A proto skáču
Naoki Higašida
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/280283/bmid_a-proto-skacu-0Fk-280283.jpg
4
623
163
Vnitřní svět třináctiletého chlapce s autismem. Mladý spisovatel, básník a bloger z Japonska trpí tak silnou formou autismu, že nedokáže mluvit. Jeho vidění světa je však neuvěřitelně bohaté, citlivé a inteligentní. Dokázal to v bestselleru A proto skáču, který ve svých třinácti „sepsal“ za zcela mimořádných okolností. Metodou ukazování znaků na papírové matrici odpověděl na osmapadesát otázek, jež mu ostatní často kladou: Proč nemůžeš být chvíli v klidu? Proč se učíš nazpaměť jízdní řády? Co je nejhorší, když má člověk autismus? Unikátní knihu v Japonsku objevil britský spisovatel David Mitchell, sám otec autistického syna, společně s manželkou ji přeložil do angličtiny a Higašidu a jeho niterné svědectví proslavil po celém západním světě. „Představte si, že se nacházíte v místnosti s dvaceti radiopřijímači. Všechny hrají a naplno se z nich linou hlasy a hudba. Nejde je vypnout ani ztlumit a místnost nemá okna ani dveře, takže jedinou úlevu vám přinese až naprosté vyčerpání,“ přibližuje v sugestivní předmluvě Mitchell pocity lidí s autismem. Přeloženo z japonského originálu s přihlédnutím k anglickému překladu The Reason I Jump (2014), který pořídili David Mitchell a K.A. Yoshida.... celý text
Literatura naučná , Biografie a memoáry
Vydáno: 2016 , Paseka , Pasparta
Originální název:
Jiheishō no boku ga tobihaneru riyū , 2007
více info...
Přidat komentář
Ze začátku jsem nechtěla věřit, že to napsal 13 letý chlapec, ale postupem knihy jsem se víc a víc vciťovala do jeho světa.
Moc pěkné
Dozvědět se něco o autismu ze strany samotného autisty, to tu ještě nebylo.
Japonec Naoki Higašida je mimo jiné i mladým spisovatelem, básníkem a blogerem. Forma jeho autismu je ale tak vážná, že sám nedokáže mluvit a tak se dorozumívá pomocí tabulky se znaky. Ve své knize (kterých mimo jiné napsal už dvě desítky!) odpovídá na 58 nejčastěji kladených otázek týkajících se jeho nemoci. Jeho odpovědi nejsou delší než na stránku, tudíž vás kniha rozhodně nebude nudit a přečtete ji jedním dechem.
Poselstvím jeho knihy je lidem ukázat, že svět autistů vůbec není prázdný ani bezbarvý, jak si mnozí z nás myslí, ale že je stejně bohatý a zajímavý jako ten náš. Jen je jejich svět poněkud obtížnější k porozumění.
Důležité je také zmínit, že knihu (tehdy třináctiletého) Naokiho objevil známý spisovatel David Mitchell (kdybychom chtěli jít do detailů, objevila ji jeho žena, která ji později s jeho pomocí přeložila do angličtiny). Naoki a jeho svět autismu je mu blízký i z toho důvodu, že má sám autistického syna - a i díky Naokiho odpovědím mu dokázal zas o něco lépe porozumět.
Neuvěřitelné. To je slovo, které knížku nejlépe vystihuje. Doporučuji k přečtení, sama se vrhám na pokračování.
Úplně nejvíc mě zaujala předmluva překladatele Mitchella. Skutečně sugestivní a mnohé vysvětlující. Pro svět rodičů a pečujících o nemluvící autisty je každá další vysvětlující maličkost rozhodně přínosem!!
Vždyť i my neautisté se v některých drobnostech dokážeme poznat :)
Skvělý počin a obdiv mamince Naokiho!!
A poselství knihy?
"Těm, kdo stojíte při nás bych chtěl říct, abyste se pro nás netrápili. Když se trápíte, připadá nám, že bychom raději neměli existovat a ztrácíme chuť do života. Vlastní smutek ještě sneseme. Ale pocit, že jsou kvůli nám nešťastní lidé z našeho okolí je nesnesitelný."
"Kdyby teď někdo objevil lék na autismus, dost možná bych si vybral zůstat tak, jak jsem. A proč? Protože jsem pochopil, že všichni se musíme snažit radovat ze života, ať už jsme postižení nebo ne."
Pokud vás zajímá vnitřní svět autistů, tak určitě doporučím si tuto knihu přečíst. Kniha se velmi dobře čte, jelikož jde o soubor otázek a krátkých odpovědí. Kdysi jsem někde slyšela názor, že autisti si žijí ve svém světě a jsou v něm spokojení. Tato kniha ukazuje, že to tak není.
Zajímavý exkurz do světa dítěte trpícího autismem. Znovu bych si nepřečetla, ale v rámci všeobecného rozhledu doporučuji ;)
Sleduji, že stále panuje představa, že nemluvící autisté, protože nemluví, tak ani nevnímají. Lidé se mají stále tendenci příliš často chovat jakoby vedle nich nestál člověk, ale spíš almara. Považuji proto za velice důležité, že vyšla kniha, která ukazuje opak. Kéž by to přimělo pár lidí přehodnotit svůj přístup, více věřit potenciálu těchto lidí, předpokládat u nich kompetence, zproblematizovat svůj náhled na to, co všechno je komunikace, atd.
O míře, v níž byly jeho texty upravovány dalšími lidmi, se spekuluje od počátku, co tato kniha vyšla. Už proto se rozhodlo nakladatelství sáhnout po originálu a nevycházet z amerického překladu knihy, třebaže ponechali z překladu do angličtiny Mitchellovu skvělou předmluvu. Je si třeba ale uvědomit, že i kdyby kniha prošla drobnými stylistickými zásahy, nic to nemění na faktu, že za ní stojí někdo schopný myslet, cítit a vnímat. Schopnost komunikovat prostřednictvím facilitové komunikace se považuje v Naokiho případě obecně za prokázanou.
Z druhé strany nelze čekat, že vám jedno japonské dítě přinese jednoduché odpovědi na složité otázky jako je řešení světového míru nebo jak dovést ke komunikaci právě vaše dítě. Už proto, že žádné takové jednoduché odpovědi zřejmě neexistují. Pravděpodobně se stejně nikdy nenaučí všichni nemluvící autisté komunikovat podobným způsobem jako Naoki, ale považuji také za pravděpodobné, že vnímají víc než předpokládá většina lidí kolem nich.
Předpokládám, že Naoki, když tuhle knihu psal, se už setkal minimálně někde na netu s problematikou neurodiverzního hnutí, protože to místy jeho texty prosvítá. Pokud ne, je to pozoruhodná shoda. A protože pochybuji, že se v češtině hned tak dočkáme knih od dalších nemluvících autistů, jako jsou Tito Mukhopadhyay nebo Carly Fleischmann, dovoluji si upozornit, že několik překladů od další nemluvící autistky, Amy Sequenzii, vyšlo tady - http://zrzi.cz/2017/08/zalezi-na-tom/ - a tady - http://mujautismus.cz/autismus-aspergeruv-syndrom-encyklopedie/s/sequenzia-amy/
Za jedno odpoledne přečtené , pohybuju se mezi autisty, kniha je mi přínosem !
Nemůžu se ubránit otázce, zda je opravdu možné, aby tak skvělou knihu, díky které zase o něco více porozumíme této problematice, napsalo samo dítě trpící autismem!
Přečteno máte prakticky za pár minut. Pocit, že jste zase o kousek více porozuměli této problematice, trvá a je k nezaplacení. Vřele doporučuji!
Ve škole měla spolužačka prezentaci na téma Dětský autismus a zmínila právě tuto knihu. Líbilo se mi provedení knihy, že je formou otázek a odpovědí. Nabízí nevšední pohled do myšlenek autistů, jak oni vše vnímají, jak to berou a vysvětlují, proč se právě v určitých situacích zachovají tak, jak se zachovají. Přijde mi, že kniha může být přínosem pro pečující o osobu s autismem. Za mě palec nahoru!
Krátkou dobu pracuji s chlacem, který má diagnostikovanou poruchu autistického spektra. Znala jsem knihy věnující se teoreticky této problematice. Hodnocená publikace je skutečně ojedinělá. Vždy se zajímáme o to, co si myslí jiní lidé, ale bohužel většinou jen ti „zdraví”. Kniha mi určitě zodpověděla řadu otázek, minimálně ty, které se týkaly neustálého pohybu, reakcí na okolí, nesrozumitelné projevy emocí apod. Škoda že nebylo více popsáno zázemí autora, sice jsme se dočetli, že ho učila pomocí tabulky maminka a velkou úlohu sehrála paní učitelka, ale více jsme se o nich nedočetli. Určitě by i tyto informace poskytly cenné rady pro zájemce o autismus. Menší problém mám s autorstvím, nemyslím si, že by takto odpovídal jedinec s poruchou autistického spektra, určitě muselo dojít k zásahu další osoby (nevěřím, že by autista věděl, jak se cítí jiní autisté, aby mohl srovnávat situace a docházet k téměř odborným názorům). Také se domnívám, že nemusela být tak často opakována rada: trpělivost a nezlobit se. Bohužel není všemohoucí. Škoda že v knize nebylo více autorových příběhů, krásně obohacovaly zodpovídané otázky.
Je strašně super vidět ten svět a to myšlení autistů a velmi děsivé zjistit, kolik věcí máme společné.
Kniha mě trochu zklamala v tom, že jsme se o Naokim nedozvěděli více informací ohledně jeho dětství, rodině a celkově o jeho životě. Na druhou stranu má kniha neocenitelný přínos pro toleranci a pochopení. Některé odpovědi a otázky byli velmi zajímavé a pomohli mi pochopit, proč vlastně někteří autisté to nebo ono dělají. Ale také mi přišlo, že se v knize hodně často opakuje "návod" na práci s autisty, tedy být trpěliví. Samozřejmě je to důležité, ale bohužel to není všelék. Každopádně zajímavý vhled do problematiky autismu.
Pozoruhodná kniha. Při jejím čtení jsem si opět uvědomil, jak jsou lidé různí a že se vzájemě dokážeme mnohem lépe pochopit, když poznáme svůj vnitřní svět.
Dávám tři hvězdy za celkový dojem. Nicméně toto hodnocení je třeba chápat spíše z literárního pohledu. Skutečná hodnota této knihy spočívá spíše v aspektech, které takto hodnotit nelze.
Knížka je zajímavá a nejlepší na ní je závěrečná povídka... Jinak přidávám svůj hlas k těm, kteří nevěří v plné autorství třináctiletého chlapce a v autenticitu výpovědí. Při své práci se setkávám i s lidmi s PAS ("autisty") různé intenzity postižení i věku od nejmenších dětí po mladé dospělé, včetně osob s nadprůměrnou inteligencí s Aspergerovým syndromem. Každý z nich má rozličné zájmy a "úchylky" - jeden sbírá prázdné krabice, jiný vše navléká, slečna kupuje přesně 96 kusů toal. papíru a utěrek, další má vše v bytě růžové... Neexistují dva stejní. Jeden vodu nesnáší a každé mytí je boj, jiný by stál u vany s puštěnou vodou celý den, dospívající slečna má paniku ze změny svého těla a odmítá používat hyg. potřeby, jiná sbírá sprchové gely podle vůně...
Každý je ve svých projevech a potřebách naprosto individuální a netroufla bych si zobecňovat a srovnávat. Samozřejmě se dají u většiny vypozorovat společné rysy - neudržuje oční kontakt, nevyžaduje fyzický kontakt, nevyhledává skupiny osob, zhoršená motorika, špatné snášení ošetření u lékaře nebo při stříhání vlasů, nehtů.
Proto je těžké v knize uvěřit v "MY AUTISTI" a budu opakovat, co napsali jiní - kde by vzal uzavřený člověk tak rozsáhlé poznatky o jiných autistech? Obzvláště když oni sami neblogují, veřejně nesdělují, nesejdou se ve skupince, aby si "pokecali". Takové informace o svých dětech si sdělují rodiče v klubech, rodič-lékař, rodič-pracovník pomáhající organizace, rodič-učitel. Nemluvě o velmi vysoké a vyspělé úrovni vyjadřování.
Nezpochybňuji autorství celkově (a obzvlášť u povídek) a neshazuji význam knihy, jen si myslím, že odpovědi Naokiho byly ve skutečnosti jednodušší a přiměřenější věku, dosaženého vzdělání a mentální úrovně autora, a již na začátku nebo postupnými překlady se z původního textu stal text se sofistikovanými až filozoficky laděnými odpověďmi, jak nám předkládá nakladatelství Paseka.
Z knihy mám smíšené dojmy - na jednu stranu zajímavý pohled 13 letého chlapce s PAS. Na druhou stranu místy jsou jeho odpovědi hodně zjednodušené, může dojít ke generalizaci. Je potřeba knihu brát s větším nadhledem.
Při čtení mi přišlo, že v mnoha věcech jsme si s autisty podobni (aspoň já, nevím co vy :D). Rozdíl, který jsem nalezla, spočíval v tom, že oni mnoho věcí nejsou schopni potlačit, zatímco my, "normální" lidé, jsme se naučili potlačovat sami sebe, i když bychom mnohokrát také nejraději odněkud utekli...
Štítky knihy
autismus zfilmováno japonská literatura otázky a odpovědi
Část díla
A proto skáčuKniha A proto skáču je v
| Právě čtených | 12x |
| Přečtených | 930x |
| Čtenářské výzvě | 317x |
| Doporučených | 58x |
| Knihotéce | 200x |
| Chystám se číst | 613x |
| Chci si koupit | 151x |
| dalších seznamech | 15x |
Knihu ctu postupne,mame syna s jeste neurcenou diagnozou a tato kniha je pro me jako takova pomoc,myslim ze by si ji mel precist kazdy aby vedel co autiste prozovaji :)