Země sobů

Manželé Bernatzikovi z Vídně, známí svými badatelskými cestami v tropických krajích Afriky a Asie, zajeli si tentokrát na nejzazší evropský Sever. Připojili se ke skupině posledních evropských kočovníků, Laponců, a prožívali s nimi po nějaký čas všecky radosti i strasti. Žili ve stanu, táhli s Laponci na jarním kočování se stády sobů do hor na švédsko-norských hranicích, přecházeli rozvodněné řeky, přihlíželi k pracím spojeným s chovem sobů, zvláště k jejich třídění, účastnili se školního vyúčtování laponských dětí a besedovali s kočovníky o zvláštnostech jejich svérázného zaměstnání. Výtěžek svých zkušeností podává H. A. Bernatzik způsobem spojujícím hluboké znalosti exaktního vědce, národopisce, s jemným pochopením obdivovatele nádherné a divoké přírody, zasněžených horských vrcholů, širokých plání, zasněžených jezer a bouřlivých peřejí a vodopádů. Své líčení prozařuje čistě lidským zájmem o primitivní život neklidných kočovníků. Stránky o každodenním životě Laponců, o jejich zvycích, řemeslné dovednosti, mravních názorech, bájích a pověstech přibližují nám jejich životní a myšlenkový okruh, jinak pro civilisovaného člověka dneška těžko pochopitelný. Z Bernatzikovy knihy vidíme, jak nerozlučně je s existencí Laponců spjat chov sobů. Je to pro ně jediná možnost, jak v nehostinných krajích za polárním kruhem uhájit živobytí. Pokusy, přivést Laponce k usedlému životu, celkem se nepovedly. Porto se švédská vláda vzdala této snahy a přizpůsobila i východu Laponců jejich kočovnému způsobu života. Tak bude pravděpodobně svéráz Laponců zachován i pro budoucnost. Bernatzikova kniha vyznívá v oslavu tvrdého, ale při tom volného a krásného života kočovnického. Četné reprodukce autorových snímků nejsou jen pouhým doplňkem knihy, nýbrž jsou rovnocenným činitelem právě tak jako vlastní text.... celý text