nejen, že skvěle a obětavě vykonávají svou práci, ale ještě navíc to dělají s láskou, pochopením a dokážou svou zkušenost zprostředkovat humornou formou i takovému ignorantovi, jako jsem já.
Neodpustím si pár ukázek:
Jsem s dětmi na výletě, jedno z nich zakopne o kámen. Dítě: „Sem zakop.“ Já: „Vidím.“ Dítě: „Tak na mě dávej pozor, ne?“
Byl jsem s dětmi v bazénu. Já: „Vyždímej si plavky.“ Dítě: „Moc mi to nejde.“ Já: „Tak je přestaň ždímat pod tekoucí sprchou.“
Ukládám děti do postele. Dítě: „Dneska jsem nezlobil.“ Já: „To je pravda, nezlobil.“ Dítě: „Sem zapomněl.“
Tak toto môžem! Okolo autizmu je už dnes veľa článkov, odborných kníh, aj autobiografií - táto kniha je však láskavý, vtipný, empatický pohľad "normo" človeka na svet autizmu. 1 ***
Za mě opět super, stejně jako první díl :) Laskavě popsaný život autisty, vtipnou formou, ale přitom s úctou a vážností. Doporučuji! :)
“Batůžek svítí barvami. Konce zipu se nacházejí přesně uprostřed, takže má s sebou sbalený i autismus.” :)))
Moc pěkné čtení, které zlepšuje pohled na svět a zvyšuje chuť na víno a Jesenku. Druhá autorova kniha mi přišla hlubší, trochu vážnější. A povedenější.
"Často ve svém okolí narážím na zjednodušený názor, že lidé pracující v pomáhajících profesích dělají tuhle práci jenom proto, že sami potřebují pomoc. Tímhle zaklínadlem se zaříkává většinou ta část společnosti, která si na živobytí vydělává prací, kde je empatie spíše překážkou."
Druhý diel Autismu opäť prináša zážitky a postrehy autora z práce a života s "jeho deťmi", opäť písaný autorovi vlastným štýlom. V porovnaní s prvou časťou mi však Pozdní sběr pripadal zrelší a vážnejší. V takejto profesii sa tomu dozretiu ale vôbec nedivím, tu sa podľa mňa človek učí a zreje denne.
AUDIOKNIHA: Co říct víc než to, co bylo řečeno u prvního dílu, tedy: "O autismu s nadhledem, humorem, ale i poučením a apelem na společnost. Většinou, když z blogu vznikne knížka, nejsem moc odvařená. Pro tento počin to neplatí. Bonus je to, že se to dá číst po kouskách i na přeskáčku jako bonboniéra. A vychutnáte si to pořád stejně." Liší se od sebe knihy nějak? Řekla bych, že nikoli, a to je dobře. Protože to znamená, že si autor drží stále stejnou skvělou úroveň. Zbývá jediné - doufat, že vyjde třetí část.
Musím jen podotknout, že u audioknih (vlastně je jedna se dvěma díly najednou) mě strašně tahal za uši hudební doprovod, ať jsem je zapnula, na čem jsem chtěla. Škoda. Ale přednes Davida Novotného byl bezkonkurenční, nemohli zvolit lepšího interpreta.
U Martina Selnera obdivuju jeho autentičnost, citlivost a upřímnou lásku k lidem. Číst jeho hořkosladké texty je pro mě vždy velké potěšení!
Skvělá kniha :-) stejně jako první díl. Po dočtení jsem volala kamarádce, která mi tuto knihu půjčila, neboť obě máme osobní zkušenosti s různým druhem postižení v našich rodinách a konstatovala jsem, že někdo se u této knihy usměje i když tomu třeba tolik nerozumí a někdo právě proto, že tomu rozumí :-) Obsah je bravurně podán, vtipně , ne s výsměchem ale s respektem k dětem, které jsou podle spousty lidí jiné, ale které také potřebují pochopení, uznání a lásku :-)
Selner to prostě umí napsat tak, že se vám chce děsně smát, zároveň se dojímáte a ještě k tomu vám až zatrne z toho, jak lidská neznalost, hloupost a stereotypy komplikují autistům (a jejich okolí) už tak dost složitý život. Prostě pecka!
Co dodat, naštěstí je dvojka stejně skvělá, jako jednička. Zdálo se mi, že autor píše o "svých dětech" konkrétněji a moc se mi líbilo popsání životů dospělejších autistů. Jako u té první, i tu jsem se několikrát zasmála a po celou dobu obdivovala Martina, že nám autistický svět dokáže tak skvěle přiblížit.
Naprosto úžasná kniha. Autor je prostě skvělý a za to co dělá má můj obrovský obdiv.
Dvojka je rozhodně stejně dobrá jako jednička. Tolik milých a vtipných příběhů, tolik skvělých postřehů a hlubokých myšlenek. Knihu posílám dál, protože tohle musí mít přečteno, co nejvíc lidí.
Opět - stejně jako první díl - mimořádně zajímavě a poutavě psané denní příhody nelehkých životů. A opět - stejně jako minule - můj obrovský obdiv autorovi!
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2017 |  Autismus & Chardonnay |
| 2019 | Autismus & Chardonnay 2: Pozdní sběr |
| 2022 | Uprostřed |
Kniha Autismus & Chardonnay 2: Pozdní sběr je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 487x |
| Čtenářské výzvě | 103x |
| Doporučených | 43x |
| Knihotéce | 138x |
| Chystám se číst | 108x |
| Chci si koupit | 28x |
| dalších seznamech | 3x |
Přiznávám, že jsem se moc těšila na tu "druhou várku" autismu - a pozdní sběr mě skutečně nezklamal. Mohu s klidem prohlásit, že je ještě lepší než ten první. Autor prostě "zraje jako chardonay". Nevím, jak to dělá, ale jako by "dozrál". Jeho humor je nezapomenutelný a originální, přitom bez špetky zbytečného zlehčování. Nebojí se odkrýt i vážnější rovinu a poukázat na odvrácenou stranu takové péče: klidně přiznává, jak moc práce podobného charakteru vyčerpává. Nastoluje otázku, zda odložení vlastních "porouchaných" dětí do stacionáře nevypovídá o nezodpovědnosti jejich rodičů a o touze zbavit se nepohodlného závaží. Zároveň se prezentuje jako skvělý taktik, který konflikty se svými svěřenci často řeší velmi šalamounsky. Snaží se co nejlépe vystihnout myšlení autistického dítěte a zdá se mi, že se mu s úspěchem daří do nich vžívat. Jednotlivé kapitolky lemují vtipné hlášky, jež vymýšlí sám život. Také s ním a tlupou jeho dětí projdeme slušnou část Prahy.
"Autisté nemají rádi změny a mají své rituály. Na táboře je ale vše jinak. O to víc mě pokaždé překvapí, jak ho zvládají bez problémů. Rozhodně se nesnaží udělat mi radost. Osobně si myslím, že stejně jako si do kufru zabalili jen to nejnutnější, vzali si s sebou i z toho autismu jen to nejnutnější. Takový autismus na cesty."
"Vyprávím dětem pohádku na dobrou noc. Já: Jeníček a Mařenka se ztratili v lese. Dítě: Jak to? Já: Protože nechtěli spát."
"Až časem jsem v práci zjistil, že nikdy nebudu mít všechno pod kontrolou. Vždycky hrozí, že se něco stane - záchvat paniky, agresivní reakce -, a já tomu nemůžu zabránit. Můžu se akorát pokusit to riziko co nejvíc minimalizovat a počítat s tím, že se to může stát. O to víc jsem se naučil spoléhat na naši vzájemnou spolupráci, naučil jsem se jim věřit."
"Hrabání listí je stejně nekonečné jako podzimní rýma a jejich oblíbený seriál Ulice, zkouším tedy najít nějaké zajímavé téma k hovoru. "Nechtělo by to pomalu nějakou holku?" zeptám se dospívajícího autisty. Je vidět, že přemýšlí. Kdybych tušil, že přestane s prací, asi bych se ho zeptal na něco jiného. "Holku? Ne, mám mámu," odpoví po chvíli. "A zatím dobrý, jo?" nenechám se jen tak odbýt. "Jo, dobrý. V neděli bylo kuře."
"S dětmi se připravujeme na Mikuláše. Já: Ty jsi s peklem jasnej. Jdi si rovnou sbalit. Dítě: Mám si vzít i průkazku pojišťovny?"