A já pořád kdo to tluče
Radka Denemarková
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13958/bmid_a-ja-porad-kdo-to-tluce-5tI-13958.jpg
4
144
37
Jurodivý, groteskně napínavý příběh jedné vraždy a osudového propojení muže a ženy, utopených v pochybnostech samoty, se mohl odehrát kdekoliv. Prostředí divadla však otevírá jedinečný prostor pro hlubší vášně i hysterie, v němž navíc jednoho dne spadne opona definitivně. Energickým účinkujícím, pasivním čumilům i zákulisním manipulátorům. Alternace za naše životy neexistují. Nehrajeme v divadle jednoho herce. Minulost a úzkosti nesvlečeme jako kostým. I ta sebemenší životní "role" má být odehrána svědomitě. Hostující režisér Buch to tuší, spisovatelka a dramatička Birgit to ví. A kdo ví, bývá umlčen. Zralá prvotina v sobě skrývá košaté podobenství: potemnělý obraz lidského rodu, kde ďábelský kruh nelze přetnout. Knihu provázejí fotografie Evy Fuky a doslov k ní napsal Michal Jareš.... celý text
Přidat komentář
Příběh o jedné divadelní hře, o jedné vraždě a o spoustě lidských osudů. U této knihy je lepší vědět méně a čtením si vše zjistit sám.
Ač je kniha skvěle napsána, nemohla jsem se do příběhu ponořit, chvíli mi trvalo, než jsem se začetla, ale potom už jsem knihu nemohla odložit. Postupně si skládáte dohromady, jak je celý příběh provázaný, co s čím souvisí a proč je tak důležitá samotná divadelní hra. Je tu ukázáno, jak problém jednoho člověka, může ovlivnit široké okolí. Stejně tak i minulost, která se nedá snadno zapomenout.
Rozhodně to není snadné čtení. Je to smutné, bolavé, kruté. Čtete o temných a depresivních věcech, ale je to napsáno tak skvostně, že si to prostě musíte užít. Z textu doslova čiší emoce! Při čtení jsem mi úplně svíralo srdce a bylo mi úzko (rozhodně nic pro slabé povahy).
Knihu jsem četla ve společném čtení, díky němuž jsem objevila právě Radku Denemarkovou. Mám přečtené dvě její knihy, obě jsou čtenářských zážitkem a rozhodně s jejími knihami budu pokračovat.
Toto bylo velmi zvláštní. Moje první (audio-)kniha od autorky, a to mám další dvě v knihovně. A začínám se bát...
Bylo pro mě těžké rozeznávat, o kom je v té záplavě pocitů aktuálně řeč. Birgitinu matku mě doslova fyzicky bolelo poslouchat. Ani to, co se jí stalo, jí nedávalo žádný mandát se takto chovat. Těžko se mi -matce- věří, že by se takto někdo choval a pokud ano, myslela bych si, že by se tak choval k oběma dětem. Ale třeba to tak někdo mít může...
Takže můj popis by byl - zvláštní, temné, nepříjemné.
Začala jsem poslechem na Českém rozhlase, ale po prvním díle jsem měla pocit, že mi něco uniká a cítila jsem se ztracená. I přesto jsem se nechtěla vzdát a proto jsem si stáhla e-knihu, která je zde na Databázi knih ke stažení zdarma. Díky tomu jsem zjistila, že audiopodoba je zkrácená a místy je vynechaných až několik stran textu, což u Denemarkové, která klade slova a myšlenky precizně za sebou, není šťastné. Proto raději doporučuji číst, ovšem nejlépe rychlostí nahlas čteného textu. To je totiž moje finta na Denemarkovou, abych ji dokázala vstřebávat a alespoň trochu chápat.
Příběh je to plný temnoty a šílenství. Temná komedie? Nevím, komediální nádech jsem nenašla.
S chutí jsem si přečetla i komentáře v této diskusi. Vlastně mi pomáhají pochopit pocity, které ve mně kniha vyvolává. Souzním s mnoha z nich a mám to hodně podobně jako Alef.
Byl to opravdu “veselý příběh
Poslouchala jsem na Čr, skvělé načtení.
Čtení mezi řádky, téma co může vyvolat úzkost. Možná je to nadsázka, možná je to realita. Každý si upravuje minulost
Poslechnuto (část) v rámci vysílání rozhlasu, nemůžu říct, že by mě to bavilo. Ani přednes ani text.
A tak jsem si vzala knihu do ruky a přečetla si ji. Už podruhé. A musím říct, že je po všechny stránkách skvělá. Nepodbízivá, hodně hutná a přestože to téma zní líbivě a dalo by se zpracovat velmi jednoduše, Denemarková zvolila tak komplikovanou formu, že docenit ji lze podle mě pouze čtením. Je z toho cítit úzkost a taky důvěrná znalost divadelního prostředí.
Moje první kniha od této spisovatelky a musím říct, že jsem z ní byla úplně v šoku. Četla jsem jí běžným stylem a očekávala stále, že na konci celý příběh pochopím, že se mi vše pospojuje, ale to bohužel nenastalo. Takže jsem se vrátila k nějakým kapitolám, abych si pečlivěji všímala všech vět a detailů a nakonec jsem celou knihu přečetla znovu a celý příběh se mi najednou krásně pospojoval . Paní Denemarková má velice osobitý styl psaní a čtenář musi být neustále ve střehu a číst opravdu vědomě. Je to sonda do hlubin lidských duší a popisy depresí, zloby a veškerého hnusu jsou mnohdy fakt drsné. I přesto kniha ve mně zanechala silný dojem.
Zvláštní příběh autorky a režiséra její hry. Vyprávění je plné bolesti, šílenství a temnoty. Chvíli mi trvalo zvyknout si na styl psaní.
Není jednoduché dát život uměleckému projektu, když všichni zúčastnění jsou "podivíni" se spoustou bolestí a tajemství. V reálu by hlavní cenu měla dostat paní Klamová za to, že se jí daří udržet celý ten divadelní blázinec. A jak umíme strávit v divadelní hře či v knize podanou nepříjemnou pravdu?
"Mám dva problémy , které mi zabraňují strávit realitu, natož přežvýkanou novináři," říkala. "Že nezapomínám. A že umím číst mezi řádky."
Stala-li se vražda, mělo by dílko patrně spadat pod kategorii krimi ať již s jakýmkoli přívlastkem. Nuže, stala se, leč pátrání kdo, kde, kdy, proč, etc. zůstává na čtenáři, neboť je ztracena v myšlenkách, kterými nikdo nemyslí, v rozhovorech, které nikdo nevede, v jednání, které nikdo nečiní. Já tedy alespoň nikoho takového neznám. Zařadil bych tedy dílko do kategorií existencionální, společenské, maně připomínající Čapkův Hordubal s tím, že Čapek čtenáře nenechává na pochybách. Za jazykovou a tak říkajíc "mentální" vyzrálost dávám tři hvězdy.
Na styl psaní paní Denemarkové si musím vždy zvykat, proto ta jedna hvězda nebeská dolu, ale téma jejích příběhů mě baví, divné postavy a osudy, to je moje. A pro oči krásné vydání.
Jurodivý, ani groteskní příběh mi nepřipadal, jak hlásá anotace, spíše se přikláním k podobenství o temnotě lidské duše a zda ji lze přetnout. Toť otázka. Lze to udělat odpuštěním,tak jako to dělá Johanka Oujezdskému? Nebo to nemá smysl?
Někde v knize je scéna, kdy se Birgit dívá do popelnice s odpady, a tak jsem si při čtení připadal já, jako bych se díval do popelnic duší s odpady temnot. Trochu mi kniha připomínala, první knihy Houllebeqa, ovšem víc z ní vyzařuje naléhavost podívat se na holou pravdu o sobě samém, společnosti a z toho poznání nést zodpovědnost. Je to také příběh o nenávisti a fyzickém a psychickém týrání, s trochu slabší variantou monologů Birgitiny matky mám svou zkušenost.
Dovolím si uvést pár citátů, které mě zaujaly:
"Místo dlouhého plkání stačí ocitovat Orwella: Společnost lze ovládnout zfalšováním její paměti"
já prostě jenom odmítám selektivní amnézii. Každý si upravuje minulost a historii vlastního života. Co se mu nehodí do krámu, zapomíná, zkresluje, zamlčuje, vymazává. Stejně tak národy. Co jim špiní štít, který si stejně pokálely jen vlastními lejny, to zamlčují, zlehčují. Soudy s válečnými, promiňte, komunistickými zločinci se vlečou, nikdo nebyl, není a nebude potrestán, protože odmítáme přijmout vlastní podíl viny, každý.“
Zvedla oči a zmrazila své pobavené publikum.
„I vy a vy a vy a vy.“
Člověk je divný druh. Každý ten svůj úhel rozhledu a svoji zkušenost zaměňujeme za skutečnost. Jenže která skutečnost je skutečná, říct mi to nikdo z vás nemůže. Tak já si na to posvítím a prosvítím ze všech úhlů, já si ty postavy chytám do dlaně a prohlížím si je lupou, já si ty postavy tahám ze svých vnitřností, vymotávám je ze střev, vyškrabuju ze srdce a namáčím je v mozkové kašičce a pak si je rozestavím, nutím je do situací, které jim jsou odporné, stavím je do situací, které je prověří. Nikdy nezklamou. Obstojí jen hrstka z nich. Jen zanedbatelná hrstka. Ale naděje zůstává. Protože všichni chcípneme. Celé to tupé stádo.“
Žijeme v zemi, kde jsou na místě koncentračních táborů výkrmny prasat, kde magistráty a starostové měst i vesnic bezostyšně povolují pochody nacistů, kde se bývalí agenti StB a straničtí funkcionáři přerodili v podnikatele a politiky dnešní, kde se roky a roky vlečou soudy s komunistickými zločinci, k nimž se marně vláčejí ti, co chtějí svědčit, a jejich řady řídnou. Ubíjíme je definitivně a ochucujeme to nesmírným ponížením.“
“Žít mezi lidmi je pro anděla to pravé peklo."
Příběh může být nadsázkou a nemusí.
Je to koncentrace deviace a není.
Lze brát jako zvrhlý, ale nikoli nutně.
Román je skutečně košatý, chvílemi až příliš, což vadí jen zpočátku.
Přestává to překážet ve chvíli, kdy vám dojde odkud kam autorka směřuje, co se pokouší říct a vyvolat.
Vypořádání se s dlouhými stíny minulosti je nad lidské síly?
Přetvářka v hlavní roli?
Zlo se chová stejně jako metastázy rakoviny?
Mimochodem divadelní, potažmo umělecké prostředí je zvoleno naprosto geniálně, stejně jako narážka na pelíšky nebo roli herců ve společnosti!!!
"Potemnělý obraz lidského rodu, kde ďábelský kruh nelze přetnout.", píše anotace.
Autorka zúročila svou divadelní i překladatelskou profesi způsobem v české literatuře nevídaným.
Ano. Styl psaní je podmanivý. Kultivovaný až virtuózní slovní projev, přirovnání neotřelá. Už podruhé mě vcucla po pár větách.
Bála bych se napsat, že to je lahůdka. Spíš hořká pilulka, co v sobě má šanci na uzdravení pro každého, kdo si připustí, že není vždy Johankou :o)
Zároveň chápu každého, kdo dal od jedné hvězdy do tří.
Neproniká se snadno příběhu pod kůži, hodně mi pomohly Peníze od Hitlera a rozhovor s autorkou, uložený zde pod jejím životopisem.
"Birgit je rozjitřená, ve vzrušivé náladě, v noci psala celé hodiny, bez přestávky, energií sršela, odlétávaly od ní zářící jiskry, prozářily každý papír, kterého se tu noc tužkou dotkla. Než dopadly, posvěcovala je svou neuhýbavou, mučivou krutostí, kterou si otevírala vrátka k podstatě dění. Neuhýbat před ničím. Hlavně si nic neulehčovat. Pak nemohla usnout, vrhnout se do studně spánku se jí nepodařilo. Přecházela neklidně bytem sem a tam, být jako vězeňská celá, už ne záchranný bunkr před světem. V hlavě se jí rozbzučela další myšlenka, vrhala se zpátky k dopsanému, pokračovala, chytala ten přelétavý zlatý poklad.
Neumytá. Rozcuchaná. V roztrhaném, vybledlém triku."
Top koment Rihatama
Dávám plný počet, což je málo, ale doporučit bych se neodvážila.
Parádní fotky.
Kniha, která mne na iritovala, znepokojovala, útočila na mně, ale svou zvráceností a syrovou nahotou zároveň fascinovala a přitahovala. Protože v každém z nás je něco zvráceného, jen se to bojíme přiznat? Upřímně, co se asi honí hlavou člověku, co napíše takovou divnou knihu? Asi bych se bála zeptat. Nic to nemění na tom, že ta kniha je velmi dobrá. Vyvolává neskutečné množství emocí. Určitě jsem s touto autorkou neskončila. Musím to ale nejprve prodýchat.
Díky komentáři Alef jsem se pustil do první knihy Radky Denemarkové...no a bylo to těžké. Pokud čekáte děj, tak jej nečekejte, vše se odehraje na desetníku, pokud čekáte happy end, tak čekejte, to je vaše věc... Dojmy po dočtení jsme nechal chvilku uležet, ale jsou spíš horší než lepší. Na knize jsem nenašel nic pozitivního, autorka mi pomaličku vyjevila odporný bolák ve kterém se velice umně porýpala a rozhodně nenechá čtenáře stát bokem a neušetří ho detailů. Kniha je krutá a neúprosná, ale na druhou stranu je dobře, že se o těchto věcech píše, alespoň si uvědomíme, že existují a dotýkají se i nás i když nepřímo. Jak psal někdo předemnou, rozhodně znovu číst nebudu, ale na druhou stranu nelituju, že jsem četl a určitě to není poslední mnou přečtená autorčina kniha.
Málem jsem se přes všechny ty hrubosti a zvrhlosti nepřenesla a nedočetla. Ještěže je kniha krátká. Jazyk byl na můj vkus divně strojený. Celé to vyznělo lacině a na efekt se záměrem zaujmout čtenáře vylíčením duševního bahna. Opravdu musely být hlavní postavy až tak zvrhlé a psychicky narušené, aby kniha působila? Z mne určitě ne.
Morbidní říkanky jsem pak už přeskakovala. V knize nebylo nic normálního, snad jen Johanka, jenže ta nejspíš měla zobrazovat druhý extrém nepřirozené dobroty a obětavosti.
Objevilo se tam vzácně i pár zajímavých pasáží úvah, za něž dávám hvězdičku.
„Ať je to ten nebo ten …
Všichni mě praští koštětem.“
Příběhy Radky Denemarkové mají svůj osobitý a nezaměnitelný rukopis, A já pořád, kdo to tluče je čtvrtou knížkou od téhle autorky, kterou jsem přečetla, a která mě utvrdila, že to je přesně tak.
Hrdinové v jejích příbězích, a i tenhle mezi ně patří, jsou pořádně „ujetí“, prostě jsou divní a dost často je takové i prostředí … a ze všeho nejvíc jsou takto „postižená“ slova … všechna, do jednoho, všechna, která tvoří příběh, který se okolo vás omotá, ovine vás pavučinou pocitů, tak, že se nemůžete ani hnout a pomalu ani dýchat, i vzduch, který dýcháte se vám zdá těžký, stejně, jako všechna ta až patologicky útočící slova, kterými je prosycený. Číst knížky Radky Denemarkové je opravdu dost podobné souboji, není to příjemné čtení, ale spíš opravdu boj s velmi tvrdým soupeřem, který totiž chce útočit, chce šokovat, ale hlavně, chce nad vámi vyhrát! Chce, abyste to vzdali … chce vás pokořit. Rozhodněte se radši hned na začátku, jestli do toho půjdete, protože pokud to vzdáte později, ten pocit vám zůstane, že jste to vzdali a slova vyhrála, ale pokud jste se do soupeře „zakousli“ vydržte a dočtěte až do konce, odměnou vám bude pocit vítězství, až eufórie, která se dostaví, skoro jako lék na prodělaný šok … „já to vážně dal/dala“ :-).
Takže asi takhle nějak to mám s příběhy Radky Denemarkové. Zase jsem vlezla do téže řeky a nechala se vézt pořádně dravým proudem, který strhával břehy, a vydrápat se na břeh mi dalo docela zabrat :-).
Jedno ale vím jistě, třetí, opět velmi složitá, obsahově i formou provokativní a patologicky depresivní, kniha od mé jmenovkyně Radky, mě definitivně přesvědčila, že tahle autorka umí. Umí použít slova, tak, že když chce (a ona vážně chce) tnou do živého, zahalí vás do mlžného oparu konstrukcí, přisajou se na téma a usadí se v příběhu, rozhodnutá strávit zbytek své existence na stránkách téhle knihy, a to vše se děje, zatímco …
„vně téhle skořápky se odehrává přímá osobní zkušenost a bublají skutečné, slovy nepostižitelné procesy…“.
Dejte si tedy při čtení pozor, protože všechna ta slova jsou v podstatě jen vecpaná do nějaké imaginární podoby života a všechno to zásadní se děje někde úplně jinde, je skryté za oponou a navíc, jsem přesvědčená, že co čtenář, to jiný obraz, který uvidíte, když se ta opona zvedne …
„nikoho nepřekvapovala, na její podivínství si už dávno zvykli“.
Přiznám se, že já si (i po čtvrté přečtené knize autorky), teprve zvykám, občas je totiž ten závan slov, když otočíte další stránku, tak nečekaně studený, že dostanete strach z nebezpečné infekce, která by se (říkáte si) mohla rozšířit, když totiž dočtete, tak se vám najednou vůbec nic nechce … chvíli to trvá, než se oklepete, ale nebojte „za hodinku to zas budu já“ :-).
Příběh plný podivínů prostě hodím za hlavu, abych se v té obsesivní potřebě sžíravé ironie neutopila :-).
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2006 |  Peníze od Hitlera |
| 2018 |  Hodiny z olova |
| 2011 | Kobold |
| 2005 | A já pořád kdo to tluče |
| 2014 | Příspěvek k dějinám radosti |
Kniha A já pořád kdo to tluče je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 189x |
| Čtenářské výzvě | 15x |
| Doporučených | 7x |
| Knihotéce | 68x |
| Chystám se číst | 81x |
| Chci si koupit | 11x |
| dalších seznamech | 2x |
Jak dědičně přenosné je silné trauma a násilí. A zároveň tak nerozklíčovatelné, pokud první kroužek řetězu chce tu bolest spíš udupat, než se jí zabývat.
Nevěděla jsem, že do další knížky od autorky nalítnu tak brzy. Ale možná mi to pomohlo ještě interpretačně pohnout s tou knížkou předchozí. Co nebylo dostatečně pokryté v Penězích od Hitlera, tady je do posledního zrnka písku. Jestli Peníze od Hitlera byly více historicko-politologické, A já pořád kdo to tluče doplnila tu psychosociologickou rovinu.
V textu je spousta detailů, zdánlivě drobností, náhodných setkání, jmen, kolemjdoucích, slovních hříček, metafor. Na 150 stranách je toho tolik! A žádné z toho není jen tak, vniveč.. Každé slovo má svůj dvojnásobný účel, vede jak k vnitřní úvaze, tak k doplnění děje. Denemarková je prostě sytá. A jazykově opět brilantní.
Kniha je tak mnohovrstevná, že i když jsem si přečetla anotaci, tak ano, ty zmíněné prvky byly součástí, ale pro mě o ně šlo minimálně. Teď prostě řeším výchovu, vnitřní strupy, atd., a to pro mě bylo majoritním tématem knihy. Jinak řečeno, každý si v tom najde něco jiného.
Rozhovory s Radkou Denemarkovou mi pomohly lepit další střípky do mozaiky. Těch záznamů je dost a dost a obsahově se neopakují. Doporučuji si něco poslechnout i bez čtení knih. Já jsem díky nim třeba vnímala Birgit jako obraz autorky - práce s ženstvím, psaní na papír a potřeba samoty a klidu k tvorbě, názorové paralely ad...
Čro mi zase pomohlo smést všechno to smetí a drobky na jednu hromádku, a vyhrábnout chuchvalce zapadlé za skříní. (Já se tady pokouším, ale Denemarková je mistrině metafory). Například mi otevřelo druhý smysl jména hlavní postavy. Opět je to obsahově proškrtané audio, ale jako doplněk posloužilo.