Pod květy skořicovníku

BÍLÝ OBRAZ

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval

tu nahou zimu, její pevné kosti,
údolí klína, hlubší, nežli chtěl,
a výšku ňader v strmé závratnosti.
Sněžilo na model.

Tu havran zakroužil, ach Bože, co ten chce tu
a odkud přilétá?
Byl štědrý prosinec. Sněžilo na paletu
a prázdná byla paleta.

Ta strašná bezmocnost zmocnit se malování,
jež padá na plátna,
a je jak bílý sníh, jenž neví, neví ani
proč padat má!

Ta strašná bezmocnost zastavit prchající!
Zeslábla ruka tvá,
jazyk máš svázaný a nedovede říci
tomu, co roztává:

ó věčné proměny, taje vše utajené,
ó věčné proměny, až rozplynu se v sníh,
kde bude duše má, kde bude, v které ženě
a v kterých závějích?

Byl štědrý prosinec. Na zasněžené pláni
s paletou v ruce kdosi stál.
Sněžilo, sněžilo do jeho malování.
On nevěděl, on maloval.

Jiří Orten, sb. Cesta k mrazu

Člověk se narodí, a hned
křičí.
Nikdo mu nerozumí,
ale všechny potěšil.
Tady jsem já! řve člověk,
přišel jsem žít.
Jsem tu dobře?
Narodil jsem se
u dobrých lidí?
Ve slušném století?
Nevedu náhodou válku?

Je tady zrušeno otroctví?
Mám správnou barvu
kůže?
Vhodný původ?
Smím dýchat?
Tak děkuju.

Ludvík Aškenazy - Křik

TÍSEŇ

Hej, vzhůru, bijí na zvonec,
noci už dovršena míra!
co však to srdce, proč jen to
se zrána hned tak svírá?

Tělo i duši napřími,
své síly seber do nového dne!
ale to srdce, proč zas je
takové těžké, stísněné?

Na dopis čekám z domova
jaké už dlouhé doby -
ten kdyby přišel, sevřené
srdce zas vydechlo by!


ČAS ZAJETÍ

To není život, to je rakev tísnivá,
to hlína hrobu těžce na mně spočívá,
toť soumrak neprůhledný, bezhvězdný,
toť jako smrt - ach, moje dny
a měsíce a roky, léta vězení -
kdy z mrtvýchvstání přijde, vzkříšení,
kdy v rakvi vztyčím se, ach, kdy jen, kdy
už povolí ten těžký příkrov hrobový,
kdy z temnot rozžehne se jasný den
a budem svobodni - a budu svoboden?

Josef Čapek, sb. Básně z koncentračního tábora

Já znám vás z jedné elegie
kde chybí věk a příjmení
a píši vám Karino
i když jste možná jenom mámení

I když jste možná byla zmije
nosí mi vaše jméno ozvěna
Já znám vás z jedné elegie
v které jste nadosmrti vězněna

Já píši vám, vám Karino
i když jste jméno bez těla
ta která básníky zvala na víno
a pak je k vodě pouštěla

Já znám vás z jedné elegie
nechybí věk a příjmení
a píši vám Karino
i když jste možná jenom mámení

Básník s deštníkem z Picadilly
ten o vás možná něco ví
jenomže on je plachý rybář
a v cizích vzpomínkách neloví

Já píši vám, vám Karino
i když jste jméno bez těla
ta která básníky zvala na víno
a pak je k vodě pouštěla

Já píši vám, vám Karino
i když jste jméno bez těla
ta která básníky zvala na víno
a pak je k vodě pouštěla

L. Pospíšil (...a nestřílejte na milence)

CO VŠECHNO

Co všechno viděly ty staré moje oči!
Ty poznaly už tolik krutého a hrozného,
že měl by se v nich tmíti smutek ze všeho.

Co všechno viděly ty staré moje oči!
Ty uviděly tolik krásného a dobrého,
že měla by z nich zářit radost ze všeho.

Až jednou ty oči semkne věčný sen,
kus světa, v němž se dobré se zlým dělí
a jeden lidský osud celý
v nich bude uzamčen.

Josef Čapek, sb. Básně z koncentračního tábora

Mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá
Jaroslav Vrchlický

Mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá,
můj život bez ní v jeseni strom holý,
rty dívčí květ jsou, který vždycky zvolí,
když zpívat chce, má píseň zádumčivá.

Než znal jsem tebe, holubičko snivá,
já znal jen to, co ve životě bolí,
teď znám, co těší, blaha na vrcholi
jsem pták, jenž s písní k východu se dívá.

Já s písní poprv dotknul se tvých spánků.
Já s písní myrtu vtkal ti v dlouhé vlasy
a s písní zulíbal tě do červánků.

Teď spolu jdem, a nechť se kolem stmívá,
pláč nesmí zrosit zlaté tvoje řasy -
Mně v hloubi srdce vždycky láska zpívá.

11
když pláče slon je slza velká
jak malý rybník na něm plave
docela smutná vodní slípka
a potáplice naříkavé
 
12
od rána v polích pětpenězí
pak spadne soumrak to si chystá
křepelka onen stříbrňáček
za který jidáš zradil krista

44
labutě světle obuté
mlčí a na maličkou zemi
přišel čas spánku to je jako vzlétnout
a jíti po svých někam s labutěmi
 
45
stíny se dlouží vítr v polích stárne
je příliš ticho začíná se hra
na slepou bábu v sladkost upadáme
a chyba broskví by nás zabila
 
46
pod stromy v sadech chladno bývá z rána
a o polednách někdy zahlédneme tmu
odcházet k řece rudnou jeřabiny
a země nepatří už zase nikomu

Jan Skácel (sb. Chyba broskví)

ŽIVOT JE VELKÝ DAR

Den každý vezmi vděčně,
který ti život dá,
na světě nejsme věčně -
život je velký dar.

O přátelství a lásce sníš
a možná dožiješ se zrady -
pro lék si jdi zas k lidem blíž -
jen neutíkej z řady.

Jen zbabělý si sedne do koutečku
při první prohře v životě,
za životem dělá tečku
a hořkne ve své samotě ...

Vždycky je ještě pro co žít -
i když jsi mnoho ztratil -
vždy se má člověk za co bít -
co druhým štěstí vrátí.

Marie Kratochvílová, Básnický almanach 1956

BÁSEŇ O KAPCE

Spěchal jsem domů pozdě k ránu
a snil, čím člověk omládne.
V tom k nohám kapka padla mně.
Hle, vyslankyně oceánu,
i ta si mě již nevšimne?
Vítám tě, kapko, těší mě.

Prší, když nebe do cezanu
nabere si až z oceánu,
Lidé ti, kapko, rozumějí
jak čisté sloce básníků
a vzývají tě v celé zemi,
ty básníš v každém jazyku.

Od velké vody neseš vzkaz,
že k ní jak domů mám jít zas?
Že ve vodu z nás každý zbledne
a nikdo ho už nezahlédne?
Děkuji, i prach zval mě tak,
Doprovoď mě jen pod okap.

Chci ještě žít jak bohatýři.
Má míra ať je nesmírná.
Kdo jenom s kapičkou se smíří.
ten stárne, stárne, umírá.
Já ještě dovedu pít z džbánu
až do dna, do dna oceánu.

Karel Kapoun, Básnický almanach 1956

Ne já bych nerad umíral
na lůžku při svíci
a aby u mne někdo stál
smutný a plačící

Já ležet bych chtěl v lopuchách
co velkým listem svým
by zakryly můj pyšný strach
budu-li zbabělým


František Halas - Přání (sb. Ladění 1942)

PRETEKY S ČASOM

Nechcem už, nechcem
pretekať sa s časom.
Nechcem už, nechcem
súperiť s jeho hlasom,

ktorý mi vraví:
„Darmo sa snažíš,
aj tak ma nikdy,
nikdy neporazíš!“
Nechcem pretekať s niečím,
čo nemôžem poraziť.
No chcem každú sekundu,
čo mám, dobre využiť.


ČAS LETÍ

Čas letí, topí sa vo víre dní,
rozfúkal starých spomienok prach.
A hoc je po pravom poludní,
ráno stále stojí pri dverách.

Ráno včerajšieho rána,
ktoré šlo do zabudnutia,
jeho srdce zasiahla posledná rana
a kvapky jeho krvi čistú vodu mútia.

Čas letí míľovými krokmi,
nezbrzdím ho, ani keby som sa snažila,
a to, čo bolo pred pár rokmi,
pripadá mi, akoby som vtedy vôbec nežila.

Je večer. Spln skresľuje tvár,
vedľa neho hviezdny les,
čo bolo popoludní je v jeseni jar,
v jednoduchej chuti zložitá zmes.

Kiežby tak rýchlo neletel čas,
veď môže spomaliť...
no túto túžbu nevypočul zas.
Letel ďalej. Nedal sa zastaviť.


Emma Longauer - sb. Nevyslovené myšlienky (2017)

Text příspěvku byl upraven 07.10.17 v 11:15

MALÁ BALADA O DVOU NEVĚRNÝCH

V noci s ním spala, v noci mu spícímu hladila paže,
ale je ráno, den roletou proniknul,
a ona teď malátnou rukou ke kávě chleby maže,
hledajíc v cizí kuchyni nože, máslo i sůl.

Ještě před chvílí vlahá a poddajná jako hlína,
je náhle podivně cizí v županu jeho ženy
a on, ještě před chvílí k závrati opojený,
způsobně srká čaj a školáka připomíná.

Tak spolu sedí, násilně žertujíce,
a tak spolu stojí u dveří, naposled vzrušeni,
už jenom tím, zda v šeru nečíhá domovnice,
která by mohla mít nedobré tušení.

A protože nečíhá, naposled k sobě přilnou,
už ne z lačnosti a stěží jak přátelé
a do různých stran se potom rozejdou chůzí pilnou,
s pocitem nečistoty v duši i na těle.

Ráno jak vymydlené, oči i okna září,
slunce - holičský talíř třpytí se pod oblohou.
Každého zbaví špíny hřmotící popeláři.
Těm dvěma nepomohou.

Pavel Kohout, Básnický almanach 1956

HLÍDAČ JEN LEHOUNCE ZDŘÍMNUL

Hlídač jen lehounce zdřímnul,
rychlík jen slabounce škrt.
A na přejezdu tři mrtví.
Taková zbytečná smrt.

Svědek, nevěsta, ženich.
Veselka nazítří.
Někdo tam bude scházet.
Všichni tři. Všichni tři.

Leží tu na mokrém písku
mladí a spanilí.
Růže jsou rudější mnohem,
než když je koupili.

Někde se do noci svítí.
Maminka čeká tam.
Nepřijdou. Místo nich přijde
už jenom telegram.

Mlčící ústa mluví.
Žalují všemu a všem:
takhle si životy svoje
střežíme navzájem.

Tři tváře úsvitu bledší.
Strašná a zbytečná smrt.
A hlídač jen lehounce zdřímnul
a rychlík jen slabounce škrt...

Pavel Kohout, Básnický almanach 1956

DVA HLASY

Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli -
dva smutné dvorce na samotách propadlých -
dva hlasy se tam o cos hádaly a přely
při rudých stínech pochodní za vodou vzdálených.

Byl prvý hluboký a stále chtěl své ano,
a druhý bázlivý a stále chtěl své ne,
až zmlkly najednou, když blízko bylo ráno,
a měsíc vyšel na chvilku nad vody vzdálené.

Dnes dvorce ani po klekání nezavřeli -
dva smutné dvorce na samotách propadlých...
Dva hlasy se v nich dlouho mezi sebou přely,
až hlas, jenž prosil, zaúpěl a náhle ztich,

a hlas, jenž chtěl své ano, zhluboka si vzdych.

Karel Hlaváček, sb. Básně

REKONVALESCENCE

Já viděl, nad daleké, daleké ledy
jak vyšel kdys měsíc tak smutný a bledý,
a lhostejný - nad mojím lhostejným hledem -
a lhostejný v světle svém smutném a bledém,
a lhostejný nad vším, i nad vlažným ledem,
i lhostejný nad tím, že nasákl jedem.

A v dalekém, zšeřelém, zborceném ledu
mu vězněný slavík pěl v jodovém bledu,
neb nemohl usnout i pod vlažným ledem,
a nemohl usnout ve světle tom bledém
a smutném a bázlivém, nasáklém jedem,
neb nemohl usnout před lhostejným hledem.

Pak najednou ztichl - a v dalekém ledě
se rozvoněl červený hyacint bledě -
to zapadal měsíc nad zborceným ledem
ve světle svém lhostejném, smutném a bledém ...
A hyacint voněl, ač otráven jedem,
a hyacint kvetl, ač na stonku hnědém,
a hyacint vadl, ač nad vlažným ledem.

Já viděl, nad daleké, daleké ledy
jak měsíc kdys vyšel tak smutný a bledý,
a slavík se rozzpíval nad vlažným ledem
a hyacint rozvoněl ve světle bledém
a vše bylo vlažné a nasáklé jedem
a vše bylo bledé před lhostejným hledem.

Karel Hlaváček, sb. Básně

Charles Bukowski - Čas k posrání

zpola opilý
jsem vypadl z jejího bytu
z jejích teplých peřin
a měl jsem kocovinu
a nevěděl ani, co je to za
město.
chodil jsem dokola
a nemohl jsem najít svoje auto.
věděl jsem ale, že někde je.
a pak jsem se ztratil
taky.
chodil jsem do kola, byla
středa ráno a na jihu
jsem viděl oceán.
jenže jak už to s pitím bývá:
sraní jsem měl úplně
na krajíčku.
zamířil jsem k moři.
těsně u moře jsem uviděl
hnědou cihlovou
budku.
vešel jsem do vnitř. na jedné
z mís funěl nějaký
dědek.
"ahoj kámo," řekl.
"ahoj," odpověděl jsem.
"je to tam k posrání,
že jo?" řekl ten
staroch.
"je," odpověděl jsem.
"nechceš loka?"
"před polednem nikdy."
"kolik máš hodin?"
"11:58."
"tak to máme za dvě minuty."
utřel jsem se, spláchl, natáhl si
kalhoty a vyšel z kabiny.
ten staroch seděl pořád ještě na míse
a funěl
ukázal na láhev vína
u svých nohou
byla skoro prázdná
a já vyžahl asi
tak půlku z toho, co v ní zbylo.
podal jsem mu hrozně starou pomačkanou
dolarovku
a vyšel ven na trávník
a vyblil se.
zadíval jsem se na oceán a ten
vypadal dobře, celý modrý a
zelený a plný žraloků.
šel jsem odtamtud zase zpátky
na ulici
rozhodnutý najít svůj automobil.
trvalo mi to hodinu a čtvrt
a když jsem ho našel
nasedl jsem a odjel
předstíraje, že toho vím zrovna tolik
jako každej
druhej

SONET O LÁSCE VE FORMĚ BLUES

Dny jsou jak nákladní vlaky
kolik jich v roce je
jedenkrát dojedou všechny
a skončí koleje

Proč bych se já tím trápil
v roce je tolik dní
můj vláček nejezdí načas
můj vlak má zpoždění

A jestli přijede pozdě
co se mi může stát
pro lásku ztratil jsem hlavu
ztratil jsem jízdní řád

(Dny jsou jak nákladní vlaky
třpytí se koleje)

Jan Skácel - sb. Dávné proso

A LÁSKA MÁ TĚ NEDĚSÍ?

Ty´s malé ještě poupátko
a já už velký matky syn,
ty slunce teprv, drobátko,
a já už hledám chladný stín.

Ty úsměv jen máš pro ten svět,
já odnaučil již se smát,
já s rozbitým se vracím zpět,
člun tvůj chce teprv v běh se dát.

Ty´s ret nahnula v žití mok
a já už často jed v něm sál.
Ty díš: dřív blaha mnohý rok,
já: mír kéž hned mi pán bůh dal.

Tvé s rosou kalich květinný,
mé srdce číš, v ní lávy var
až rozbije se v střepiny,
zda tebe též nespálí žár?

Ty studánka, já potok z hor,
já chladný muž, ty dítě jsi,
znám svět, ty srdce vlastní skor´,
a láska má tě neděsí?

Josef Václav Sládek, sb. Básně (elektr. verze v Městské knihovny hl. m. Praha)

PROSBY

Z pěstiček zaťatých
a nevíš jestli smíš
dříve než usneš
maličko poprosíš

aby neplakaly sovy
a nebyl dětský žal
aby klíč nezamykal
ale otvíral

a bylo odemčeno
až začnou chodit sny
aby mohly dovnitř
a zase odešly

Z pěstiček zaťatých
a nevíš jestli smíš
dříve než usneš
o všechno poprosíš

Jan Skácel, sb. Dávné proso

Text příspěvku byl upraven 28.10.17 v 21:14

Podzimní jitro

Ves v šeru spí, sám chodím po hrázi;
kol pole jen a pole bez hrází.
Jen žluté listí, oč zavadí nohy,
na obzoru jen černají se stohy.

Ach druhdy jaké vášní útoky
mi v srdce na témž místě hřměly!
Teď všady mír, sen hluchý, hluboký,
háj bezlistý je a luh osiřelý.

Na úděl svého žití klidně zřím.
To věru dost, ba víc než srdce žádá.
že mohu klidně patřit na podzim,
jak houstne mlha a jak listí padá.

Jaroslav Vrchlický, Jak táhla mračna, 1885

Otokar Březina - Ruce - Zpívaly vody

Mezi dvěma ohni, slunce a země, zakleté bloudíme věky.
Z žíznivých kořenů žití jsme stoupaly k etherným stvolům,
k nádheře květů, napjatých křečí bolestné touhy,
proudy nummulitových moří, temnotami pralesů diluviálních,
královstvími dávného tvorstva gigantického,
jeskyněmi, kde člověk, zvířete tajemný bratr, příští vysvoboditel země
tišil u nás oheň své krve, zatížené kletbou,
hořící věčně, neuhasitelný.

Hvězdami rosy jitřní třásly jsme se na bojištích,
řekami slzí jsme ohnivé tekly přes popraviště,
k života zrychlujícím se rytmům jsme pěly v mramorných městech
pod mosty triumfálními a vlnobitím svých oceánů
v pathosu ironickém jsme hřměly epopej zemí
pohřbených v tisíciletích. Žhavými fermenty ohně
kanuly jsme v etherné ledovce oblačných velehorstev
nad ukrytým ložiskem zlatého slunce při zapadání
jak přeludy vzdušné, odražené dálkami kosmu
z obřího světa nádhernějšího.

Duhu zaklely jsme v pláč vodopádů a pod hvězdnými
zrcadly moří
skrývaly jsme odvěkou válku nesčíslných svých tvorů,
němých a krutých, hlubiny černé blesky ozařujících.
Jak oči hadů fascinující leskly jsme se zrádnými víry
na řekách šupinatých, ale podobny hřbitovům tisíce hrobů
v zátokách melancholických rozlétaly jsme se jak zapomenutí
a slovy modlitby posvěcující jsme šeptaly vroucně
nad magickým varem léčivých zřídel, tisícitvárné.

Před zraky zoufajícího jemné vlny naše se otvírají
jako nesčíslné rty, v šílenství věčně se pohybující,
oněmné ranou náhlého poznání hrůzyplného.
Ale vítězové čtou naši ukrytou moudrost ze svých výší
ze stříbrné mapy, jež sálá k nim z hlubin, jak čáry na dlani noci
a jak na penízi jiskřící ražení písma, cenu udávající;
radostné tajemství žití mluví k nim v našich tisíci cestách,
jež se všech temen horských se liší k jednomu moři
a z polyfonie pramenů našich, veletoků a oceánů,
zpívati slyší jedinou laskavou sílu,
jež změnami nesčíslnými hledá pravou tvář země.

A hle! Před pohledem jejich roztříštěné vření milionů rukou
tuhle v jedinou dechovou ruku gigantickou, zem objímající,
jež v slavném a tragickém gestu sochaře,
hnětoucího kouli své poslušné hlíny,
přeměňuje tajemství věcí dle nádhery vidění svého,
v mučivé křeči tvůrčí
vždy nespokojená.

NOČNÍ HODINKA

Poslední noc už důkladně sám.
Tak bývají v celách mniši.
Svět nic než pouhé tam.
Závěť si píši.

Šuplík mi rabuje myš.
V knihách se hrabou krysy.
Bůh je teď o cosi blíž.
Teď, ale já jsem už v kdysi!

Ví aspoň on, kam se poději
tichostí hvězdných vírů,
až plamen zhasne a potmě doznějí
šramoty písmen na papíru?

Vít SLÍVA, sb. Bubnování na sudy, ocenění Magnesia Litera - 2003 - Litera za poezii

Text příspěvku byl upraven 27.12.17 v 10:45

ROZCESTÍ

Tenkráte hošík stanul na rozcestí.
Dvě pěšinky se nabídly ho vésti.
Van máje vál, kukačka kukala,
pěšinka tam i onam lákala poli a lesy,
širou rovinou.
Jít možno pouze jednou pěšinou.

Minula léta, desetiletí.
Rychleji časy míjejí, až letí.
Zas na rozcestí chlapeckých let stoje
otázku kladu si pln nepokoje,
co doma zří zde ve mně cizince.
Je podvečer a chladná mlha dnes tu.
Kdybych byl volil tenkrát jinou cestu,
co čekalo na druhé pěšince?

Viktor Dyk, sb. Devátá vlna

VI.

Nechť zmudřelí se hádají
o písmeny a o zákony:
mně polní kvítko bylo vždy
nad krále i nad Solomony.

Nechť změří úzkým ňadrem si
výš odměny i pekla hloubi:
mně ptáče vzdor jich výměru
vždy z plných prs zazpívá v loubí.

Nechť barvou, zlatem plýtvají,
by zhyzdili šat nebi jasný:
na hvězdy pohled jediný
mně nad všecka jich nebe krásný.

A nechť i plic namáhají,
by prázdno opili slov kvasem:
mně dítka žvavá výmluvnost
všech hlasů přírody jest hlasem.

Vítězslav Hálek, sb. V přírodě

XLIV.

Já přišel po sto letech k hrobu,
jenž býval někdy hrobem mým,
a hrobník zpívaje mou píseň,
mé kosti házel k ostatním.

"Hrobníku, najdi mi to srdce,
z něhož jsi tuto píseň vzal!"
A hrobník divil se a hledal,
krom kostí však nic neshledal.

Pak z hrobu vztýčil se a mluvil:
"To u nás, pane, neplatí;
mějte si srdcí třeba deset,
hrob hejřil je, vše utratí!"

A dokopal a já si vzdychnul:
"Tam srdce mé, jsi dospělo!"
A hrobník jako na útěchu:
"To se vším tak, co vyznělo!"

Vítězslav Hálek, sb. V přírodě