2010: Druhá vesmírná odysea

(8.5/10) Byl jsem zvědavý na pokračování, protože první díl mi přišel jako klasická jednodílná kniha, na kterou by se špatně navazovalo. Ovšem, povedlo se. Pokračování přináší rychlejší tempo a trochu víc informací, takže se mi asi líbilo i o chlup více, než první díl. Jediné, co je poněkud divné, že se navazuje na film (který jsem pořád ještě neviděl) a ne knihu, takže se třeba Discovery záhadně přesune k Jupiteru.

A také mě extrémně pobavila zmínka v úvodu o tom, že posádka Apolla 8 Clarkovi vyprávěla o tom, že když spatřili odvrácenou stranu měsíce, tak zápasili s pokušením ohlásit objev velkého černého monolitu :D

Velmi důstojné, ale odlišně laděné pokračování kultu, které odhodilo roušku tajemna a zaměřilo se na uspokojivé vysvětlení.

Oceňuji, že se druhý díl nesnaží překonat, ba ani dosáhnout filozofických výšin dílu prvního. Namísto toho se zaměřuje více na napínavost vědecky podloženého vesmírného zážitku, čímž zároveň výrazně zvyšuje tempo. Díky úžasně realistickým popisům Jupiteru a jeho měsíců má čtenář prostředí, a tedy i sci-fi zážitek, jako na dlani – tohle A. C. Clarke umí skvěle. Co mu jde už méně, je hluboké psychologické vykreslení postav, ale tento jediný nedostatek ve výsledku dostatečně vynahradí svým vykreslením vědeckosti a nápady, takže mu budiž odpuštěno a hodnocení dopřáno.

Naprostá klasika. Sice mi přišla malinko horší než první díl, měla trochu menší spád a více hluchých míst. I tak je to ale skvělá kniha. Jsem zvědavý na pokračování. Klobouk dolů před Arthurem, i když už má knížka 44 let pořád je i v dnešní době čtivá a nepůsobí zastarale.

Dlouho jsem nečetl. V paměti jsem poznámku "horší, než první díl." To trošku pořád platí, ale pořád je to vysoký nadprůměr a klasika. Ubral bych vzájemných vztahů, přidal akce, ale to jsou drobnosti. Určitě pořád výborná sci-fi kniha.

Odkládám do Nedočtených, to se prostě nedá. Celou první polovinu knihy zjišťují postavy to, co čtenář z prvního dílu už dávno ví, přičemž tento druhý díl nenavazuje na předchozí knihu, ale na film, takže to na sebe ani správně nenasedá. Nechápu proč, když první díl vyšel dokonce těsně po filmu, a hlavně proč to ani sám autor v předmluvě nevysvětlí, nezdůvodní... Takže za mě strašná nuda. Možná se v druhé půlce začne dít něco nového a pozoruhodného, ale mě už to prostě nezajímá. Jednička si zcela vystačí a nepotřebuje další odvary, vývary ani výklady. Navíc se mi zdá, že Clarke asi nebyl nikdy příliš dobrý psycholog, ale tady "zlidšťuje" postavy takovým laciným, plochým, občas až bulvárním způsobem, až to v podstatě devalvuje zbytky napětí, tajemství i dobrodružství. A ještě ta úžasná ruská posádka posouvající pro lidstvo limity vědění... Já se nemohu oprostit od současnosti a je to pro mě totální vrchol politické naivity. Možná, že bych po přečtení druhé půlky zmírnil svůj odsudek, ale to riziko, že mi to zcela zkazí dojem z dílu prvního, je silnější.

Očekávání bylo po první knize velké a rozhodně bylo naplněné. O pomalém rozjezdu, jenž mi na první knize vadil, tady už rozhodně mluvit nemůžeme a zápletka mi tady dokonce přišla chytlavější. Jediný obrovský mínus tu proto byl, že kniha navazuje na film 2001: Vesmírná odysea a nikoli na knihu. Rozdíly sice hned na začátku byly objasněné, ale i tak mi to na zážitku ze čtení trochu ubralo.

Druhý díl zcela naplnil očekávání a dokonce bych řekl, že je ještě předčil. Závěr byl úplně strhující. Clarke je prostě jednička co se scifi týká.

Ani jsem netušil, že je více dílů. Takže jsem se trochu obával. Ale zbytečně. Bylo to čtivé, bavilo to. Tedy až na ty kapitoly, kde se vyskytovala ta vyšší inteligence. Tam jsem se drobet ztrácel. Do dalšího dílu už ale nepůjdu.

No hele, ono je to pokračování prvního dílu....filmová verze mě minula a tak jsem nevěděl do čeho jdu. Předchozí kniha se mi líbila tedy o poznání více. Tady mě bavily v podstatě jen přípravy na návrat a start jako takový. Někdo to může brát za kultovní počin, ale mě to nikterak nenadchlo. Každopádně poslechnu i další, abych věděl, jestli se vrátí. 75%

Pre mna najlepšia časť , dej ma hlavu a pätu a vnáša svetlo do prvej časti, ktorú možno pod vplyvom Kubrikovho filmu vnímam viac lyricky. Je samozrejme že zastúpenie mocností je poplatné roku vzniku, ale čo sa týka techniky žiadne zásadné prešlapy som si nevšimol.

2001: Vesmírná odysea se díky Kubrikovu filmu stala sci-fi ikonou, která posunula hranice žánru a na dlouhou dobu se stala jeho vlajkovou lodí. Druhé pokračování proto mělo hned na startovních blocích nelehkou úlohu vypořádat se s fenomenálním odkazem a také obrovským očekávání, kam se příběh posune dále. Smíšená posádka ruského Leonova se nicméně vydala k druhému vesmírnému monolitu, zaparkovaného mezi Jupiterem a jedním z jeho měsíců, bez bázně a s vervou, kterou si ruští tovarišči osobují snad už od dob velké říjnové revoluce. Bohužel, stejně jako jsem nedokázal proniknout do myšlenkového světa posledního z přeživších na Discovery Davida Bowmana, velice těžce se mi komunikovalo i s účastníky výpravy Leonova. Clarke je strohý, místy až suchopárný. Místy mám dokonce pocit, že nečtu sci-fi román, ale dokumentární pojednání. Je to na jednu stranu hutné a sevřené vyprávění, v druhém sledu však probleskuje mohutná fantaskní éteričnost a neohraničené vizionářství. Oproti svému předchůdci je Druhá vesmírná odysea plnější a pestřejší, jenom jí chybí onen kultovní feeling, který dělá z obyčejných hvězd supernovy.

Snad bych i řekl, že o chloupek lepší než první díl. Rozhodně napínavější. Přečteno jedním dechem a opravdu jsem si to, po těch letech, kdy mě odysea míjela, skvěle užil. Teď jen dilema jestli se pustit do dalších dvou, nebo si radši nekazit zážitek....

Po letech jsem si dala opakování i druhého dílu této výborné série a ani tentokrát jsem se neklamala. Naopak. Bavilo mne to velmi a myslím, že jsem nyní coby dospělá čtenářka měla možnost lépe pochopit a užít si ten děj víc, než když jsem to četla poprvé ve své vrcholné pubertě.
Tento příběh zhruba navazuje na události první knihy - určitě je tedy třeba mít první odyseu přečtenou, abyste pochopili, o čem je řeč, jinak se budete poněkud ztrácet v ději. Přesto přiznám, že mne trochu zmátl ten úvod, v němž Clarke shrnuje události první knihy. Měla jsem dojem, že tam některé věci jsou popsané trochu jinak, než se to v první knize ve skutečnosti událo, tak nevím, jestli jsem jen četla nepozorně, nebo mi někde něco uniklo, a nebo jestli je to skutečně špatně...
Každopádně i v tomto případě hodnotím naplno. Kniha působí propracovaně a rozhodně je na tom znát, že měl Clarke vystudovanou fyziku a matematiku a že se v příslušné problematice skutečně orientuje . Vypovídá o tom nejen celkové pojetí příběhu, ale i to, jak pracuje s jazykem - s jakou lehkostí a samozřejmostí používá odborné termíny. A přitom to působí realisticky, uvěřitelně a nenuceně. V tomto ohledu to nicméně může pro některé čtenáře být trochu náročnější čtení, pokud některých výrazům nerozumí (i já se občas trochu ztrácela).
Určitě však oceňuji, jak autor zcela sebevědomě předkládá děj se zapojením astrofyziky a kosmonautiky - jako by se snažil skutečně realisticky zhodnotit, co by mohlo a nemohlo být v kosmonautice a astrofyzice v budoucnosti reálné - s ohledem na fyzikální zákony vesmíru. Nebudu předstírat, že jsem odbornice na vesmír, ty znalosti na to v takové míře fakt nemám, ale co se týká fabulace, s níž Clarke přichází, rozhodně to na mne jako na čtenářku působí autenticky, kompaktně s přesvědčivě. Ta hranice mezi s tehdejšími reálnými znalostmi o vesmíru, které byly v době vydání knihy známy, a s Clarkovými vizemi, se tu zdá být setřená, zcela neznatelná a snad možná proto působí příběh zcela suverénně, že by se ten příběh takto skutečně mohl odehrát.
Nevím, jestli je můj komentář dost srozumitelný. Každopádně já jsem nadšená a moc doporučuji.

Naprosto zbytečné pokračování skvělého příběhu, které vysvětluje záhady, které měly zůstat záhadami. Lepší než další dvě pokračování, ale stejně zbytné.

Druhá vesmírná odysea mě nadchla víc než ta první. Mám jen dvě výtky. Postavy pořád nejsou moc plastické (ale to mi vadí u knih ze druhé poloviny 20. století často) ani sympatické a autor to u mě táhne čistě na tom objevování vesmíru. Druhá je k závěru. Přišlo mi, že to trochu moc dramatizoval. No jistě, cesty prabytostí jsou nevyzpytatelné, ale při svých možnostech to určitě mohly zařídit tak, aby posádka zažila poklidný let a všechno to "ožehavé" se odehrálo až potom. Ale tak proč ne. Konec byl zajímavý a jsem zvědavá, o čem bude třetí odysea.

2001 Vesmírná odysea pokračování nepotřebuje a zároveň potřebuje. Nepotřebuje protože je to ucelený příběh, a potřebuje protože zanechává víc otázek než odpovědí. Arthur C. Clarke navázal na svůj sice ne nejlepší, ale pravděpodobně nejslavnější román ve velkém stylu. V prvním díle jsme sledovali jednu posádku, v tom druhém máme rovnou dvě. Překvapivě poklidná koexistence mezi Sovětskou a Americkou částí průzkumné výpravy je stěžejní částí knihy, a navzdory úžasné pointě i nejzajímavější. I tenhle díl byl zfilmovaný. Peter Hyams sice nebyl žádný Stanley Kubrick, ale za výsledek se rozhodně stydět nemusí.

Nakonec ten nápad stvoření světa není tak k zahození, třebaže se před zraky lidstva uděje za jedno odpoledne. Ale co mohlo tvorstvo tušit o vesmírné kinetice, když tu ještě nebylo (a nebude?). A. C. Clarke se sice již fyzicky odhmotnil, ale jeho literární odkaz žije dál, neboť v žánru poučené beletrie srozumitelně kloubí vědu a lidi. 6/23

Hrozně mi vadilo, že knížka navazuje na film a ne na předchozí knížku, i když pro další děj bylo nezbytně nutné, aby se děj točil kolem Jupitera místo Saturnu. Stejně tak divně působily určité detaily, které knížka z dřívějšího děje připomíná a opět byly v předchozím díle jinak. No co už. Děj mě taky moc nezaujal, protože řešil v podstatě něco mimo lidské chápání. Takže začínám přehodnocovat, co jsem na Clarkovi dřív vlastně viděla...

Vynikající pokračování děje.