Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/60_/60317/bmid_ani-pozdeji-ani-jinde-fYq-60317.jpg
4
685
180
Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, právě vstupuje do metra. Dnes má podle kartářky najít osudového muže svého života. Thibault, pohotovostní lékař, zrovna parkuje před domem svého prvního pacienta. Udělal to, našel sílu, opustil Lilu. Proto, aby si zachoval zbytek důstojnosti, proto, aby žil, jak chtěl dřív. Mathilda i Thibault se najednou ocitají sami ve městě, které má deset milionů obyvatel. Ona se kvůli problémům v práci přestane stýkat s přáteli a uzavře se do sebe, on tráví po rozchodu většinu času v nekonečných dopravních zácpách při cestách za pacienty. Oba však intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by je miloval. Setkají se, ale otázkou je, jestli už není moc pozdě, nebo jestli se neměli setkat jinde. Autorčin krystalicky čistý, úsporný a nepatetický styl dotváří vynikající atmosféru románu. Hlas vypravěče je chladný a vzdálený, jazyk díla úsporný a popisy citů strohé.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2011 , Odeon
Originální název:
Les Heures souterraines , 2009
více info...
Přidat komentář
Příběh dvou obyčejných lidí ve víru velkoměsta. Mathilda, mladá vdova a matka, je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde podléhá psychickému ponižování a šikaně.
Thibault, terénní lékař, který se rozejde s přítelkyní a jeho cesty za pacienty mu zrovna optimismu nedodají. Vše se odehrává během jednoho dne a i tak je to hluboké a silné.
Opět úžasná kniha. Styl autorky mi neuvěřitelně sedí a mám ho ráda. Její reálné vykreslení pocitů je neskutečné. Během chvilky budete s hrdiny soucítit a bude Vám s nimi smutno. Knížka, která Vás donutí k zamyšlení o tom, jak žijete. Jestli nejste jen smutnou postavičkou mezi milionem lidí, které denně potkáváte.
Autorka odhaluje témata jako osamělost, nemoc, šikana, ať už přímo u hlavních hrdinů, nebo u pacientů Thibaulta. I na nich je ukázáno, kam dnešní společnost spěje a na co důležitého při tom zapomíná.
Způsob, jakým je kniha napsána mi moc sedí. Ať už to jsou dlouhá souvětí, ve kterých se ukrývají všechny myšlenky a pocity hrdinů, tak i krátké, rázné věty, které ve Vás vyvolají realitu. Vše dohromady to je opravdu skutečné. Autorka přesně ví, co kde napsat, aby dosáhla silného pocitu a soucítění.
Moc se těším na další knihy, které si od Delphine přečtu a Vám ji ke čtení moc doporučuji.
Jako když se bráníte celý den pláči, a pak už nemůžete brečet. Jako když si chcete s někým něco vyříkat, a on navždy zmizí. Vyčerpání, prázdnota, rezignace. Tak citelné, tak opravdové. A Stříbrný ochránce jako jediná naděje. Škoda té kartářky, nemusela tam být.
Bylo to silné a jemné zároveň. Miluju autory, kteří umí do pár správně vybraných slov nacpat skoro celý svět. Téma opuštěnosti uprostřed davu je podáno velmi sugestivně. Šikana taky. Husí kůži mám doteď. Knížka mi námětem a mistrovským zpracováním trochu připomíná Sobotu od Iana McEwana, kterého považuji za špičku současné literatury. Toto byla první knížka od autorky a rozhodně ne poslední.
Naprosto chápu, proč je autorka mezi knižními nadšenci tak opěvovaná. Toto bylo mé první setkání s ní a jsem si jistá, že ne poslední. Po stylistické a obecně jazykové stránce je kniha mistrovským dílem, autorka umí popsat situace a myšlenkové pochody, jež se na papír jen těžko zachycují. Nicméně musím říct, že i když naprosto chápu, proč je kniha tak úspěšná, já se s jejím vyzněním nesetkala ve správnou chvíli. Vím, že kdybych knihu četla v jiné části svého života, určitě bych dala pět hvězdiček.
Každá strana mi způsobovala neuvěřitelnou bolest, ale byla to dokonalost. Doufám, že někde v knižním vesmíru, se Mathildě daří mnohem líp, hrozně moc jí to přeju.
To bylo umění. Popsat jeden jediný den a myšlenky dvou hlavních postav tak chytlavě, zajímavě a věcně. Každá věta měla smysl. Nemám moc ráda krátké a úderné věty, nicméně nechápu, jak autorka zvládla tímto rychlým a úderným tempem zachovat můj dojem ze stylistiky a literatury jako takové. Co se autorce povedlo brilantně bylo to, že jsem doopravdy cítila tepající město a všechny jeho nástrahy - a kdo se na chvíli zastaví, je tím proudem zcela semlet. I přestože se příběh zdá povrchně fádní, děj se nikde dramaticky netáhne, bylo to velmi hluboké. Charaktery popsány tak dokonale. Obou hlavních hrdinů mi bylo nakonec velice líto, ale i tak zastávám názor, že každý je strůjcem svého štěstí. Někdy doufat ve zlepšení opravdu nestačí. A ten závěr mi pouze ukázal, jak je celý život postaven na náhodách.
Zatím třetí kniha od de Vigan, kterou jsem četl (po Poutech a Vděku) a po chvíli uvažování jsem došel k závěru, že z těchto tří nejspíš i nejlepší. Odpoledne jsem se s ní na terase usadil do své Čtecí židle, kterou jsem až do setmění posouval ze slunce, protože jsem knihu prostě nedokázal odložit. Je podivuhodné, jak může být autorčin styl psaní strhující, přesto že je velmi minimalistycký a strohý, téměř vynechává popis a věnuje se převážně stavům postav. Mám dojem, že de Vigan musela nad každou větou strávit tolik času, dokud ji nepřivedla k dokonalosti. Ani jedno slovo navíc, dokonce vynechá spojky a co nevyřkne ať si čtenář domyslí. Mistrně střídá časy, vypráví v minulém čase a hned v présensu a tak vytváří nepolevující napětí.
Děj knihy je opět, stejně jako styl, minimalistycký, možná až symbolický. Skvěle vykresluje symptomy civilizace, temnější stránky postmoderní společnosti. Postavy jsou vlastně prototypy člověka v krizi, o kterém se mluvý v dnešních sociologických příručkách a kterému taková krize přivodilo totální vyčerpání z civilizace, zde symbolicky prezentovanou jako velkoměsto, které své ibyvatele "drtí v čelistech".
A na závěr bych mohl zmínit to, co už bylo zmíněno v 91 komentářích předemnou: Ten konec mě vážně odrovnal.
Tak na začátku jsem si říkala: "Co to proboha čtu?", ale od nějaké 70. strany jsem se začetla, děj mě pohltil a nešlo jen tak přestat. Postupem atmosféra houstne a čtenář čeká, jak tohle může skončit. Ne, nečekala jsem romanťárnu, to by bylo hodně velké zklamání, ale tohle všechno skončilo zrovna takto? Kdyby ten shon a všudypřítomný stres, rutina a vyhoření nebylo zabalené do hávu romantické Paříže, dala bych těch hvězdiček míň.
Co se mi skutečně líbilo, byla právě atmosféra, dva psychicky zničení lidé, kterých je Paříž plná plavou v moři plných piraňů a netuší, co je každý den čeká, i přesto, že žijí v ubíjejícím stereotypu.
Autorkou krásně vylíčeny pocity obou hrdinů. Muž a žena...čekala jsem, kdy přijde setkání těchto dvou lidí, jak dojde k vzájemné duševní úlevě...čekala a spřádala plány, jak se ze smutných, trpících stanou veselí....A ten závěr? Křičela bych. Knížka opět hodná doporučení.
Knížka se mi moc líbila,i když byla velmi smutná. Hlavní hrdinka mi byla moc sympatická,držela jsem jí celou dobu palce.Během čtení i po skončení příběhu jsem byla ráda, že žiji klidný vesnický život. Až se mě příště opět někdo zeptá,jestli mi nechybí město, už vím,co odpovím:,,Ani později,ani jinde."
To už je konec?! Takhle napjatá / nervózní / nedočkavá / rozčilená už jsem dlouho u žádné knihy nebyla. I když oba příběhy byly psány s jakýmsi odstupem, ke konci už jsem každou další stránku doslova hltala a prožívala rozhodně víc jak Mathilda svůj život. Jsem ráda za své první setkání s autorkou!
Moje první kniha od autorky a jsem nadšená, i když to může znít zvláštně, když kniha je plná smutku a deprese. Příběh o jednom dni, dva hlavní hrdinové a jejich myšlenky. Trochu mě mrzelo, že nebylo více stránek věnované Thibaultovi, ale chápu, že Mathilda si díky svému osudu zasloužila více stránek . A konec? Doufala jsem v nějakou světlejší stránku, že se alespoň na úplném konci hrdinové střetnou, . "Ale proč se snažit vykřesávat ze všednosti něco, co v ní není?"
Ani později, ani jinde... Kniha bez hapyendu. Kniha o pocitech. Kniha o jednom dni a dvou lidech. Kniha o tom, jak jednoduché je spadnout na úplné dno. Přečteno za jeden víkend. Ano, příběh mě dostal, a to i přesto, že jsem chvílemi odkládala knihu, protože jsem již nemohla číst příběh Mathildy. Říkala jsem si, že musí něco udělat, bouchnout dveřmi, poslat svého šéfa do patřičných míst, dát výpověď a utéct...
Příběhu lékaře Thibaulta byla věnována mnohem menší část útlé knihy, což mě občas zamrzelo. Ale rozumím tomu, že šikana na pracovišti byla "závažnějším" tématem, který si zasloužil mít svůj prostor.
Co jsem však při čtení knihy cítila asi nejvíce, byla ta neskutečná beznaděj, prázdnota... související tak úzce se způsobem našeho života. Uspěchaného, povrchního. Každý den se stáváme zajatcem svých stereotypů, chodíme do práce, přesouváme se z místa na místo jako masa bezejmenných těl. Přestáváme vnímat svět kolem sebe. Soustředíme se na výkon, bojíme se o svá "teplá místečka", protože pokud bychom o ně přišli, pak bychom se museli v svém životě něčeho vzdát. Toto jsou pocity a myšlenky, které se mi často honí hlavou. Přemýšlím, jestli je to ještě v pořádku, způsob, jakým v současné době žijeme. Jestli není čas se vrátit k podstatě našeho žití - jenom tak "být", vnímat svět kolem nás - vůně, věci, lidi, zastavit se.
Tato kniha mi opět potvrdila, že svět, ve kterém žijeme, je nemocný.
Našla jsem tam spoustu pravdivých slov, pocitů, které tak dobře znám.
"Milostné vztahy možná nejsou nic jiného než tahle nepřímá úměra: jakmile člověk po něčem touží, jakmile něco očekává, prohrává." str. 90
"... zoufalci se neseznamují. Leda tak ve filmu. Ve skutečném životě se potkají, zavadí o sebe, narazí. A často se navzájem odpuzují jako shodné póly dvou magnetů. To ví už odedávna."
"Čolvěk asi miluje jen jednou. Není to obnovitelné...... Možná že něco takového prožila v naivitě svých dvaceti let, společný život, na jednou místě, dýchat stejný vzduch, každý den spát ve společné posteli, mít společnou koupelnu, možná se to stává jen jednou, ano, a pak už se prostě nic podobného nedá, nejde začít znovu." str. 162
"Míval rád město, ten propletenec příběhů, to nekonečné množství siluet, bezpočet tváří. Míval rád ten cvrkot, prolínání osudů, nové a nové možnosti.... Teď už ví, že město je kruté a nechá si tvrdě platit od těch, kdo v něm chtějí přežít. A přesto by za nic na světě už neodjel."
Kniha se četla dobře, autorka popisuje pocity a myšlenkové pochody hlavních postav velmi reálně, takže jsem se dokázala vcítit do Mathildy a prožívat s ní bezmoc, zklamání a hluboký pocit křivdy ze strany Jacquese. Ten chlap mě opravdu vytáčel a naprosto jsem chápala Mathildino zoufalství. Stejně tak jsem chápala Thibaultovu bolest z neopětované lásky.
Děj je dost depresivní, prostý a plyne pomalu - dva zoufalci, kteří se na kratičký okamžik setkají, ale happy end se nekoná - nicméně kniha za přečtení určitě stojí.
Hodně depresivní a na můj vkus děj téměř stál na místě. V porovnání s Vděkem a nebo Pouty je tato kniha zatím nejslabší.
Druhá kniha od této autorky, která přibyla na můj čtenářský seznam.
Styl psaní mě skutečně baví, příběhy mi přijdou tak běžné a tak uvěřitelné a za to prostě dávám 5 hvězd.
Lze každodenní obyčejné věci popsat tak, že je z toho skoro drama? Ano, tato autorka to umí.... Bohužel tak reálně, že jste součástí příběhu, knihy. Obě hlavní postavy Mathilda a Thibault jsou jako vy nebo kdokoli z okolí, kolega, kamarádka.... Zažívají stres, tlak dnešní doby a snaží se tomu čelit. Jak? Jako každý z nás včera, dnes, zítra.... Konec mne zklamal, ale drží se reality příběhu a dnešního života.
Kniha na téma šikany, zklamání ze vztahů osobních i pracovních, tlaku dnešní doby je přes tak depresivní problémy výsostně krásná. Sice ty, co mají podobnou osobní zkušenost jako hrdinové může trochu zaskočit, ale zároveň dává naději a pocit smíření ze sdílené bolesti.....
Někde mezi řádky je přání - kéž by se lidé k sobě chovali slušně, laskavě,....
Kniha mě naprosto odrovnala hned od začátku. Tolik emocí na pár stranách, navíc "během 24 hodin" a tak živě popsat realitu zvládne opravdu málokdo. Měla jsem pocit, že mi někdo ukradl mozek a hodil ho na papír. Situaci, jako je tato, jsem sama zažila a nejhorší na všem je ta NEČINNOST OKOLÍ. Strach, že když vám pomůžou, potopí se s vámi na titanicu.
" A tak jen smutně z povzdálí sleduje, jak jí všichni kreslí na její tabula rasa (protože ta už dávno nepatří jen jí) - všichni kromě ní, a ona nemá sílu vstát a namalovat tam slunce. " L.L.
Jednoduše napsané vemi složité a tak běžné téma dnešní doby. Skvělé prolínání dvou příběhů, které se ale doopravdy nikdy neprotknou. A to je skvělé, jinak by to bylo otřepané klišé. Kdo si v práci prošel čímkoli špatným, bude tuhle knihu milovat. Autorčin styl mě zaujal, hodně.
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura Paříž šikana na pracovišti, mobbing
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Kniha Ani později, ani jinde je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 882x |
| Čtenářské výzvě | 82x |
| Doporučených | 44x |
| Knihotéce | 345x |
| Chystám se číst | 426x |
| Chci si koupit | 72x |
| dalších seznamech | 3x |
Román se odehrává během jednoho všedního dne. Prolínají se zde dva příběhy. Mathylda zažívá na pracovišti šikanu a terénní lékař Thibault odchází od dívky, která ho vyčerpává a ničí. Oba příběhy se na konci knihy propojují.
Kniha působí temně, není to oddychové lehké čtení.