451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/25_/250728/mid_451-stupnu-fahrenheita-6Eg-250728.jpg
4
3699
567
451 stupňů Fahrenheita je teplota, při níž papír hoří. V Bradburyho temné vizi budoucnosti nejsou hasiči vybaveni vodními stříkačkami, ale plamenomety, které ničí poslední svědectví svobodného myšlení – knihy. Až do dne, kdy si hasič Guy Montag začne klást znepokojivé otázky… Román vychází v nově revidovaném překladu s úvodním slovem Raye Bradburyho. Kniha je doplněna původním doslovem Josefa Škvoreckého k prvnímu českému vydání a esejem Františka Novotného k současnému aktualizovanému vydání.... celý text
Literatura světová , Romány , Sci-fi
Vydáno: 2015 , Plus
Originální název:
Fahrenheit 451 , 1953
více info...
Přidat komentář
Hodně silné poselství, knihy jsou největší bohatství lidstva. Jen mi trvalo dostat se do příběhu a nebylo to dostatečně napínavé. Ve stylu 1984, akorát méně promyšlené, ale i přesto nelituju přečtení.
Asi jako každýmu to na mě dýchlo vzpomínku na 1984. Tam sice jako mučení použili krysu, ale tady se asi každýmu čtenáři dělá zle z toho ohně.
Velmi poutavě napsaná kniha s hororovou realitou bez knih. Bylo zajímavé číst, jak se celá společnost odklání od hlubokých vědomostí a směřuje k ploché zábavě v TV. Místy trochu až moc skákal děj, ale jinak velmi dobré dílo. Skoro jako dnes, všichni s mušličkami v uchu...
Fahrenheit je další originální dystopické dílo s působivou myšlenkou a poutavým dějem srovnatelným s Orwellovým 1984. Nicméně na rozdíl od 1984 zde autor nekritizuje manipulativní, trestající a všemocnou vládu, nýbrž samotnou společnost, která skrz svou lenost, ublíženost a všeobecnou slabost sama způsobila masivní úpadek vzdělanosti, charakteru a kultury. Dnešní často laciná a konzumní zábava se příliš neliší od té v této knížce. Během čtení mi v paměti nostalgicky běžel film Equilibrium, který se Bradburym jistě inspiroval. Odpočinková četba...
Jste-li vášnivý čtenář a své drahocenné knihy hýčkáte a opatrujete jako vlastní děti, Bradburyho vidina budoucnosti vámi zaručeně otřese.
A pak že Stephen King píše horory...
František Novotný shrnul knihu do souvětí:"Bez technologie se civilizace případně obejde, ale bez kultury už nebude civilizací". Toto není kniha, ale záznam toho, co už se děje. Vztyčený prst od pana Bradburyho je zlomený. Nečti to. Neblbni. Seď, pusť si růžovku a ticho...
Těch pár stránek, co jsem stihl přečíst, než jsem knihu s radostí odhodil do knihovny, bylo dalším mým čtenářským úletem. V letošním roce se jedná už o druhý můj čtenářský úlet. Mám prostě štěstí. Děj by byl možná zajímavý, ale ten jazyk, ten styl, ty slova, to spojení slov. Panenko Skákavá, to byl úlet. Hned jak jsem přečetl pár stránek, tak jsem se nestačil divit, co jsem to tam viděl za slovní spojení. Přirovnání z jiných dimenzí. Furt jsem kroutil hlavou, co to je, co to znamená, proč to tam píše. Pak jsem namátkou rozevřel knihu někde za polovinou a uviděl: Prsty jako fretky. A knihu jsem zavřel. Mělo by smysl hodnotit nepřečtenou knihu? Já myslím, že ano. V prostřenu taky hodnotí jídlo, aniž by ho dojedli.
"Všichni musíme být stejní. Nejsou všichni zrozeni svobodní a sobě rovní, jak říká Ústava, ale dá se dosáhnout toho, že jsou všichni srovnaní. Jeden každý je věrným obrazem všech ostatních; pak jsou všichni šťastní..."
...a srovnaní u svítících (mega) obrazovek, srovnaní ve městech, srovnaní v práci. Bez chuti projít se, cítit přírodu a omezeni tím, co někdo jiný vybere, sestříhá a srovná. Děsivý svět. Stabilizovaná Čína dnešních dní dovedená do absurdna dobou svého vzniku. Znovu ve mě dokázal po knize Marťanská kronika Bradbury svou dystopií vyvolat intenzivní nepříjemné pocity. Tentokrát k apatii a jednotvárnosti. Uf.
Úžasná kniha.
"Představa lidí, kteří s duchaprázdným výrazem v obličeji chodí po ulicích s mušličkami v uších, byla tehdy doslova fantastická, ač dnes je realitou, jejíž bizarnost si už neuvědomujeme, o dopadu, jaký by dlouhodobé sledování televize a jiných audiovizuálních elektronických médiích mělo na lidskou psychiku, neuvažoval nikdo."
Je až děsivé, jak Bradbury v románu 451 stupňů Fahrenheita možná nevědomky předpověděl dnešní dobu. Ne totalitu, ale závislost na technologiích, přehlcenost informacemi, tu takzvanou digitální demenci.
Děj knihy příjemně odsýpá, je sestaven přesně z tolika vět, kolik jich potřebuje. Ani jedna nechybí, ale hlavně, ani jedna nepřebývá. Myšlenky jsou komprimovány tak, aby byl daný počet slov maximálně využit. Aby žádné slovo nepřišlo nazmar, žádné jedno slovo není zbytečné, žádné netvoří jen vatu.
V hodnotení sa nemôžem ubrániť porovnaniu s Orwellovým 1984. No Orwellov román a celý svet je lepšie vykreslený. Chápeme jeho zákonitosti a preto aj zápletku, ktorá sa na jeho pozadí odohráva. 451 stupňov Fahrenheita začína sľubne, tiež vykresľuje prostredie a zvláštne usporiadanie sveta. No jednotlivé dejové linky, motivácie hrdinov, príčiny tohto stavu - to všetko ostáva nedopovedané. Namiesto toho sa často kniha utápa až v lyrických pasážach, pri ktorých som strácal pozornosť a keď som sa kúsok vrátil, tak som danú pasáž ani nespoznával a počúval som odznova. Koniec knihy už len dopĺňa nepochopiteľnosť zákonitostí autorovho sveta. Nevieme, čo presne a prečo sa stalo, je to však nový začiatok. Knihu napriek záporom ťahá hore interpretácia a prvotná myšlienka, ktorá by bola dnes stále aktuálnejšia nebyť toho, že pandémia trocha vyčistila a spomalila naše životy.
Jules Verne humanistických oborů.
Ještě nejsme tam, kde Montag, ale blížíme se proklatě přesně době, kterou popisuje Beatty.
Dokonalá kniha. 451° Fahrenheita je podle mne Božskou komedií naší doby. A to si nemyslím, že přeháním. Bradbury odpovídá na palčivé otázky položené Orwellem v 1984. Nesoustředí se ale na společnost. Soustředí se na jednotlivce. Na čtenáře. A s Bradburyho stoickou odpovědí plně souzním. Jen mne mrzí, že to napsal on a dřív. A mnohem lépe, než bych to napsal já. Jenže to je dobře, protože tak si to můžeme přečíst všichni. Jenom název bych zvolil 233° Celsia.
Chtěl jsem toho napsat jako obvykle hodně, jako po čtení 1984, abych se s tím vypořádal, ale ta kniha je tak úplná, že to není třeba. Jen mne bavilo, že jsem si knihu četl se špunty v uších, když kolem mne seděla rodina na gauči a dívala se na něco na Netflixu. A taky mne pobavilo, že někdo 451° Fahrenheita zfilmoval. Ten si ponaučení z knihy nevzal. Inu, čtení není jen o klouzání zrakem po papíru.
Hasiči nehasí požáry, hasiči požáry zakládají. Specializují se na pálení knih. Problém je, že oni nepálí jen knihy, které si to zaslouží. Takže vedle Zápisků z cest Václava Klause se pokrmem pro hladové plameny stanou třeba i cesty Gulliverovy. A to už není žádná legrace. Pan Swift určitě nekradl propisky na státních návštěvách. Zákon v Bradburyho dystopické společnosti je však nemilosrdný. Shořet musí i Honzíkova cesta od Bohumila Říhy. A nezůstane jen u cestopisů, na řadu přijde i Platón, Dumas a další břídilové, co se snažili pomocí textů předávat emoce jiným lidem. Knihy člověka jen obtěžují a rozptylují od koukání na telestěny. Shořte všechny! Všechny je spalte!
Po shlédnutí filmu Věc je mou oblíbenou hračkou plamenomet, tady však stojí proti mé další oblíbené hračce, kterou je kniha. Takže polovinu čtení 451 stupňů Fahrenheita jsem trávil přemýšlením, komu vlastně chci fandit. Nakonec jsem si hodil mincí a padla panna. Co to znamená, to netuším.
Ray Bradbury mě po dlouhé době potěšil. Marťanská kronika mě nebavila, z Ilustrovaného muže si pamatuju už jen povídku Dlouhý déšť, což je teda fantastická ukázka hnilobnýho sci-fi příběhu, a tak jsem s čtením jeho nejslavnějšího díla poněkud otálel. Mé obavy byly liché, autor hned na začátku vykřesal plamínek čtenářské zvědavosti a po pár stranách moje předsudky shořely na popel. Tohle je dámy a pánové velká literatura a nadčasová sci-fi kultovka. Hodnotím ji vysoko, asi tak dvěma játry Prométhea a nevinným úsměvem mladého Varga Vikernese.
Z téhle knížky jsem trochu na vážkách. Četlo se to docela dobře, jen ke konci už jsem se k tomu musela nutit. Konec je pro mě sám o sobě otázkou, přijde mi takový nedodělaný a asi jsem ho moc neochopila. Hrozně moc se mi líbí nápad knížky, ale nedokázala jsem se do toho nějak víc vcítit, byla jsem docela zmatená a do teď si nedokážu moc představit jak to v příběhu vypadalo. Uvidím jestli si ji dám k maturitě.
Kniha podobná 1984. Příběh byl zajímavý, postavy taky. Boj proti systému, nevědomosti, své vlastní práci.
Děsivá budoucnost, skvěle vykreslená, ale něco málo mi u ní chybělo. Na druhou stranu šlo o mírně kratší dílo a i tak si ho budu jistě pamatovat.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie zfilmováno 20. století americká literatura rozhlasové zpracování o knihách
Autorovy další knížky
| 2001 |  451 stupňů Fahrenheita |
| 1959 | Marťanská kronika |
| 1989 | Kaleidoskop (70 povídek) |
| 1995 | Pampeliškové víno |
| 2017 | Ilustrovaný muž |
Kniha 451 stupňů Fahrenheita je v
| Právě čtených | 57x |
| Přečtených | 5 464x |
| Čtenářské výzvě | 851x |
| Doporučených | 434x |
| Knihotéce | 963x |
| Chystám se číst | 1 643x |
| Chci si koupit | 391x |
| dalších seznamech | 73x |
Při prolétnutí okolních komentářů opět vidím, že co se týče žánru dystopie, Orwella četli skoro všichni a Huxleyho (Brave New World, česky jako Konec civilizace) skoro nikdo... (I když věřit se mi tomu nechce.) 1984 je z těchto tří knih asi na nejvyšší literární úrovni (pominu-li, že Bradbury je větší básník a Huxley má víc načteno), ovšem není to relevantní prognóza pro dnešní dobu – spíš ukazuje, jak by to vypadalo, kdyby se nějaký totalitní režim opravdu zvrhl. V tom nemá konkurenci.
451 stupňů má daleko blíž právě ke Konci civilizace, neboť v obou těchto vykontruovaných světech se lidstvo přivedlo do srabu samo – aniž by si toho bylo až na čestné výjimky vědomo. Bradburyho 451 stupňů je spjato s tehdy všudypřítomnou hrozbou atomové bomby (Studená válka) a tuto hrozbu také naplňuje, přesto však ze všech tří dystopií ponechává nejvíc naděje.