Anna R.

Krásná kniha, viděla jsem samu sebe, sice v jiné době, ale taky mě život tak semlel. Cituji: "Přejdu podlahu vydlážděnou modro-bílými čtverci. Kdysi se mi tyhle dlaždice tolik líbily, ale pak jsme je začala nenávidět. Připomínaly mi nesplněné sny." ...a tak nějak to mám.

Je fakt, že o druhé světové válce je napsaných knih spousta, první válka mi přijde v tomto ohledu zapomínaná. Za mne úžasná kniha, při které jsem měla mockrát slzy v očích. Psáno tak, jak to bylo, obyčejný život obyčejných lidí. Zařadila bych ji do mých top deset knih. A zatímco v jiných knihách je podobnost s žijícími osobami čistě náhodná, tady je to přesně naopak. Moc si toho vážím. :-)

Za mě asi jedna z autorčiných nejlepších knih. Atmosféra vesnice, vztahy, válečná linka, prostě všechno mi připadá vykreslené velmi dobře, úplně jsem to měla před očima.

Krasně, místy až poeticky napsaná kniha o těžkém údělu žen, smutný příběh. Škoda, že se neustále střídaly dvě časové roviny. Mně to při čtení velmi vadilo a je to teď jakási móda českých autorek historických románů, někdy chápu smysl,ale v této konkrétní knize to působilo rušivě. Myslím, že události roku 1938 se daly shrnout do jedné závěrečné kapitoly. Uvítala jsem informace o hlavních hrdinech, kteří skutečně žili.

Další krásný příběh z pera Jany Poncarové, autorky jejíž jakousi výrobní značkou jsou silné ženy bojující nejen s nepřízní osudu.
Stejně tak bojuje i Anna , hlavní hrdinka knihy , která zůstává po odchodu manžela do války, sama na statku se dvěma malými dětmi.
Krásná kniha .

Kniha o nelehkém životě ženy a její rodiny, která zůstala na práci na statku a výchovu dětí sama, když jí první světová válka odvedla muže. Byla to doba plná dřiny, strachu a úzkosti, ženám nebylo dobře a když se z války vrátili ti, na které čekali ( pokud se vrátili) byli v zbídačeném stavu jak fyzicky, tak psychicky. Krásný a poeticky vyprávěný příběh, který je protkán smutkem.

Určitě je to nejpovedenější kniha této autorky. Jen mě trochu mrzelo, že konec byl takový useknutý a uspěchaný.

Víc mě bavila ta linka o první světové válce, kde se prolínaly části Anny a jejího manžela Františka. Zároveň k tomu asi i přispěl můj velice oblíbený interpret Vasil Fridrich, jeho bych mohla poslouchat, i kdyby četl Zlaté stránky. Celkově mi přišlo víc téma zajímavé. I když ta druhá linka vše postupně doplňovala, nějak jsem ji nepotřebovala.

Samotný příběh se mi líbil, ještě víc tomu přidalo moje zjištění, že autorka zde vycházela z nalezených dopisů, takže ze skutečného příběhu. To dodá příběhu vždy ještě něco víc. Ale bohužel mi moc nesedl autorčin styl. Částmi mi přišel příběh víc popisný než dějový. Byla jsem vlastně ráda, že ho poslouchám, protože nevím, jestli by mě bavil číst. Autorka má zajímavá témata, ale já vlastně nevím, jestli si k ní najdu ještě někdy cestu.

Janě Poncarové tyto příběhy ze života sedí. Podává je bez příkras, objektivně, a přesto s hlubokým citem i porozuměním.

Román autorky, která se inspiruje skutečnými událostmi z dějin 20. století, líčí těžký život žen za 1. světové války. Více než sto let staré dopisy schované na půdě chalupy odhalují, jak musely ženy čelit nejen osamění, když muži odešli do války, ale také nekonečné dřině v rozlehlém hospodářství, Kniha se mi moc líbila, i když to bylo spíše smutné čtení, ale velmi dobře napsané. Doporučuji pro ty, kterým se zdá dnešní život obtížný. Tehdy museli lidé opravdu hodně vydržet a doslova každý den bojovat o přežití. Nejen muži ve válce, ale především ženy, které musely zajišťovat obživu pro sebe i pro děti.

Skutečný příběh z 1. světové války a částečně i z roku 1938. Velice realisticky je popsán příběh rodiny Reindlových, jejich vzájemná láska, obava ze ztráty otce a manžela i těžký život v Dobřívi po odchodu Františka do války. Je to příběh o stesku, ztrátě dětství, bezmocném čekání a vzteku na válku, která jim vzala všechno, pro co žili. Hodně smutná kniha, kterou ale stojí za to si přečíst.

Knížka rozhodně nebyla špatná. Ale jako by se v ní jen vršila tíha na tíhu. Rozhodně nezpochybňuji obtížnost života v daném období, ale myslím že sem tam mohl nastat záblesk světla a třeba i malé radosti. Líto mi bylo především 2 malých dětí, kterým by svět šel alespoň trochu rozjasnit. Obdivuji právě autory, kteří dokáží i z těžkého tématu vykřesat světlo a někdy i humor /např. Ch. Lewinsky: Gerron/.

Další román z pera mé oblíbené Jany Poncarové.
Osudy chalupy čp. 5 v Dobřívě, kde žila a hospodařila rodina Františka Reindla. Život neměli snadný, ale jiný neznali a s láskou se starali o hospodářství a o sebe navzájem, než jejich rodinu rozervala na půl první světová válka.
Manželka Anna pak zůstala na všechno sama a vypráví nám, až na pár vyjímek, svůj život na statku. Nedopadne to dobře, to víme už od začátku, kde se nám Anna představuje v druhé dějové lince z roku 1938.
Román je to syrový, s hmatatelným smutkem i zoufalstvím, jednoznačně vyzdvihující nesmyslnost války.
A při čtení si uvědomíte, jak byla první polovina minulého století těžká a strašná. Že ty, o které nepřišly rodiny v první válce, jim mohla sebrat válka druhá. Brrr.

„Uf, opět velmi smutné čtení... Má prababička se narodila jako pohrobek, takže jsem při čtení myslela na své vlastní předky. Každý, kdo dnes řeší „malicherné“ problémy, si po přečtení této knihy musí uvědomit, jak se vlastně máme dobře. Chystám se na další autorčina díla a jen se ptám – jsou všechny její knížky takhle smutné?“

(SPOILER) "Zabíjejí tu táty od rodin, a oni na oplátku zabíjejí je."
Víte, jak to dopadne, že František se z války nevrátí a stejně jsi přejete. Jak žít a uchovat grunt pro ty další generace, které jak se zdá jsou odsouzeny k další válce. Bolestný příběh čerpající z reálných osudů, skvěle napsaný, tak že nejde číst bez toho aniž by se vás dotkl a připomněl, jak málo jsi vážíme toho, co máme.
"Vracejí je zedřené. Kolikrát bez rukou, nohou, bez kusu čelisti, bez přirození, bez srdcí, bez duší. Tisky, které budu do konce života na obtíž. Chodící připomínky války, na kterou chtějí všichni zapomenout, i když ještě trvá."

Moje prvotina od autorky, ale určitě ne poslední. Chystám se na další příběhy/knihy. Krásně napsané, děj o dvou časových linkách. Příběh Anny a Františka za první světové války na základě skutečných událostí.

Obyčejné, lidské, a přitom hluboké. Je jasné, jak to dopadne, ale stejně jsem čekala, jestli to nebude aspoň o trochu lepší.

Knihy této autorky vyhledávám, mám ráda její styl vyprávění a jsem vděčná za témata, z české dávné i ne tak dávné historie, které si pro své knihy vybírá. A když v nich jsou zakomponované i reálné osoby a rodinné vzpomínky, vždy to ještě zvýší vypovídací hodnotu příběhu. Dvě dějové linky, kdy ta historicky starší hraje prim, ale i ta druhá, z roku 1938, je neméně zajímavá a postupně dotváří a doplňuje linku z období velké války. A síla Jany Poncarové se projevuje v postavách, budete vše prožívat s Annou a Františkem Reindlovými a jejich dětmi a sousedy. Doba radostem života nepřála, přesto bylo třeba ji žít a přežít. Ne u všech stálo štěstí na té pravé straně, tak to za války prostě je. Krásně smutná kniha, silná ve výpovědi, dojemná v emocích. Něco mě v poslední době nutí vybírat si více takových románů, z české historie, z doby, kdy lidé opravdu trpěli a život jim ukazoval tu horší a bolestnější stránku žití. Je třeba si to připomínat, dnes více, jak kdy jindy. A tak doporučím k přečtení, příběh chalupy čp. 5, vezme vás za srdce.

Knížka byla skvělá, od autorky moje první přečtená, ale tenhle styl mi hodně sedí, mám ráda pravdivé příběhy, takový typ vesnického románu o osudu obyčejných lidí. Už teď se chystám na další knížky od této autorky. Skvělá práce, slova plynula, stránky ubíhaly jedna za druhou