A já pořád kdo to tluče

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Jurodivý, groteskně napínavý příběh jedné vraždy a osudového propojení muže a ženy, utopených v pochybnostech samoty, se mohl odehrát kdekoliv. Prostředí divadla však otevírá jedinečný prostor pro hlubší vášně i hysterie, v němž navíc jednoho dne spadne opona definitivně. Energickým účinkujícím, pasivním čumilům i zákulisním manipulátorům. Alternace za naše životy neexistují. Nehrajeme v divadle jednoho herce. Minulost a úzkosti nesvlečeme jako kostým. I ta sebemenší životní "role" má být odehrána svědomitě. Hostující režisér Buch to tuší, spisovatelka a dramatička Birgit to ví. A kdo ví, bývá umlčen. Zralá prvotina v sobě skrývá košaté podobenství: potemnělý obraz lidského rodu, kde ďábelský kruh nelze přetnout. Knihu provázejí fotografie Evy Fuky a doslov k ní napsal Michal Jareš....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/13_/13958/a-ja-porad-kdo-to-tluce-5tI-13958.jpg 3.857
Žánr:
Romány, Literatura česká
Vydáno:, Petrov
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (16)

Kniha A já pořád kdo to tluče

Přidat komentář
harena
24. dubna

Velmi silné, temné, flustrující a depresivní čtení. Radka Denemarková má obrovskou slovní zásobu a skvělé vyjadřovací schopnosti. Ovšem je mi z příběhu tak těžko, že podruhé už bych to číst nechtěla.

"Jenže Birgit o děti strach neměla. Vždycky se bála jen o sebe. A na týrání se podílela. Lekala se svých možných činů, sama sebe. Své zrůdnosti se bojí, vyhýbá se situacím,v nichž by nemusela obstát, v nichž by samu sebe zradila."

"Když budeš pořád tolik pracovat, tak brzy umřeš.
Když budu pořád tolik pracovat, tak brzy umřu.
Vyčerpaně dosedla na flekatou pohovku a okusovala trhavě nehet na prsteníčku. Sesouvala se pomalu podél pohovky na parkety, na pichlavý koberec z drobků. Ztuhla. Zkroutila se a trhla sebou do strany.
Někdo s ní bolestivě smýkal.

Paci, paci, pacičky,
táta koupil španělské botičky
a maminka metličku
na plačtivou holčičku."

Kateřin-a
18. dubna

Přikláním se k těm čtenářům, které kniha nadchla! Podle anotace jsem si myslela, že příběh z prostředí divadla a uměleckých kruhů nebude pro mě, ale prostředí si myslím nakonec nehrálo takovou roli. Šlo spíš o role, jaké v životě hrajeme a jaké masky si před ostatními nasazujeme. Spisovatelku Birgit a režiséra Bucha spojuje něco temného, co se událo v jejich minulosti, vyrovnávají se se stínem svých rodičů, kterým se paradoxně podobají. Co v nich vzbuzovalo opovržení a odpor pak předávají buď svým dětem nebo přenášejí do partnerských vztahů a všech ohavností jsou si vědomi. U Denemarkové jsem se opět setkala s pocitem naprostého hnusu, který jsem zažívala u některých pasáží. S jazykem, byť je velmi květnatý, opisný a metaforický, umí ale skvěle pracovat.

KlariN
22.12.2018

Stylisticky nabubřelé, velmi povrchní. Popis divadelního prostředí intenzivně neautentický. Postavy nesnesitelně exhaltované. Parafráze říkanek jako definice autorského přístupu "na první dobrou". Kýč jak bitch.

Rihatama
25.10.2018

Kniha, která mne dokáže doslova uhranout, je pro mne Knihou s velkým "K", stejně jako její Autorka. Dočetla jsem poslední řádek a okamžitě jsem obrátila zpět na první stránku a začala znovu. Do nejmenšího detailu promyšlené charaktery postav, jejich provázanost, která se postupně čtenáři odhaluje, jazyk, který mnou prostupuje a neodbytně uchvacuje mé myšlenky, mé pocity. Minulost je přítomností i budoucností. Je tíživá, je deprimující, je v nás. Nelze ji obelstít ani chorobou duše. A ani její bagatelizací snížit hrůzy a viny hlavních protagonistů doby minulé. Což je to, co se přesně děje. A nač kdekdo rád přistoupí. Minulost je přece hrůzná sama o sobě, tak proč si ji nezpříjemnit nostalgickými připomínkami snesitelného a moci tak zapomenout na nesnesitelné? A jak rafinovaně si Denemarková pohrála se jmény. Režisér Buch (kniha německy či bůh česky foneticky) či kritička Pranýřová. A samotná Birgit? Nezpůsobilá k praktickému životu, dosti příšerná ke svým blízkým. A přece, či právě proto, zcela svobodná. Pro mne fascinující četba.

"Za oponou, před oponou
nikdo nesmí lhát -
nebo nebudu hrát."

"Ať je to ten nebo ten -
všichni mě praští koštětem."

Alma-Nacida
14.07.2018

Tolik temnoty na naštěstí celkem malém rozsahu! Kromě Johanky a paní Klamové samí sebestřední, vyšinutí umělci; pevně doufám, že se děj neopírá o skutečná pražská divadla, kritiky, herce a autory.
Fotky Evy Fuky jsou naopak velmi křehké a díky za ně, bez nich by to bylo ještě depresivnější čtení.
"Birgit, která rafinovaně týrala děti a myslela si, že je miluje, ... Jediná láska, kterou Birgit ve skutečném životě prožívala, byla láska k sobě samé. Byla to láska vášnivá. Kvůli ní byla schopná všeho."
"Snažit se být v lidské společnosti dobrým člověkem znamená denně vynakládat smrtelnou námahu."

lencin
08.03.2017

Líbilo. Brigitta i Petr jsou velmi temní a vlastně zaporní hrdinové, ale jejich příběhy jsou neuvěřitelně silné.

Skřítek77
27.02.2017

Kniha mi vůbec nesedla. Opravdu musí být umělec nesnesitelný sobec na hranici šílenství (i když v případě obou hlavích hrdinů už spíše za hranicí), aby stvořil úžasné umělecké dílo?!

Sparkling
07.02.2017

Šíleně otravná kniha.
Hlavní postava Birgit, vykreslená jako chudinka v dětství a mládí ponižovaná matkou, se v této křivdě z minulosti vyžívá a stylizuje se do bláznivé umělkyně, rádoby šílenstvím rvané spisovatelky, která svou nespolehlivostí mučí všechny ve svém okolí, a to nejen kolegy z práce, ale i svoji ubohou sestru, která mě ale otravovala úplně stejně, protože se dobrovolně a ochotně vžila do role "anděla", trpitelky, která na sebe bere úkol pomáhat všem kolem sebe na úkor vlastní pohody. Nechává si tedy ničit život neustálými výlevy své starší sestry, která ji přepadává v kteroukoliv denní i noční dobu, aby jí předvedla své vybroušené monology na téma "proč musím tak trpět já jediná na světě?!". Ach bože. Režisér Buch snad ani nemá cenu komentovat, oproti záměru autorky pro mě nepředstavoval nijak výraznou postavu (zato ale postavu stejně idiotskou, jako všechny ostatní, které se v knize vyskytují).
Co mě dál provokovalo, byly vsuvky v podobě českých dětských říkadel upravených do depresivních a morbidních podob, které se v textu objevovaly příliš často (což by bylo bohužel i v případě, že by tam autorka vecpala i jednu jedinou).
V situaci, kterou považuji za jedno z míněných vyvrcholení knihy, pak autorka opravdu "mistrně" vsunula do monologu jedné postavy větu, která se line celým románem a je formulovaná spisovně, mezi řadu vulgarismů a velice peprných vět, výsledkem je tedy něco, co vypadá na první pohled absolutně uměle a šroubovaně.
Zřejmě jsem jedna z mála, komu se kniha tak moc nelíbila, ale nemůžu si pomoct. Přitom očekávání byla velká.


Autor a jeho další knihy

Radka Denemarková

Radka Denemarková
česká, 1968

všechny knihy autora

Kniha A já pořád kdo to tluče je:

v Přečtených74x
v Čtenářské výzvě3x
v Doporučených5x
v Knihotéce11x
v Chystám se číst39x
v Chci si koupit1x