Antikrist
Friedrich Nietzsche
Pokus o kritiku kresťanstva. Klasické dielo filozofickej literatúry. Kritika náboženstva, založená na princípoch nemeckej „filozofie života“. Kritika nie je ani tak cieľom racionálnej argumentácie alebo nebodaj vyvracania náboženstva, ale predmet psychologickej analýzy.
Náboženství , Literatura naučná , Filozofie
Vydáno: 2003 , Iris (SK)
Originální název:
Der Antichrist , 1895
více info...
Přidat komentář
naprostý odpad, a to říkám s absolutním přehledem jeho filozofie a nepomíjím žádné věci.
Disclaimer - nejsem Křesťanka
Lidičky, předtím než tuhle knihu to tohohle starýho rozmrzelýho divnýho páprdu vezmete do ruky, uvědomte si kontext v které se tato tvorba nachází.
Dřívější Nietzsche samozřejmě má svoje kouzlo, nicméně Antikrist psaný ke konci svého života je obrovský žvást plno podivných alegorií a metafor, díky kterému si člověk třicetkrát protočí oči, když už sv. Pavla po padesáté nazve pavoukem si čtenář řekne, že to trochu náš Fritz přehání.
Otřes, fakt. Celý to dílo zní jako nepovednená verze písničky Cry Me a River od Justina TImberlakea.
No nic, jeho jiná díla stojí víc za přečtení než toto.
Bible všech pubertálních nekonformistuu. (V angličtině na to mají pojem "edgelord".)
To nemyslím ve zlým! Antikrist je geniální dílo.
Nietzsche v dějinách filosofie znamená velký zlom, znamená smrt Boha, znamená novou éru myšlení. Málokterý filosof dokáže se dnes plně obejít bez Nietzscheho. Zároveň znamenal cosi, co je snad podobno anarchokapitalistům (či anarchistům obecně) nebo lidem (a že jich není mnoho, což poukazuje na nepředstavitelnost takového stavu) kteří se snaží vytvořit svět bez kapitalismu (míněno plně bez kapitalismu, což už dnes nechtějí ani nejdrsnější marxisté) konec křesťanské morálky. Je to představa naprosto děsivá a podivná. Kapitalismus tu nemáme příliš dlouho, v čistších podobách se bavíme o dvou stovkách let. Stát v (víceméně) dnešní podobě tu máme cca šest, sedm stovek let (odhad, nechce se mi počítat staletí). Křesťanskou morálku tu máme dva tisíce let (tisíc let, podle území), židovské pojímání světa se s Evropskými civilizacemi asimilovala ještě výrazně déle. Ale přeci
Přečtěte si Iliadu a Odyseu, pozor!, nikoliv převyprávění! Při pozorném, upřímném čtení těchto textů (tak jako čtení Béowulfa, či Eddy) zjistíte, že tomu vůbec nerozumíte. Nerozumíte těm lidem. Čili i přes tuto nepředstavitelnost je očividné, že jiné morální (od základu jiné morální) systémy existovaly. A Nietzsche se k nim vrací.
Ke knize samé, je nám nabízen poměrně přísný a tvrdý náhled od Nietzscheho pohledu na křesťanství, coby náboženství mstivých a ubohých slabochů, jejichž morálka je postavena na nepřirozeném popírání toho, co je v člověku nejniternější. Na zapírání sebe sama. Nietzsche se vrací, v kontextu celé své práce, k morálce pánů a morálce otroků k morálce antického Řecka a Říma. Křesťanství se pokusilo z morálky otroků udělat vůdčí morálku pánů, převrátit přirozenost antického dramatu, abych tak řekl.
A to je odpověď na mnohé níže zmíněné kritiky. Není tomu tak, že by Nietzsche navrhoval odpad od morálky křesťanské bez náhrady jeho náhradou je: Iliada a Odysea, drama Aischylovo a Sofoklovo. To se nám, očividně, nemusí líbit. Ale náhradu nabízí. Nabízí sílu, která vládne, nebo slabost, která se pokorně podřídí. Chceme-li nabízí nadčlověka. A ano, problém dané morálky je, že musí existovat i podčlověk, či zkrátka člověk, ale nadčlověk je nadčlověk.
Ale upřímně, nazývat tento text, či obecně Nietzscheho texty brožurou NSDAP To ukazuje buď na naprostou demagogii, nebo na naprosté nepochopení Nietzscheho (já ho taky nechápu, ale asi míň.). Nemá to spolu nic společného, sakra fix, Hitler se považoval za vyslance božího na zemi a pokud Nietzsche nějaké náboženství nenáviděl, bylo křesťanské, ne židovské. A ano, jisté prvky fašismu (i silné) dílo obsahuje, jistě ale ne nacizmu, to ani náznakem.
Pro mne se stojí otázka vážně potřebujeme filosofa Nietzscheho kalibru, abych seznal problémy křesťanské morálky? Ne. Fakt ne. Já ne. Pro mne kniha vlastně byla nehodnotná, nepříliš zajímavá. Ale co už.
Číst si kritiku náboženství z pohledu zuřivě nepřátelského ateisty není pro věřícího člověka nic příjemného. Ale zároveň je to něco, co může být užitečné, něco, co nám ve vyhrocené podobě o nás řekne víc, než by nám řekla uhlazená, společensky přijatelná polemika. Protože lidé i organizace prostě čas od času potřebují zatřást, potřebují šok a razantní pohled na to, jaké pocity ve svém okolí mohou svojí činností vyvolat, jakou předrážděnost jsou schopni stvořit – ať už je to vlastní vinou nebo ne. Obecně se jistě dá říct, že každá zpětná vazba nějaký smysl má. A často značný, často nám ostře nepřátelské projevy připomenou (někdy bolestivým a zahanbujícím způsobem), že my sami jsme v naší sebereflexi něco důležitého opomněli.
Právě s tímhle pohledem na věc jsem se do Antikrista pustil, vybaven dobrou vůlí a trpělivostí a pevně odhodlán nenechat se snadno urazit nebo rozčílit. A to se povedlo, nepřijatelné pro mě nebylo, že Nietzsche agresívně uráží křesťanství, to je jeho vizitka a vizitka lidí, kteří mu nadšeně aplaudují – navíc jsem to slyšel už tolikrát, že už mě to víc nudí než vytáčí. Nepřijatelnost jeho spisku je pro mě v tom, že jeho myšlenkový svět je tak zásadně odlišný od toho mého. Takže nemám prostor, na kterém se s ním mohu setkat a nechat se obohatit. Soucitná láska, empatie, sebedarování... pro mě důležité a vzácné pojmy jsou pro Nietzscheho důvodem k opovržení. Ne, nemáme si o čem povídat.
Oproti dříve čtenému Zarathustrovy mě zklamala absence zajímavých postřehů (bylo opravdu jen pár těch, které by ještě dnes zůstaly originální a stály za hlubší promýšlení) i nepříliš poetický a dynamický styl – u Zarathustry jsem se bavil Nietzscheho vitalitou a tahem na bránu, jeho Haßliebe mě sice nelákala k následování, ale v jistém specifickém smyslu vyvolávala respekt a vzbuzovala dojem, že se - bez ohledu na míjení v postojích - setkávám s člověkem velkého ducha a bezbřehé odvahy. Antikrist se mi takový nezdál, Antikrist na mě působil jako dosti bezduché antiklerikální láteření, kterých jsem v různých podobách u hospodských stolů a na sociálních sítích potkal už nespočet - Nietzsche se od nich liší literárním stylem a filozofickým jazykem, ale obsahově zůstává podobně bezobsažný a nekonstruktivní.
Tvrdá kritika křesťanství, ve které vidím paralelu s dnešní dobou. Kdy už církev nemá takovou moc nad touto krajinou, ale dere se sem nové "náboženství" z jiných stran. Náboženství nekonečného růstu -vláda a nekonečný růst státního dluhu. Náboženství nekonečně rostoucí spotřeby - korporatizmus. Náboženství menšin - aktivismus... Náboženství slabých - socializmus... Jak psal Nietzsche "Účinná soustrast se všemi nezdařilými a slabými - křesťanství." Neviditelná ruka dnešní doby každého nenápadně nutí zase k nějaké účinné soustrasti k něčemu.
Určitě bych mu nevytýkal, že kritizovat umí pěkně, ale nenabízí žádnou alternativu. Autor sám toto dílo nikdy nevydal, protože ho nedokončil. Antikrist je první část 4 dílného celku "Přehodnocení všesch hodnot". Který bohužel nedokončil, páč si to s nim chtěl asi bůh vyříkat a nechal si ho předvolat.
Nicméně celé dílo mělo mít tyto části:
1) Antikrist. Pokus o kritiku křesťanství.
2) Svobodný duch. Kritika filosofie jakožto hnutí nihilistického.
3) Imoralista. Kritika Nevědomosti nejosudnějšího druhu, morálky.
4) Dionýsos. Filosofie věčného návratu.
Dle mého názoru tedy alternativní cesty chtěl nabídnout, jen mu v tom asi vyšší moc zabránila, aby neztratila svou moc.
(na začátek rovnou předesílám, že jsem věřící)
Kam se hrabou tzv. "noví ateisté"! Jak jsem někde slyšel: jediné co je na nich nové je jejich arogance a neurvalost. Jejich argumenty jsou staré a trapné oproti kladivu německého bouřliváka; neboť ta nejtvrdší kritika křesťanství přišla sto let před nimi s koncem 19. století od Friedricha W. Nietzscheho.
Abych citoval mně neznámého moudrého muže, který takto mluvil o F.N.: "souhlasím s jeho otázkami, ne už s jeho odpověďmi". Vskutku. Se sugestivním (a krásným) stylem filosofa s kladivem se jen málo dá polemizovat. Nietzsche má vlastnost, že na velmi malém prostoru řekne mnoho a mnohdy si odporuje. Tak může mluvit o Kristu jako o "posledním křesťanovi" a zároveň - právem - zatracovat všechno, doslova všechno, co z něj vyšlo: církev. Ač sám jsem členem církve, nedá se nesouhlasit s Bédovým horováním: uměle vytvořený pojem "hříchu" (který dokonce i podle církevní teorie, nikoliv to praxe, je Bohem zničen, tedy že nám je odpuštěno), duševní i materiální parazitismus kněží toužících po absolutní moci nad davy, započatý kolem doby babylonského zajetí ("nalezení" knih Zákona a introdukce "hříchu" za nechutného fanatika Jóšijáše se mi zdá jako nejkrásnější krok zoufalého polozaniklého národa, který se chytá každého stébla aby si vysvětlil to, že Hospodin už jeho nepřátele neporáží a že už nedští na jejich města oheň a síru).
Chyběla mi tam ale adresovaná mystika, tedy proud v církvi, který hledá sjednocení s Bohem a který hledá onu autenticitu v přítomnosti, v přírodě, v nitru, v theosi, ve zbožštění, nikoliv s pouhou pochybnou nadějí na budoucnost.
Nietzsche je prorok autenticity. Jako takový u mě má nekonečný obdiv, nicméně nevím přesně co nabízí jako ekvivalent ke křesťanské morálce. Možná by raději měl islám, možná Řím, možná pohanství, nevím. Zčásti volá proti mentalitě a náboženství "čandalů", čímž křesťanství do velké míry je, nicméně chtěl bych ho vidět jak by se cítil, byl-li by on ten čandala, kterým všichni opovrhují. Jestli by byl schopen přijmout svoje místo a držet hubu když by mu nějaký bráhman či kšátrija diktoval co si myslet a čemu věřit, měl by můj respekt. Takhle je to jen tlučhuba, který utekl před lidmi do Alp. I tak ale má můj obdiv, protože zasel do myslí lidí semínko: touhu po životě, po autenticitě, znovu mít vůli k tomu žít naplno teď a tady (což nakonec učí i křesťanstí duchovní učitelé: do Království se vstupuje už za života). A odvážím se tvrdit, že v dnešní církvi (předně římskokatolické) je tato touha už otevřeně přítomna. Je-li to k dobru, to ať posoudí Bůh. I tak je F.N. prorokem života. Nedává alternativy ke křesťanství (a když už, nakonec z toho snad ani nemůže vzejít nic jiného než NSDAP), ale říká co je s ním špatně - a má pravdu. A to je jistě výzva pro nás, křesťany.
P.S. ale s tou svou megalomanií a neskutečnou inflací ega by měl Béda opravdu něco dělat...
Rozhodně nemůžu říci, že bych pochopil nebo si zapamatoval vše, zvláště pak proto, že jsem jeho další knihy a filosofii celkově nijak do hloubky nestudoval. A upřímně do toho nemám ani příliš chuť. Ale na druhou stranu nemůžu říct, že bych s Nietzschem jakkoliv zásadně v jeho kritice nesouhlasil, jen by možná měl poskytnout za křesťanskou morálku náhradu, kterou jsem v knize nenalezl. Celkově už koncept hodnocení Nietzscheho podle jedné knihy je absurdní, takže mě prosím neberte vážně, stejně jsem to ale nakonec udělal, protože je to tu jak vidím běžnou praxí...
Filozifické dílo, které je psáno energicka, tak aby člověka skutečně zasáhlo. Sám jej považuji za pilíř své životní filozofie a určitě ho může jen doporučit.
"Antikrist", "Tak vravel Zarathustra" a "Ako sa filozofuje kladivom" - tri geniálne pojednania, ku ktorým je radosť sa neustále navracať. Antikrista nevnímam v intenciách obráteného kresťanstva v zmysle Satana, Diabla či Lucifera. Ako sa na niektorých miestach vyjadruje aj sám Nietzsche, je potrebný návrat k predkresťanským hodnotám. A ja doplním, že pre mňa je dôležitý aj návrat k predkresťanskej "pohanskej" viere. Ako kniha je toto pojednanie inšpiratívne a pre lepšie pochopenie a vychutnanie odporúčam prečítať niekoľkokrát.
Účinné antidotum na judeo-křesťanské toxiny!
Udeř tvrdě, udeř první, rovnou na hubu a bez smilování! Nejlepším odpuštěním je pomsta!
Tak jsem pravil Já!
Nebudu hodnotit, protože jsem nanejvýš v rozpacích. Souhlasím s Béďou, že Matka Církev je, mimo jiné, skvělým vynálezcem pojmu "hřích" a všeho podobně nemístného; avšak vezme-li dnešní člověk tuto knihu do ruky, musí mít po prvních stránkách pocit, že čte propagandistickou brožurku NSDAP.
Zajímavá, ale náročnější četba ... jak už bylo mockrát zmíněno ... jednoduše kritika křesťanství
kritika kresťanskej cikrvi a kritika židov v jednej nabrúsenej knihe, jazyk pomerne čitateľný, odporúčam
Antikrist je nejspíš tou nejtvrdší, nejnelítostnější a nejvíc zničující kritikou křesťanství, s jakou jsem se kdy setkal. A to jsem strávil s díly Harrise, Dawkinse a Hitchense hodně času...
Nietzsche totiž nenapadá Kristovo náboženství z pozice vědy, neútočí především na jeho iracionalitu. Jeho kritika se ani neobtěžuje vysvětlovat, jak nepravděpodobná je existence boha. Namísto toho údery svého filosofování kladivem směřuje přímo k jádru křesťanství - útočí na jeho základní ideály: pokoru, solidaritu, soucit, víru, lásku.
Slabost a nenávist. Ty vidí v pozadí všech těchto "vznešených" hodnot. Slabost postavit se svému utrpení, nenávist k těm, kteří v sobě odvahu naleznou.
Nenávist ke každému, kdo není otrokem své slabosti, nenávist ke každému, kdo se odváží velikosti, krásy, síly, života.
Skrze odhalení této nenávisti skryté za maskou křesťanské lásky Nietzsche následně napadá (nutno dodat, s notnou dávkou vlastní nenávisti) hodnotu křesťanství jako takovou. A vzhledem k tomu, v jakém stavu je v civilizovaném světě dnes církev, nelze tvrdit, že by jeho útok dopadl neúspěšně.
Je to drsná kniha, tvrdá, nepřátelská a psaná nelehkým jazykem. Obsahuje ale též nezaměnitelný styl, práci s jazykem i hloubku samotných myšlenek. Oprávněně patří mezi nejvýznamější knihy v diskuzi o náboženství.
PS: Doporučuji též coby úvod do Nietzscheho filosofie. Její nejdůležitější body jsou zde srozumitelné, ale zůstávají stále pouze nastíněny. Do větší hloubky jsou rozpracovány v Zarathustrovi, na kterého i zde odkazuje.
Veľmi náročná knižka, pri ktorej sa človek musí plne koncentrovať. Určite to nie je na čítanie pred spaním. Nietzsche v diele podrobil kresťanstvo naozaj tvrdej a na tú dobu nevídanej kritike. Po prečítaní som sa iba utvrdil v tom, že akékoľvek náboženstvo (ak teda už niekto v nejakého boha/bohov verí) by malo ostať čiste v rovine hlboko osobnej. Všetky možné prejavy náboženstva navonok a nebodaj nútenie náboženských dogiem druhým je iba zabíjanie kritického a slobodného myslenia.
Na čtení náročná kniha, které nedokážu dát jakékoliv hodnocení. A určitě bych neměl nervy na to, abych o této knize s někým polemizoval. Technicky vzato, má Nietzsche pravdu (alespoň pokud soudím u věcí, kterým rozumím, protože můj rozhled v dané oblasti je mnohem menší, než rozhled autorův). Ale je to prostě frustrovaný magor. A k tomu vzdělaný, chytrý, inteligentní... Ve svých 5 letech přišel o otce, vychovávala ho hromada žen a zřejmě mu lezl na mozek maloměšťácký křesťanský život, takže s chutí studoval protikřesťanské statě. Ztrácel své přátele, nepodařilo se mu vybudovat si rodinu, hroutilo se mu zdraví... Lze od takového člověka čekat pozitivní myšlení? Asi těžko. Každopádně bylo zajímavé si knihu přečíst.
"V Antikristu Nietzsche vyslovil najsilnejší argument nielen proti teológií, ale aj proti metafyzike: totiž, že sa nádej zamieňa s pravdou; že nemožnosť myslieť, dobre žiť alebo vôbec len žiť bez absolútna nesvedčí o legitímnosti jeho myšlienky. Nietzsche vyvracia kresťanský "dôkaz sily", že viera je pravdivá, pretože dáva blaženosť." T.W. Adorno
Štítky knihy
filozofie německá literatura kritika náboženství
Autorovy další knížky
| 2003 |  Antikrist |
| 1996 | Mimo dobro a zlo: předehra k filosofii budoucnosti |
| 2019 | Tak pravil Zarathustra |
| 2002 | Genealogie morálky: polemika |
| 2010 | O pravdě a lži ve smyslu nikoli morálním |
Kniha Antikrist je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 386x |
| Čtenářské výzvě | 10x |
| Doporučených | 17x |
| Knihotéce | 181x |
| Chystám se číst | 173x |
| Chci si koupit | 42x |
| dalších seznamech | 3x |
Celkově tu snad Nietzschemu skutečně už docházel dech a všudypřítomná nas*anost a zahořklost z textu vyloženě čiší (a místy i obtěžuje), ale opět je tu hrstka tak neotřelých a skrz naskrz geniálních úvah, že jen kvůli nim stojí za to se s tou knihou na pár hodin zapomenout v křesle u krbu.