Ani později, ani jinde
Delphine de Vigan
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/400796/bmid_ani-pozdeji-ani-jinde-NYE-400796.jpg
4
685
180
Pařížské metro je svět sám o sobě, denně v něm na sebe narážejí a míjejí se statisíce navzájem si cizích lidí, jejich osudy však bývají nejednou podobné. Mathilda, mladá vdova a matka tří dětí, vstupuje do tohoto podzemního bludiště s nadějí, že potká nějakou spřízněnou duši, možná i muže svého života. Je příliš sama na své trápení, hlavně v práci, kde pomalu podléhá psychickému ponižování. Ani Thibault, terénní lékař, po rozchodu s přítelkyní neprožívá nejšťastnější období a každodenní, ne zrovna radostná rutina cest za pacienty mu nepřidává na životní energii ani optimismu. Mathilda i Thibault jsou v mraveništi desetimilionového města velmi osamělí. Oba intenzivně touží po blízkosti někoho, kdo by jim rozuměl a kdo by je miloval. Je málo pravděpodobné, že se setkají. A pokud se setkají, je pravděpodobné, že i oni se minou. Někdy je osud záležitostí vteřiny.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2019 , OdeonOriginální název:
Les Heures souterraines , 2009
více info...
Přidat komentář
(SPOILER)
Hodnotit tuto knihu je těžké, stejně jako ji číst. Hlavní postavy Mathilda a Thibault se ocitají v složité situaci a touží po opoře a objetí někoho jiného a jak už vypovídá název knihy, nepotkají se Ani později, ani jinde. Kniha je psána dost úsporně, krátké kapitoly mi vadily, také "punchlines" na konci kapitoly mi přišly neskutečně otravné (př. na obrazovce počítače se Mathildě míhají rybičky tupě narážející do okrajů "akvária, Mathilda si přijde taky tak) hlavně tím, jak musí být doslovně vysvětlené čtenáři. Vůbec kniha je psaná tak, že je těžké s postavami jakkoliv sympatizovat nebo se s nimi ztotožnit, což mi vadilo. Čtenář měl sledovat jeden den dvou odlišných postav, jejichž světy se na chvíli střetly, ale nesbížily se, postavy jsou si cizí a i pro čtenáře jsou vlastně cizinci. Proč vůbec číst knihu o postavách, které jsou vám ukradené?
Na druhou stranu se mi líbily některé motivy v knížce, myslím, že skvěle zachycuje život v dnešním anonymním světě. Ubíjející cestování do práce (snad každý, kdo dojíždí déle jak 20 minut pochopil, co Mathilda prožívala v metru), lidé umírající v naprosté samotě (fenomén dnešní doby, sebevraždy osamělých důchodců jsou poměrně časté), šikana v práci, těžký úděl matky samoživitelky atd. Spisovatelka si udělala dobrou rešerši a tyto fenomény dobře zpracovala, což oceňuju 3 hvězdičkama.
P. S. Konec knihy nepovažuju za smutný. Obě postavy se celou dobu nedokázaly vymanit ze svého bludného kruhu (Mathilda zarytě - a marně vzdorovala nadřízenému, Thibault udržoval mrtvý vztah) se konečně vzdaly, oba dva prostě nechali věci běžet a rozhodli se začít znovu (Mathilda dala výpověď, Thibault se rozešel s milenkou). Kdyby skončili spolu, bylo by to jen hledání pomoci u někoho jiného, neřešení skutečného problému.
Seznámení s autorkou vyneslo plný počet hvězdiček! Už se těším na další její knihy. Určitě si je užiju stejně jako tuto.
Po druhém přečtení zvyšuji na plný počet. Tohle se fakt povedlo. Kdysi mé první setkání s de Vigan.
Když tě všednoden smete jako vagón podzemní dráhy.
Když už prostě nemůžeš…
Dvacátý květen Delphine de Vigan je plný strasti a osamělosti. Je to den, který může zažít každý. Bez výjimky.
Příběh pod příběhem…
Dva lidé na trati. Dva lidé bez naděje?
Tolik odboček, které minuli… Po kterých kdyby se vydali, četli bychom jinou knihu.
Realita bez příkras a útěchy.
Ta absurdnost všeho…
My všichni v té knize jsme.
Objevit Delphine de Vigan znamená nevycházet z úžasu… Kdo to proboha je?
Nezapomenu…
Ani později, ani jinde byla pro mě úplně jiná, než předchozí knihy od Delphine, které jsem četla. Thibaultova linka mě rozptylovala, ale ta Mathildina byla přesně pro mě. A narozdíl od mnoha komentujících pode mnou chápu ten její postupný rozklad a myslím, že jeho vykreslení i popis je velmi věrohodný.
Druhá kniha od Vigan, po které jsem sáhla. První mi vyrazila dech. No Ani později, ani jinde mě trochu zklamalo.
Téma bossingu si myslím, že je důležité. Člověk (z vlastní zkušenosti neví, kdy se něčeho takového může stát součástí - ať už z jakéhokoliv pohledu). Ale nepřišlo mi to tu příliš dobře uchopené. Sledujeme relativně mladou ženu s dětmi, která se stala obětí. A já nedokázala pochopit její chování, vše si nechala líbit, než ji pomalu začalo docházet, že to asi myslí její nadřízený vážně, a z ní už byla jen hromádka neštěstí. Nechápu, že se nesnažila něco dělat. Najít si podobnou práci v Paříži! přece nemůže být takový problém ne?
Mezitím máme linku lékaře, který mi samotný nebyl příliš sympatický, neměl tolik prostoru a vlastně ani moc nechápu jeho příběh. A hlavně jsem tak nějak čekala na ten smysl spojení těchto dvou linek do jedné knihy, a to se tedy nekonalo. Linky se propojily na konci, ale takovým stylem, který mě opravdu moc neuspokojil.
Moje třetí kniha autorky,,opět depresivní,tentokrát šikana v zaměstnání,deprese,problemy ve vztazích,,čte se to těžko,ale spisovatelka prostě umí,,,ale Pouta a Vděk ve mě zanechaly víc i slzy proběhly,,
Šikana a ponižování ze strany nadřízeného je téma, se kterém jsem se ještě v žádné knize nesetkala. Byla jsem zvědavá, jak se toho autorka chopí, tady ale byl ten největší kámen úrazu. Mně se to zpracování vůbec nelíbilo. Sice jsem nikdy nebyla v kůži hlavní hrdinky a tak nevím, jak psychicky náročné a vyčerpávající to musí být, ale zkrátka vůbec nechápu, proč se k té situaci nepostavila čelem a nezačala ji nějakým způsobem řešit. Mathilda si dál chodí do práce, nechá se vystrnadit z kanceláře, nechá si sebrat všechnu práci a nechá svého šéfa poštvat na sebe všechny kolegy. Proč to neřešila s nadřízenými? Nebo nedala výpověď? Pochybuju, že by žena jejích schopností nenašla v Paříži práci.
Druhá dějová linka byla za mě prakticky zbytečná. Thibaultův příběh nebyl ani zdaleka tak zajímavý, takže jsem vlastně jen čekala, až se cesty obou hlavních hrdinů protnou. A i v tomto mě kniha zklamala. Tohle mi zkrátka nesedlo a moc mě to mrzí, protože Delphine de Vigan píše výborně a i téma bylo velmi zajímavé. Škoda.
Depresivní knihy mám ráda, ale tohle bylo i pro mě těžké čtení. Tolik negativních emocí, prázdnoty, únavy, samoty, bezútěšnosti... Obzvláště dobře napsané byly Mathildiny části, autorka skvěle ukázala, jak se z úspěšné a sebevědomé ženy může stát (vinou šikany na pracovišti) úplná psychická troska. Happyend se pochopitelně nekonal, ale i to, že Thibault v sobě našel sílu odejít z nefunkčního vztahu a Mathilda nakonec dala v práci výpověď a zabránila tak tomu, aby ji šéf nadále psychicky deptal, hodnotím jako pozitivní kroky, které se snad časem přetaví v něco dobrého.
Další Delphine, další paráda. Je neskutečné, jak tato francouzská autorka dokáže popsat obyčejné a všední okamžiky každého dne a přitom ve mně zanechávat tolik emocí
(SPOILER) Sdílím s ostatními nadšení stylem Delphine de Vigan. "No a já“ jsem četla se stejným potěšením, umocněným navíc něžnějším, milejším vyzněním (byť tragickými momenty autorka zřejmě nešetří nikde). Tady je spoilerem už samotný název, ale já jsem i tak uhranutě sledovala zápas těch dvou, nejvíc snad o zachování vlastní důstojnosti, a nakonec jsem necítila pouze depresi či bezútěšnost. Ti dva by si po tom, čím prošli, opravdu zasloužili konečně něco dobrého. Jenže – a tady souhlasím s Dela111 – kdo má už "něco odžito", ví, že právo na štěstí ani přímá úměra mezi dobrotou a odměnou za ni neexistují. Konec ale neberu jako jejich prohru, zdaleka ne. Naopak, "jen“ strašně bolestivé uzavření jedné etapy, ze které povede cesta k něčemu (možná i) lepšímu, byť co se týká jejich setkání – viz název. Život mě naučil: prohra? – ne, zkušenost. Odnáším si pocit souznění (autorka je můj ročník, tak třeba i proto) a radost z čistoty stylu.
Dva lidé, dva tíživé osudy, potkají se, pomohou si,... Utlá knížka a tolik otázek k přemýšlení.
Město je v neustálém pohybu. Běhu, který se jen výjimečně zpomalí, ale nikdy se nezastaví. Mathilde a Thibault jsou dva z mnoha lidí, kterým uprostřed toho maratonu už delší dobu dochází dech a nyní už lapají po vzduchu. Proud lidí, událostí a života je ale žene dál, i když už nemůžou, a tak klopýtají a vědí, že pád je blízký a snad i nevyhnutelný. Potkají se? Vytáhne jeden druhého na hladinu, nebo se spolu potopí ke dnu? Delphine de Vigan vrhá pozorný pohled na dvě tváře z davu, dvě paralelní cesty jediným dnem. Oba příběhy jsou stejnou měrou tísnivé, depresivní a především reálné. Teď, později nebo jinde. Kniha jedním slovem klaustrofobní.
Taková útlá, čtivá kniha na letní podvečer, i když téma není zrovna veselé. Jeden pracovní den v Paříži v životě ženy a muže, setkají se?
Po přečtení anotace jsem si udělala nějakou představu a při čtení jsou dostala úplně něco jiného. Čekala jsem romantické splynutí dvou duší ve sladkém příběhu a dostala jsem čirou depresi :D Nevadí, možná se mi tak kniha líbila o to víc, byla opravdovější. Jen teda pokud chcete letní oddechovku, tak po "Ani později, ani jinde" asi nesahejte.
Krátká kniha, ale plná emocí. Emocí hlavních postav, mých emocí. Dokázala jsem se ztotožnit s Mathildou i Thibaultem. Jejich střípky někdy poznávám sama v sobě.
Kolik neznámých lidí během dne potkáme, s kolika lidmi se na chvíli střetneme, ale později se zase rozpojíme? Kolik příběhů a nových začátků se může odehrát, ale taky nemusí?! Protože někdy už je pozdě, někdy by bylo lepší se potkat jinde...
Štítky knihy
zfilmováno francouzská literatura Paříž šikana na pracovišti, mobbing
Autorovy další knížky
| 2011 |  Ani později, ani jinde |
| 2021 | Děti nade vše |
| 2011 | No a já |
| 2018 | Pouta |
| 2019 | Vděk |
Kniha Ani později, ani jinde je v
| Právě čtených | 9x |
| Přečtených | 882x |
| Čtenářské výzvě | 82x |
| Doporučených | 44x |
| Knihotéce | 346x |
| Chystám se číst | 426x |
| Chci si koupit | 71x |
| dalších seznamech | 3x |
Tuto knihu mi jen tak mezi řečí doporučila manželka. A přestože čtu obecně úplně jiné věci než manželka, tentokrát se to nějak sešlo, útlá knížka tam vyzývavě ležela...tak jsem po ní nakonec sáhl a věnoval jí jednu neděli. Jednotlivé kapitoly jsou krátké, knížka nemá ani 200 stran. A to je dobře, delší by se to nedalo vydržet. Styl je takový útržkovitý, strohý, je to spíš skládačka střípků než rozmáchlý příběh. Takhle je to akorát, a hlavně ženská linie vyprávění dovede vtáhnout. To, co hlavní hrdinka prožívá v práci, mě fakt zaujalo jako celek. Celou dobu je jasné, že se obě linie vyprávění na konci nějak protnou. Což se opravdu stane. A myslel jsem si, že to bude trošku jinak, nicméně, jak teď ve mně kniha doznívá, mám už pocit, že právě takhle to protnutí bylo "správně" a realisticky v duchu knihy. Ani později, ani jinde pro mě znamenalo intenzivní čtenářský zážitek a přináší mi chuť někdy v budoucnu od autorky ještě něco zkusit.