A ty ses nevrátil…
Marceline Loridan-Ivens
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/267558/mid_a-ty-ses-nevratil-267558.jpg
4
116
25
Od svého vydání jedna z nejprodávanějších francouzských knih posledních let. Jedna válka. Dva osudy. Tři kilometry. Francouzská herečka a režisérka Marceline Loridan-Ivens ve své knize velmi otevřeně a bez příkras vypráví o tom, jak se jí podařilo přežít holocaust. Marceline bylo čtrnáct let, když ji transportovali do Březinky a jejího otce do Osvětimi. Otec utrpení v koncentračním táboře nepřežil. Ona ano. Navždy poznamenaná. „Myslím, že jsem se neměla vrátit, že jsem tam měla zůstat,“ píše ve své knize, kterou pojala jako dopis otci, kterého naposledy zahlédla v osvětimském pekle. Velmi otevřeně vzpomíná, co zažívala v koncentračním táboře. Jak třídila oblečení po Židech, kteří se nevrátili z plynové komory. Na setkání s Dr. Mengelem. Jak se po osvobození vrátila zpátky k rodině, která ji už nikdy nepřijala, protože místo ní se přece měl vrátit otec, který by rodinu mohl živit. Jak se její bratr navzdory všemu připojil k neonacistickému hnutí. Jak se pokusila žít normální život, naučit se znovu se radovat, smát se. To se jí bohužel nikdy nepodařilo. Chtěla na vše, co v koncentráku zažila, zapomenout, ale nešlo to. „Žila jsem, protože jsi chtěl, abych žila. Ale žila jsem tak, jak jsem se to tam naučila: den za dnem,“ uzavírá spisovatelka svůj dopis otci. Bez trpkosti. S věcností sobě vlastní. S věcností, která čtenářům po celém světě dokáže hrůzy války přiblížit tak, jak to doposud nikdo nedokázal. Také proto kniha od svého vydání sbírá jedno ocenění za druhým a patří mezi nejprodávanější francouzské knihy posledních let.... celý text
Literatura světová , Romány
Vydáno: 2015 , No Limits (David Laňka)
Originální název:
Et tu n'es pas revenu , 2015
více info...
Přidat komentář
"Milovala jsem tě tolik, že jsem šťastná, že mě s tebou deportovali". (s. 97)
.
Dopis otci (a zároveň svým způsobem terapeutická zpověď) , který se nevrátil z koncentračního tábora Osvětim. Přináší nám kniha něco nového na poli vzpomínek tohoto druhu? Ano i ne. Ale tohle nemá být žádný dokument doby, jedná se o velmi osobní svědectví psané hutně, syrově, bez příkras. Na malé ploše se koncentruje množství událostí, témat i emocí. Jako zvlášť cenná se mi jeví linie tématu "návratu" a ne/schopnosti se plně zařadit do společenského života. Zde navíc posílena komplikovaným vztahem s nejbližší rodinou, kdy ani zde se Marceline necítí přijatá. Tlak poválečné společnosti na to vše "rychle zapomenout a jít dál" jí situaci také neusnadňuje... Měla se vrátit? To je vypravěččino celoživotní téma, na které si ani v závěru života neumí jednoznačně odpovědět.
Krátká smutná kniha, dopis otci od dcery Marceline, která se z koncentračního tábora narozdíl od svého otce vrátila. Jak strašné to bylo a jak těžký byl život po válce. Tolik emocí a bolesti na tam malém prostoru...
Kdo píše knihy o holocaustu a přežití? Kdo cítí potřebu vše zachytit do slov? Většinou ti, kteří prošli, přežili a vytěžili pro sebe esenci, jak jít dál. Ale to nejsou jediní přeživší, mlčenlivá většina prošla, přežila a ..... (o vzpomínkách nikdy nemluvila). Tato knížka je hlasem jedné takové přeživší.
Holocaust - pro mě nejtěžší knižní téma...
Nádherně popsané události, které bychom nikdy nechtěli zažít.
Stojí za přečtení, moc hezké.
Epistolární kadiš nezakořeněné dcery za otce, jenž nepřežil hrůzy holokaustu.
Nezakořeněná? "Kdyby tak všichni okolo věděli, do jaké míry je v nás tábor zakořeněn." (s, 98)
Marceline Loridan-Ivens vzpomíná nejen na měsíce strávené v koncentračních táborech, na dobu, která ji okradla o dospívání, o kořeny, ale zachycuje také milníky, které zažila po válce.
Ze vzpomínek na Osvětim zaujme "kartografie miniaturního světa v táboře v polském jazyce":
- Kanada = třídírna oblečení
- Mexiko = brzká smrt
Tíživé, ale potřebné čtení.
"Je téměř štěstí, když člověk ví, jak je nešťastný." (s. 74)
Další kniha o tématice holokaustu. Velmi pěkně napsaná kniha o pocitech dcery, která se z pekla vrátila, ale její milovaný tatínek nikoliv.
Kniha, která na pár stránkách říká téměř vše...nicméně, za srdce mě nechytla tolik jako spousta jiných s touto tématikou.
"Byl jsem v Osvětimi. Nic jim nevyprávěj, nechápou to."
"Nepochopila, nebo nechtěla chápat, odkud se vracím."
"Tentokrát jsem se na ni zlobila. Nic nepochopila."
Myslím, že v každé knížce o přeživších holokaustu, kterou jsem četla, se nějaké takové věty objevily. Pochybuju, že vůbec mezi těmito oběťmi existoval někdo, kdo netrpěl nepochopením ze strany těch, kdo to nezažili.
A já se po přečtení každé takové knížky sama sebe ptám: chápu? A musím si zahanbeně, ale upřímně odpovědět, že asi ne, nechápu. Myslím, že se to ani nedá. Muselo jít o naprosté ztělesnění zla, které je nad chápání člověka, dokud se v jeho spárech sám neocitne.
Anebo se dá chápat, ale my nechceme? Možná si jen stavíme bariéru, abychom sami sebe chránili... Kdybychom do důsledku pochopili, možná bychom ztratili všechny své iluze a poničili si tak život...
Člověk může přečíst těchto knih desítky a uvědomovat si při tom tu strašnou nestvůrnost, může ho to drásat, může ho to vést k tisicům otázek o dobru a zlu, může cítit velký soucit či rozhořčení... Ale obávám se, že ve skutečnosti stejně nepochopí...
Občas se rozhodnu přečíst si něco úplně jiného a tahle knížka je přesně taková.. Je krátká a přečtěte ji za chvíli. Ale příběh, který odvypráví, dlouho utkví v paměti. Neskutečné, kolika lidem zničilo toto období život, jak to poznamenalo celé rodiny.. Ani neumím říct, jak z této knížky cítím tu neuvěřitelnou bezmoc ze ztráty tatínka.. Milovala jsem tě tolik, že jsem byla šťastná, že mě s tebou deportovali..
Je to kniha psaná srdcem. Uboleným srdcem,které je plné jizev.Jizev zpusobených nejen životem v koncentráku,ale i životem po válce( nucené začlenování židů a popírání holokaustu). Na jejím srdci je jedna velká nezhojená rána- ztráta otce,který se z tábora smrti nevrátil.
Kniha( dopis,který autorka píše mrtvému otci) je mrazivou výpovědí o hruze holokaustu ze vzpomínek patnáctileté dívky.Líbí se mi forma jakou zdeluje své prožívání. Její výpověd mě pohltila.
Kniha nemusí mít stovky stran, aby předala hodně...
U tématiky holocaustu mne fascinuje, že tito lidé museli sebrat nejen vnitřní sílu a odvahu a vyjít ven s věcmi, které by určitě již nechtěli znovu otevírat, ale i zvládnout vybalancovat sepsat svoji výpověď a utrpení tak, aby ji jiní lidé vůbec zvládli přečíst - tudíž aby nebyla jen plná surovosti a hrůzy.
Navíc autorka dále popisuje nelehké zařazení se zpět do společnosti a svůj pestrý život.
Pro mne nosná myšlenka tété knihy:
"...nebož to, že se někdo vrátil, neznamenalo, že přežil..."
Tahle tenká knížečka mě fakt dostala. Je to zpověď autorky, která přežila holocaust. Je to bezmezná a otevřená zpověď svému otci, který se bohužel stejně jako většina deportovaných, nevrátil. Každým slovem a každou větou je cítit, jakou bolest a jaký pocit viny, autorka prožívá. Je opravdu velmi smutné, že je člověk touto mašinérií poznamenán tak, že je neschopný začlenit se do normálního života, a že u něj neustále převládá pocit viny, že on přežil a ostatní ne. Po přečtení další a další stránky jsem se propadala do čím dál větší beznaděje a deprese. Takže teď budu docela ráda, když si dám něco lehčího. Knihu musím hodnotit pěti hvězdičkami.
Citace: Také se scházím se Simone. Viděla jsem ji, jak v kavárnách a restauracích strká lžičky do své kabelky, byla ministryní, ve Francii důležitou osobností, ale stále ještě sbírá bezcenné lžičky, aby v Březince nemusela vylizovat polévku. Kdyby tak všichni okolo věděli, do jaké míry je v nás tábor zakořeněn. Všichni ho máme v hlavě, a to až do smrti.
Autorka zde popisuje stručně život v koncentračním táboře s rodinou a po té ve Švýcarsku
Další přiblížení těch hrůz, kterými si hodně lidí muselo projít. Dobrá ukázka toho, že se s tím opravdu málokdo vyrovnal. A není se čemu divit... závěr knihy je o to více mrazivý, když autorka píše prognózu do blízké budoucnosti...
Sugestivně sepsaný příběh jednoho života, příběh hrůzy, jakou muselo zažívat tisíce a tisíce životů a přesto každý z nich by byl určitě jiný, kdyby ho mohl každý z nich sepsat...Takové příběhy by se číst měly už jen proto, aby ty strašné události, které si lidé dělali lidem, neupadly v zapomění. I když pochybuji, že se z nich dějiny, potažmo lidé poučí...
Srdceryvná zpověď napsaná mrtvému otci, dcerou, která přežila jednu z největších hrůz naší historie. Dopis, který měl ulehčit její ztracené duši, která hledala i po x letech své místo na zemi. Duši, která se rozhodla v koncentračním táboře přežít za každou cenu. Duši, která, když se živá vrátila domů zjistila, že návrat do "normálního" života, je těžší než přežití samotné.
Nemohu dát jinak než pět hvězd, každá kniha o koncentračním táboře mnou silně otřese, a ani teď to nebylo jiné.
Velice hezky napsané. Byl to silný příběh. Jsem ráda, že to nebylo moc dlouhé. Naskakovala mi až husí kůže, tohle se autorce povedlo. Opravdu silný zážitek.
Štítky knihy
koncentrační tábory Židé druhá světová válka (1939–1945) rodiče du-forma
A ty ses nevrátil…
Kniha A ty ses nevrátil… je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 156x |
| Čtenářské výzvě | 29x |
| Doporučených | 9x |
| Knihotéce | 34x |
| Chystám se číst | 110x |
| Chci si koupit | 39x |
| dalších seznamech | 1x |
Smutný příběh. Je až k neuvěření, jaké hrůzy se v minulosti děly. Děj na mě plynul ale až moc rychle. Než jsem se rozkoukala, už jsem měla dotčeno. Preferuji delší válečné romány, kde je rozepsán děj více do detailu.