Ad acta

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Experimentální próza Patrika Ouředníka, jejíž děj je zasazen do současné Prahy. Na půdorysu fabulační hříčky s detektivní zápletkou virtuózně rozehrává pestrou škálu stylistických i myšlenkových vtipů, jež mu slouží k sarkastickému pojednání českého dneška. Hlavními hrdiny knihy jsou pražští důchodci, detektiv a znásilněná studentka výtvarných umění. Ačkoli je kniha postavena na humoru, ironii a hře se čtenářem, za tím vším se skrývají nelítostně vystižené obrazy ze života, jež umí Ouředník vyhmátnout a zachytit jako málokdo v současné české literatuře....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/32_/322804/ad-acta-mWO-322804.jpg 3.937
Žánr:
Romány, Literatura česká
Vydáno:, Volvox Globator
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (14)

Kniha Ad acta

Přidat komentář
Blue
24.10.2018

Úžasně jsem se u čtení pobavil, je to velmi vtipná kniha. Četl jsem ji dvakrát, protože jsem se domníval, že jako detektivka musí mít i nějaké vyřešení. Ale buďto nemusí, nebo jsem ho ani napodruhé nebyl schopen najít.

AnjaVCL
16.10.2017

Tak tohoto bych si dala i větší dávku. Autorův černý, sarkastický humor mi naprosto sedl. A trik hlavního hrdiny s "citacemi bible" si říká o zavedení do praxe!

petrarka72
30.09.2017

Roztomilá intelektuální ohlasová blbůstka, která si hraje se čtenářem, aniž by ho přímo urážela. Odkazy na Hrabala, Kafku, Borgese a šachové partie přímo v textu; jména postav převzata od mrtvých i žijících klasiků (kromě spisovatele Michaela Stavariče a profesora Jiřího Pelána zejména Jiří Šlupka Svěrák, původně pardubický hudebník - fakt se tak jmenuje - potěšil), dialogy brilantně napsány, ač nikam nevedou a většinou luštíte, kdo mluví s kým, situace úderné, přitom bez souvislostí, a proto zdánlivě o ničem, a samozřejmě - nevážně vážný doslov přináší grandiózní vysvětlení všeho za citace mnoha pramenů a ještě zařazuje novelu žánrově: "burleskní román, ve kterém se nic děje". Přistihla jsem se, že se celou dobu usmívám - takže dobré...

-Pečivo-
27.08.2017

Detektivka je žánr po kterém rád sáhnu, když mi shoří všechny knížky a vypadnou mi oči. Ani jedno se však nestalo a já i tak přečetl detektivku. No a jaké to bylo? Inu dle očekávání. A proč jsem to udělal? Protože jsem byl zase napálen.

Namlsán Europeanou a Šmírbuchem jsem v knihkupectví zahlédl Ouředníka a tak rovnou pám: tak pojď. Kdo mohl tušit, že Ad acta je detektivní příběh o důchodcích? Já teda ne.

Knihu jsem přečetl za den s tím, že mi unikaly různé brilantně vymyšlené a schované náznaky, kterej důchodce teda co přesně udělal a komu. Celý to je rafinovaně bez konce a tak když to v doslovu nějakej fanda detektivek vysvětluje a staví hypotézy jak to všechno mohlo bejt a jak to teda vlastně číst, nechalo mne to úplně chladným. Což nebylo vůbec na škodu, protože dneska bylo zase vedro. 3/10.

MOu598
13.07.2017

Knížku jsem vzala do ruky, protože jí napsal jmenovec.
Střídají se v ní kapitoly s různými postavami, různými ději, různým časem.
Dávám za pravdu autorovi: "Čtenář definitivně pochopil, že definitivně nic nepochopil." Pro mne je to buď moc chytré, nebo moc hloupé.
Super jsou hrátky s jazykem a popis čecháčství.

Pablo7
29.06.2017

Zajímavé hlavně po jazykové stránce. Autor ovládá češtinu skvěle. V detektivním příběhu jsem se trochu ztrácel a nějak jsem knihu nepochopil.

ber-tram
16.08.2016

Šmírbuch jazyka českého znamená takřka nezbytnost, tenhle spisek zhola zbytečnost. V obou případech autor asi nevěděl, co s dlouhou chvílí, a tak ji zabil hrátkami s jazykem. V prvním případě slovníkově a epochálně, ve druhém rádoby beletristicky a efemérně. 40/16

anthraxCZ
05.01.2016

Ad Actu podle mě charakterizuje slovo hra. Ta tu totiž probíhá hned na několika rovinách. Nejpatrněji asi po formální, jazykové stránce. Ouředník míchá, kombinuje, vrací se zpět, vytváří neočekávaná spojení, odkazuje dopředu, na klišé a ustálená spojení, a nabízí tak docela pestrou a zábavnou směsici jazykové hry. Druhou rovinou, na které si se čtenářem Ouředník pohrává, je žánrová. Text započíná jako reflexivní text jednoho hrdiny, posléze se přelévá v detektivku, aby nakonec nenaplnil ani jedno. Ad Acta na mě působila neuceleně a neukonečeně (nikoliv však v negativním smyslu, o nedokončenost tu podle mého jde), to se mi líbilo, přesto mě ale ničím jiným než hrou s jazykem a čtenářovým očekáváním nezaujala.