Albra

Albra mě mile překvapila. Mám rád styl, jakým Kučera píše, ale občas se nepotkávám s jeho náměty. Nicméně Albra se vydala jiným směrem. Je to komorní příběh o ztrátě, zničující samotě, s ní související prázdnotě života a konečným smířením s vlastní smrtelností. Většinou čtu text myslí, ovšem tady jsem minimálně první polovinu knihy četl srdcem a hodně mi to sedlo. Taky se mi zde opět potvrdilo, že když autor píše příběh, který se ho nějak vnitřně či osobně dotýká, má výsledek úplně jiné grády. Je velký rozdíl mezi příběhem, který chcete a který potřebujete napsat.

Také musím pochválit pojetí ústředního zla. Jeho vliv zde narůstá úměrně s atmosférou (která je prostě skvělá), což platí dokonce i ve chvílích, kdy už o dané entitě přímo víme. Tohle mnoho autorů neumí a já si toho velice cením. To, že daná bytost není uspokojivě popsána, nic o ní nevíme a neznáme její motivace, je krásná ukázka toho, jak má horrorové monstrum fungovat. Stává se tak symbolem znázorňujícím určitý typ strachu a z něj vyplývající katarze. Abych však jen nechválil - občas (zejména ve druhé půlce knihy) mi některý detail příběhu mírně neseděl nebo se objevil skrytý logický laps. Tady pak záleží, jak hluboko k vám kniha pronikla a zda to příběhu dovedete odpustit. Mimochodem, hospoda U Zlatého psa je krásný easter egg!

Albra je podle mě zatím nejlepší kniha Ivana Kučery. Doporučuji ji milovníkům slovenské literatury, turistického horroru a tiché hrůzy.

(SPOILER) Mám trochu rozpačité pocity.
Oceňuji silně osobní linku se smrtí otce. Je znát, že autor do této situace vložil vlastní emoce a umí to napsat. Taky to, že text není brutální, ale jde o tichý souboj smutku a rozvrácené psychiky s neznámým zlem, které toho využívá. To byl fajn motiv.
Jenže... Narážela jsem na detaily, které mě při čtení rušily - viz komentář od StrYke.
Proč chybí osm dní počátku cesty? Za osm dní člověk, samozřejmě podle obtížnosti terénu, zátěže a kondice, může ujít docela velkou vzdálenost - Tatry tam a zpátky nebo i půlku Slovenska. A i ty první dny mohly být pro osamělou ženu v přírodě dost náročné. Je nějaký důvod, proč se vynechaly? Kudy tedy vlastě šla, když se pohybovala pořád jen v divočině? Na středoevropské poměry a místa, kde mají lidi na autech vylepeny cedulky Tadeáš a Jarka, mi to přijde nereálné, pokud šla stále po trase a nebloudila. Nebo napsané příliš realisticky, aby to byl nějaký démonický svět, kde vzdálenosti fungují jinak.
Byl to nějaký alternativní svět, kde běžně digitální foťáky fungují jako fotopasti? Normální digitální fotoparáty, ani ty nové, obvykle nemají senzory pohybu. Noční vidění mít mohou, ale budou jen automaticky cvakat. A to, že je něco nové, neznamená, že to má speciální účel, zvláště když Albra tu věc prakticky nepoužívá, když zůstává nabitá na 90 %. Proč se s ním tedy tahala? Pro tu konkrétní scénu v příběhu měla mít fotopast, dalo by se to obhájit - například chtěla pozorovat zvířata, vysvětlení by se našlo, ale asi se nehledalo. Podobné věci mě vytrhovaly z příběhu. Rozbíjelo to věrohodnost.

Působivá kniha, ostatně jako u Ivana Kučery vždycky, ale tentokrát jsem při její četbě cítil kromě mrazení především smutek. Před několika lety jsem si prošel podobnou zkušeností jako titulní hrdinka (a ostatně i autor). Přišlo to nečekaně jako blesk z čistého nebe a mohu jen dodat, že šok a pocit nenahraditelné a především nezvratné ztráty časem otupí, ale úplně nepřebolí nikdy...

Za mě opět povedená knížka.

Albra – když hory mlčí, ale tvoje hlava křičí
Ivan Kučera - edice Zrnka temnoty
Ve spolupráci s @goldendogbooks

Někteří lidé utíkají před světem.
Albra utíká do něj.

Po smrti milovaného otce se vydává sama na Cestu rytířů. Žádná parta, žádná romantická turistika, žádné motivační řeči o hledání sebe sama. Jen ona, hory a bolest, která se nedá umlčet.

A přesně tady začíná síla téhle knihy.

Hory jako protivník
Ivan Kučera nevyužívá hory jen jako kulisu. Ony jsou tu téměř další postavou. Chladné. Mlčenlivé. Neodpouštějící. Podzimní krajina působí nádherně i nebezpečně zároveň – stejně jako Albrin vnitřní svět.

Atmosféra je hutná, místy až fyzicky nepříjemná. Cítíš vlhkost, slyšíš vítr, máš pocit, že se za tebou něco pohne… a nejsi si jistý, jestli je to jen únava, nebo něco víc.
A právě tahle nejistota funguje dokonale.

Temnota, která neleze z lesa
Tohle není horor na efekt.
Nečekej krev na každé druhé stránce ani laciné lekačky.

Temnota je tady plíživá. Vnitřní. Psychologická.
Možná se něco skrývá v horách.
Možná se ale něco skrývá v Albrině hlavě.
A Kučera tě nechá tápat. Což je dobře. Protože právě tohle dělá příběh silným – největší strach totiž často nevychází z lesa, ale z bolesti, kterou si neseme.

Styl a tempo
Tempo je pomalejší, hodně introspektivní. Občas jsem si říkal, že by příběh snesl trochu víc dynamiky, ale zároveň jsem chápal, že tenhle klid je záměr. Smutek není akční žánr. Smutek je proces.

A tady je zpracovaný citlivě, bez patosu a bez přehnaného tlačení na emoce.

Shrnutí:
Albra je komorní, melancholická novela o ztrátě, samotě a o tom, že někdy největší boj nevedeme s tím, co je kolem nás, ale s tím, co je uvnitř.

Není to kniha, která tě vystřelí ze židle.
Je to kniha, která tě nechá chvíli stát v tichu.
A někdy je právě tohle silnější.

8,5/10 – tiché, chladné a emocionálně přesné Zrnko temnoty.

#zrnkatemnoty #albra #kniznirecenze #kniznitip #kniznispoluprace @goldendogbooks @martinstefko @kniznizavislaci @svet_ceskych_autoru

Tak tohle se povedlo. Více v mé recenzi.

Tak ako autor v knihe spomína Stephena Kinga, ani ja si neodpustím jeho iný výrok: Autor postavy v románe nemá viesť, ale sledovať. Tak v tejto knihe to Ivan Kučera využil a zúžitkoval naplno. Poviedka obchádza klišé a subjektívnym spôsobom nazerá do vnútra zranenej duše, z čoho cítiť aj autorovo vnútorne rozpoloženie. V thrillerovej časti sa drží pri zemi a prekvapivo uveriteľne vypointuváva jednotlivé kapitoly. Milo prekvapilo aj citlivé ukončenie deja, kde autor (asi) nechcel nechať hlavnú postavu prejsť si nejakým GORE peklom, čo je sympatické. Už trademarkom sa u neho stávajú popkulturne trefné odkazy - Dyatlovová výprava, alebo aj Foglarovská klasika.
Vďaka Ivan, chutné sústo.

Smutný příběh o ztrátě blízké osoby, který od prvních stran pracuje s tichou, tísnivou atmosférou. Napínavé, temné a plné napětí, které se postupně zařezává hlouběji. Krátké, ale silné čtení.

Pokud bych v knížce hledal jen horor, hodnotil bych nepochybně úsporněji, jenže mně se tron jednoznačně trefil do chuti. Podobné pocity jako Albra a zřejmě i Ivan Kučera jsem zažíval před devatenácti lety, kdy mi ze života odešel člověk, který mi vštípil už jako malému klukovi většinu zásad, jimiž se dodnes řídím. Tu pro život nejdůležitější mi předal v době, kdy jsem chodil do školky, a já si pořád ještě pamatuji, za jakých okolností k tomu došlo a jaká slova použil. Letos na něj budu vzpomínat už podvacáté, a ten pocit ztráty se vůbec nezmenšuje. Autor mi tedy evidentně zabrnkal na citlivou strunu, přidal slečnu, která se musí (a umí) porvat nejen se životem, a mě ten příběh prostě musel bavit. Nedávno jsem přečetl Němý křik Madly Pospíšilové Karasové a Albra mi připomněla Lindu z povídky Tam za tou duhou. Pravda, každá z nich měla jinou motivaci a jiné podmínky, ale ani jedna se nevzdávala. Já jsem si tedy tohle Zrnko užil, a hospoda U Zlatého psa mě fakt pobavila :-)

Smutný a zároveň záhadný příběh s prvky tajemna se mi skvěle četl. Skon drahého otce vyvolává v Albře silné emoce, pocity bezvýchodnosti, smutku a skepse. Cesta rytířů, o níž se dozví z internetu, se proto zdá jako skvělá volba k utřídění myšlenek a nalezení sebe sama. Podivná výprava o jedné osobě začíná velmi slibně, ale postupně ji obestírá cosi záhadného a nepopsatelného. Albra si na cestě překrásnou přírodou, místy až děsivou samotou, sáhne až na samotné dno vlastního já, a to nejenom fyzicky, ale hlavně psychicky. Myslím, že toto Zrnko temnoty se vskutku povedlo.

Opäť výborne zrnká temnoty, plné strachu a beznádeje.

Albra, mladá žena, ktorá prišla o otca a utápala sa v zarmutku, nájde na internete diskusiu o tajomnej Ceste Rytierov, ktorá očistí myseľ aj dušu od výdobytkov modernej techniky ale pomôže aj so zmierenim samých so sebou.

Albra sa vydáva na túto cestu z ktorá by mala trvať dva týždne .

Albra je silná žena, jej otec ju naučil praktickosti a nebátia sa a tu na ceste Rytierov sa jej to bude náramne hodiť.

Veľmi dobre napísané zrnká s ktorých mrazí a hlavne sledujeme cestu, ktorá nie je vôbec jednoduchá po psychickej stránke, predsa len ísť niekam sám a byť tam sám tak dlho kedy aj malé prasknutie konára v noci je na zástavu srdca a keď vidíte, že rozhodne nie ste samy a nejedná sa o človeka s mäsa a kostí, poser efekt je jasný!!

Takže som veľmi spokojná a rozhodne odporúčam milovníkom prírody a nadprirodzena.

Já budu bohužel o poznání kritičtější, než moji kolegové. Albra je přesně tím, co byste vzhledem k anotaci a jejímu rozsahu očekávali: Přímočarý příběh, který mi lehce připomínal svým zasazením Kořist od Darcy Coates, jde jasně z jednoho bodu do druhého. Autor, jak sám zmiňuje v dodatku, pojal tuto novelu osobně a pravděpodobně se jejím prostřednictvím sám vyrovnával s těžkými životními událostmi. Což respektuji. Celkový zážitek mi ale kazily velmi časté nesrovnalosti. Nesrovnalosti takového typu, že v jedné větě je napsáno, že je Albra plná energie, jen aby se čtenář za pár dalších vět dozvěděl, že je unavená a na pokraji zhroucení. Nejvíce rušivé jsem ale shledal celkové plynutí času. Celá trasa Cesty rytířů má zabrat 2 týdny a téměř na začátku knihy se příběh posouvá o 8 dní dopředu, přesto ubíhá spousta dalších nocí bez vidiny blížícího se konce. Protože navíc chodím do hor na několikadenní hike poměrně často, nepřipadalo mi chování hlavní hrdinky mnohdy logické. Ať už bych zmínil strhnutí nehtu, neopodstatněný strach z útulny, rozdělávání a udržování ohně nebo označení špekáčků jako "kvalitní a prostorově úsporné" potraviny. Chápu a respektuji pozadí vzniku této novely, mně jako řadového čtenáře ale bohužel tolik neoslovila.

Pořadí Zrnek temnoty, jak se mi líbila:
1. Pomiluj smrt; 2. Líp už bylo; 3. Kyselé bonbony;
4. Král Beznaděje; 5. Oko čarodějnice; 6. Program Nosferatu; 7. Sklíčenost; 8. V pekle jsme všichni Hébert; 9. Billy Silver; 10. Poslední pohled; 11. Vzácný druh; 12. Zůstanou jen skvrny; 13. V zapomnění; 14. Prokletý záliv; 15. Lepší život; 16. Bledá trojka; 17. Troll; 18. Albra; 19. Virální životy; 20. Okřídlení tvorové v bouřkových mračnech; 21. V rozkvětu; 22. Pan Nikdo; 23. Suzy; 24. Naplaveniny

Mám hrozně ráda koncept Zrnek temnoty, krátkých, žánrově velmi rozmanitých příběhů. a tohle Zrnko mi vážně sedlo.
Komorní vypravování o mladé ženě, kterou naprosto zdrtí ztráta milovaného otce musí zasáhnout každého, kdo má srdce v hrudi. Albře se život rozpadá, drolí mezi prsty a ona cíít, že musí něco podniknout, než ztratí sebe samu. Tak se vydá na tajemnou Cestu rytířů. Do hor. Sama. I když možná ne až tak úplně, protože cosi číhá ve tmě.
Z textu dýchá až kingovsky pojatá atmosféra s bohatými, barvitými popisy, je zde spousta nenásilně zakomponovaných popkulturních odkazů a těch pár nelogičností a jedno lehké deux ex machina lze pak snadno přehlédnout, protože hlavní jsou emoce, které ze stránek přímo prýští.
Výborně napsané.
PS: Vůbec by mi nevadilo číst tuto novelku v originále.