Krása vyřčeného čili Úryvky z knih

"Jednou provždy se potvrdilo, je možný ostrov opustit."

/Jenom matka -Roy Jacobsen/

"S lehkostí se pohyboval v minulých světech a díval se do propasti času, hledal stopy lidských osudů."

/Srdce na udici - Hana Androniková/

"V přízemí jsem si zařídila fotokomoru. Tam jsem se zavírala a se zatajeným dechem sledovala bílý papír ve vývojce. Byl jako život. Měnil se mi před očima, zázračně se barvil, jako by se svlékal. Nejdřív jen matné čmouhy, rozmazané a neurčité, a pak pomalu odhaluje tvář, dostává tvar a jméno. Každá moje fotka měla jméno. První slovo, které mé napadlo, když se ukázala."

/Srdce na udici - Hana Androniková/

"Naučil jsem se, že trpělivost je nejvyšší ctností ... a nejvíce zapomínanou. Pomáhala svět milovat spíš než se ho snažit měnit. Vybízela usadit se v hledišti a užívat si představení, třebaže jím bylo jen zachvění listu. Trpělivost byla poklonou člověka tomu, co mu bylo dáno.
Která vlastnost umožňuje namalovat obraz, složit sonátu, nebo báseň? Trpělivost.
Pokaždé přináší odměnu, protože ve své proměnlivosti nese riziko dlouhé chvíle, ale i způsoby jakými se zabavit."

/Sněžný levhart - Sylvain Tesson/

O manželství
…
Milujte jeden druhého, ale nevytvářejte z lásky pouto: Ať je raději mořem vlnícím se mezi břehy vašich duší. Naplňte vzájemně své poháry, ale nepijte jen z jednoho z nich. Dávejte si navzájem chléb, ale nejezte ze stejného bochníku.

Zpívejte a tančete společně a radujte se, ale dopřejte tomu druhému i chvíle samoty.
Přestože jsou struny loutny odděleny jedna od druhé, zachvívají se společně stejnou melodií.

Dávejte svá srdce, ale neodevzdávejte je tomu druhému do vlastnictví.
Neboř jen ruka Života může uchopit vaše srdce.
A stůjte při sobě, ale nestůjte vedle sebe příliš blízko; neboť pilíře chrámu mají mezi sebou rozestup
a dub a cypřiš nerostou ve stínu toho druhého.
 
(Chalil Džibrán - Prorok)

"Jediné otázky, které za něco stojí, jsou ty, které jsou neobvyklé."

/Potmě jsme se viděli lépe - Monika Zgustová/

"Ráda si představuju příběhy do posledního detailu, dívám se na ně jako na film."

/Potmě jsme se viděli lépe - Monika Zgustová/

"Podívejte, pokud budete mít jednou děti, změní vám to těžiště, priority se vám obrátí naruby jako ponožky a budete celé roky dělat to nejlepší, co budete moct. Pak potomek vyroste, podíváte se mu do očí a zjistíte, ... že ve skutečnosti vůbec netušíte, co se tomu druhému honí hlavou, a nedovedete si představit, jak moc si můžete vzájemně ublížit."

/Ticho ve sněžném městě - Eva García Sáenz de Urturi/

V životě jsem se často cítila osamělá. Vzpomínám si na pár okamžiku, kdy jsem si říkala: Jsi sama, Paulo. Teprve teď jsem ale chápala, že osamělí jste tehdy, když jste opuštění, když na světě zbydete. A pak jedete so hor, protože jsou tak nekonečně velké a mocné a vy sami tak malí, a doufáte, že tím něco vykompenzujete. Že rozlehlost hor dokáže vyplnit prostor, který tu druhý zanechal, že voda z tajících ledovců pronikne do všech drobných spár a mezer a všechno zase naplní životem. Tuhle prázdnotu ale nedokážou vykompenzovat žádné hory na světě.

(Jasmin Schreiber - Tisíce metrů ode dna)

Největší chyba je v tom, že se člověk dívá na své okolí jen svým
pohledem. A ten pohled je nejen nepřesný, ale i omylný. Je třeba vidět
své bližní jejich očima, abychom je mohli správně uvidět svýma.
Své bližní, lidi i stroje.
"Když dostoupí inteligence na určitou míru, potřebuje se opřít
o lásku, jinak si nad sebou zoufá.
Když dostoupí poznání na určitou míru, musí se opřít o lásku,
jinak je tak slabé, že neunese ani samo sebe…
A stroje na ten bod dospěly.
Jednou – jednou k tomu muselo dojít –"

/Manžel z Marsu - Eduard Martin/

Život rád tropí žerty
S životem bývá kříž
Nechce se chovat jako velký
Prostě si nedá říct!
(Věra Kopecká-Stepní běžec)

'Nejdřív udává rámec onoho vesmírného experimentu Pluto. Stanovuje základní pravidla - život je krátkou epizodou, po níž následuje smrt, která jednoho dne umožní jiskře dostat se z pasti; jiná možnost není. Život je něco jako pokusný trenažér, velmi obtížný. Proto se bude počítat všechno, co uděláš, každá myšlenka a každý skutek, ale ne proto, abys byl potrestán nebo odměněn, ale protože budují tvůj svět. Tak ten stroj funguje. Potom padající jiskra protíná Neptunovu dráhu a ztrácí se v jeho mlhovinách. Neptun ti dává všechny iluze, sny o útěku, o létání, drogy a knihy. Uran tě vybavuje schopností vzpoury, vůle, umožňuje ti nevzdávat se, je důkazem původu jiskry. Jakmile jiskra prolétá kolem prstence Saturnu, je jasné, že na ni čeká vězení. Pracovní tábor, nemocnice, normy, zákony a formuláře, nemocné tělo, smrtelná nemoc, smrt milovaného Člověka. Ale Jupiter jí poskytuje radost a potěšení, důstojnost a optimismus, krásný dárek: nějak-to-dopadne. Mars dává sílu a agresivitu, určitě se budou hodit. Když prolétává kolem Slunce, je oslepená, z bývalé identity jí zůstává jen malé, zakrnělé Já, oddělené od zbytku, a tak už to zůstane. Představuji si to takto: malý trup, zmrzačená bytost s utrženými křídly, Moucha umučená krutými dětmi; kdo ví, jak přežije v Temnotě. Bohyně budiž pochváleny za to, že v cestě Pádu stojí Venuše. Jiskra od ní dostává dar lásky, nejčistšího citu, jediného, který ji i jiné jiskry může zachránit; díky darům Venuše se budou moci vzájemně podporovat a spojovat. Těsně před dopadem se ještě zachycuje o malou, zvláštní planetu, která připomíná hypnotizovaného Králíka, netočí se kolem své osy, ale pohybuje se rychle, zahleděná do Slunce. To je Merkur. Ten dává jazyk, schopnost mluvit. Když míjí Měsíc, dostává od něj něco tak nehmatatelného, jako je duše.
Teprve pak dopadá na Zemi a okamžitě se obléká do těla. Lidského, zvířecího nebo rostlinného.
A tak to funguje.'


'Má Venuše je poškozená nebo ve vyhnanství. To se říká o planetě, která se nenachází ve znamení, v němž by měla být. Navíc se ve špatném aspektu k ní ocitlo i Pluto, které v mém případě ovládá Ascendent. Tato konstelace způsobuje, že podle všeho mám syndrom Líné Venuše. Tak jsem to nazvala. Tento syndrom má Člověk, k němuž byl osud neobyčejně štědrý, ale který přitom svých možností dostatečně nevyužívá. Je inteligentní a bystrý, ale nemá vůli učit se a svou inteligenci využívá jen k hraní karet nebo vykládání pasiánsu. Má krásné tělo, ale zanedbává ho, otravuje návykovými látkami a ničí vyhýbáním se lékařům a zubařům.
Je to zvláštní druh lenosti. Postiženým lidem unikají příležitosti před nosem, protože zrovna zaspali nebo se jim prostě nechtělo, přišli pozdě nebo na něco zapomněli. Je to sklon k požitkářství, životu v lehkém polospánku, rozptylování drobnými radostmi, nechuti k práci a nedostatku jakýchkoli ambicí. Dlouhá rána, neotevřené dopisy, problémy odložené na později, nedokončené projekty. Odpor k autoritám a neochota se podřizovat, mlčenlivá, pomalá chůze vlastními cestami.'

(Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých - Olga Tokarczuk - jediné dobré pasáže v dost nesnesitelné knize).

Text příspěvku byl upraven 17.06.25 v 17:10

“Být šťastný neznamená, že je všechno perfektní. Znamená to, že ses rozhodl užívat života i přes všechny jeho nedokonalosti.”

(Ron Mercedes - Moje vina)

Když polámeš andělům křídla-pláčou , když zlomíš jejich srdce-trápí se. Když zradíš jejich lásku-přestanou žít.
(Klára Janečková-Vítěz)

Velmi dávno, když čas byl mlád a celé dějiny teprv pouhý sen, vládli Zemi bohové a Zeus byl jejich král.


(film Wonder Woman)

"...proti světlu nemá tma ani nejmenší šanci. Světlo s tmou nikdy nebojuje, světlo se jen rozsvítí."

(Čarodějky - Karin Krajčo Babinská)

I – I follow, I follow you,
Deep sea, baby,
I follow you,
I – I follow, I follow you,
Dark doom, honey,
I follow you…

Po tváři mi tekl pot a celé tělo mě bolelo, ani to mi ale nebránilo v tom, abych ženě po svém boku nepoložil tu jedinou možnou otázku.
„Tak co, jaký jsem byl?“
Dívala se na mě, rozesmátá, udivená a trochu zadýchaná.
„Skvělý,“ řekla, „fakt! Ten konec mě překvapil, ale… Prostě super!“
„Promiň, napadlo mě, že se možná trochu lekneš, jenže…“ Pokrčil jsem rameny. „Prostě jsem se chtěl předvést, chápeš.“
„No jo, pan Ješitný,“ ušklíbla se, ale pak mě plácla po rameni. „Jen tak dál.“
Zvedl jsem k ní hlavu a spokojeně se usmál. Poté jsem položil dlaně na kola vozíku a odpíchnul se.
Rehabilitace.
:-)
Martin Goffa - Miko: Návrat

Úryvek z 1.dopisu:
"Moji milovaní,
četla jsem kdesi nedávno, že dopis je jako světlo a paprsek hvězdy. Přichází k lidem a ozařuje je často, když už jeho zdroj dávno vyhasl a neexistuje. A přece je lidem z něho jasno a svítí jim. Tak to bude i s tímto mým listem. Budu Vás hladit a líbat svými slovy i tehdy, když už ruka, která ho píše fyzicky, bude od Vás vzdálená."

Úryvky z dopisu dceři:
"... Nauč se, dítě moje, dívat hned od mládí na život jako na vážnou věc. Život je tvrdý, ten se nemazlí a za jedno pohlazení Ti dá deset ran. Zvykni si na to raději hned, ale nepoddávej se tomu – rozhodni se s ním bojovat. Měj odvahu a jasné cíle – a zvítězíš i nad životem. ..."

"... Choď světem s očima otevřenýma a poslouchej nejen své bolesti a zájmy, ale i bolesti, zájmy a tužby těch ostatních. Nemysli si nikdy nad ničím: do tohohle mi nic není. – Ne, všechno Tě musí zajímat a hlavně o všem musíš hloubat, porovnávat, dávat si jednotlivé jevy dohromady. Člověk nežije na světě sám – v tom je veliké štěstí, ale také ohromná povinnost. ..."

(Z knihy Dopisy Milady Horákové)

Mlely blbosti. Politické kecy, aby to vypadalo, že je obyvatelé zajímají. Ale místo toho ničily jedinou možnost záchrany, jestli je horňáci odříznou. A ještě si dovolily říct, aby lidi neopouštěli byt? Do prdele, to je nenapadlo, že všichni pracují, aby jejich rodiny měly, co jíst? Nechutný.

(Tereza Kadečková - O dracích a Sedmi)

"Já to nevím, Brilko, a nikdy se to s jistotou nedozvím. Ale co na tom záleží? To domněnka je tím, o čem stojí za to vyprávět."

/Osmý život (pro Brilku) - Nino Haratischwiliová/

Pálili knihy. Altair sledoval, jak se kroutí, černají a hoří, a přemýšlel o svém otci, jak by byl znechcený, i Al Mualím bude, až mu o tom poví. Pálit knihy byla urážka tradic asasínů. Studium znamenalo vědění a vědění znamenalo svobodu a moc.

(Oliver Bowden - Assassin's Creed: Tajná křížová výprava)

Nosí si starý odřený kufřík, který se dá roztáhnout, aby pojal všechny jeho (velice) specializované nástroje. Jednou jsem viděl, jak ho roztáhl natolik, že z něj vytáhl celou chemickou laboratoř, rentgen a poněkud zmateného králíka.


Simon R. Green: Rytíř perného dne

https://www.databazeknih.cz/prehled-knihy/nocni-strana-rytir-perneho-dne-63734

"Středověk měl svá leprosária, kam se zavírali malomocní, aby svou ohavnou chorobu nešířili dál. ... Osvícená společnost naproti tomu vyobcovala ze svého středu šílenství - toto malomocenství duše. Od zdravých bylo nutné oddělit ty jejichž vnitřní svět se rozpadal. A hrozilo že by se tímto rozvratem duše mohli druzí nakazit."
...
Kapitán Stellwerther - Jan Horníček

Text příspěvku byl upraven 05.11.25 v 21:09

Na Noční straně je nebe opravdu plné hvězd; jsou jich tam tisíce a tisíce, zřetelně a jasně planou v souhvězdích ve světě venku nikdy neviděných. A měsíc... ach, měsíc je na Noční straně skutečně obrovský a jasný, nepřirozeně zářivý a tucetkrát větší, než by měl právo být; visí nad námi jako velké netečné oko, jako prastarý strážce, který už docela zapomněl na své povinnosti a účel. Vidí všechno a nic nesoudí.


*

Simon R. Green: Rozdíl, na kterém po čertech záleží
povídka z knihy Temné uličky

https://www.databazeknih.cz/knihy/temne-ulicky-30742

Tohle je tak výstižná pasáž na téma svobody, že jsem to sem musel dát:

Nejvíc mě husy dojímaly na konci prázdnin, když se nad nimi objevila hejna divokých sestřenek. Klín táhnoucích a křičících divokých hus vyvolává v člověku melancholii a touhu po dálkách. A kupodivu totéž pociťovaly i krotké husy domácí, zdvihaly křídla, tloukly jimi na hladinu špinavé sádky, utíkaly kus cesty pod mizícím hejnem, kejhaly, vyskakovaly do výše, některým se podařilo kousek vzlétnout, odpoutat se od země, až padly na břicho do trávy. V jejich touze přidat se k svobodným družkám bylo tolik úsilí a žalu! Vracely se na vodu vyčerpány, zahanbeny, nový klín tažných ptáků je opět znervóznil, ale už pochopily, že neujdou, neuletí svému domácímu osudu.
(Jaromíra Kolárová - Krutá láska)