Americký deník

09.05.2020

„Kdokoli vyžaduje od lidí abstraktní dokonalost (Robespierre, Rousseau, Wilson), dojde k tomu, že je nenávidí.“

Ne tak André Maurois, pořád a věčně hluboký, ušlechtilý a milující. Všechny jeho lásky – k člověku, k vědě, k životu – jsou tak rozvinuté, bohaté, mimořádné, mauroisovské. Jeho humanismus není naivní nebo nezralý, nýbrž chápající, poučený; lidskou dobrotu nedokazuje, prostě v ni věří. A při úvahách o společnosti vždycky postupuje od jednotlivců k celku, ne naopak.
Zůstává hloubavým agnostikem, aby si nemusel dát svázat ruce (a ducha) ani náboženstvím, ani žádným ateistickým systémem: chce být svobodný. Jeho vzdělání je důstojné člověka a věčnosti a jeho kultivované vnitřní prostředí rodí jen podstatné myšlenky.
K tomu je velice francouzský. Udržuje živý vnitřní kontakt s předměty svého bádání a přemýšlení, buduje si k nim osobní vztahy; nedokázal by Poeovi nebo o Balzakovi mluvit chladně. Jeho utrpení postrádá mučednictví, jeho smutky a touhy pro něj patří k výrazům života... A tolik miluje svou ženu.

* o své emigraci z Francie: „Když gestapo nenašlo člověka, vzalo si knihovnu.“
* o tom, že by bylo třeba popsat v sérii románů americký život: „Mladý třicetiletý spisovatel […] by zemřel námahou, ale zanechal by cenný obraz své doby a byl by největším americkým spisovatelem všech dob. To, myslím, stojí za to dát život.“