Jak byste tohle napsali vy?

Zdravím! Takový malinký dotaz, pro spisovatele a pro každého, co rád píše. Právě tak uvažuju nad tím, jak by jste asi vy napsali tak kousek bojovou scénu?

konkrétně: tři elfové se chtěji dostat přes řeku nebo jinou prekážku, ale v ceste stoji dvojice kostlivců. Všichni tři elfové jsou ozbrojeni a mají bojový výcvik.

Zapojte se prosím a zkuste to zpracovat podle svého, na jakýkoliv rozsah. Samozřejmě se přidávám taky :)

Armetova horlivosť
- - - - - - - - - - - - - - -

"Eliza! Odpusť si tie reči. Sú tu, nemajú tu čo hľadať a tak z nich budú kúsky," hovorí mladý Armet, vyzbrojený otcovým mečom. Nikto nevie, že ho zobral, okrem dvoch elfov, ktorých považoval za priateľov. Pred sebou vidí dvojicu kostlivcov, ako sa postavili do cesty. Elfmi postavený most cez rieku a na ňom toto. V srdci cíti hnev a v ruke meč, ktorý chce vyskúšať. Cíti sa byť mocný, ako keby vedel o boji s mečom naozaj všetko.
"Ale ty nevieš, koľko ich je. Pod vodou môžu byť ďalší. Oni nemusia dýchať ako my!" Eliza sa ho snaží upokojiť, ale márne. Pridáva ďalšie a ďalšie poznámky, ktoré Armet naozaj nechce počúvať.
"Ak môžem, súhlasím s Elizou. Nevieme koľko ich je," pripája sa Haran.
"Viem, koľko ich bude, keď sa na nich vrhnem. To je jediné dôležité!"
"Armet, neblázni. Nemôžeš na nich ísť sám!"
"Môžem. Sleduj!"

Mladý elf zdvíha svoj meč a rúti sa do bitky. Kým si ostatní uvedomia, čo sa deje, On je už v polovici. Eliza uteká za ním a tasí svoj krátky meč.

"Je to pasca! Stiahnite sa! STIAHNITE SA!" Haran na nich kričí z brehu, ale Armet ho nepočúva a Eliza sa ho snaží dohnať. Na druhom brehu sa objavuje černokňažník, doteraz zakrytý svojimi kúzlami. Odráža šíp, ktorým ho Haran víta a robí niečo s mostom.

Arnot s otcovým mečom prechádza kostlivcami ako nahriaty nôž maslom. Nikdy ho nikto nevidel tak rýchleho a zúrivého. Len čo uvidel černokňažníka, rozbehol sa k nemu a nechal Elizu, nech sa na neho neveriacky pozerá.

Kúzlo. Zahrmenie. Most sa rozpadá a jeho trosky unáša dravý prúd. Dosky, povrazy a do toho všetkého zamotaná Eliza. Arnot sa nepozerá dozadu. Aj jeho ovplyvňuje kúzlo, ale je oveľa bližšie brehu a čepeľ svojho meča chce čo najskôr zmočiť krvou. Ešte dva kroky, ešte jeden...

Černokňažník padá na zem. Ďalším haranovým šípom. Armet udiera do umierajúceho tela. Sklamanie. On chcel byť ten, kto získa všetku slávu. To jeho činy mali všetkým ukázať, čo sa deje. Pridáva ďalšiu ranu a ďalšiu, ako zmyslov zbavený. Pozerá okolo seba. Kde je Haran? Kam zmizol? A kde je Eliza?

Text příspěvku byl upraven 09.08.13 v 09:10

Moc pěkné. Více viz zpráva, kterou jsem ti právě poslala. :-)

zkusíš taky něco napsat? nebo dáš nějaké zadání? :)

To zadání je výborné, myslím, že by tu mělo ještě chvíli pobejt, aby se na ně mohl vrhnout a dát průchod své fantazii i někdo další. Tedy, MOHLI.

Tak jsem podnikla pokus o sepsání krátké povídky dle zadání. Doufám, že se zapojí i další, připadá mi zajímavé, jak různí lidé mohou zpracovat jedno téma na mnoho způsobů :-)

Slunce se sklánělo k západu a les kolem řeky postupně tmavnul. Trsy květin a spadané klády porostlé mechem, které ve dne působily pohádkově, najednou získaly na zlověstnosti. Větve trčící z padlých kmenů vypadaly jako zahnuté prsty, které se natahovaly po běžících postavách elfů.
Najednou se Alasseon prudce zarazil, dal rukou znamení ostatním a přiměl je tak ztuhnout uprostřed pohybu. Jejich pronásledovatelé sice měli být asi hodinu cesty za nimi, ale někteří se mohli dát jinou cestou a nadběhnout jim. Alasseon soudil, že se pohybovali dostatečně rychle, aby jim unikli, ale mohl se mýlit.
S pohledem upřeným přímo před sebe vytasil meč. Zvuk ocele vyjíždějící z kožené pochvy se mu zdál příliš hlasitý, ale ve skutečnosti to nebylo víc než zašelestění větru v listoví.
„Co se děje?“ zašeptala směrem k němu mladá dívka a začala se drát podrostem vpřed.
„Buď tiše a drž se u bratra, Erunis,“ napomenul ji Alasseon a vrhnul přes rameno pohled na Martura, který jejich skupinku uzavíral. Ten okamžitě poslechl jeho mlčenlivý rozkaz a přitáhl Erunis k sobě.
Jeho sestra chtěla protestovat proti takovému zacházení, ale stačil jediný Alasseonův pohled, aby zmlkla a sklopila pohled k zemi.
Opatrnými kroky se pak celá skupina blížila k řece, která klidně plynula kousek od nich. Alasseon se ostražitě rozhlížel a snažil se odhadnout, odkud přichází zvuk, který ho přiměl zpozornět.
Nejraději by se otočil a odvedl Erunis i jejího bratra z místa, kde vycítil nebezpečí, ale jiná cesta do jejich domovského města nevedla. Museli přebrodit řeku a museli to udělat právě v tomto místě.
Když minuli poslední stromy a vyšli na otevřené prostranství, cítil se Alasseon nepříjemně nechráněný. Přesto se zdálo, že nemá žádný důvod se znepokojovat. Voda před nimi spořádaně proudila ve svém korytě, hravý větřík pofukoval kolem nich a celý les působil i v houstnoucí tmě poklidně.
Erunis se rozhlédla kolem nich a pak si hlasitě odfrkla, aby ulevila staženému žaludku. „Nikdo tu není, Alasseone. Pořád před nimi máme náskok.“
Pak volným krokem došla ke břehu řeky a sklonila se, aby mohla ponořit dlaň do vody.
Avšak sotva se její prsty dotkly hladiny, vystřelily z vody kostnaté prsty a ovinuly se jí kolem zápěstí. Erunis krátce vyjekla a bezděčně natáhla druhou ruku, aby se zbavila toho, co ji drželo. Z tmavé vody se vmžiku vynořila i druhá kostnatá dlaň a chňapla po ní. Alasseon neváhal. Jedním dlouhým skokem se vrhnul vpřed a máchnul mečem po tom, co se Erunis pokoušelo stáhnout pod hladinu.
Jeho meč projel kostí jako nic, oddělit zápěstí od dlaně, a když byla jeho chráněnka volná, odtáhl ji dál od břehu, aby ji mohl skrýt za svými zády. Martur v mžiku zaujal místo po jeho boku, tasil svoje dýky, připravený bojovat s nebezpečím.
Erunis si protřela pohmožděné zápěstí a pak sáhla po luku, který jí visel křížem přes rameno. Z toulce na zádech vytáhla šíp a zaujala střelecký postoj s jednou nohou nakročenou vpřed.
Najednou se před nimi ozvalo zašplouchání a z vody se postupně začaly vynořovat dvě postavy. Nejprve se nad hladinou objevily hladké hlavy zbavené vlasů i kůže, ze kterých na ně zíraly prázdné oční důlky. Bílé zuby byly vyceněné v úsměvu, na kterém nebylo nic lidského. Možná za to mohl nedostatek masa na vybělených kostech nebo snad zlovolnost, která z obou bytostí čišela.
Za hlavami následovala těla. Ani ona na sobě neměla jediný kousek masa, byly to jen vybělené kosti, ze kterých už dávno odpadlo veškeré svalstvo a šlachy.
Jak se kostlivci plížili směrem k nim, vydávala jejich těla šelestivý zvuk, který předtím Alasseona znepokojil. Ani jedna z podivných bytostí zjevně necítila potřebu postavit se na nohy, obě se k nim blížily tak, že se rukama chytaly trávy na břehu a přitahovaly se k nim blíž. Jakmile byli oba kostlivci na břehu, začali používat chodidla k tomu, aby se mohli pohybovat rychleji.
Blížili se k nim po čtyřech jako přikrčení psi a z jejich bezmasých tváří vyzařoval dravčí hlad. Ten, kterému předtím Alasseon useknul ruku, používal zbylý pahýl jako hůl.
„Pořád si myslíš, že taky nikdo není?“ zeptal se Alasseon přes rameno Erunis.
Oslovená mu vykoukla zpoza ramene, a když naplno zahlédla to, co se vynořilo z řeky, zbledla a zapotácela se.
„Víš, co jsou zač?“ zeptal se jí bratr a natáhl ruku, aby ji podepřel.
Erunis přikývla: „Jsou to Bladrheti, Probuzení.“
„Co po nás chtějí?“
„Život,“ zašeptala Erunis. „Teplé tělo, bušící tep, pohybující se svaly, to všechno a ještě víc.“ Vší silou se bránila tomu, aby její mysl nesklouzla do minulosti. Nechtěla vzpomínat na masakr, kterého byla svědkem. Tehdy vyvázla jen díky neuvěřitelné shodě náhod, její život byl vykoupen životy jejích milovaných.
Martur se dotkl jejího ramene. „Jak je zabijeme?“
Erunis zavrtěla hlavou. „Nelze je zabít. Jediný, kdo je dokáže znovu uložit do hrobu je ten, kdo je vyvolal. Tohle je temná magie. Magie, která měla zůstat zapomenuta.“
Alasseon se vrhnul vpřed. Jeho meč se míhal vzduchem, jak jím mistrně točil kolem svého těla, až z něj téměř nezůstalo nic než smrtící rozmazaná šmouha. Vybral si kostlivce vlevo, pustil se do něj, sekal, přetínal kosti a odděloval od sebe jednu část těla od druhé, až před ním skončila jen nehybná hromádka bílých kůstek.
Otočil se ke druhému kostlivci, který se postavil a upíral teď svůj prázdný pohled na Erunis. Pak mechanicky napřáhl vpřed kostnaté dlaně a pokusil se Alasseona odstrčit stranou. Ten ho však udeřil rukojetí meče a rozmáchnul se, aby mohl kostlivci jedinou ranou setnout hlavu. Už na jazyku téměř cítil sladkou chuť vítězství, když ho něco popadlo za kotník a vychýlilo ho to tak z rovnováhy.
Tvrdě dopadl na zem a pak sledoval, jak se před ním rozsekaná kostra znovu skládá dohromady. Oba kostlivci se postavili bok po boku a kývavě vykročili vpřed.
„Zatracená kouzla,“ zamumlal Alasseon a postavil se před sourozence tak, aby je kryl svým tělem. Horečně přemýšlel, co by teď měli udělat. V řece mohou číhat další a zpátky také nemohou, protože by tak vběhli svým pronásledovatelům rovnou do náruče.
„Marture, připrav se. Každý rozsekáme jednoho na kusy a než se pak dají dohromady, pokusíme se přebrodit řeku.“
Sotva domluvil, máchl po něm kostlivec nalevo paží a přitáhl si ho k sobě. Alasseon se mu pokoušel zaseknout do těla meč, ale bylo to jako bodat do otýpky roští. Sem tam to křuplo, ale tělo stále drželo pohromadě.
Martur vedle něj sváděl podobně marnou bitvu. Sekal kolem sebe dýkami, vířil sem a tam kolem kostlivce a pokoušel se jej rozsekat, přesně jak mu Alasseon nařídil. Kostlivci se však většině výpadů vyhnuli a z občasných uštípnutých kusů kostí si nic nedělali. I když byli oba muži neuvěřitelně rychlí, nestačilo to.
Kostnaté bytosti se pokoušely proklouznout kolem mužů k Erunis. Zdálo se, že je boj ani v nejmenším nezajímá, neútočily, jen se pokoušely projít k dívce.
Když oba Bladhreti pochopili, že jim muži nedovolí se k ní dostat, obrátili konečně pozornost k nim.
K Alasseonově obličeji se neskutečnou rychlostí přiblížila lebka s prázdnými očními důlky. Bytost nevšímavě odhodila stranou paži, ve které svíral meč a bez problémů tak překonala jeho obranu. Pak se mu kostnaté ruce sevřely kolem zápěstí a účinně mu tak zabránily v jakémkoliv pohybu.
„Zemři,“ klapnulo stvoření zuby a pak povolilo čelisti. S dokořán otevřenými ústy se bleskurychle vrhlo vpřed a zakouslo se Alasseonovi do hrdla.
Erunis vykřikla a napjala tětivu luku.
Věděla, že její šípy nemají proti Bladrhetům žádnou šanci, přesto jich v rychlém sledu několik vypustila. Kovové špičky sklouzly po hladkých kostech a skončily zabodnuté v zemi, aniž by způsobily jakoukoliv škodu.
Martur se skrčil, uhnul před kostnatou paží a vrhnul se k Alasseonovi. Bohužel už však bylo pozdě. Zuby Bladrheta prokously jejich strážci hrdlo a jeho krev teď v podvečerním šeru prýštila na lesní půdu a přidávala jí další odstín.
„Utíkej, Erunis,“ zavolal na ni bratr.
„Nenechám tě tu,“ odpověděla dívka, i když se jí strachy svíralo hrdlo. Věděla, že ona i její bratr zanedlouho zemřou stejně jako Alasseon. Proti Bladrhetům neměli ani tu nejmenší šanci.
Ledaže…
Erunis sáhla pod tuniku a vytáhla odsud malý oblázek. Byl bílý a nenápadný, vypadal jako tisíce dalších oblázků dole u řeky. Zamyšleně ho promnula v dlani.
Nikdy se o to kouzlo nepokoušela.
Viděla ho provádět jiné, ale ona sama se ho příliš bála, než aby magická slova vyslovila. Když teď ale sledovala bratra, jak se marně brání útoku Bladrheta, zatímco druhý rve kousek od nich maso z Alasseonova mrtvého těla, došlo jí, že nemá na vybranou.
Cílevědomě vykročila vpřed, nepřipouštějíc si hrůzu, která měnila její nitro v ledovou pustinu.
Pohledem krátce zalétla k protějšímu břehu a hlavou jí letmo bleskla znepokojivá myšlenka. Tak blízko domova, který roky neviděla, a přesto jej nenavštíví.
Věděla, kdo za ní Probuzené poslal.
Jestli chce zachránit bratra, nezbyde jí nic jiného, než se k té osobě i s posly vrátit. Došla k Marturovi, lehce se na něj usmála a pak pevně stiskla oblázek v dlani. „Astra misingrei frejsa,“ zašeptala, a pak všechno kolem pohltila temnota.

vov, pročteno jedním dychem! nevím co si o tom myslet, ale... opravdu zajímavé a teď nevím, jak to bude pokračovat :) líbí se :)

zapojí se ještě někdo? :)

Monicay, taky moc pěkné!

Tak dobře, jeden takový.. elfosí. :-)

*

Ell stála pár kroků od vstupu na most a pozorovala siluety jeho dvou strážců rýsující se ve sporém měsíčním světle. Už pár dní tady ona a její dva druhové trčeli; byl nejvyšší čas pokračovat v cestě. K tomu by se ale museli dostat přes tenhle zatracený prastarý kamenný most, který se mírným obloukem tyčil nad propastí a jehož valná část se nyní ztrácela ve tmě.

Všichni tři elfové byli skvěle vycvičeni v boji, to jim však nyní nebylo mnoho platné. Dvojice kostlivců strážících most, vyzbrojená v každé ruce (tedy, spíš v tom, co z jejich rukou zbylo) dlouhým štíhlým mečem, se svými zbraněmi rozhodně uměla zacházet. Až příliš dobře. Možná jim v tom pomáhalo i nějaké to temné kouzlo. Ať tak či tak, elfové v předchozích dnech podnikli několik útoků, a pokaždé byli odraženi.

Ell se zamračila při vzpomínce na bláznivý návrh, s nímž za ní Arnarmos a Meldeön dnes přišli. Taková troufalost! Vymysleli lest. Spojí dva šípy tenkým pevným lankem a souběžně je vystřelí tak, aby lanko mezi nimi podtrhlo kostlivcům nohy a ti se.. sesypali jako domek z karet. Hromadě kostí se špatně bojuje, byť má k dispozici čtyři meče. Ell si odfrkla nevolí. Proti plánu samotnému neměla moc námitek, vlastně jen jednu. Lanko mělo být upleteno z jejích dlouhých vlasů. Z jejích vlasů! Ne žeby si na ně nějak zvlášť potrpěla – v budoucnu ji zvědavost vyzkoušet si, jaké to je s hlavou lehkou jako pírko (a, pravda, také nutnost skrýt dočasně svou identitu), donutí ostříhat se a vytvořit si na hlavě epesní vrabčí hnízdo –, ale teď rozhodně nehodlala ztratit ani pramínek kvůli dvěma tvrdohlavým.. dobře, tak tvrdolebým kostnatým hlídačům starého mostu. A jak se Arnarmos a Meldeön smáli, když uhýbali hrstím hlíny a vyrvané trávy, jimiž je, spolu s jistými.. pro křehké stvoření nepříliš vhodnými slovy v pradávné elfštině, zlostně zasypávala, jasně tak dávajíc najevo svůj nesouhlas!

Ell zachmuřeně pohlédla k siluetám na mostě. Kus za nimi se mlčenlivě vznášely a jemně světélkovaly ve tmě duše udolaných poutníků, čekající, až budou strážci přemoženi a ony se budou moci odebrat tam, kam se obvykle duše odebírají, když navždy opustí své tělo. Nejen lidské, čekaly tam dokonce i duše zvířat. Koně by asi nikoho nepřekvapili, jejich jezdci stáli opodál, ale co proboha nutkalo vlka snažit se dostat přes dva ozbrojené kostlivce na druhou stranu mostu? Ell si povzdychla a vrátila se k svému plánu. Téměř vše již bylo připraveno. Plán to byl sice asi ještě bláznivější než ten s jejími vlasy (pche!), za pokus to však stálo.

Na její znamení se z temného keře vznesli dva motýli. Předchozího dne zaujal pozornost Ell shluk motýlů lelkujících kolem elfího tábořiště a vnukl jí nápad. Se dvěma se hned domluvila (v podstatě nebyli proti a ona jim dala důkladné instrukce) a nyní nastal čas plán uskutečnit. Motýli zamířili ke kostlivcům, každý se usadil jednomu z nich v pravém očním důlku, a začali usilovně mávat křídly a vhánět jimi vzduch do prázdných lebek. Ell soustředěně pozorovala, jaký to bude mít účinek. Komu by se líbilo, kdyby mu někdo foukal do oka, že? A vskutku, po chvíli si všimla, že se postavy téměř neznatelně zapotácely. Bránit se ti dva příliš nemohli, nebyli ochotni pustit své dlouhé ostré meče z pařátů – a šťourat se jimi ve vlastních očních důlcích také dost dobře nešlo.. jejich stabilita se tedy stávala poněkud vratkou. Byl čas pro druhou část plánu. Rychle a nekompromisně vzbudila své druhy. Stačilo pár slov, a pochopili. Kameny elfové skvěle házejí už skoro od narození. Příliš důstojné a vznešené to asi nebylo (ovšem co je vznešeného např. na ustřižení vlasů elfky!), leč vzali si z hromady, kterou připravila, kámen, a mrskli jím po hlavách kymácejících se strážců. Opravdu v tom byli dobří. Stačil jediný úder kamenem, lebka dezorientovaných strážců odlétla a zbytek jejich těla se s rachotem sesypal do prachu mostu. Na místě, kde předtím stáli, se ve vzduchu třepotali dva motýli. Cesta byla volná.

Text příspěvku byl upraven 07.08.13 v 18:07

3 autoři, 3 příběhy :) moc hezké :) asi se ještě přidám :)

Svätená voda
- - - - - - - - - - -

"Ruku princeznej získava..."
"No tak! Toto nie je fér! Nech to už kecne, hovorí ako slimák!" Hovorí Oliern svojim dvom bratom a zároveň sokom, len tak potichu. Aby to nepočul kráľ. Ostatní dvaja mali rovnaký názor.
"... ten, kto dokáže..."
"Potom ma zobuďte!"
"... najväčší a najstatočnejší hrdina..."

Starý kráľ rozpráva neuveriteľne potichu a hlavne pomaly. O svojich synov prišiel už dávno v ťažkých bojoch a keď sa nikto z ľudí nevrátil z dobrodružnej výpravy, privolal si elfov na svoj hrad. Postupne sa z neho vyvliekla úloha. Cestovať do ďalekých krajín a priniesť dračie srdce. Ten, kto ho donesie, získa ruku jeho princezničky. Tá, škaredá a blbá, elfov veľmi nemusela a nikto sa o ňu ani nezaujímal, ale dodatok stál za to. Polovica kráľovstva!

Kráľ pripravuje tri kone a radí všetkým trom uchádzačom, aby spolu nebojovali od začiatku, pretože na niektoré nebezpečenstvá narazia a ak sa budú hádať, nezdolajú ich.

Oliem aj s Mriusiom a Laharom prichádza k rieke. Je obrovská a dravá. Nikto si netrúfa preplávať ju a brod tu tiež nikde nie je. Jediná možnosť je most. Starý, urobený z dosiek a lán už pred mnohými rokmi. Pociťuje roky a nič neschladí lepšie, ako pád v horúcom počasí do potoka. Most má aj svoje pomenovanie, Most strážcov. Od nepamäti je strážený dvojicou kostlivých bojovníkov. Nikto nevie, ako sa tam dostali. Pravdepodobne slúžili niekomu, kto už dávno vonia fialky odspodu a tak sú neustále tu. Možno by pustili niekoho, ale nikto si s nimi nechcel začínať. Tadiaľto vedie cesta troch elfov.

"Mám nápad, ako ich premôžeme."
"Tak to som zvedavý. Čo máš v pláne?" Pýta sa Mrius Oliema.
"Sú dvaja, my sme traja. Stačí, ak sa začne boj dvoch proti dvom a tretí z nás ich môže napadnúť odzadu."
"To nie je veľmi fér, čestné je postaviť sa nepriateľov čelom."
"Čestné hej, ale nie rýchle. Odzadu pôjdem ja a tak vám dvom ostane česť a sláva. Alebo chcete ísť okolo a hľadať iný most?"
"Bojoval si niekedy proti nemŕtvym? Tých len tak mečom neporazíš."
"S týmto áno!"

Prekvapený elfy sledujú Oliema, ako vyťahuje malú fľaštičku.

"Čo to je?"
"Ľudská svätená voda."
"Ty si ľuďom z ich kostola ukradol svätenú vodu?"
"Je jej dosť a tu sa hodí. Myslím hlavou, inak by som bol mŕtvy! A vy dvaja asi tiež. Ukážte mi svoje meče!"

Po obrade a rozcvičení sa trojica elfov púšťa na most. Okamžite ich napadá dvojica kostlivcov. Zatiaľ čo Oliemovi nepriatelia a zároveň spojenci bojujú jeden na jedného, on sa obratným manévrom dostáva za prekvapených kostlivcov.Namiesto sľúbených úderov od zadu uteká cez most tak rýchlo, ako len vládze. Poháňaho ho zlovesný plán a nevšíma si výkriky od elfov. Uteká, až sa pod ním trasú nahnité dosky a dotýka sa pevniny na druhej strane.

Na prekvapenie všetkých až teraz vyberá svoj meč a tne ním do lán. Niekoľko seknutí a most, ktorý tu bol dlhé veky, padá. Nemŕtvi i elfovia sa strácajú v rieke a on, víťaz, môže pokračovať. Ani nemusí, už potrebuje len nájsť ďalší most. Kráľovstvo elfov bude len jeho, nemusí sa deliť s bratmi. O ľudské stratil záujem.

Oliem prechádza krajinu popri brehu a hľadá miesto, kde sa dá voda prebrodiť. Nachádza ho. Skôr, ako si zmočí nohy, si dopraje dúšok z fľaštičky. Voda z kostola, ale nie svätená. Túto mal kňaz ukrytú a dával si z nej trochu pred kázňami, aby boli o niečo veselšie.

Text příspěvku byl upraven 09.08.13 v 09:10

Povedené elfos :-), To by nebyli chlapi, aby nevymysleli nějakou blbost ;-). Ell to ale nakonec vymyslela šikovně, zařídila motýlí útok a mohla si tak nechat svoje vlasy.
Připadá mi zajímavé, že v obou našich povídkách byli dva muži, jedna žena a jejich jména začínala na stejné písmenko :-)

Elvenisko: Tohle byl můj první pokus o krátký text, a když se na něj dívám zpětně, dochází mi, že jsem se tam příliš pokoušela nacpat i nějaký příběh, mohla jsem to napsat jednodušeji. Tak pro příště...
Oba tvoje texty jsou zajímavé, Oliema ve druhém je pěkný mizera, snad na to jednou dojede :-)

Text příspěvku byl upraven 08.08.13 v 12:24

To ano. :-) Vlastně i Elven má ve svém prvním povídání asi dva muže a ženu - pokud jsem dobře pochopila, Eliz je holka. Vymknul se akorát písmenem H u jednoho z jmen. :-)

kliknu na upravit? :)

jo a postavy z první ukázky budou ve knížce :) jo a hledá se čtenář :)

...s dovolením posílám i svoji verzi boje elfů a kostlivců

Boj u řeky
I přes hučení dravého proudu se nedalo přeslechnout radostné chřestění kostí a zbraní obou kostlivců, když zahlédli přibližující se tři elfy. Zuby jim cvakaly jak kastaněty a zrezivělé meče se vzrušením chvěly. Boj. Boj s tou elfskou cháskou!
Ticho a klid však obestíral přibližující se elfy. Jejich krok nezměnil svůj rytmus, krev v spáncích pulsovala stále stejně. Jen v oku nejstaršího elfa se rozhořela pobavená jiskra sebejistoty. Pomalu se zastavil a neznatelným pohybem pokynul mladému elfu po své levici. Ten vykročil k výhružně postávajícím kostlivcům.
„Jsem rád, že s vámi můžeme změřit síly. Jsme ale bytosti světla a cti a nemůžeme bojovat v přesile. Proto vám nebudu překážet a nechám vás bojovat dva na dva, jak velí zákon dobrého a vznešeného boje.“
A zatím co jeho slova vířila v lebkách obou kostitřasů, obešel je a mrknutím oka prozkoumal kameny trčící z řeky. Než by stihl kdo mrknout podruhé, přeskákal s elegantní pružností na druhý břeh. Oba kostlivci vztekle zařvali a prudce se otočili na zbývající dva elfy. Starší elf opět pokynul a i mladý elf po jeho pravici se vydal ke kostlivcům.
„Můj bratr má pravdu, boj má svá prastará pravidla a jen jejich dodržování dělá z vítězů opěvované hrdiny legend. Máme - li zde tedy padnout, tak ať je to v souladu s pravidly našich předků. Běžte k našemu Mistrovi a on vám je vysvětlí.“
Kostlivci vykročili ke staršímu elfovy, ale než stačili udělat první kroky, stál už i druhý elf na opačném břehu řeky. Kostlivci zuřivě pozorovali oba mladé elfy za zpěněnou vodou a tázavě se ohlíželi ke staršímu elfu a čekali, jaká pravidla jim sdělí. Ten se však jen lišácky usmál a pravil: „Nač ta zbytečná vznešená slova o pravidlech? Podívejte se za řeku, tam máte svojí kořist - běžte, mordujte a zničte je!“
Konečně ta správná slova mající jasný význam. To chtěli kostlivci slyšet. Rozeběhli se dlouhými skoky k řece, divoce mávajíc svými meči. První kostlivec ve své zuřivosti neodhadl délku skoku a první kámen minul. Druhý kámen však už ne. Jeho lebka se o něj rozkřápla jak ořech. I nohy druhého kostlivce zamířily za první kámen a tělo nemrtvého se o něj zlomilo jak přestárlá větev. Zbrklost a přílišná horlivost proměnila jejich tělesnost ve změť popraskaných kostí valících se zpěněnou vodou.
Mistr se usmál a zvolal na své druhy za řekou: „Běžte mí drazí učedníci, váš výcvik je u konce, více vás již naučiti nemohu.“ Spokojeně jim pokynul a vrátil se do hlubin starobylého hvozdu.

Nádherný protiklad předchozího povídání a další nový a zcela jiný příběh. Potěšilo, moc. Děkuji. :-)

mě se to taky líbí :) hezká práce :) taky mě napadlo zas něco napsat, ale to by už asi nebylo ono :) jo a koukám, má to něco co mé práce nemějí - nadpis :) tak všichni co jsme se zoučastnili, dejme si nějaký nadpis k dílům, ať se ví wo co go :)

Na moste

Ďalší slnečný deň. Vtáci spievajú, jemný vánok nám dodáva silu aby sme mohli pokračovať v našom pochode. V diaľke počuť šumieť vodu.
„Konečne sa osviežime, to teplo ma ubíja,“ Povedala Layla a rukou si odhodila svoje dlhé hnedé vlasy z tváre. Mala obuté vysoké čižmy z tvrdenej kože bieleho jeleňa. Stehná mala odkryté a opálené. Kvapky poslednej vody z vaku, ktorou sa ovlažila, jej stekali po lesklej hnedej pokožke. Malá sukňa jej z bokov odhaľovala niekedy viac ako zakrývala. Tie krivky tela. Aaach áno, telo ako bohyňa, tvár ako anjel. Vždy som ju miloval, ale nikdy jej nedokážem povedať čo k nej naozaj cítim.
Kráčala popri mne. Na chrbte dva krátke meče ukované v božských elfských dielňach...

„Morgan, Morgan! Ja to vidím takto, čo ty na to hovoríš?“ Vyrušil moje pozorovanie Noel.
„Čo? Čo si sa ma pýtal? Vôbec som ťa nevnímal, prepáč. Na chvíľku som sa zamyslel nad tým, kedy tam... hmm... asi dorazíme. Hovoril si, že to budú len 3 dni chôdze.“
„Tak prepáč. Aké presné informácie čakáš za 3 medené a ešte k tomu od mestského ožrana?“
„Ale chlapci, nehádajte sa. Veď vonku je tak krásne a za chvíľu sme pri nejakej vode.“
„Áno Layla. Máš pravdu, už vidím most.“

Za zákrutou sa začal ukazovať most ponad rieku.
„Tu si doplníme zásoby vody a za mostom sa utáboríme.“
Rozhodol som tak, keďže most mal trošku stúpanie a breh bol na tejto strane nižšie.
Layla neváhala a rozbehla sa do vody, aby sa osviežila. Keď vychádzala von, začal som sa znovu rozplývať nad jej krásou, ale dlho mi to nevydržalo. Tento krásny obraz mi prekazil Noel, ktorý sa začal vo vode hádzať ako strelená kačica. Vyšiel vonku, otriasol sa ako pes a povedal.
„Veľmi osviežujúce. Môžeme pokračovať. Či?“
„Noel! Nabudúce počkaj, kým naberieme vodu. Tú špinu bude teraz rieka odplavovať aspoň deň a tipnem si, že ryby už jedlé nebudú.“
„Ha ha ha. Neskutočne vtipné.“
Layla len pokrútila hlavou. Nabrali sme si vodu a vybrali sme sa cez most.
V strede mostu sme zastavili. Pozreli sme sa na seba a Noel povedal.
„Nezdá sa vám tu niečo divné?“
„Áno. Zrazu vtáky prestali štebotať a voda sa mi zdá nejaká rozbúrená.“
Noel podišiel k zábradliu, aby sa pozrel čo sa deje s vodou. Započul som nejaké zaprašťanie na druhej strane mostu. Obzrel som sa tam.
„Layla počula si to aj ty?“
„Áno, niečo sa mi tu nezdá. Mali by sme asi vypadnúť.“
„Noel! Odchádzame.“ Obzrel som sa, ale na mieste kde stál Noel už nebol nikto. Rozbehol som sa tam, ale už som len našiel na zábradlí akési zárezy od nechtov.
„Layla, drž sa ďalej od zábradlia!“

Pribehli sme do stredu mosta. Opreli sme sa o seba chrbtami. „Aaaach, to telo. Prestaň, na čo to myslíš ty blázon!“ Povedal som si v duchu a v mysli som si radšej pripravil zaklínadlo. Cítil som, ako Layla napla ruky lebo v nich zovierala krátke meče.
„Pozor!“
Layla prekrížila meče, aby zablokovala útok kostlivca, ktorý sa vynoril nevedno odkiaľ. Zaprela sa o mňa a odhodila ho. Otočil som sa a vykríkol zaklínadlo, ktoré som mal pripravené na jazyku a z mojich prstov vyletela ohnivá guľa. Roztrieštila kostlivca na milión kúskov.
„Tam sú ďalší traja!“
Layla sa rozbehla oproti trom o čosi väčším kostlivcom, ktorý sa vyškrabali spod mosta.
Spojil som ruky. Začal som vytvárať znamenia, ktoré sú potrebné na posilňujúce kúzlo. Oči mi zaleskli bleskom a Layle zažiarili čižmy.
Nabrala rýchlosť. Pravú ruku si spustila popri nohe dozadu. Prvého rozsekla napoly švihom zospodu. Druhému otočkou a švihom odťala lebku od tela a tretieho nemilosrdne rozdrobila švihom pravej ruky zhora.
Zastavila sa, prehodila si vlasy. Zastrčila si meče naspäť do puzdier a začala kráčať smerom ku mne.
„Ďakujem. Bolo to povzbudzujúce.“ Usmiala sa na mňa.
V tom okamihu ako keby sa spomalil čas. Kráčala ku mne. Vlasy jej viali a slnko sa odrážalo od drahokamov, ktoré jej zdobili krk.

Potom sa ma zmocnil strach. Uvidel som, ako sa všetky tie roztrieštené kosti začínajú spájať a ja som nemohol vykríknuť ani hlások. Stál som tam bezbranný. Ruky ako by som mal prikované k telu. Len v mysli som kričal: „Nieeeee! Layla otoč sa! Za tebou!“ No nevyšiel zo mňa ani hlások. Kostlivec, ktorý vo chvíli stál za ňou nemal ruky. Boli to akési čepele z kosti, ktoré ju cez chrbát prepichli. Počul som jej výkrik. Kostlivec ju zodvihol nad seba. Ešte naposledy zastonala a potom ten nechutný tvor odtiahol ruky od seba.

„Morgan! Morgan! Vstávaj!“
„Nie Layla!“ Vykríkol som spotený.
„Morgan. Čo je s tebou? To som ja, Noel. Poď, už budú knižnicu zatvárať. Musíme ísť.“
„Čo? Knižnicu? Zatvárať?“ Chvíľku som sa zmetený s prilepeným listom zo zošitu na tvári preberal a potom som si uvedomil, že to bol len sen.
„Chlapci, toto je knižnica a nie ubytovňa.“ Stála tam živá a zdravá.
„Áno paní Layla, už ideme.“ Povedal Noel a ťahal ma za košeľu preč.
„Áno, áno už ideme. Dobrú noc pani Layla.“ Povedal som celý namäkko.
„Dobrú noc, Morgan.“

výborně, hezky se to tady množí :)

Boj u řeky (varianta B)
Padající vodní tříšť dodávala mramorovému mostu duhový nádech. Rýsoval se nad řekou se starobylou vznešeností a lesní hvozdy doplňovaly krásu scenérie až na samý práh snové neskutečnosti. Dvě důstojné postavy kostlivců při úpatí mostu vykazovaly stejné opotřebení časem, jako dlažba pod jejich nohama. Přesto by o jejich síle a udatnosti mohl zapochybovat jen blázen. A nebo elf.
Tři postavy které právě vystoupily z hvozdu a kráčely k mostu, by rozhodně nikdo blázny nenazval, zato elfy by v nich poznalo i malé děcko. Elfové jsou zvyklí poroučet ostatním bytostem vůkol a tito vypadali, že jsou zvyklí rozkazovat i ostatním elfům. Hrdé držení těla a sebejistý krok dával tušit členy elfské šlechty. To, jak si pohrávali s jílci svých mečů a peříčky svých šípů, dávalo tušit, že očekávají spíše než boj další kratochvíli. Dva nehybní kostlivci před mostem však nejevili známky neklidu nebo strachu. Po pravdě nejevili známky čehokoliv.
Nejvyšší z elfů už z dálky na kostlivce pokřikoval: „Dříve než se z vašich lebek budou ježit naše šípy a meči vám zpřerážíme každičkou kost, tak nás můžete ještě pobavit a obměkčit svým úprkem.“ Druhý, o něco menší, ale zato urostlejší elf se k němu přidal: A cestou si můžete trhat kytičky na svůj hrob, protože naše šípy vás stejně doženou.“ Třetí elf zatím jen mlčky natáhl šíp na tětivě svého luku. Kostlivci nehybně stáli dál.
Náhle zasvištěl šíp vzduchem. Svého cíle však nedosáhl. Ruka kostlivcova se neuvěřitelnou rychlosti vymrštila vstříc šípu a nemilosrdně ho rozdrtila v kostnatých prstech. Ve stejný moment jeho druhá ruka vytasila meč s pochvy a mrštila jím neskutečnou silou proti střílejícímu elfovi. Ten byl prudkostí úderu odhozen několik metrů dozadu a meč mu zajel do těla až po rukojeť. Byl mrtev dříve než dopadl na zem. Vysoký elf zareagoval rychleji, než jeho statnější druh a s napřaženým mečem se rozeběhl k již bezbrannému kostlivci. Zasvištění meče druhého kostlivce však vykonalo stejnou zkázu, jako v prvém případě. Oba kostlivci konečně vykročili. Pomalu došli k poslednímu elfovi, který celý poděšený ztrátou svých druhů stal mezi jejich zhroucenými těly. Nemohl uvěřit tomu, co právě viděl. Šokovala ho rychlost a síla protiútoku kostlivců. Jeho jindy tak pevný hlas ztratil barvu i svou panovačnou ostrost a elf jen tiše hlesl: „Kdo jste?“
„ Jsme Strážci. Čekáme na Vyvoleného. Toho převedeme přes most, dáme se do jeho služeb a dokončíme Velké dílo. Tak jsme přísahali. A ta přísaha nás drží při životě už stovky let, zatím co se naše těla rozpadla. A ani tisíce let nezlomí naše odhodlání a nezruší naši přísahu. Ty nejsi Vyvolený. Odkliď těla svých druhů a odejdi.“
Ta slova zněla jak zdob, kdy legendy vyprávěl vítr a věci hledaly své jméno. Leč elf k nim byl hluchý. Když uviděl, že oba kostlivci jsou už vlastně bezezbraně a odcházejí k mostu zády k němu, ovládla jej všezaslepující pomsta. Pomsta ukutá ne žalem po padlých druzích, ale zažehnutá poníženou ješitností. Vzdát se? Prohrát s nějakými zpráchnivělými pomatenci, co věří ve Vyvoleného? Nechat se tak zesměšnit??? Ne. Nikdy.
Elf prudce odhodil plášť a vytasil meč i dlouhou dýku. Rychlými skoky dostihl kostlivce a rozmáchl ke dvěma smrtelným ranám zároveň. Blyštivá ocel prořízla vzduch, ale hroty nenalezly cíl. V ten moment už kostlivci nestáli před mstícím se elfem, ale po jeho bokách a svým sevřením mu drtili zápěstí takovou silou, že obě zbraně musel pustit. Povalili ho na zem a chytli ho každý za jednu nohu.Potom dotáhli zmítajícího se elfa doprostřed mostu.
„ Pár bytostí se už dostalo doprostřed mostu, ale zatím žádná za jeho polovinu. Odsud vede cesta jen dolů“, pronesl jeden z kostlivců a za přispění druhého, hodil elfa přes zábradlí, držíce ho stále za nohy. Zoufalý elf visící nad zpěněnou vodou hlavou dolů vsadil vše na jednu kartu: „A co když já jsem ten Vyvolený? Jak to poznáte? No, jak?“
„Nejsi“, stroze odvětil kostlivec a druhý dodal, „Vyvolený přijde, ukloní se a požádá nás o naše služby. Vyvolený je ten největší válečník ze všech, který však pochopil důstojnost pokory.“ Povolili svůj stisk a vrátili se na svá stanoviště. Tam opět znehybněli a vytvořili jednolitou siluetu s mostem. Voda, kterou vystříklo dopadající elfovo tělo na mostní oblouky pomalu stékala v drobných pramíncích zpět do řeky a havrani se lenivě slétávali na mrtvá těla před mostem.

když dovolíte trochu upravím snad ti to Elvenisko nevadí je to o tom že se dva podivíni chtějí dostat přes rybník
hele hele jděte první kolego
ne to vy drahý kolego
ne ne vy
vy
vy
vy
vy
dva podivní muži se chtěli dostat přes potok ale sami k tomu neměli odvahu ale já chci setřít místo na psaní a tak toho vy nechám
pánové co to tam děláte volá na ně rybář
hádáme se kdo přejde první přes potok
chachacha že se hádáte kvůli tomu jděte společně
cože nikdy
tak zavřete oči řekl rybář a pomalu je přenášel po vodě
otevřete oči
když je otevřeli byly na břehu potoka

Tři mladí elfové Gimli, Pimli a Fimli se vraceli z rodinné oslavy domů. Ne, nebyli to trpaslíci. Opravdu ne! Ale jejich elfí rodiče byli zřejmě postiženi oním druhem drsného smyslu pro humor, kterým trpí i někteří rodiče malých Edain a který jim dovoluje dávat svým dětem jména jako Ronaldo Votýpka, Quentin Nováček nebo Anastázie Píchová. Cesta jim vesele ubíhala, obzvlášť, když s sebou měli ještě zbytky lembasu potřeného marmeládou ze zkvašených jablek, specialitu jejich tetičky z druhého kolena.
Cestou zahlédli v dálce jen partičku skřetů na vrrcích a skupinku trpaslíků, kterým se ovšem vyhnuli velkým obloukem, aby se jim nemuseli představovat. Prostě pohodová cesta. Ovšem jen do okamžiku, kdy dorazili k řece, a spatřili čtyři kostlivce! Okamžik ... ještě jednou zaostřili ... nene, dva kostlivce. Inu strach a tetiččina marmeláda mají velké oči. Co se týče kostlivců, i jeden jediný znamená pořádné problémy. Obzvlášť, když ho bolí zuby, lebka nebo trpí zánětem okostice, a je tedy už z principu pořádně naštvaný na všechno, co má svaly, kůži, srst nebo peří, a spoustu pěkných měkkých vnitřních orgánů.
Třebaže byli naši mládenci po zuby ozbrojení - 3x pěkně ostrý elfský meč, 3x lehký štít (vše naprosto stejné, aby se bratři nehádali), jeden nůž na krájení lembasu, nůžtičky na chloupky v nose a prak, o který obehráli malé Edainy v přátelském klání v kuličkách, přestože měli i slušný bojový výcvik už od útlého dětství (ve světě, kde se vás snaží nespočet dvounohých, třínohých i čtyřnohých tvorů a bytostí sežrat i cestou do školy je to prostě nezbytnost), proti kostlivcům je tohle všechno málo. I když máte dlouhý a pořádně nabroušený meč a pěkně hbitě ho zapasujete mezi správná žebra, není vám to nic platné. Takový kostlivec se vašemu chabému pokusu vesele vysměje těsně předtím, než vás začne svou kostnatou rukou pěkně zostra škrtit.
Chlapci se rychle stáhli z dohledu za nejbližší skalisko a začali horečně probírat všechny možnosti, kterými by se dali kostlivci porazit. Moc nápadů dohromady nedali, vzhledem k tomu, že většina těch, kteří měli tu čest se s kostlivci setkat, už většinou neměla šanci se o svou bojovou taktiku (veskrze neúspěšnou) podělit. Kostlivci se tvářili dost naštvaně (nejspíš zánět okostice), prokazatelně si vyhlíželi nějakou oběť, na které by si svlažili žáhu, a byla malá šance, že by nechali Elfy projít kolem jen tak s nějakými těmi pozdravy a dalšími projevy běžné zdvořilosti. Situace vypadala naprosto bezvýchodně. Nápad počkat až do tmy, a pak se kolem kostlivců proplížit, byl rázně zavržen, to by to zase schytali doma od rodičů, a takový vyděšený rodič, kterému jste svatosvatě slíbili, že budete do tmy doma, je mnohdy nebezpečnější než kdejaké divoké zvíře. S jediným spásným nápadem přišel nakonec nejmladší Fimli:
"Minulý týden jsme s kamarády cestou ze školy omylem zabrousili do dračí sluje a objevili tam stařičký osmibitový komp a na něm hru Prince 1. A tam byl taky kostlivec. A jediná možnost, jak se ho zbavit, byla, zahnat ho do díry, ze které hned tak nevyleze."
Starší bratři radši nezkoumali, jak to, že jejich mladší brácha prolézá cestou ze školy dračí sluje. Místo toho se rychle rozhlédli po okolí, aby našli nějakou hlubokou díru. Jedna moc pěkná ležela zhruba na půli cesty mezi jejich úkrytem a stanovištěm kostlivců. Vyběhli jako jeden muž s křikem z úkrytu. Kostlivci, jen co spatřili budoucí snadné oběti své okostice, vystartovali proti nim. Přesně v půli cesty zapadli do hluboké průrvy, a jak se na kostlivce sluší, rozsypali se na dvakrát 206 kostí a kostiček. To jim bude trvat pěkně dlouho, než to osifikované puzzle dají zase dohromady. Gimli, Pimli a Fimli došli líným krokem k okraji průrvy, aby se pokochali hromadou pořádně naštvaných kostí, a pak vyrazili směrem k brodu.

Ja som svoj "príbeh" napísala ešte vtedy v lete, ale akosi som nemala odvahu ho tu uverejniť. A nedávno som naň náhodne natrafila v počítači, tak ho sem teda taktiež pridám :D
Čítala som si vtedy inak aj ostatné vaše interpretácie (aspoň teda tie prvé), skúsim si ich niekedy všetky ešte raz prejsť a vyjadriť sa k nim :)

Kostlivci (Azizi-na verzia)

„Kostlivci! Tak to nie priatelia. Idem si zaliezť znovu pekne pod zem. Nemá to význam.“
„Sme na ceste sotva pol hodinu Nilo. A ty to chceš tak skoro vzdať? Rok tvrdého výcviku, námahy, odriekania?“ obrátila sa naňho Fei, mladá asi meter vysoká tmavovlasá elfka, a prebodla ho prenikavým pohľadom plným výčitiek.
Nilo, ktorý je od nej asi o tri hlavy nižší a i o poznanie starší, si vzdorovito sadol na zem a prekrížil malé rúčky. „Ďalej nejdem. Robte si čo chcete vy dvaja.“
„Fei?“ zašepkal sotva počuteľným hláskom z nich najmladší svetlovlasý elf, no nikto si ho nevšímal.
„No jasne, ako trucovité malé decko. Potiahnem ťa hoci aj za tie tvoje špicaté elfie uši a pôjdeš.“
„A zase uši!“ vykríkol rozochveným hlasom Nilo. „Stále len dookola uši! Že vás to baví. Koľko krát vám mám vravieť, že zo mňa uši elfa nerobia? Ani jeden z nás nie je ten múdry, mocný a vznešený lesný elf z knižných príbehov, tak už sa s tým zmier.“
„Fei? “ zaťahal ju naliehavo svetlovlasí elf za rukáv.
„Počkaj chvíľu Natyn,“ povedala mimovoľne Fei, no naďalej nespúšťala pohľad z Nila. Potom stíšila hlas, akoby ju premohla skľúčenosť. „Oni na nás spoliehajú. Veria, že im pomôžeme. Alebo že sa o to aspoň pokúsime,“ dodala a v očiach sa jej zaleskli slzy. „Sme ich jediná nádej, veď to vieš.“

Napriek tomu, že Natyn stál stále hneď vedľa Fei, jej hlas počul už len akoby z veľkej diaľky. Posledné čo vnímal bolo ako Fei vraví, že pôjde sama a nemá strach, ostatné slová mu však splynuli do neurčitých tlmených zvukov. Zem, ktorá sa doteraz okolo neho točila do všetkých smerov mu začala pomaly miznúť pred očami. Chcel zavolať o pomoc, nedokázal však zo seba vydať ani hláska. Vzápätí mal pocit, že padá do nekonečnej čiernej priepasti, ktorá celkom pohlcuje jeho myseľ.

Keď znova precitol, bál sa otvoriť oči. Cítil, že v okolí je tma, ale nie taká ako v podzemných chodbách a jaskynných priestoroch, ktoré pre neho predstavujú bezpečie, domov. Bol to práve jeho nápad vydať sa na cestu za súmraku, keďže v noci majú oproti potenciálnym nepriateľom výhodu bezchybného videnia. Čo na tom však ešte záleží? Predstavil si zlostných kostlivcov, ako sa nad ním skláňajú a vedľa leží roztrhané telo Fei, statočnej dobrej Fei a Nila, večne nespokojného elfa, ktorý však vraj nebol vždy taký. Možno práve preto sa s nimi, aj keď trochu neochotne, v konečnom dôsledku však dobrovoľne, vydal na túto zjavne vopred prehratú výpravu.

Hlavou mu prebleskovali tie najhoršie možné scenáre a o chvíľu už mal pocit, že sa z tých myšlienok zblázni. Zo všetkých síl napínal sluch, ale cez splašené búšenie vlastného srdca nepočul vôbec nič. Zjavne nemal inú možnosť, a tak pomaly a nenápadne začal zdvíhať viečka. Bola už noc a na oblohe jasne žiaril mesiac. Uvedomil si, že sa už nenachádza v lese neďaleko rieky, ale leží na okraji akejsi malej lesnej čistinky. Vyplašene sa pokúsil vstať, no vo chvíli ako ucítil prenikavú bolesť v ľavom spánku, si opäť bezvládne ľahol. Vzápätí ním trhlo, ako sám seba počul nahlas kričať: „Fei! Nilo!“
Z lesa k nemu v okamihu pribehla Fei a priamo z dlhého skoku si kľakla k nemu . „No vida, konečne nebudem musieť počúvať furt len toho hundroša.“ Prehovorila veselo a pri jeho ďalšom pokuse vstať mu jemne naznačila, aby zostal kde je. „Vieš, ako sa volám?“ Opýtala sa presne tak, ako ich to učil Zean.
Natyn na ňu však len neveriacky hľadel. „Kde sú tí kostlivci?“ spýtal sa napokon.
Fei si však otázku nevšímala. „No tak Natyn, spolupracuj trochu, vieš kto som?“
„Samozrejme že viem, veď som na teba volal.“
„Nie, volal si na Fei a na Nila.“
„Hmm...,“ tváril sa akoby tuho rozmýšľal. „Tak ty isto budeš Nilo.“ Obaja sa rozosmiali.
„No tak Fei, čo sa vlastne stalo? Ako sme ušli tým kostlivcom?“
„O akých kostlivcoch to stále vravíš?“ v hlase jej najskôr zaznela zvedavosť, vzápätí ju však premkli obavy, či Natynovo zranenie nie je vážnejšie ako predpokladala. Vtom jej však všetko začalo dávať zmysel. „Ach, ty myslíš tie dve ľudské kostry. Boli v kríkoch, dopoly zahrabané v hline. Predpokladám, že tam ležia už riadne dlho. Potom ako si omdlel a udrel si hlavu o skalu, rozhodli sme sa, že postavíme plť. O chvíľu už bude hotová, Nilovi to ide pekne od ruky. Päť kilometrov na západ dole prúdom je jazero. Nilo tam už bol, vtedy keď...,“ vetu však nedopovedala, no snažila sa pokračovať akoby nič, „tam si oddýchneme a v noci môžeme opäť vyraziť na cestu.“

Text příspěvku byl upraven 25.04.14 v 23:01

Tak a už som sa k tomu aj stihla dostať, tak aspoň stručne :)

Elvenisko: Asi sa mi viac páči druhý príbeh (Svätená voda), najmä tá mierna nadsázka a pointa.
Monicay: Moc chválim rozpracovanosť a vystavanosť príbehu!
Elfos: Nápadité a milé, páči sa mi to.
Viki9: Varianta A - perfektné, niet čo dodať! Záver ma dostal :) Vo variante B sa mi páči hlavne tá charakterizácia postáv.
matej989: Celkom vtipné! ;)
tyzik.cejka: Na tvoj vek asi fajn, ďalší pohľad, len mne osobne tam chýba interpunkcia.
wooloong: Pre mňa zatiaľ najvtipnejší príbeh, páčilo! :D

Text příspěvku byl upraven 26.04.14 v 18:20

Tři oříšky pro Popelku

Ráno se probudil princ a řekl si, že by mohl pro změnu zachránit princeznu. Byl to moudrý princ z moudrého rodu, a tak si řekl, že by se mu hodila pomoc. Vzal s sebou svého komořího, Elfa, který měl dar léčit a předvídat, a kuchtíka, Elfa, jenž uměl znamenité Lasagne. Všichni to byli Elfové, protože to bylo Elfí království. Vyrazili brzy po ránu. Je snazší, když vyrážíte za určitou princeznou, protože takovou cestu Vám nekomplikují zbytečné starosti jako třeba: kterým směrem se vydat či jak dlouho bude trvat než nějakou princeznu potkáte. Ušli již půl druhého dne a jelikož neměli naspěch a družně se veselili, nevadilo jim, že se doposud se všemi princeznami míjeli. Vlastně to byla myšlenka, která všem třem běžela hlavou, když narazili na most, který ústil na skalnatý ostrov s věží. Prince napadlo, že přesně v takovém monolitu by mohla žít princezna jeho představ, ale jelikož už z dálky si všiml, že most hlídají dva kostlivci, stočil koně jiným směrem. Co za princeznu může riskovat život svého nastávajícího? Jen pro potěchu zla a ukojení svých zvrácených choutek.