Arina

Zajímavé, jakmile se čtenář domnívá, že ví, jak to dopadne, příběh se začne ubírat zcela jiným směrem.

Opravdu moc povedené fantasy. Poutavý příběh, místy velmi dojemný. Vyprávěcí styl Evy Hölzelové se mi velmi líbí a těším se na další její počiny.

Příběh je krásným spojením mýtické pohádky a naplno rozběhnuté fantazie. Strhující, dramatický příběh má přesné, jasné a sem tam vtipné dialogy a děj, který vás nenechá vydechnout.

Nedostatky tenhle příběh nemá, snad jen mohl být delší. Nebo mít druhý díl. Nebo cokoliv, nač se můžete těšit ve chvíli, kdy se s hlavními hrdiny loučíte. Snad možná i někdy bych jako milovník rozvláčných příběhů uvítala delší pobyt v některé z těch nezapomenutelných částí s jedinečnou atmosférou. Stojí to za to.

Děj má švih a nikdy si nemůžete dobře představit, co se stane v následující chvíli. Buďte si jisti, že vás autorka překvapí. Většinou mile. Nabudí ještě víc!

Ukázka:
„Adam osaměl. Netušil, kam jít. Vydal se nahodile lesní pěšinkou vystlanou měkkým mechem. Šel dlouho a ani nevnímal, že se setmělo. Nevadilo mu to, vyznal se v lese i v noci a ničeho se nebál.
Cesta končila skalním převisem. Zastavil se na jeho okraji, pohlédl dolů a smutně přelétl zrakem zář světel. Město. Valdény mu o něm vyprávěly, je prý plné lidí. Tolik toužil být s lidmi. Zítra se vydám do města, rozhodl se.
Ráno však jeho odhodlání navštívit město bylo tatam. Vzpomněl si, jak před ním lidé, které náhodně potkal v lese, zděšeně prchali. To se opakovalo i další a další rána. Večer se mu tuze chtělo mezi lidi, choulil se ve svém pelíšku pod skalním převisem a snil o životě v ruchu města. Avšak po rozednění, když si prohmatal svou znetvořenou tvář, už k tomuto rozhodnému činu nenašel odvahu. To se radši potuloval po lese, živil se lesními plody a občas si něco ulovil.
Jednou při svém bezútěšném bloumání po lese uviděl vlčici s malými vlčaty. Přikrčil se v křoví a s úsměvem je pozoroval. Vlčice obezřetně našlapovala jako první, vlčata se bezstarostně batolila za ní. Necítila ho, vítr vanul směrem k němu. Vtom se ozvalo cvak. Vlčice žalostně zavyla. Chytila se do želez. Vlčata bezradně pobíhala kolem ní.“

A tak do příběhu vstupuje Arina, mluvící vlčice, kterou si oblíbíte pro její smysl pro humor a schopnost se podělit o své vlčí myšlenky s lidským přítelem. Jak těžké zase musí být pro vlčici pochopit lidské vlastnosti, no a vlastně na jednom místě knihy, i ty psí… Kdoví, jestli autorka tímto nevědomky nevystihla důvody odvěkého nepřátelství psů a vlků!!!

Arina vás vtáhne do děje, do příběhu, který je nesmírně poutavý, má spád, má dějové linie, které i přes obrovskou akčnost, stíháte sledovat a zůstáváte v napětí z každé další stránky. A pak… zůstane jen příjemný pocit a úsměv laskavého čtenáře. A prosím pěkně, mluvím jak o dětech, tak o dospělých. Myslím si, že zaujme každého…