Oblíbené poslední věty v knihách
petas: Díky za tip, tato literatura sice není můj šálek čaje, ale předám dál...:-)
Musím se přiznat, že knihy kupuju právě podle posledních vět (v okolí mi kvůli tomu všichni nadávají :) A potvrdilo se mi u e-knih, že na posledních větách hodně záleží. Při koupi či výběru "živé" knihy, tj. tištěné, jsem opravdu málokdy sáhla vedle, ale u e-knížek škoda slov. Až jsem nabyla dojmu, že na začátku se většina autorů snaží, ovšem ti méně snaživí, nebo méně zdatní to (nejen) ke konci začnou pěkně flákat. Podle mě konec je zásadní. Nejvíc mi asi utkvěla Waltariho Plavovláska: "A pak se nad světem přehnala válka a smetla všechno to, co bylo."
Text příspěvku byl upraven 06.06.18 v 00:01
nemer: Souhlasím. Dost dobře se , myslím, pozná, když autor od začátku ví, o čem píše a k čemu jeho příběh směřuje. Když ví, jaký bude mít jeho dílo začátek, prostředek a taky konec. Někdy mám pocit, že to někteří autoři valí před sebou, že se jim na ten úžasný začátek, co působí mnohdy jako super poutač, nabaluje pořád víc a víc a najednou je potřeba všechno smysluplně vypointovat, ukončit, dokonce i překvapit, atd...a na to už pak možná chybí síly....
Napíšu závěr básní : J. H. Krchovský -- Básně
Zde leží /jistý básník.../ spolu se svou chotí...
co je pak lepší, - věčnost, nebo doživotí ?...
Bamba on tam těch témat má více - ale je opravdu originální, pobavil
Právě čtu Midwichské kukačky a před chvíli jsme zkoukla bohužel úplně nemožný film, který podle nich natočil Carpenter. Nicméně, kniha končí úžasně:
"- víš žili jsme tak dlouho v zahrádce, až jsme skoro zapomněli věci nutné k přežití. Existuje výrok: Si fueris Romae, Romani vivito more, a jsou to moudrá slova. Ale v elementárnější rovině zní ta myšlenka takhle:
Pokud chceš přežít v džungli, musíš se chovat podle jejích zákonů..."
Wyndham vydal knihu v roce 1957 a jak vidno, aktuální je dodnes.
- Pohřbívají bratra Miguela.
A tu jako zázrakem se na ložích zvedají mrzáci, souchotináři, chromí povstávají,
nehybní vzpřimují svá strnulá těla, umírající nabývají na okamžik sil.
Hle, celý sál se pozvedá z lůžek, vstává, spíná ruce, vztahuje je ke slunci a ze zbědovaných a zmučených úst zaznívá do dunění zvonů mohutný chorál písně, blahořečící památce člověka, jehož láska byla převeliká.
Závěr románu Don Juan od Josefa Tomana
Šel jsem do kuchyně, otevřel jsem lahvičku s vitamínem E, 400 mikrogramů v každé tabletě, několik jsem jich spolkl a zapil půl sklenicí Perriera.
Chinaskiho čekala dobrá noc. Slunce zešikma protékalo žaluziemi, na koberci tvořilo známý obrazec a v lednici se chladilo bílé víno.
Otevřel jsem dveře a vyšel na verandu. Byla tam nějaká cizí kočka. Byla obrovská, byl to kocour s blyštivě černým kožichem a světélkujícíma, žlutýma očima. Nebál se mě. Přišel s vrněním a třel se mi o nohu. Byl jsem dobrej chlap a on to věděl. Zvířata takové věci poznají. Mají na to čich. Vrátil jsem se dovnitř a on šel za mnou.
Otevřel jsem mu velkou plechovku Star-Kist s bílým tuňákem. Byl naložený v pramenité vodě. Čistá váha 200 g.
Závěrečná slova Charlese Bukowského z knihy Ženy.
Text příspěvku byl upraven 28.09.19 v 16:13
Och..., právě jsem dočetla Paměti spořádané dívky od Simone de Beauvoir (https://www.databazeknih.cz/knihy/pameti-sporadane-divky-25986), a kromě toho, že mě ta kniha neskutečně nadchla má také úžasnou poslední větu... Napíšu skutečně jen tu jednu větu, abych nespoilerovala, tak totiž není úplně jasné o koho jde...
Bojovaly jsme spolu proti osudu, který nás hrozil pohltit jako bažina, a já dlouho myslela na to, že jsem svou svou svobodu zaplatila její smrtí.
...Salvador kráčí dál, a jak kráčí, stále pevněji věří, že on bude žít věčně, že ho nemusí nikdo chránit ani doprovázet. Věří, že je sám schopný uniknout smrti, ale zároveň kdesi v hloubi duše lépe než kdokoli jiný tuší, že smrt ho jednou také polapí, jen o pár let později než jeho druhé já."
Carmen Domingo - Gala Dalí
Konec knihy Ptáci v trní:
Čas Droghedy se naplnil. Koloběh bude pokračovat v neznámých lidech. všechno jsem si způsobila sama. Nemám komu co vyčítat. A nelituji jediného okamžiku.
Pták s trnem v hrudi se řídí neměnným zákonem. Neví, co ho žene, aby se nabodl na trn a za zpěvu zemřel. V okamžiku, kdy mu trn vnikne do hrudi, neví, že ho čeká smrt. Jen zpívá a zpívá, dokud v něm pulsuje život.
Když si bodáme trny do srdce my, víme to. Víme, co nás čeká. A přece nás to nezadrží.
A když se pak před tebou otevře mnoho cest a ty nebudeš vědět, po které se vydat, nepouštěj se po jedné z nich jen tak, ale sedni si a počkej.
S důvěrou se zhluboka nadechni, jako v den, kdy jsi přišla na svět, nenech se ničím vyrušovat, čekej a ještě čekej.
Tiše seď a poslouchej své srdce. Až k tobě promluví, vstaň a běž, kam tě povede.
Susanna Tamaro - Běž, kam tě srdce povede
Nevím, zda oslaví ho historie,
či zda se v budoucnosti o něm mlčet bude.
V paměti naší provždy slavně žije
a žije v lásce svojí vlastní chudé.
Jak pravil moudrý Béranger náš,
když podobně chtěl dobro oslovit:
"Kterého krále vroucně jako jeho
zachová v lásce věrný jeho lid?"
František Kožík - Největší z pierotů
Máme už devět koček. Chodí k nám toulavý a my nemáme srdce je zahnat. Ale už se musíme krotit. Ty zasraný potvory mě ráno budí, protože chtějí ven. Když se neprobudím, začnou drápat nábytek. Ale jsou to kouzelná a nádherná zvířata. Prostě kočky. Už vím, proč se o krásné ženské říká, že je kočka.
já vím. já vím
jsou omezené, mají jiné
potřeby a
zájmy.
ale i tak je pozoruju a učím se od nich.
líbí se mi, jak málo vědí,
což je hrozně
moc.
stěžují si, ale nikdy
si nedělají starosti.
kráčejí překvapivě důstojně.
spí s bezprostředností, nad jakou
člověku zůstává
rozum stát.
oči mají
krásnější než my.
a spí 20 hodin
denně
bez
zaváhání
nebo
výčitek svědomí.
když mám
depku
stačí mi, když se na ty
svoje kočky zahledím
a zase se
mi vlije kuráž
do žil.
studuju
tahle
strvoření.
jsou to mí
mistři.
Charles Bukowski - O kočkách
„Paní Jarmila Sýkorová— —?"
Ona neříká : Ano. Jen její oči mne objaly už zdálky,teď vztáhla ruce,teď se chvěje jako strom ve vichřici,klesá na kolena a má hlava leží na jejím srdci.
Mlčím a vím, že tohle je láska.
Mlčím, protože neumím říci : Maminko!
Říkali mi Leni- Zdeňka Bezděková
Vložit příspěvek