Cesta na Tajmyr aneb Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu diskuze

Cesta na Tajmyr aneb Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu https://www.databazeknih.cz/img/books/45_/455976/bmid_cesta-na-tajmyr-aneb-po-jeniseji-k--egH-455976.jpg 4 16 6

Cestopis o Rusku, a jmenovitě hlavně o Sibiři a Arktidě, z pera renomovaného českého cestovatele, jenž zná Rusko zřejmě lépe, než 90% Rusů, jelikož ho během posledních 10 let projel křížem krážem. Nejen od Petrohradu po Vladivostok, ale též od Murmansku po Magadan, od Čečenska po Čukotku a od Altaje po Jamal a Tajmyr, a navštívil de facto všechny oblasti a republiky Ruské federace, vyhýbajíc se vesměs turistickým destinacím. Díky tříletému pobytu uvnitř nejrůznějších místních etnických a sociálních komunit měl možnost seznámit se zdejšími poměry – každodenním životem a názory obyčejných lidí – komplexněji, než se to podaří mnohému "domorodci", žijícímu ve vzdálené metropoli, nebo zahraničnímu "expertovi", mnohdy navíc závislému na službách tlumočníka, během několikatýdenní expedice.... celý text

Diskuze o knize (4)

fero6868
fero6868
10.06.2021 5 z 5

Krondak mi mluví z duše. De facto popisuje Rusko, které jsem sám znal, než jsem odtud odešel. Jeho postřehy ze současného Ruska naprosto korespondují s mými vlastními vzpomínkami, stejně jako se mohu plně ztotožnit s jeho názory a závěry ohledně politiky současného Ruska a proruských politiků v ČR. Vyjadřuje fakticky totéž, co bych napsal já sám...
Ostatně i já mám řadu přátel milujících Putina. Ptají se mne, proč nemám rad Rusy. Nemohou pochopit, že pro mne neexistuje špatná národnost, ale špatní jedinci nebo politici některých států. Ze svého pohledu já zase nemůžu pochopit ty, kteří podporují Putina a brojí proti Evropské unii. Porad přemyslím o tom, jak by bylo skvělé, kdyby Rusko táhlo za jeden provaz s Europou a USA a namísto starosti o mocenské postavení se postaralo o své lidi, o jejich lepší život... Neumím psát a debatovat o politice; nejsem politik, ale také nejsem hlupák, který nevidí, jak bídně žijí v postsovětských zemích i docela schopní lidé, a nemohu chválit režim, který to zastřešuje.

Nějak jsem odbočil od článku pana Hrabala-Krondaka, ale co bych mohl k tomu dodat?

Garik Avanesian
=================================

https://www.fotokurzyangelo.cz/garik-avanesian-neobycejny-pribeh-jednoho-fotografa/

Arminus
Arminus
07.05.2021 5 z 5

Dnes se stále více (samozřejmě pod tlakem událostí) diskutuje o tom, jak se bránit v hybridní válce lži a dezinformaci. Nediskutuje se jen u nás, v ČR, ale v celé EU. Bohužel, stále jen diskutuje, konkrétní kroky jsou slabé. Při tom by jistě šlo, ihned, podpořit nějakými granty (místo pochybných organizací) třeba právě vydávání takovýchto knih! I proto, aby byly cenově dostupnější.


Arminus
Arminus
07.05.2021 5 z 5

(SPOILER) Ke knize jsem se dostal přes článek na webu Forum24 „Ruský národ je osudově poznačen sovětským dědictvím“ od, do té doby mně neznámého autora, Fero Hrabala-Krondaka. O čem je článek je jasné z názvu. A v článku jsem se také dozvěděl, že autor napsal cestopis Cesta na Tajmyr. Tak jsem se o knize informoval – kde jinde! - v Databázi knih, a zde nalezl komentář čtenářky Pikoly, který mne zaujal ještě více a přiměl knihu si ihned koupit (paní „Pikole“ tímto děkuji za skvělý tip, kniha mne opravdu nezklamala). Nejprve bych chtěl něco poznamenat k cestopisům (zvláště o Rusku) obecně. Vychází, zvláště nyní, kdy nic nebrání cestovat kamkoliv, spousty cestopisů z nejrůznějších zemí. Cestovatelé popisují jistě hlavně co viděli a zažili. Pokud v navštívené zemi nenalezli zalíbení nebo se jim něco nelíbilo (také se může stát), sotva je někdo nařkne z fobie vůči tam žijícímu národu (třeba z italofobie či, chcete-li novoguineofobie). Je ale jedna země, u které, pro část Čechů, je jakákoliv negativní (nebo třeba jen zdánlivě negativní) zmínka (nejen v cestopise) projev fobie: jde o Rusko (dříve SSSR) a o rusofobii (dříve se říkalo antisovětismus). Při tom mnozí Češi, kteří skutečně poznali Rusko (později pod názvem SSSR) často velice vystřízlivěli z původního nadšení a napsali o tom svědectví. Karel Havlíček, řečený Borovský je velice známým a asi prvním doloženým příkladem v naší literatuře, ale byli po něm další (Jiří Weil, ostatně nejen Češi – André Gide atd.). Byli jistě i opačně naladění cestovatelé, které nezviklalo nic – jeden, Julda Fulda, svým nestydatým pamfletem dokonce vešel do dějin a dodnes poskytuje srandistům (antisovětčíkům, rusofobům) rčení a námět k vtipům o „zemi, kde zítra znamená včera“. O zblbnutí českých levicových intelektuálů je k dispozici objemná kniha dokladů „Cesty do utopie“. Podobně je zaměřen sborník „Obrazy z cest do země Sovětů“. Ale i někteří západní intelektuálové se projevili doslova jako úplní hlupáci – třeba Bernard Shaw, mnohými dodnes považovaný za skvělý mozek a za břitkého satirika. Přinesl z Ruska (tehdy SSSR) mimo jiné (vraždy v 30. létech a koncentráky tam ovšem nezjistil) „svědectví“, jakou dojemnou péči poskytuje tamní nová společnost cestujícím ze Západu. Přidělili mu rozkošnou, anglicky skvěle mluvící a vzdělanou společnici, která se od něj ani nehnula! Že šlo o agentku NKVD tento skvělý mozek ani nenapadlo… Takže, když jsem si přečetl ve zmíněném komentáři na Databázi knih, že autor cestopisu Cesta na Tajmyr viděl jen špatné, ihned jsem zbystřil: asi psal pravdu. Co jiného mohl asi vidět v té ubohé zemi, někdejším největším koncentračním táboře světa, dodnes na to, že se Rusko považuje za „Evropu“, stále zemi s pro nás neuvěřitelnou ubohostí života. Svědectví jiných jsem už totiž četl a vyšla česky: třeba Štětina, „Souostroví naděje: Po stopách stalinských koncentračních táborů na Kolymě“, Černohous „Jak přežít v Rusku“ či Poláci Kapuściński, „Impérium“ a Hugo-Bader „Kolymské denníky“ (slovensky). Ostatně i naši nejslavnější cestovatelé 20.století, H+Z, napsali svou Zvláštní zprávu č.4 – a pochvalu od tehdejších mocipánů za ni věru nedostali. Inu, rusofobové, nenašli nic pozitivního … Dokumentární filmy z cest po dnešní Sibiři, ukazující v jakých podmínkách tam lidé žijí, co režim udělal s přírodou atd., jsou ostatně občas k vidění (pro ty, kterým nestačí jen číst) na kanálech německé televize. Ale ke knize pana Hrabala. Již v úvodu reaguje (asi zná své pappenheimské rusofily) na námitku, proč jezdí do Ruska, když se mu tam nelíbí (cituji „Co tam člověče lezeš, když tak nesnášíš Putina a jeho režim?“) takto: „Vždyť do Afriky či na Novou Guineu také nejezdí nikdo kvůli tomu, že má rád hic, bahno, moskyty a jedovaté hady anebo proto, že se chce bratřit s kanibaly“... „Jezdím za poznáním …. udělat si reálný obraz o skutečnosti…“ (str.23). A popisuje detailně cestu od prvního problému, jinde než v Rusku nepředstavitelného, s internetovou jízdenkou, až po návrat za 4 měsíce na kdysi naše, československé, území Podkarpatské Rusi. Projel Sibiř vlakem, lodí a „nespočtem aut, autobusů a náklaďáků“. Zajímal se o památky (pokud takové jsou), s nimi související historické události, přírodní krásy a zajímavosti a hlavně o lidi, které potkal, jak žijí a co si myslí. Co ví a co si myslí o vztahu k Čechům a k naší zemi. O tzv. „slovanském bratrství“, na základě čeho by mělo vůbec existovat a jak by se mělo projevovat. O jejich často nevyvratitelném přesvědčení, jak jim musíme „být vděčni“. To, co zjistil opravdu není potěšující. Pro nikoho, nás Čechy a ani pro Rusy samotné … Takže si udělal ten obraz, vlastně dokonce celou mozaiku: postřehů, toho co zažil a viděl i úvah proč? a historických exkursů pro objasnění těchto otázek. Že je to mozaika velice temná není vina autora. I Rusové znají přísloví „Nenadávej na zrcadlo, když máš křivou hubu“. A že to mnozí, se kterými se setkal cestou, nejsou ochotni připustit a nepřipustí to ani ti Češi, pro které je to všechno projev zaslepenosti a rusofobie, je věc druhá. Poznat co nejlépe zemi (a hlavně její obyvatele), zemi, která proti nám dnes vede „hybridní“ válku, je velice potřebné. Kniha pana Fero Hrabala k tomu bezpochyby znamenitě přispívá a měl by si jí přečíst každý, koho zajímá dnešní politika - a ještě více ten, kdo politika „nezajímá“ (protože politika se bohužel, naopak, „zajímá“ o nás všechny).

fero6868
fero6868
27.10.2020 5 z 5

Zájemcům o život reálného současného Ruska doporučuji 1. svazek ze sibiřské série cestopisů
- CESTA NA TAJMYR aneb "Po Jeniseji k Severnímu ledovému oceánu - krajem šamanů, starověrců, komunistických lágrů a morbidní postsovětské nostalgie" (doplněným stovkami barevných fotografií)
- který se pokouší oslovit nejen milovníky cestování a cestopisů, ale i lidi zajímající se o reálné autentické Rusko (potažmo Sibiř a Arktidu) a historii vztahů Rusko v. Západ.

ANOTACE:
„Cestopis o Rusku, a jmenovitě hlavně o Sibiři a Arktidě, z pera renomovaného českého cestovatele, jenž zná Rusko zřejmě lépe, než 90% Rusů, jelikož ho během posledních 10 let projel křížem krážem, absolvujíc desetitisíce kilometrů – od Petrohradu po Vladivostok, od Murmansku po Magadan, od Čečenska po Čukotku a od Altaje po Jamal, Tajmyr a Jakutsko – a navštívil de facto všechny oblasti a republiky Ruské federace, vyhýbajíc se vesměs turistickým destinacím.
Během svého putování navštívil nejen četná muzea, archivy a chrámy, ale též mnohé školy a výzkumné ústavy i řadu těžko dostupných míst – starověká posvátná místa, opuštěné vojenské základny, archeologická naleziště, zlaté doly i polární stanice, megalitické svatyně, továrny i mrtvá města, hroby čs. legionářů i pozůstatky stalinských lágrů, rejdařství a ateliéry umělců, ale i pozoruhodné přírodní scenérie, zahraničním turistům nedostupné.
Pomáhal vakcinovat soby jamalským pastevcům, účastnil se lovu kalmarů v Japonském moři a sobů na Čukotce, lovil jesetery na Leně a kambaly na Kolymě, zúčastnil se šamanských obřadů na Altaji, v Burjatsku, Tuvě a Jakutsku, splavil mohutné a divoké sibiřské řeky - Jenisej, Irtyš, Lenu, Kolymu, Angaru a Podkamennou Tunguzku...
Díky tříletému pobytu uvnitř nejrůznějších místních etnických a sociálních komunit, sdílejíc s domorodci mnohé intimní životní epizody (rodinné oslavy, svatby, křtiny a náboženské rituály), měl možnost seznámit se zdejšími poměry – každodenním životem a názory obyčejných lidí – komplexněji, než se to podaří mnohému "domorodci", žijícímu ve vzdálené metropoli, nebo zahraničnímu "expertovi", mnohdy navíc závislému na službách tlumočníka, během několikatýdenní expedice.
Cestujíc po Rusku autostopem, dálkovými vlaky, maršrutkami a náklaďáky, občas pásovými transportéry, na palubě vrtulníku, nákladní lodi či tankeru, setkává se během svých cest s intelektuály i dělníky a řemeslníky, ministry i pastevci, vědci i domorodými šamany, rektory universit i venkovskými učiteli, žurnalisty, spisovateli, zálesáky, léčiteli, geology a naftaři, představiteli samospráv, byznysmeny i politiky, s polárníky, záchranáři, piloty vrtulníků i šoféry náklaďáků; s lodníky, námořníky i rybáři. Diskutuje při šálku čaje či sklence vodky s místními umělci, spisovateli, válečnými veterány, kozáky, lovci a zlatokopy, studenty i penzisty, buddhistickými mnichy, muslimskými imámy i židovskými rabíny, pravoslavnými popy i katolickými misionáři, s etnografy i příslušníky četných původních etnik, aby své poznatky a zážitky následně prezentoval ve svých cestopisech, doplňujíc je vlastními úvahami.
Kniha je navíc doplněná zhruba 750 jedinečnými barevnými fotografiemi.“

Kompletní prezentace knihy (včetně recenzí a ukázek) je na webu
http://www.cadpress.sk/tajmyr2018.htm