Vladimir Nabokov citáty

Vladimir Sirin · pseudonym

ruská, 1899 - 1977

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Citáty (71)

„Kdo kdy viděl, aby spravedlnost nadřazovala výkon práva důvodům pro jeho uplatnění?“ — Čaroděj

„Lolita je slavná, já ne.“

„Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše.“

„Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. El-ó-el-í-té-á: špička jazyka se vydává na třístupňovou procházku patrem a na -tři! Ťuká o zuby. Lo. Li. Ta.“

„Mám dojem, že příliš podléhám kouzlu her.“

„Mou osobní tragédií, do které nikomu nic není a být by nemělo, je skutečnost, že jsem se musel zříci své mateřštiny, svého nespoutaného, bohatého a nesmírně tvárného ruského jazyka, ve prospěch druhořadé odrůdy angličtiny, zbavené všech nástrojů - matoucího zrcadla, černého sametového pozadí, samozřejmých asociací a tradic -, jimiž domorodý iluzionista s vlajícími krovkami fraku následuje po svém dědictví otců.“ — Lolita

„Možná do wolframových nití se milí mrtví ukryli a na mém nočním stolku svítí nevěsta, kterou pohřbili. (Bledý oheň)“

„Můj soused nevidí přes zeď a řidič nečte v duši.“

„Myslím na zubry a anděly, na tajemství trvanlivých barviv, na prorocké sonety, na útočiště umění. A to je jediná nesmrtelnost, kterou my dva můžeme sdílet, má Lolito.“ — Lolita

„Na putování dopisů přes tehdejší strašné Rusko bylo cosi dojemného a nádherného - jako když bělásek přelétá zákopy.“

„Naděje proměňuje zahálku v zázrak.“

„Nejednou jsem si všiml, že míváme sklon přičítat našim přátelům důslednou stálost určitého lidského typu, jakou získávají literární postavy v myslích čtenářů. Ať otevřeme Krále Leara třeba posté, nikdy toho dobrého vladaře nepři- stihneme, že by zapomněl na všechna trápení a ve vysokém stupni rozjařenosti si přiťukával korbelem na šťastné shledání se všemi třemi dcerami a jejich domácími psíčky. Emma se už nikdy nevzchopí, oživena soucitnými krystalky soli v pravý čas prolité slze Flaubertova otce. At prošla ta či ona oblíbená postava mezi deskami knižní vazby jakýmkoli vývojem, její osud je v našich myslích jednou provždy dán; a právě tak očekáváme i od našich přátel, že se budou řídit tím či oním logickým a smluveným plánem, který jsme jim přiřkli. „X“ tedy nikdy nesloží nesmrtelnou skladbu, která by se ostře odlišovala od tuctových symfonií, na něž jsme si u něho zvykli. „Y“ nikdy nespáchá vraždu. „Z“ nás za nic na světě nezradí. Máme to všechno v hlavách pěkně sesumírované, a čím méně určitou osobu vídáme, tím více uspokojení nám přináší zjištění, jak se pokaždé, když o ní slyšíme, poslušně podřizuje naší představě o ní. Jakákoli odchylka v osudech, jež jsme předem určili, nás udiví nejen jako nenormální, ale i jako nečestná. Oč šťastnější bychom byli, kdybychom vůbec nikdy nepoznali našeho souseda, bývalého prodavače párků, vyjde-li najevo, že právě napsal básnickou sbírku, jakou jeho století ještě nespatřilo!“ — Lolita

„Někteří lidé - včetně mě - nesnášejí šťastné konce. Cítíme se podvedeni. Přirozená je přece nespravedlnost. Rány osudu nesmějí padnout vedle. Lavina, která se zastavila pár kroků před vesničkou choulící se strachem, se chová nejenom nepřirozeně, ale i neeticky. (Pnin, s. 23)“

„Nemohl najít ohnisko štěstí...“

„Nezahřeje tělo, leč potěší oko.“

„Nezáleželo na tom, kde - místo bude vždycky zdobit bosá nožka; nezáleželo na tom, kam - jen když s ní bude moci prchnout a zmizet v azuru.“

„Nic nevrátí minulosti život tak dokonale jako vůně, která se s ní kdysi pojila.“

„Ono vysněné setkání se s tím skutečným smísilo, že jedno nepostřehnutelně splynulo s druhým, jelikož ona, živá, byla pouze plynulým pokračováním obrazu, který ji předpověděl.“

„Osamělost jako situaci lze napravit, ale jako stav mysli je to nevyléčitelná nemoc.“

„Počínání osudu občas vykazuje známky geniality...“

„Pro mne existuje prozaické dílo pouze do té míry, pokud mi poskytuje to, co zhruba nazvu estetickým blahem, čili pocit být nějak, někde napojen na jiné stavy bytí, kde je umění (zvědavost, něha, vlídnost, extáze) normou. Takových knih není mnoho. Všechno ostatní je buď dobový brak, nebo to, co někteří nazývají literaturou velkých idejí, která se velmi často neliší od dobového braku přicházejícího v ohromných sádrových blocích, jež jsou opatrně přemísťovány z jednoho století do druhého, dokud se neobjeví nějaký odvážlivec a s rozmachem do Balzaca, Gorkého či Manna nepráskne kladivem.“

„Proč jsem doufal, že budeme šťastní v cizině? Změna prostředí je tradiční blud, na nějž spoléhají lásky a plíce odsouzené k zániku. (Lolita)“

„Přemýšlím jako génius, píši jako distingovaný autor, mluvím jako dítě.“

„Rozum mi říká, že rajské plody, eufratské meruňky, jsou škodlivé pouze v konzervách; že hřích se nedá oddělit od občanského způsobu života; že všechny hygieny mají své hyeny.“ — Čaroděj

„Rychleji než myšlenka a tišeji než slza padala hvězda.“

„Slovy starého básníka: Morálním cítěním smrtelník platí času /daň za svůj smysl pro smrtelnou krásu.“ — Lolita

„Snad byla trochu uzavřená, živější spíše v pohybech než v hovoru...“

„Snad nejpodivnější je skutečnost, že pod záminkou rozpravy o něčem pozoruhodném se patrně pouze snažím najít ospravedlnění pro svou vinu.“

„Stálé výkyvy v jejím zdravotním stavu pro něj ztělesňovaly samu mechaniku bytí; tato stálost se stala stálostí života; co se jeho týkalo, všiml si, že na jeho práci, na přesnosti vidění a fasetované průzračnosti úsudků se začíná neblaze projevovat ustavičné kolísání duše mezi zoufalstvím a nadějí, věčné čeření neuspokojenosti, bolestné břímě, křečovitě zkroucené a skryté vášně - všechno to divoké, dusivé žití, které si přivodil jen on sám.“ — Čaroděj

„Systém padacích mostů se může osvědčit, dokud kvetoucí propast sama nedosáhne silnou mladou větví do nejskrytější světničky ...“ — Čaroděj