Knihy, které rozbrečí

Jako dite jsem nehorazne oplakala Bileho Bima, autor Gavriil Nikolajevič Trojepolskij.

Coby dospela jsem slzela nad Hanou z pera Aleny Mornstajnove.

Nicmene nejhorsi byla Babicka drsnacka, kterou jsem predcitala nahlas dceri, kdyz doslo k odhaleni diagnozy, na kterou mi prave zemrel tatinek. Vzlykala jsem nahlas a musela prestat. Zkusila jsem pokracovat po mensi pauze, ale moc to neslo. Nakonec jsme spolu probrecely asi pul hodiny a pak se mezi vzlyky zase zacaly Walliamsovi smat.

Text příspěvku byl upraven 23.05.25 v 18:06

Velmi aktualne musim pridat Sto let Lenni a Margot.

Valja Stýblová - Až bude padat hvězda. Pro mě životní knížka, i dnes mě po tolika letech vzpomínka na ni dojímá.
A taky jsem si poplakal třeba i u Psohlavců, když popravili Kozinu :-)
Těch dojemných knížek ale bylo podstatně víc - třeba i Holčička, která měla ráda Toma Gordona od Stephena Kinga. Já jsem jí tak fandil, aby se z toho pralesa dostala za to, jak bojovala.
Kainarova poetická Zlatovláska, leporelo Cvrček a mravenci, A hvězdy mlčí, Nebeský strom - těch citových a melancholických knížek bylo daleko víc..

Nespomínam si na také, až na jeden moment. To som slzil. Heller, Hlava 22, keď Snowden umiera v náručí Yossarianovi.

Bez šance - Neal Shusterman
Nejsmutnější kniha co jsem kdy četla