Vražda za oponou
Christopher Fowler
Arthur Bryant a John May série
1. díl >
Arthur Bryant a John May z Jednotky pro vyšetřování neobvyklých zločinů jsou nejdéle sloužící detektivové v Londýně. Když bomba ukončí Bryantův život, skončí také partnerství, které trvalo více než půl století. Během neúnavného pátrání po identitě Bryantova vraha dospěje May k přesvědčení, že odpověď se skrývá v jejich prvním společném úkolu. Stalo se to v Londýně během bitvy o Británii a všechno začalo, když byla krásná tanečnice účinkující v novém uvedení Orfea v podsvětí nalezena s nohama uříznutýma u kotníků... Vyšetřování pak přivede dva mladé detektivy k bizarní záhadě jako ze středověku - ve městě sužovaném válkou pronásledují muže bez tváře, který se stává postrachem divadla plného mýtů a pověstí.... celý text
Literatura světová , Detektivky, krimi
Vydáno: 2006 , BB art
Originální název:
Full Dark House , 2003
více info...
Přidat komentář
Když čtu komentář níže od soukroma, přemýšlím, co ještě zajímavého a objevného mohu napsat, aniž bych odhalila cokoliv z děje...
Atmosféra divadla, a není to tím, že je rok 1940, je pochmurná, ba co dím, děsuplná! A k tomu bombardování Londýna, trosky, požáry, metro zaplavené splašky, lidé hledající záchranu v krytech...
A do toho kdosi vraždí... Velmi depresivní!
Je to taková střídačka. Z válečné doby v jedné kapitole se v další přesunujeme o 60 let později, kde se dva detektivové, nyní již staří pánové, pokoušejí starý případ definitivně dořešit... Ale staré případy vrhají dlouhé, temné a nebezpečné stíny...
Kniha je trochu přecpaná, víc než dort pejska a kočičky. Autor do ní natlačil, co se jen vešlo. Sem tam mi ledacos připadalo až přitažené za vlasy. Ale zapeklitý a zamotaný příběh mě bavil a rozhodně ho mohu doporučit milovníkům (staré dobré anglické) detektivky.
Parádní detektivka, s přesahem: četla jsem s velkou chutí celou sérii (škoda, že není delší) a jako poslední nakonec ten úplně první případ londýnské jednotky pro neobvyklé zločiny, na nějž ovšem vzpomínají již osmdesátníci, přímí účastníci. Velmi komplikovaný a ponurý případ za neustávajících náletů Luftwaffe v temném městě a ještě potemnělejším velkém divadle s neskutečnými zákoutími, spoustou pater, artézskou studní, nekonečně lany, provazišti, rourami, výtahy, žebříky a zaslepenými okny i dveřmi doplňují mnohé vhledy do antické mytologie, zejména múz. Vedle pěkného srovnání starých a mladých hlavních vyšetřovatelů, tehdy ještě opravdických elévů, jejich osobního vývoje, boje o udržení jednotky, vlastně vůbec jejího rozvoje, a sledujeme i vývoj zločinnosti ve velkoměstě (gangy a všudypřítomné zbraně "hromadného" ničení). Přístup k vyšetřování je ale pořád stejný: pečlivý, s nadhledem, prověřováním teorií, až ke kýženému výsledku. Tehdy pachatele už už měli, ale fyzicky unikl, po šedesáti letech je ale kupodivu nalezen...
Nejvíc ale na mne nesporně působilo nekonečné bombardování Londýna a schopnost obyvatel prostě za všech okolností žít dál, za nesmírných útrap, živoření a tehdy bez jakékoli vyhlídky na lepší zítřek, kdy to všechno konečně skončí...
"V pondělí 11. listopadu 1940 ráno, po víkendu plném ječení sirén, dunění protiletadlových baterií, vzdálených výbuchů bomb a hučení letadel se devatenáctiletý John May staral hlavně o to, aby se dostal včas do práce, protože začínal v novém zaměstnání a hrozně si přál udělat dobrý dojem.
...přemítal, zda nepřeslechl protiletecký poplach. Byla ještě dost tma, moc brzy na denní nálet. Zatemnění končilo půl hodiny před východem slunce a v tuto hodinu představovaly pro chodce největší nebezpečí trolejbusy, které klouzaly ulicemi doprovázené šepotem lesklé oceli; říkalo se jim 'tichá hrozba'. Jasné počasí v posledních dvou dnech umožnilo silnější bombardování než obvykle, ale ráno bylo vlahé a nebe zatažené nízkými mraky, což bylo dobře; německé bombardéry nemohly sledovat řeku do srdce Londýna.
... Podolek košile nechal vyčnívat vzadu pod sakem jako bílou vlajku pro motoristy; během prvních měsíců války zemřelo přes čtyři tisíce lidí při dopravních nehodách na zatemněných ulicích - bylo skoro bezpečnější odjet za moře s Britským expedičním sborem.
... O šedesát let později půjde May stejnou trasou a uvidí na chodníku spát více lidí, než vídal během války..."
"V posledních dnech se podzim vytratil, uvolnil místo diamantově jasné obloze a mrazivě jasným ránům. To znamenalo, že k náletům mohlo docházet i za denního světla a bombardéry pronikaly hlouběji do středu města. Messerschmitty 109, stíhačky schopné shazovat malé zápalné bomby, se objevovaly častěji. Každý už dokázal rozeznat jednotlivé typy letadel podle linií a zvuku, který vydávaly. Heinkely byly německé bombardéry, provázené při nočních náletech junkery. Hurricany a spitfiry byly britské a vyvolávaly jásot. Někdy spadl kus letadla přímo na silnici. Oxford Street byla srovnána se zemí stejně jako Stepney.
První noc blitzu plály požáry v East Endu tak jasně, že v Shaftensbury Avenue bylo možné číst noviny. V ulicích stály budky obsazené úředníky, kteří dokázali zbloudilým vysvětlit alternativní cestu domů...."
"V této fázi války spadlo na Londýn každou noc více než dvě stě tun výbušnin."
"Po noci hrůzy v Coventry následovalo bombardování Londýna, které bylo skoro stejně ničivé jako nálet 15. října, kdy ve městě plálo přes devět set požárů. Tentokrát se zastavila veškerá železniční doprava a poškozená Fleetská stoka vypustila jedovaté vody do tunelů metra na Kong's Cross.
Ti, kteří přežili, našli celé čtvrti v plamenech, nebo je nenašli vůbec. ...
Lidé se pohybovali mezi troskami jako odhodlaní duchové."
"V neděli časně ráno Londýňany znovu probudilo dunění bomb, ale protože celou noc pršelo, jen málo bombardérů opravdu shodilo náklad. ... Poté, co RAF svrhla dva tisíce bomb na Hamburk jako odplatu za Coventry, obrátilo Německo pozornost k southamptonským dokům a po zbytek dne je nepřetržitě bombardovalo. Útok, odplata; věčný deprimující rytmus odvetných opatření."
Kniha podle mého gusta a momentální (podzimní) nálady.
Skvělý suchý humor, prostředí válečného Londýna, divadlo se zajímavými postavami a tajemnými zákoutími, a hlavně parádní dvojice detektivů.
Prolínání se současností působí nostalgicky, ale ne smutně.
Za mě skvělé a hned jdu na další díl.
Docela zvláštní kniha. Arthur Bryant a John May jsou dost neobvyklé postavy a podtrhují tento bizarní příběh. Nudné pasáže které děj natahují jsou docela špatná volba autora navýšit počet stran knihy.
Napsaná jako první v sérii, četla jsem však jako druhou.............nicméně byla opět skvělá. Možná i lepší. Rozdělená na dvě linie - začátek vsazen do období 2. světové války,kdy detektivové spolu začínali a poté období, kdy na scénu vstupuje opět tentýž vrah, o kterém si mysleli, že je mrtev..........budu číst i další knihy tohoto autora
Válečný Londýn, všudypřítomná smrt, divadelní zákulisí, vraždy, tajemno a k tomu všemu suchý anglický humor - prostě dokonalé.
Hvězdy raději nedávám, někomu se to může líbit. Já jsem to asi po třetině knihy vzdal. Možná by se mi to líbilo jako adolescentovi. Ani to si nejsem jistý.
„Přilepil mi nábytek k podlaze, dal mi do kufříku blechy, načůral mi do dešťoměru, nechal mi přebrousit klíče, takže pasovaly jen do zámku dámských záchodků, vyměnil mi rybičky v akváriu za piraně. Pamatuješ na tu tropickou kytku, ze které se nám všem dělalo špatně? Vypadla z ní tarantule a kousla mou ženu. Měl velice zvláštní smysl pro humor. Myslím, že mi bude chybět.“
Potřebujete něco víc k definici šéfa Jednotky pro vyšetřování neobvyklých zločinů Arthura Bryanta? Nahlédněme do jeho vlastních poznámek:
"Bryant, Arthur - projevy nevole vůči konstáblům, závislost na ilegálních drogách, necitlivost, hrubost, nepoužitelnost pro opačné pohlaví, špatný vkus v oblékání, přirovnání k želvě, problémy při zacházení s technikou, možnost záměny z psychiatrickými pacienty, preference dřevořezby před pohlavním stykem, nelichotivý popis."
A co napsal ke svému nadřízenému?
"Davenport, Farley - vysoce nelichotivý popis, emocionální zácpa."
Mnohem důležitější je ovšem Bryantův kolega a parťák:
„May, John - předvídatelnost jeho schůzek se ženami, zvláštní schopnost dělat dojem na ženy, stoické vlastnosti, problémy s klaustrofobií."
Jak je zřejmé, John není zdaleka tak zajímavý jako Arthur, svým racionálním a pragmatickým přístupem tvoří protiváhu k Bryantovu atypickému způsobu vyšetřování (a života vůbec). Takřka dokonalý pár. Musím však připustit, že mě Mayův první případ v jistých ohledech nepotěšil. Coby devatenáctiletý kluk se choval příliš sebejistě, zkušeně, od prvního dne v práci vystupoval naprosto suverénně a vůbec ničím nepřipomínal tápajícího nováčka. Bylo to pro mě rušivé a nevěrohodné. Mohu vzít v potaz válečnou dobu, co přetaví chlapce v muže, nicméně těžko z nich také na fleku udělá špičkové detektivy.
Další mínus je čistě subjektivní: osobně nemám v oblibě tématiku týkající se divadel, filmů, koncertů, celé to zákulisí pro mě z neznámých důvodů postrádá atraktivitu. Nemít půjčený z knihovny druhý díl, titul s názvem „Vražda za oponou“ by neskončil v mém Kindlu. Což by byla škoda.
Četba této knihy mě přiměla vzpomínat na mé prarodiče. Děda se narodil ve stejném roce jako Bryant, babička byla Mayův ročník, to je ovšem vedlejší. Spíše mi jde o stylistiku a celkovou náladu románu. Děda byl velký pracant, měl úžasný smysl pro humor, myslelo mu to nesmírně prakticky, měl vášeň pro křížovky, soutěže a šachy. Sledovat přeskakující nit babiččina hovoru bylo obtížné, ještě méně srozumitelné pro mě bylo její pojetí víry, v domácnosti a zvláště v kuchyni však byla nepřekonatelný mistr. Veškerá trápení nosili ukrytá hluboko v sobě, nepouštěli je na povrch. A tak na mě působila i „Vražda za oponou“: navzdory krvavým scénám a válečné době plná suchého anglického humoru, se zápletkou i dialogy někdy matoucím způsobem těkajícími, roztomilá neohrabanost smísená s šarmem, úlety snílka (spíše nerda) doplňované střízlivým rozumem, intelektuální výzva servírovaná s nevtíravě dorážejícími emocemi.
Tato lehounce paranormální detektivka má své nepopiratelné kouzlo, jakkoliv se mi zpočátku nečetla úplně hladce. Dám si krátkou žánrovou pauzu a zvědavě skočím do „Podzemních proudů“.
Mimochodem, český název je zoufale banální (v originále Full Dark House) a navíc chybný v jednotném čísle, v divadle Palace nebyla o nešťastné „náhody“ nouze.
Může se zdát, že Arthur Bryant a John May z Jednotky pro vyšetřování neobvyklých zločinů jsou jen dalším párkem vykutálených detektivů. Přesto jim nelze upřít osobité kouzlo, které u jiných postav jednoduše nenajdete. Ani jeden z nich není ničím výjimečný - první věří toliko v moc spiritismu a mystiky, druhý naopak v sílu dedukce a logiky, což dává volné pole působnosti spektakulárním příhodám. Podle některých jsou geniální dvojicí, podle jiných by jim víc slušela svěrací kazajka. To by ovšem nesměli mít v kapse dlouhou řadu brilantně rozřešených zločinů, nad kterými ostatní zlomili hůl. A právě tato kniha vám představuje jejich první případ, který se odehrává v neklidné době roku 1940, kdy byl Londýn sužován nálety německých bombardérů.
Vražda za oponou je kombinací detektivky s fantastikou, kdy fantastiky je tak pomálu, až je mi stydno o ní vůbec mluvit. Ovšem suchý anglický humor, sympatické postavy, tajemná atmosféra a stručný, promyšlený děj tenhle „deficit“ směle vynahrazují.
Trochu zvláštní kniha. Sice chvílemi trochu nudná, ale postupně si mně její příjemný humor celkem získal.
Je velká škoda, že tento spisovatel není ve větším povědomí v České republice, a že nedovydali dalších pět jeho knich o Bryantovi a Mayovi. Styl psaní mi velmi sedl a celkově knihu hodnotím velmi kladně. A těším se na další případy detektivů Maye a Bryanta.
Přišlo mi to hodně utahané a nečtivé. Pětina knihy je vlastně úvod, následovaný druhý úvodem. Spousta pubertálních dialogů. Zápletka na jednu středně dlouhou povídku. Nevím, přišlo mi to od začátku spíš takové suché a nehumorné. A dokonce ani ne napínavé - začátek, že v Londýně velkou budovu rozmetá výbuch, už jsem četl i v jiných knížkách, naposled v Písečné bouři od Rollinse. Jestli byli oba detektivové špatně charakterově prokreslení, nevím, prostě mi byli tak nějak ukradení, než abych jim držel palce a šel s nimi celou knihu, případně sérii. Měli mi snad být blízcí tím, že na úvod baštěj lentilky nebo jaké bonbóny? Skoky nejen v odstavcích, ale i samotných větách zcela mimo mísu, podivná stylistika.
Podle mě je to nejlepší představení dvou vynikajících detektivů, než jsem se dostala k těmto knihám četla jsem Runu, což Bryanta a May přiblížilo, ale tohle byla vynikající kniha a napínavá detektivka.
SPOILER
Škoda, že Brayntovi zemřela ta Natalie :( alespoň by nebyl tak sám.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Londýn divadlo Cena Augusta Derletha
Autorovy další knížky
| 2000 |  Runa |
| 2006 |  Vražda za oponou |
| 2006 | Podzemní proudy |
| 2008 | Schodiště do temnot |
| 2002 | Disturbia |
Kniha Vražda za oponou je v
| Právě čtených | 1x |
| Přečtených | 38x |
| Čtenářské výzvě | 2x |
| Doporučených | 3x |
| Knihotéce | 48x |
| Chystám se číst | 19x |
| Chci si koupit | 1x |
Byl to vskutku zajímavý první díl detektivní série. Když se jeden z detektivů - John May snaží přijít na příčinu výbuchu, při kterém zemřel jeho dlouholetý parťák Arthur, musí se vrátit k jejich prvnímu případu, při kterém se seznámili. Ve válce sužované Anglii došlo k několika bizarním vraždám v jistém divadle, a aby se dopátrali pravdy a pachatele, museli proniknout do různých starých mýtů. Ale ne všechno je a bylo tak, jak se na první pohled zdá. Napínavé ale i vtipné. Určitě se pustím i do dalšího dílu.