Jazyk Třetí říše – LTI: poznámky filologovy diskuze

23.06.2021

InaPražáková: Do jisté míry je umělé, stejně jako každý pokus o abstrakci. Ale v něčem mi naopak přijde výstižné a tak objektivní, jak jen zobecnění být může. Ano, Francouzi-komunisté budou mít podobné politické názory jako Němci-komunisté, ale to neznamená, že celkově bude víc podobnosti mezi nimi než mezi Francouzi-komunisty a Francouzi-nacionalisty. Lze předpokládat, že všichni ti Francouzi rozdílných politických názorů se budou navzájem shodovat třeba v názorech estetických nebo dejme tomu kulinářských. :) Zkrátka, jak se říká, krev není voda. (K tomu připočtěme, že i ten komunismus má různé národní varianty, čili že se utváří podle národních povah, nakolik mu to jen závislost na SSSR umožní.)

Nevyhnula, pokládala jsem ho za zodpovězený posledním odstavcem.

Ano, je to hodnotový soud; a to soud nad zcela konkrétní osobou. (A opět: napsala jsem, že je to můj dojem, připouštím, že Klemperer třeba ve skutečnosti nebyl tak pomstychtivý, netolerantní a zbabělý, jak ho vnímám zrovna já. Bohužel však ničeho jiného než soukromého názoru/dojmu není člověk schopen, zvlášť u autora dávno mrtvého.)
Ne, mě ten jed neotráví, jen mi zkazil četbu, ale to je při komentování knihy docela relevantní kritérium. :) A myslím na ty, které by třeba uštknout mohl, nebo alespoň sadisticky ponížit.

Rovněž — a loučím se.

23.06.2021

Nepřijde Vám to dělení podle národní povahy jen chtěné, pokud vezmeme třeba ty Němce - někteří padli s pocitem velkého činu, jiní padli s pocitem povinnosti, jiní přežili a nadchli se pro komunismus, ještě jiní komunismus odsuzovali nebo zkrátka přežívali za každé doby. To je dost různých postojů k životu, o názorech na politiku a osobním nastavení vůbec nemluvě. Francouzi-konfidenti, Francouzi-odbojáři, Francouzi-indiferentní by měli být bližší Francouzům jiného životního postoje, místo stejně se projevující a smýšlející skupiny jiného jazyka?

Třeba jste se vyhnula dotazu, jak ladí se strachem o život (zřejmě podle Vás větším, než je obvyklé), který přisuzujete Židům, fakt izraelských válek, které se podstatně podílejí na tom, že stát Izrael stále existuje.

K tomu kastování: V původním komentáři jste psala o jedu, který Klemperer šíří, až máte pocit, že kniha může uštknout. To je zjevný hodnotový soud, mimochodem při Vaší pevnosti v názorech překvapující. Vás neovlivní, nanejvýš rozhořčí, což je výsledek dost bezzubý.

Za mě je téma vyčerpáno, děkuji za reakce.

23.06.2021

Ohledně národnostního vědomí: Klemperer (a neméně zajímavě Zweig) píše o rozdílech mezi stupněm asimilace Židů v Říši, ve vyspělejších částech rakouské monarchie a v částech okrajových (Halič). Je jasné, že někde byly podmínky pro asimilaci příznivější, a tudíž tam bude větší počet hluboce a důsledně poněmčených Židů než jinde, kde zase bude asimilovaný jen nepatrný zlomek. Tím „dostatkem času“ si nejsem jistá: za počátek asimilace bych asi označila Josefovy reformy pro Rakousko a Napoleonovu invazi pro Říši, to není tak dlouho. A kolem první světové války pak přišla vlna nacionalizace (sionismus byl jen jedním článkem v mozaice nacionalistických proudů), která tu asimilaci zase rozleptala (samozřejmě ne u všech jedinců, myslím celkově).
Rozhodně máte pravdu, že existuje (či existovalo) vědomí sounáležitosti s nadnárodními celky a může být i dost silné, ať už v SSSR, Jugoslávii, Rakousku-Uhersku nebo jinde. Ale všechny tyhle celky nakonec nacionalismus rozbil. Na druhou stanu vůbec nepochybuji, že lidem, kteří jako princip sebeidentifikace používali něco jiného než národnost (politické krédo, náboženství, sounáležitost s dynastií atd.), způsobil rozpad takových celků opravdový zármutek až otřes. Zdá se ale, že většině byl bližší národní stát.
(Jiný případ by ovšem bylo Švýcarsko, které mělo dost času na to, aby se Švýcaři začali vnímat jako skutečný národ, ne jen jako občané jednoho státu. Pokud existuje nějaký případ národa jako společenství daného nepsanou smlouvou a vědomím sounáležitosti, jak o tom mluví Renan, je to určitě právě Švýcarsko. :) Většina evropských států nicméně takhle fungovat nedokázala a nedokáže.)

Ano, a zdá se mi, to že to také udělali: NDR se rozpadla. I když je nějaký režim většině národa nepříjemný/nesnesitelný, obvykle ho přece nelze svrhnout hned, když má jeho ustanovitel a garant dostatečnou moc, aby ho držel v chodu. Myslím, že většina Čechů si také nepřála protektorát, ale žila v něm do té doby, než se pro ně stalo politicko-vojensky možné se ho zbavit.

Na co jsem neodpověděla? Na otázku, jestli podle mě existuje rozdíl v hodnotě národů? Myslím, že každý národ je nadaný v něčem jiném, tedy v tom, co mu pomáhá přežít a co se mu osvědčilo. Francouzi mají svůj esprit, Němci mají zádumčivou besinnlichkeit, Angličané svůj realistický empirismus atd., přičemž všechno to má nespornou hodnotu a dohromady to vytváří pozoruhodný celek. Každý z nich má svoje klady a svoje zápory a kultura každého stojí za poznání. V každém najdete i některé příslušníky, kteří rozvíjejí to nejlepší, nebo naopak to nejhorší z jeho dědictví. Pokud jde o Židy (kteří v tom nejsou výjimkou), to nejlepší podle mě rozvíjejí třeba Zweig, Kafka či Simone Weilová, to nejhorší asi autoři některých starozákonních knih a Klemperer (+ Karl Jaspers, který ovšem etnicky vůbec nebyl Žid; u něj se právě, myslím, projevuje účinek té svobodné vůle a možnost splynutí s genetický odlišným národem). Nenapadlo by mě nikoho odsuzovat proto, že je Žid (Američan, Rus, ...) podle rodokmenu, vždycky záleží na tom, jak se daný člověk chová a co si z odkazu svého národa vybírá.

Předpokládám, že to nebyla zrovna pochvala, ale díky. :) A možná, že je těch Gobineauových následovníků v dnešní Evropě mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát; kdoví.

23.06.2021

Mě právě zaujalo, že mluvíte o "krajně vzácných" případech, přitom ve většině vícenárodnostních států spolu různé národy žijí dlouhodobě, tudíž mají dost času si vybudovat státní národnostní vědomí. Jedna věc je druhá generace přistěhovalců, druhá desítky generací více etnik na stejném území, třeba v Sudetech. (Mimochodem, v nedávno čtených knihách Světlany Alexijevič různí pamětníci vytrvale opakují, že rozpad SSSR pro ně znamenal krizi identity, protože se považovali za Sověty a nemohli pochopit, že to někdo najednou vnímá jinak.)

Ptala jsem se na NDR právě proto, že to by stát vzniklý uměle a nátlakem cizinců - neměli by Němci převážně podobné povahy zaujmout převážně podobné stanovisko a při svém idealismu a ochotě k boji si nenechat vnutit bolševické předpisy?

Na něco jste neodpověděla, něco jste rozvedla až nečekaně podrobně. Budu se opakovat, ale je pro mě fascinující Vás číst, skutečně. Následovník Gobineaua s nepochybným intelektuálním rozhledem v 21. století v Evropě je věc nevídaná.

23.06.2021

Prosím, přečtěte si můj příspěvek ještě jednou a pozorně. Píšu výslovně, že asimilace je v jistých (krajně vzácných) případech nejspíš možná (takže ano, Pavel Eisner se mohl cítit jako Čech, protože tak dovedl myslet; stejně jako ten jmenovaný Lissauer). Já netvrdím, že Žid v žádném případě nemůže být Němcem; tvrdím jen, že jím nebyl Klemperer.
Ano, pokládám (samozřejmě!) za fakt rozdíly dané biologickým substrátem, to je snad příliš zjevné, než aby to člověk vůbec zmiňoval. :D Ale to, co ten substrát formuje, je pochopitelně i prostředí (např. sklon k dlouhodobému racionálnímu plánování u národů/ras/etnik žijících v chladnějším podnebí, kde je třeba šetrně hospodařit: Evropané, Číňané atd.). Je jasné, že působení prostředí se výrazně projeví až časem (protože evoluce pracuje pomalu), což ale nevylučuje i DROBNĚJŠÍ změny na úrovni jedinců nebo pár generací.
„Občan“ je právní kategorie, kdežto „příslušník národa“ je kategorie na etnickém základě (a opět: nepopírám, že na tom základu se vrší další faktory duchovní: společné dějinné vědomí, jazyk, vzdělání atd., snad i ta renanovská vůle k pospolitosti).
Ano, samozřejmě, že Němci (oddaní národu, zradivší i indiferentní) tvoří v jistém smyslu homogenní pospolitosti a v něčem se odlišují od ostatních skupin.
A přijde Vám, že NDR si vytvořili Němci z vlastní vůle? :) Je to stát, který zbudovala okupační mocnost na podrobeném území, kde dosavadní obyvatelstvo z velké části vyvraždila, přiměla k sebevraždě, vyhnala do emigrace nebo „denacifikovala“, to jest přeškolila na svoji ideologii. Samozřejmě, že existovali i němečtí komunisté, ale komunismus není ideologie, která by vznikla z německého ducha: ten je každopádně idealistický, ne materialistický, a elitistický, ne egalitářský. Nedokáže vyjádřit bytostné tíhnutí německého národa.

K poznámce o Eisnerovi viz první odstavec.

Vysvětluji si to tak, že biologický determinismus nikdy nemůže fungovat stoprocentně, jelikož lidé jsou bytosti nadané svobodnou vůlí, a tak, že každé pravidlo má své výjimky. (Když jsme u toho Eisnera: byl to podle mě jeden z nejstatečnějších lidí vůbec). Může existovat obecná tendence národní povahy, Volksseele či Volksgeist (a já jsem přesvědčená, že existuje), ale spíš jako archetyp, ideální typ, abstrakce. Málo lidí bude jejím dokonalým ztělesněním, většina národa se k ní vždycky bude blížit více či méně a někteří se od ní odchýlí zcela. Pořád k ní ale národ jakožto celek bude mít blíž než národy jiné; protože ona je tím distinktivním rysem, tím, co dělá určitý národ národem.

23.06.2021

JulianaH.: Tedy pokládáte za vědecký fakt, že na biologickém původu člověka závisí jeho povaha a prostředí ji ovlivňuje buď v menší míře, nebo vůbec? Zkrátka z etnických Židů se nemůže narodit osoba myšlenkově srovnatelná s příslušníky jiného národa, byť vyrostla v daném národnostním státě a má stejné vzdělání, kulturní a pracovní zázemí, jako "etničtí" občané? Přičemž rozumím správně, že jednotlivé národy řadíte do žebříčku, dělíte na vyšší a nižší?
Tedy na příklad Němci fanaticky oddaní nacistické myšlence, Němci přečkávající jako mlčící většina, až se revoluce přežene (o těch je víc psáno v Klempererových denících), a Němci před nacismem emigrující, nebo třeba Němci žijící v pozdější NDR, mají vzájemně víc společného než řekněme Klemperer a ti z jeho etnicky německých předválečných kolegů, kteří neopustili místo na univerzitě, protože nestáli o existenční nejistotu, byť přesvědčení nacisté nebyli?
Zmiňujete "horování pro bolševismus" a "odpor k hrdinství" jako neněmecký znak - jak si vysvětlujete 40 let existence NDR?

S relativní mírou stěžování v porovnání Klemperer-Eisner můžu souhlasit, ale právě Eisner byl bilingvní československý Žid, tudíž jeho důslednější oddělení lingvistiky a soukromí pramení z čeho, když "cítit se jako Čech" je z hlediska biologického irelevantní dojmologie?

A k národní povaze: V Československu byli jak nenápadní občané, kteří se snažili přežít všechno co možná bez potíží, tak nikoliv nepočetná odbojově laděná množina - nejen Mašínové, ale třeba členové aktivního odboje, emigranti usilující o demokratizaci ze zahraničí (za války i později za socialismu - 68 Publishers, Svědectví aj.), stejně jako povahy tvrdé a neměnné, např. Gustáv Husák. Ostatně je známé povstání ve varšavském ghettu, případně početné izraelské války, v nichž etničtí Židé neprojevovali zoufalé lpění na životě a odpor k hrdinství. Tyto rozdíly si vysvětlujete jak?

23.06.2021

InaPražáková: Zdravím, ano, klidně si o tom můžeme popovídat, respektive můžu se Vám pokusit trochu objasnit svoje stanovisko. :)
Máte pravdu, Klemperer byl protestant, nikoli praktikující judaista, a navíc byl přesvědčen, že je Němec. Jenže rozdíl, o kterém mluvím, nespočívá v náboženství, protože judaismus je jenom jeden z rysů (ne nutný a ne výlučný) židovství. Určitě víte o židech v náboženském smyslu, kteří nejsou židovského původu, a naopak o etnických Židech, kteří jsou ateisté či jinověrci. Svoji poznámku jsem myslela etnicky, ne nábožensky (a to i při vědomí velkých rozdílů uvnitř židovské komunity, např. mezi aškenázskými a haličskými Židy).

Židé jsou semitským národem (samozřejmě s negroidními a europoidními vlivy), kdežto Němci jsou národem indoevropským (opět samozřejmě s vlivy dalších národů a ras kvůli míšení). Z toho pochopitelně plynou rozdíly - i ty mentální. Klemperer sám se cítí jako Němec, obléká se německy a mluví německy, ale z jeho poznámek je velice jasně znát, že Němec není: jeho odpor k hrdinství, zoufalé lpění na životě jako biologickém faktu, horování pro bolševismus nebo konec konců ústřední místo, které připisuje židovskému problému, prostě nejsou mentalitní rysy Němce. Což nekritizuji, jen poukazuji, co myslím těmi národnostními rozdíly: Klemerer se snad snaží být Němcem, ale nejde mu to, protože jím není. (Na okraj: myslím, že v některých mimořádně vzácných případech se dokonalá mentální asimilace podařit může, třeba u Ernsta Lissauera, který byl bohužel režimem také pronásledován.)

Snažit se naopak o zákaz pojmenování rozdílů a doufat, že absence adekvátního výrazu ten rozdíl odčaruje, je utopie, a to nebezpečná, jelikož poškozování jazyka poškozuje myšlení (na tom se s Klempererem shodnu).
Ano, vím, že Klemperer byl perzekuován, a vím také, že LTI vychází z jeho deníku (ale zároveň je upravená pro účely publikování a prezentuje se jako filologická práce, takže pokud obsahuje tolik subjektivity i v knižním vydání, pak je to autorovou rozmyslnou volbou). Četla jsem poměrně dost židovských autorů, kteří byli v podobné situaci, a stěžovali si nesrovnatelně méně (a méně odrazujícím způsobem). Především bych jmenovala Pavla Eisnera, protože srovnání jeho a Klemperera se přímo nabízí: oba byli předčasně penzionovaní židovští jazykovědci, kteří se cítili asimilovaní, oba ženatí s Němkou a oba přečkávali léta Říše/protektorátu psaním esejí o jazyce do šuplíku. Ale srovnání musí být jenom povrchní, protože Pavel Eisner se zabývá mnohem víc jazykem než sebou, a když už píše o sobě, neprovádí žádné klempererovské exhibice: nepovyšuje se nad ty, kdo podle něj nemají dostatečné vzdělání, nesténá nad osudem komunity, o níž by zároveň tvrdil, že vůbec žádná komunita není a nebyla (poněvadž Pavel Eisner se opravdu důsledně cítí jako Čech a myslí jako Čech) a nevytváří dojem, že je jediný (nanejvýš ještě se svou manželkou a etnikem), kdo na světě trpí. Pavel Eisner píše lingvistické dílo (a to brilantní), kdežto Klemperer píše prostě „leidensgeschichte“, což je netypičtější žánr židovské literatury.

Tohle je můj názor na knihu a autora. I v komentáři ostatně vyjadřuji jenom svoje osobní, subjektivní dojmy (a upozorňuji na to slovy jako „myslím si“, „z mého hlediska“ atd.), nesnažím se o žádnou objektivní recenzi. Jsem otevřená protiargumentům, i když ta neshoda v našem vnímání je asi daná spíš základním způsobem myšlení a cítění než konkrétními fakty.